close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2010

Fotoreportáž

15. března 2010 v 16:15 | já |  Fotografie
Dnešní cesta za jarními fotkami nedopadla zrovna slavně. Obloha sice byla šmolkově modrá, sem tam se na ní objevil bílý mráček, ale jiných jarních barev zatím není vidět.

Sem tam se objevují nové fasády na starých sídlištích a také auta hýří všemi barvami.


Lidé mají zachmuřené tváře a stále ještě chodí v zimním teplém oděvu.



Už se zdálo, že nenajdu nikde nic pestrého a barevného, když jsem narazila na dva obchůdky.

Jejich pestré výlohy i barevné fasády rozzářily celou ulici. Už skoro vůbec nevadilo, že opět sněží a auta jezdí s bílou čepicí.

Do blízkosti našeho města se dostává velký dopravní ruch! Dálnice Brno - Zlín se už přiblížila na dostřel.


Tak, tolik dnešní fotoreportáž z cesty do Kroměříže a Holešova.


Alexandra

14. března 2010 v 12:33 | Erickson Carolly |  Co jsem právě dočetla
Historici píšící o Romanovcích poskytují svým čtenářům barvité příběhy plné dramat, ale osobní život poslední ruské carevny zůstává ve většině děl zastřen tajemstvím. Carolly Erickson se rozhodla využít svého vypravěčského talentu a hlubokých znalostí historie k tomu, aby nám představila Alexandru v celé šíři její osobnosti. Na stránkách této knihy se odvíjí nepříliš šťastný život s tragickým koncem: neradostné dětství, dlouholeté snění o manželství s pohledným bratrancem Mikulášem, spory s příbuznými, falešná těhotenství i rostoucí podivínství, související s prohlubujícím se zájmem o duchovno, silná závislost na okultních mentorech, z nichž nejproslulejším se stal Rasputin, až po krutou popravu z pušek bolševických revolucionářů. Autorka čerpala informace z archivních materiálů, které byly až do pádu Sovětského svazu nedostupné, a podařilo se jí detailně vykreslit Alexandru i dobu, v níž poslední ruská carevna žila... a zemřela






Krásná žena s nešťastným životem

Co bylo v notýsku?

