Kousek za naší školou je na vysokém břehu lesík. Není nikterak velký, ale patří ke vzpomínkách na školní léta. Tady jsme s učitelem tělocviku poprve poznali, co je to přespolní běh, když nás oblečené vytáhl ven z budovy a nechal nás úzkou uličkou mezi obilím běžet až k úpatí kopce a nazpět. Neměli jsme tělocvičnu, a tak většina hodin tělesné výchovy se odehrávala venku. Tady jsme prodělávali orientační závody, hledali jsme značky, měřili výšku stromů a s mapou v ruce(kterou jsme si sami museli namalovat) určovali severní stranu a východ slunce. Jakmile byla příležitost, hned jsme se tam vypravili i sami, to zvláště odpadla-li nám nějaká hodina, či když se nám ještě nechtělo jít domů. Cesta vedla jenom kousek polem a pak ovocným sadem až nahoru. Stromy tady rostly ovocné, jak si je tady majitelé vysadili, někde jste narazili na rybíz a maliník a tam nahořel nás vítaly vysoké listnaté stromy, hlavně břízky. Břížek je to trošku strmý, a tak není divu, že v zimě byl v obležení dětí se sáňkami a na lyžích. Jeho povrch byl nerovný, a proto se tam dala najít i správná skákavá dráha. Na jaře jsme sem chodívali pozorovat probouzející se přírodu, přičemž jsme kromě rozkvétajících kytek nacházeli i staré rezavé pozůstatky poslední války. V tomto lesíku totiž byly pozůstatky vyhloubených zákopů, v nichž se Němci snažili hlídat příjezdovou silnici k našemu městu. Za mého mládí byly tyto zákopy ještě docela zřetelné a jejich dno i okolí velmi nebezpečné. Jednou našli kluci polorozpadlou dřevěnou bedýnku, zastrčenou mezi kořeny vysoké břízy. Uvnitř byly rzí a hlínou začernalé patrony. Jejich kulatá těla a sem tam k nebi z hlíny koukající špičky dávaly tušit, že jejich síla ještě nezmizela. Naštěstí byli kluci rozumní a přivolali dospělé. Ti pak někde nebezpečnou bednu zlikvidovali. Před Velikonocemi jsme do vonícího lesa chodily s kamarádkami pro zajímavé lístky, například kontryhelu a jiné, ty jsme pečlivě narovnali mezi savý papír a zatížily. Pak už stačilo jenom přioložit lístky na podélnou osu vejce, lehce převázat gázou nebo plátýnkem a to celé pak namáčet do barvy. Na barevném vajíčku se tak utvořil perfektní obtisk zajímavého lístku, kytičky apod. Mezi ovocnými stromy na břehu kopce se dařívalo žlutým pampeliškám. Tam jsme sedávaly a pletly věnečky a pozorovaly o kousek dál se pasoucí ovečky. S přibývajícími lety na sluncem ozářené stráni vyrůstaly zahradní domky, původně zahrádkářům povolené, později se mnohé začaly šplhat vzhůru po kopci, mezi nimi bylo nataženo pletivo, chránící hranici pozemku. Naše dětské Eldorádo se pomalu a jistě stávalo nedostupné, až zmizelo docela. Dneska už tam nejdu, zdá se mi docela nevhodné procházet se lidem kolem plotu a koukat, jak se opalují, ryjí záhonky nebo natírají chatky. Všude také mají pejsky a ti rovněž nemají rádi vetřelce u svých pozemků. Když někdy do těch míst zajdu např. s Elis, zadívám se směrem k našemu Zábřehu (jak se kopeček za školou jmenuje) a chvíli tam jen tak koukám. Hledám tam něco, co se tam najít nedá! Dny spojené s kamarády a kamarádkami, veselí a pohodu. Býval to náš svět.
Březen 2010
Můj Velký Tom - Cestování
21. března 2010 v 9:47 | já | Moje povídáníSilnice v Kanadě jsou kapitola sama pro sebe. Většinou jsou to dálnice s dvěma a více pruhy v každém směru, ale jezdí se tam jenom 90 nebo 110 km/h a často člověk narazí na semafor nebo odbočku doleva či doprava. Silnice jsou rovné a dlouhé a ze strany je kříží range roady, čili přípojky na ranče. Ještě štěstí, že Petr i Jirka mají řidičák a my dvě, vlastně tři ženské jsme se pouze vozily. Příroda je nádherná a její popisování nechám na cestopisné bestselery.