13. března 2010 v 14:03 | já |  Moje psaní
Ráda chodím do muzeí, na hrady a zámky, prohlížím si každé starožitnictví, které potkám. Je to pro mě svátek, když můžu v antikvariátu prohlížet staré tiskopisy, mapy či knížky. Dovedete si jistě představit, jak mé srdce zaplesalo, když jsem jednou byla přizvána k likvidaci domácnosti staré paní učitelky. Bylo to v jedné obci nedaleko mého bydliště a ona nikoho neměla. Domluvila jsem se se starostkou, že bych byla ráda při této akci, kterou si obecní úřad naplánoval na jedno letní odpoledne.
Přijela jsem skoro poslední, uvnitř domečku se to již hemžilo lidmi a já vstoupila dovnitř. Tam to vypadalo skoro jako na bleším trhu. Na jednu stranu se ukládalo vše, co se dá prodat - různé elektrické přístroje, domácí spotřebiče, pračka, sporák. V síni byly připraveny koše na prádlo a záclony, ty si vezmou na obecní úřad, kde je příležitostně použijí jako dar sociálně slabším spoluobčanům. Já s paní učitelkou a ještě její dcerou jsme se probíraly knihami a různými tiskopisy. Knih bylo mnoho, a tak jsme je nachystaly do krabice pro obecní knihovnu.
Na druhé straně stolu se kupila hromada různých výstřižků, deníčků a notesů, v nichž měla paní učitelka své poznámky. Do jednoho notesu jsem nahlédla a začetla se do - Zprávy o prospěchu třídy IV. A ve školním roce 1965-1966. Byla to jednotřídka a převládala v ní děvčata. Jako první měla paní učitelka napsaný abcední seznam - A. Barbora, B. Anna, B. Věra, B. Alois atp. Bylo zajímavé spočítat kolik měla ve třídě Aniček, kolik bylo Aloisů a Josefů. Pak byly jednotlivé listy nadepsány jmény dětí a pod nimi se skvěla měsíčně psaná hodnocení.
Anička - IX. - Zpočátku si nemohla zvyknout na školní řád. Ještě je plná zážitků z prázdnin. Opakování zvládla na chvalitebnou
X. - V měsíci říjnu byla velmi aktivní ve sběru starého papíru a kaštanů. Matematické příklady jsou někdy nad její síly, zvláště násobení dvoucifernými čísly.
XI.- Opakování českého jazyka - diktát - výborná. Napomenutí za nošení panenky do školy - s děvčaty se o ni tahaly o přestávce, až jí utrhly hlavu. Snažila jsem se pannu opravit, ale nepodařilo se. Oznámeno rodičům.
Tak a podobně si paní učitelka dělala své poznámky. U chlapců bylo samozřejmě těch prohřešků daleko víc a u většiny z nich byl podpis jednoho nebo obou rodičů. Připadlo mi to docela zajímavé a určitě při konečném hodnocení na konci roku se pak rodiče nemohli vymlouvat, že o ničem nevěděli.
Když jsem se nad jedním ze zápisů nahlas zasmála, všimla jsem si, že mě pozoruje jeden z hasičů, který pomáhal s vynášením nábytku. Přišel až ke mě a přes rameno se podíval, čemu se směju. Pak se dal také do smíchu, neboť zápis, který mě tak pobavil, byl zrovna o jeho lumpárně před lety.
"To víte, sestro, já byl strašný kvítko! Ona paní učitelka to se mnou vůbec neměla lehké, ale byla hrozně hodná! My ji tady měli všichni moc rádi! Škoda, že už musela odejít! Ještě, se dočkala mých dvou kluků a na potkání jim povídala o tatínkovi. Zajímavé bylo, že si pamatovala daleko víc než já, ale myslím, že to bylo těmito zápisky."
Všechny zápisníky vzala do své úschovy starostka a uložila je do archivu obce. Těšila se, že za nějakých deset či dvanáct let se všechny budou hodit při oslavách založení jejich jednotřídky. Probrali jsme i nějaké fotografie, na nichž se zase poznala ona sama.
"Víte, já mám na krku šátek, protože jsem zrovna měla příušnice a nechtěla jsem přijít o fotografování. Paní učitelka se u našich přimluvila a já se mohla vyfotit s ostatními. Nechám si ji okopírovat, moje se někde ztratila a nemám ji. Takže díky paní učitelce ji budu mít opět doma!"
Spousta fotografií se vztahovala k obci a jejímu okolí. Kdo je fotil, nikdo nevěděl, paní učitelka to určitě nebyla. Možná je dostávala, a to bylo pravděpodobné, od svých žáků a žákyň, které za dobu těch mnoha let poznala.
Trvalo to dlouho, než jsme všechno prohlédli a roztřídili. Málo bylo věcí, které jsme dali do kontejneru, všichni ze vsi se to odpoledne přišli podívat, co se děje, a nebylo snad nikoho, kdo by odcházel s prázdnou.
Také jsem si tehdy vzala nějaké věci, pár starých fotografií a jeden malý zvoneček. Je hodně starý, kovový a jeho hlas je nádherně stříbrný. Vždycky, když na něj zazvoním, letí jeho hlásek vzhůru až někam mezi mráčky a tam předají pozdrav těm, kdo tam už jsou.


Dnes má svátek Růžena

13. března 2010 v 12:33
Jméno RŮŽENA znamená růže, růžová a je to jméno původem české.