Projeli jsme stovky litrů nafty, ujeli tisíce mil. Počasí nám přálo a tak jsme se mohli zastavit, kde se nám zrovna líbilo. Kempů je tu dost a mají vyznačená a upravená místa na stany a často i nasekané dříví a rošt. Někde je i sprcha a další zařízení, ale v srpnu tu klidně může být přes noc nula. Všechny mají vybavení (stoly, lavičky) a věci na noc (jídlo, pasta atd) se věší na kladku mezi stromy, aby na to nemohli medvědi. Lesy jsou plné překrásných jezírek, výhledů a zvířat, takže určitě stojí za to. Pravda je taková, že Kanada je krásná země, kde se žije příjemně a je to perfektní místo k odpočinku. Žádný stres, dobré služby a jídlo, vysoký životní standard. Několik telefonátů z domu mě neustále ujišťovalo o tom, že už se na mě i naše "miminko" všichni těší. Dny ubíhaly jeden za druhým a blížil se čas odjezdu. Ještě čtrnáct dnů a budu po dlouhé době zase doma.
Zatímco já se trmácela po Kanadě, u nás doma vrcholily přípravy na odjezd kluků na ME juniorů. Byla bych špatná matka, kdybych se nestrachovala o své děti. V noci jsem se probouzela špatným svědomím a několikrát jsem už chtěla tajemství našeho miminka prozradit. Vždycky jsem si to ale rozmyslela.
Nakoupila jsem pro všechny nějaké dárky, klukům nové Pumy na trénink, Velkému Tomovi obrovskou kabelu na to jeho cestování, a teď se snažím narvat všechno do jediného kufru, který nesmí mít více jak 30kg. Jirka má docela slušnou tašku, tak jsem přebývající věci přesunula k němu. Petr má dnes a zítra volno, aby s námi mohl odejet do Toronta. Ještě tohle a támhleto, drobnost pro Marunu, něco pro babičku, holkám do práce a konečně je zabaleno.
Vyšli jsme si s Petrem na terasu a chvíli jenom tak koukali jeden na druhého. V jeho očích je otázka a já čekám, kdy ji vysloví.
"Bože, jak ten čas rychle utíká. Nedávno jsem tě zahlédl u nás ve velíně a nevěřil jsem svým očím. A zítra se budeme loučit. Doufám, že se ti u nás líbilo a nezlobíš se na mě, že jsem ti prozradil Tomovo tajemství. Víš, mám vás oba dva moc rád a nechtěl bych, abyste třeba kvůli tomu měli doma dusno. Je to už dávno a on Tom, vážně neměl tušení, že tam někde v Prostějově má syna. Tenkrát na té dovolené to Milena ještě tajila i přede mnou, proto jsem nikterak nemohl ovlivnit, kdy se to Tom dozví. Byl to nakonec on sám, kdo mi to jednou večer prozradil. Pamatuješ, bylo to ten den, kdy se naše Bětka topila. Tomáš ji vytáhl z vody a vy dvě jste s ní jely do nemocnice. My dva zůstali v kampu a při několika sklenkách slivovice mi to všechno řekl. Bylo to pro mě nečekané a tak, když jste se vrátily, ten chlad mezi námi jste považovaly za následek toho topení. "Ano, vzpomínám si, měla jsem z vás dvou nepříjemný pocit, ale druhý den se zdálo být všechno v pořádku! Ale proč jsi nám pak přestal psát? Mělo to ještě co dělat s Jirkou? Velký Tom měl v tu dobu problémy v zaměstnání a přecházel jinam a tak na psaní moc času neměl. Myslel si, že nepíšeš kvůli tomu, že neodpovídá na dopisy!"
Vzduchem prolétlo hejno jakýchsi ptáků a způsobilo na zahradě povyk. Petr chvíli neodpovídal, potáhl ze své dýmky a pak se usmál.
"Vidíš a já si zase myslel, že nepíšete proto, že to u vás prasklo a jste naštvaní!" odpověděl a protáhl se Petr.
Dívali jsme se na sebe a oba mysleli na jedno a totéž. Na Jirku!
Ještě zbývají tři dny pomyslela jsem si, když jsem se ráno vzbudila. Bože, tak rychle to uteklo! Protahuji se a užívám si volna. Na dnešek mám naplánováno balení. Včera jsem si přikoupila jeden kožený kufřík, protože mám obavu, aby se mi všechny věci podařilo zbalit. Jeden velký kufr s oblečením a obutím už jsme před týdnem odeslali, takže možná že už je v Praze. Jsme domluveni, že kluci pro mě přijedou autem, a na zpáteční cestě se ještě zastavíme na chvíli v Praze. Moji miláčkové, mají o svou "těhotnou matinku" strach.
Rozloučení na letišti bylo docela smutné, Petr stál a díval se za námi, dokud jsme mu nezmizeli v odbavovací hale. Oba dva z Jirkou jsme se naposledy otočili a pokračovali dál. Copak Jirka, ten se za několik měsíců za svým tatínkem vrátí, ale já už se sem asi nikdy nedostanu. Stejně to byla náhoda, jakých se v životě moc nestává.
Tak teda za dvě hodiny budeme přistávat v Praze. Ten krásný mladý muž se kterým cestuji, sedí vedle mě, na uších má sluchátka a se zavřenýma očima poslouchá hudbu. Zkoušky už má za sebou a teď se vrací domů k mámě. Po prázdninách se znovu objeví v Kanadě, aby pokračoval ve studiu. Sedím a popíjím nějaké dobré pití, které objednal můj "třetí syn" a ve vzpomínkách se vracím ještě ke včerejšímu večeru u Kroupů. Je to prima mít takové fajn kamarády, třeba tak daleko od domova. Seděli jsme dlouho do noci a povídali si o všem možném.
Kdepak je asi Jarča, ten věčný smíšek, jestli už je taky doma? A co se dneska asi děje v mé milé nemocnici na konci města, jak jsme s oblibou říkali komplexu budov na konci hlavní třídy v Moosonne. Myšlenky přeskakují z jednoho na druhého.
Pod námi se objevila nějaká pevnina! Konečně Evropa!
Poslední žena Jindřicha VIII.
21. března 2010 v 9:46 | Carolly Ericksonn | Co jsem právě dočetlaMezi manželkami anglického krále Jindřicha VIII. má jeho šestá a poslední žena velmi zvláštní postavení. Jako jediná vyšla z královského manželství živá - a přece (nebo snad právě proto?) je nejméně známá. Převládá o ní mlhavá představa, že to byla nejspíš usedlá matróna, kterou si stárnoucí monarcha vybral pro její ošetřovatelské schopnosti a minulosti bez poskvrnky. Takové mínění ovšem zdaleka neodpovídá pravdě. Kateřina byla atraktivní, inteligentní a vzdělaná žena. Bylo jí teprve třicet let a milovala jiného muže, když se o ni začal král ucházet. Moudrá Kateřina věděla, že sňatku s Jindřichem se nevyhne - ostatně jako dcera dvořanů mohla sledovat, jak se král s léty mění z oslnivého mladíka v nedůtklivého, podezřívavého vladaře, jenž se zbavuje jedné ženy za druhou. Osud se s Kateřinou nikdy příliš nemazlil, a snad proto ji představa manželství s Jindřichem tolik neděsila. "Zkrocení zlého muže" se však konalo jen zčásti - král si jí sice vážil a jistě ji měl rád, jak se však zhoršoval jeho zdravotní stav, stávalo se soužití s ním stále složitějším. Nejednu horkou chvilku připravil Kateřině i intrikami prolezlý dvůr. Vysvobodila ji až Jindřichova smrt a ona se mohla konečně provdat za svou starou lásku, šarmantního, ale chorobně ctižádostivého Toma Seymoura. Její štěstí však nemělo dlouhého trvání...