Zlatovláska z kontejneru

12. března 2010 v 18:31 | já |  Moje psaní
Učesala panence vlasy, pohoupala ji v náručí a pak ji zabalila do kousku staré ovčí kůže, kterou jí nedávno dala babička. Ona to vlastně nebyla opravdová panenka, ale polínko, které mělo na jednom konci namotaná dlouhá stébla trávy místo vlasů. Hrála si s ní, ale v skrytu své dětské dušičky toužila po jiné, po takové, jakou viděla nedávno u dvou děvčátek tam v zámeckém parku. Šla právě s babičkou kolem zámecké zdi, bavilo ji vyskočit na podezdívku a koukat se přes kovové mříže dovnitř a právě tam uviděla dvě malé slečinky sedící na trávníku a houpající na klíně krásné zlatovlasé panenky. Zastavila se a s úžasem hleděla na tu nádheru. Babička viděla, že se zahleděla, a proto ji rychle zavolala. Musí pokračovat v cestě, aby je nezahlédl hlídač, obcházející zámecký park a hlídající jej před nechtěnými pohledy.
Od té doby děvčátko neustále po takové panence toužilo. Dospělo, vdalo se a mělo své děti. Svět kolem ní se měnil mílovými kroky, ale její touha v ní zůstávala. Měla dva kluky, kteří její sny a touhy nechápali. Ona si je však hýčkala a slíbila si, že jednou takovou panenku bude mít. Pak jednou uviděla svůj sen ve velkém výkladě ve městě. Stála tam stejně krásná, se zářivými vlasy, a smála se svým neměnným úsměvem. Zústala jako opařená, ale pak si dodala odvahu a vstoupila dovnitř. Obchodník se s ní chvíli bavil, pak šel a panenku z výlohy donesl. Byla tak krásná, až se jí tajil dech.
Když si ji přinesla domů, třásla se jí kolena, hladila svůj uskutečněný sen po zlatých vláscích a pak jí usadila na čestné místo v pokoji, který kdysi sloužil synům.
Tak tam seděla a dohlížela na svou paní i v době, kdy už byla stará. Občas přeprala v ruce její šatičky, pospravovala utržené krajky, přečesala vlasy. Mluvívala k ní jako k dítěti, nikdy nezapomněla dát jí dobré ráno nebo poslat jí pozdrav na dobrou noc.
Když jsem u ní byla naposledy, byla už nemocná, ale svou milovanou panenku měla stále na očích. Pak zemřela, tak tiše a v klidu, jak tiše a v poklidu žila. Domů se vrátili její dva synové, aby připravili domek k prodeji. Prodávali, co se prodat dalo, sousedům nějaké skříňky, druhé sousedce něco z nádobí. Většina věcí však skončila v kontejnerech na dvorku. Na jednom z nich ležela i babiččina panenka. Vlasy měla zaprášené, oči smutně koukaly do modré oblohy. Najednou jsem odněkud slyšela dětský hlásek - "ach, babičko, ta je krásná! Takovou bych také jednou chtěla!" to někde v minulosti doznívala dívčí touha po panence.
Vzala jsem panenku do ruky a donesla ji domů. Nebyla to žádná porcelánová krasavice, ale neměla jsem to srdce nechat ji tam. Mám kamarádku, která panenky sbírá, a tak jsem za ní zašla , aby s ní něco udělala.
A stal se malý zázrak, po očištění a upravení vlásků dostala nové šaty a stala se jednou z mnoha ve sbírce. Tak žije svůj nový život a určitě je spokojená, stejně jako byla její majitelka, která svou touhu proměnila ve skutečnost.



Když je někdo popleta

12. března 2010 v 17:25 | já |  Moje psaní
Od rána je pátek. Jsme s polovičkou doma a já jsem zmatená. Museli si vzít v práci dovolenou, neboť ..... Už jim sebrali něco z prémií a teď si byli nuceni vzít dovolenou. Uvidí se za dva měsíce, jak moc to firmě pomohlo. Bude-li třeba, budou dále pracovat jenom čtyři dny v týdnu, pátý den bude bez peněz, pouze za sociální a zdravotní pojištění. Tak uvidíme.
Jelikož nejsem přes týden na polovičkovu přítomnost zvyklá, celý den mám pocit , že je víkend. Sice jsem byla dopoledne v obchodě, ale po obědě jsem hledala v programech sobotní vysílání. Po odpolední kávě jsem zjistila, že budu mít málo chleba. Už jsem se viděla, jak ráno letím do Alberta, pak mi ale došlo, že je zítra vlastně sobota a mohu jít jenom u nás do obchodu. Celá popletená jsem před chvílí mladým radila, aby se nezapoměli podívat, zda jim zítra jede autobus na výlet, že je neděle. Vážně jsem dnes nějaká popletená.
Takže nic, zítra je teprve sobota, tak vám všem přeju krásný víkend!

Proč?

11. března 2010 v 8:01 | já |  Moje psaní
A máme opět bílo! Venku je nová zima. Včerejší večerní obloha byla krvavě rudá, tak se není čemu divit. Jaro v nedohlednu. Na záhonku už rozkvétá prvosenka, ale musela jsem jí odhrabat místo. Nálada pod psa! Jdu se přiznat na finančák a na poštu. Doufám, že sebou někde venku nemajznu. Proč je zase bílo?



Ulice, jak si je už nepamatujeme

10. března 2010 v 12:57 | staré pohlednice |  Něco z historie

Zdrobněliny lichotné a mazlivé

10. března 2010 v 9:51 | já a stránky Naše řeč Ústavu pro jazyk český |  Zaujalo mě
Zase jsem jednou zasedla večer k televiznímu pořadu Všechnopárty, který uvádí pan Šíp na prvním tv programu. Měl tam včera zajímavé hosty, mezi nimi polského novináře J. Szigiela (tímto se omlouvám, nevím zda přepis jména je správný). Jejich téma znělo - Češi v očích našich sousedů.Tento milý člověk vyjmenoval několik typicky českých věcí, které se mu u nás líbí a které oni v Polsku nemají. Bylo zajímavé poslouchat jeho skoročeštinu, prokládanou polskými slůvky a s polským přízvukem. V rozhovoru mě zaujalo jeho nadšení pro české zdrobněliny. Ne, že by je v Polsku neměli také, ale české jsou dle něj hezčí a milejší.
Máme krásnou řeč a ještě krásněji se s ní dá zacházet, když se chce a umí se to. Shodou náhod jsem dnes narazila na zajímavý článek p. Emanuela Pavelky - Naše řeč 9-10, ročník 31/1947 , na stránkách Naše řeč - Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR.