Kateřina Parrová byla v době svého sňatku s Jindřichem VIII. již dvojnásobnou vdovou. Po smrti svého druhého manžela si chtěla původně vzít za manžela svého milence Thomase Seymoura (bratra Jany Seymourové, třetí ženy Jindřichy VIII.). V té době se ale do Kateřiny zamiloval sám král, který Seymoura poslal jako vyslance do Bruselu a tím se lehce svého soka zbavil. Kateřina Parrová pochopila, že si bude muset krále vzít a rozhodla se tento osud přijmout. Kateřina pocházela z přísně katolické šlechtické rodiny, ale v průběhu manželství s králem se z ní stala horlivá obhájkyně reformace církve a protestantismu. Myšlenky protestantismu šířila i mezi dvořany a svými dvorními dámami. Stala se dokonce úspěšnou autorkou několika protestantských teologických knih, které se staly oblíbenou četbou nejen poddaných, ale i mnoha učenců na univerzitách. Král ale neměl v oblibě ani horlivé katolíky ani radikální protestanty, což se obecně vědělo. Toho se pokusila využít katolická strana v Anglii a rozhodla se královnino přílišné nadšení pro protestantismus zneužít a královnu zničit. Katolíkům u dvora se podařilo krále přesvědčit, že jeho žena by měla být zatčena a vyšetřována pro pokus velezrady. Král zatykač podepsal, ale Kateřina Parrová byla včas varována. Dostavila se do komnat krále a prohlásila, že její náboženské úvahy jsou nepodstatné a že se plně podřizuje názorům svého pána, manžela a krále. Jindřich byl pokorou a poslušností své ženy mile překvapen a zatčení zrušil.
Nový andělíček
20. března 2010 v 19:57 | já | Moje psaníMoje babička mě vedla ke křesťanskému vnímání světa. Bránila jsem se zuby nehty, pak mi v tom trošku pomohlo politické klima padesátých let. Odmítla jsem chodit do katechismu a do kostela jsem zavítala jenom občas. S přibývajícími lety jsem v určitých věcech nesouhlasila, v některých věcech naopak babičce dala za pravdu.
Jako dítě jsem se modlila ke strážnému andělu a prosila ho o ochranu. Babička na otázku, kdo to je andělíček, odpovídala, že to jsou malé nevinné děti, které zemřely a teď v nebi hlídají ty živé. Na tohle všechno jsem si vzpomněla, při přečtení dnešní zprávy:
- Mrtvé novorozeně našla v sobotu odpoledne žena v Litoměřicích. Tělíčko leželo na kontejneru na odpadky ve Stránského ulici na okraji města.
Další malý andělíček tak přibyl k těm nesčetným zástupům. Rozum zůstává stát! Proč!!!

Poslední pozdrav zimy!
20. března 2010 v 19:37 | já | Moje psaníSpadla z nebe, nebo tak nějak podobně se jmenoval svého času dětský televizní seriál, vysílaný někdy v sedumdesátých letech. Byl to fantastický příběh o holčičce, která spadla z nebe a pomocí dětských přátel se tam, po spoustě dobrodružných příhod opět navrátila.
Spadla z nebe, či vlastně z vysoké střechy! Zmrzlá sněhová hrouda, která se tam zuby nehty držela a držela, a po očku pozorovala stále více hřející sluníčko, které jí ubíralo sílu. Pomaloučku se uvážela po dlouhé šikmé plechové střeše. Ještě několikrát jí noční mrazík dodal sílu a ona se znovu a znovu, nechávala zasypat sněhem. Doufala, že na ni sluníčko zapomene a proto se jednou ukryla za okapem a tam se jí docela líbilo. Pak přišlo opět několik slunečních paprsků, zalechtaly jí a ona se pustila. Už , už se zdálo, že bude dole, když uviděla několik elektrických drátů, z posledních sil se jich zachytila a udělala si tam stanoviště. Dívala se dolů a lidé chodící dole o ní neměli ani tušení. Až včera si tající koule řekla, že už toho má dost a že se tedy pustí. A pustila! Právě v okamžiku, kdy po ulici utíkalo několik dětí. Hlasitě se smály a nebezpečí, které jim hrozilo neznaly. Hrouda nakoukla dolů a vyklouzla z drátěného objetí a šupajdila si to domů. Plesk! Ozvala se rána až zaléhaly uši. Děti se lekly a zastavily. Byly několik kroků za místem, kde led ukončil svou poť. Naštěstí! Několik z nich se vrátilo, aby se na tu hromadu, která spadla ze střechy, podívalo. Byla pěkná a na sluníčku se leskla mokrými slzami. Hrouda plakala, ale sluníčko jí nic nedarovalo. Děti si z ní ulouply kousek ledu a pospíchaly dál. Zima už je neláká. Běžely a smály se, stejně jako se sluníčko smálo na tající sníh. Vždyť zítra už je opravdu první jarní den.