Zdrobňování je prý obvyklé výhradně v Čechách. Na důkaz toho vybral autor z nesmírného pokladu českých a slovenských písní dvě, dokonce každou z jiného oboru představ: v české písni Jeníček neposlouchal matičku a nosí (pro rým) šavličku, kdežto slovenská píseň vypráví, že pásol Jano tri voly, nikoli Janíček volečky. Dobrá. Já zase stejným postupem vyberu blaťáckou písničku (či raději píseň?) "Adamovi voli kalnou vodu pijou" a srovnám s ní slovenskou "Medzi horami lipka zelená - střelili Janka, Janíčka, Janka miesto jeleňa… Išla Anička plakať Janíčka,… dobrá dušička". Dokázal jsem nepříteli deminutiv českých pravý opak snadno a rychle - a zrovna tak málo spolehlivě. Stejně vetchá je celá ta opona mezi východem a západem naší republiky. V Čechách pivíčko nebo pivečko, masíčko, polívčička, na Slovensku vínko, slaninka, chlebík; v Praze punčošky, na Slovensku košeľka, kabátik a dále ještě pohárik, rodinka, novinky a kdovíco všechno. "Tam bolo pivko!" pochvaloval si Slovák po návštěvě Prahy; dodal bohužel, že víno bolo vraj dobré v "represenťáku". Škoda, že i na Slovensko proniká tahle ohavnost i s auťákem, biákem a pod.
Jsem si dobře vědom, že uvedená slovenská deminutiva jsou zdrobněliny jen prvého stupně (vínko není ještě vínečko, je rozdíl mezi chlebíkem a chlebíčkem), ale kdo by mohl dělat hned obecné závěry ze dvou tří slůvek?
I Morava má svou kategorii deminutiv, sv. Antoníčka, sv. Jozífka. Panenka Maria se arci vzývá, jak se říká, od Šumavy k Tatrám a stejně i Ježíšek (Ježíšek je dárek k vánocům). Božínek zůstává již jen ve vokativu (božínku!) a klesl na pouhé citoslovce. Pánbíček má obdobu v slovenském Pánbožkovi. Žebrák na Slovensku mě kdysi prosil o almužnu a pronesl při tom krásné oxymoron, že mi veľký Pánbožko odplatí. Na Moravě si váží svých "panáčků", ve Slezsku vás potitulují "po našemu" pěkně: doktorku, profesorku!
Tento zeměpis deminutiv by si žádal důkladnějšího studia. Ale deminutiva mají také svou historii. Některá se časem rozmáhají, jiná vycházejí z obliby nebo i zanikají. (Nemluvíme tu o deminutivech ustrnulých, na př. ježek, špaček - v moravských nářečích posud jež, špak.) Trochu nezvykle nám dnes zní slova evangelia (Mat. 26, 30, Mar. 14, 26): A sezpívavše písničku vyšli na horu Olivetskou (hymnésantes, hymno dicto). "Knížka" se nyní také nevyskytuje tak často jako za našich mladých let, kdy "kniha" bývalo slovo skoro jen knižní. Také jsme nezpívali písně, nýbrž jen samé písničky. Matce jsme jinak neříkali než maminko, ne máti, jak dnes vešlo do módy; aspoň jsme tu "máteř" neskloňovali špatně.
Zato se už dávno nezpívá: Já jsem si vyvolil za ochranu bábu Krista Pána svatou Annu. A dědeček by se asi divně podíval na vnučku, kdyby se k němu lichotila slovy "můj milý pane dědku", jak to čteme v Pamětech Jana Jiřího Haranta, Kryštofova bratra, třebaže dědek je původně deminutivum.
Pan profesor soudí, že jsou Slovákům sympatičtější Moravané než my. Mé zkušenosti mi to sice nepotvrdily, ale nemožné to není. A hromosvodem jsou zase nešťastné zdrobněliny. Ale příčina by byla asi jiná: Moravan si snáze a hbitěji osvojí slovenštinu než našinec. Nejsou to sice žádné zázraky, ale neupírám, že mi čtyři léta moravská zjednala v té příčině jakýsi náskok. - Ostatně pohoršují-li Slováky tak tuze naše zdrobnělá slova, nevíme my zase, co tak krásného mají jejich rozbujelá hypokoristika. Vždyť kdyby se třeba i papežové volili ze Slováků, seděl by na stolci sv. Petra jednou summus pontifex Paľko, po druhé Dano, jindy Samo nebo dokonce Šaňo.
Je pravda, že nazdárek a nazdáreček ještě nenašly cestu na Slovensko, zato jsem tam často slýchal pozdrav pá. Pozdravovaly se tak ovšem jen dámy - při setkání! Starý Blahoslav by asi podotkl, že "ženám a děvkám… jakž takž by to mohlo připadati, ale mužskému pohlaví nic".
Domácké formy křestních jmen nezavrhneme arci naprosto a deminutiva rovněž ne. Proto, že se nám nelíbí hromadná jich výroba u Heyduka, nebudeme jistě opravovat známou Havlíčkovu písničku (či píseň?) a zpívat: Měsíc jak mazanec na nebi špulil svou hubu. (Také se nemohu nadchnout pro vánoční strom republiky, protože mi stírá všechnu poesii vánočního stromku; strom, to je kus dřeva. Ale toto je spíše věc osobního vkusu.)
Zkrátka, k správnému hodnocení deminutiv by bylo třeba probrat mnoho materiálu, a to podle zemí, krajů, podle vrstev obyvatelstva městských a venkovských, podle věku a pohlaví, zaměstnání, podle doby dnešní i minulé i podle rozmanitých oborů představ a kategorií slovních. To by byl postup vědecký. Zábavné pojednání však má rovněž (ridendo) dicere verum, nemá-li být jen planým povídáním a utvrzovat nepoučené čtenáře v předsudku, že jazykozpyt je nějaká hra se slovíčky. Pouhý nápad nestačí prý ani na epigram; na causerii také ne. A usuzovat z jazyka na národní charakter je dnes snad přece jen trochu předčasné.

Je to sice už hodně fousatý článek, ale pro jeho obsah jsem ho dala k nahlédnutí. Je jenom škoda, že do tak krásné a bohaté řeči, jakou je čeština, se pomaloučku vnáší různé -ismy. Nejen, že jsou mnohdy nesrozumitelné, ale také v měkké češtině tvrdě trčí z huby, jak říká jeden můj kamarád.
Tož tak, zase jsem si trochu zapřemýšlela, snad to není na škodu.

Výš a ještě výš

9. března 2010 v 11:57 | já |  Moje psaní
Kolem hlavy mi létají vlasy, vítr se opírá do tváří. Sedím na houpačce a snažím se být co nejvýš. Ostatní děti se houpají na vedlejších sedačkách. Je krásné letní dopoledne a v dětském koutku je plno. Tátové a mámy sedí na lavičlkách a povídají si spolu. Spousta holčiček a chlapců se točí na malém kolotoči nebo se snaží vylézt na vrchol prolézačky. A já lítám a zakláním hlavu a kopu nohama, abych se dostala ještě výš a výš. Je to báječné a mně se to líbí. Seshora se dívám na své rodiče, kteří sedí na dřevěné lavici držíce se za ruce. Sluší jim to, maminčiny černé kudrliny se v letním slunci lesknou a ona se směje. Tatínek má na krku zavěšený fotoaparát, kterým mě už několikrát vyfotil. Bráška se někde toulá s klukama a já si tady krásně létám. Pozoruju obláčky i létající ptáky. Výš a ještě výš, křičím na plnou pusu! Směju se a je mi krásně! Jsem malá, kolem sebe mám své největší lásky a čas znehybněl. Najednou jsem kdesi daleko, vzduch je řídký a nedá se skoro dýchat. Stojím na konci světa a dívám se před sebe. Na tváři cítím chladný vzduch a začínám se třást zimou. Všechno to krásné je najednou pryč! Jsem tady sama a nevím jak dál. Nahoru to nejde a dolů se bojím a tak stojím a hlasitě křičím. Nikdo se neozývá, jenom nepatrná ozvěna. Pak se odhodlám skočit! Letím opět chladným vzduchem a země pode mnou se rychle přibližuje. Už rozeznám stromy, cestu i houpačky. Támhle stojí maminka a zakrývá si oči proti sluníčku. Já padám a padám. Už jsem docela blizoučko, tatínek natahuje ruce a chytá mě. Smějeme se spolu a já jsem nesmírně šťastná.
Probouzím se a ještě chvíli doufám, že sen navážu tam, kde skončil! Nejde to! Je nadobro pryč a s ním ten nádherný pocit bezpečí tatínkovy náručí.
Celý den po mě nic není. Ten sen mě docela rozboural.