Macocha
19. března 2010 v 21:42 | oficiální stránky pro turisty | Zaujalo měSvětoznámá propast Macocha leží na lesnaté plošině mezi kaňony Suchého a Pustého žlebu v Moravském krasu. Vznikla nejspíše prolomením zesláblé klenby obrovského jeskynního dómu a její hloubka, měřená od horního můstku po hladinu podzemní řeky Punkvy, která protéká na dně, činí celých 138 a půl metru. Ústí propasti má délku 174 a šířku 76 metrů. První sestup do Macochy podnikl v roce 1723 mnich Lazarus Schoper spolu s rájeckým komorníkem Zouharem. Významné výzkumy zde od roku 1901 prováděl i Karel Absolon. Svůj název získala Macocha po události, k níž došlo dle místních kronik roku 1693. Zlá macecha se tehdy pokusila zabít svého nevlastního syna shozením do propasti. Ten se však zachytil za jeden z keříků a pád přežil. Rozhořčený otec pak svou ženu potrestal stejným způsobem, jakým ona chtěla zabít jeho dítě.

Dnem propasti Macocha protéká říčka Punkva. Ta vzniká soutokem celé řady ponorných zdrojnic, které protékají na území vápenců od severu a východu. Vody Punkvy se poprvé objevují na denním světle na dně Macochy. Zde v Dolním jezírku znovu mizí do podzemí a protékají Punkevními jeskyněmi. Celý komplex představuje několik desítek kilometrů jeskyní, z části protékaných podzemními vodami.
V roce 1723 do propasti jako první sestoupil mnich minoritského kláštera Lazar Schopper, čímž byla zahájena dlouhá řada odvážných činů nadšenců i skutečných badatelů, kteří s nasazením vlastních životů odhalovali krok za krokem tajemství Macochy. Významným mezníkem byl rok 1856, kdy do propasti podnikl výpravu známý krasový badatel MUDr. Jindřich Wankel. V roce 1901 zahájil systematický průzkum Macochy K. Absolon. Výsledkem vědeckých výprav bylo detailní probádání samotné propasti i jeskyní na propast vázaných. Tyto práce vyvrcholily v roce 1914 zpřístupněním suché části Punkevních jeskyní. V letech 1920-1933 pak následovaly objevy vedoucí ke zpřístupnění vodních dómů na ponorné říčce Punkvě.
Virtuální pohled do propasti Macocha poskytl Radoslav Kocián - www.virtualni-panorama.com
Pravdivá pověst propasti Macocha
Ve nedaleké vesnici Vilémovice žil mladý sedlák Hálek. Jednoho dne jeho žena začala postonávat, chřadla, až jednoho dne zavřela oči navždy a nechala po sobě malého chlapce, sirotka.
Za nějaký čas se sedlák znovu oženil, hospodářství vzkvétalo a sedlák se začal opět usmívat. A než se sešel rok s rokem, nové hospodyni se narodil chlapeček. To bylo radosti! Zato na Martina, na toho sirotka, přišly zlé časy. Ať dělal, co dělal, nic nebylo maceše po chuti, pořád jen hubovala. Inu proto na něj zanevřela, že právě on dostane celé hospodářství, a její vlastní dítě nic.
Sedlák si brzy všiml, že Martin se má u nové mámy zle. Tajně mu přilepšoval, ale nahlas si netroufal před ženou nic povědět, myslil si: Nač dělat v chalupě rozbroje? Žena je pracovitá, pořádná, však se to nějak samo srovná.
Jednou v létě jel hospodář do města na trh a mladšího synka vzal s sebou. Doma zůstala panímáma sama s Martinem. Řekla mu: "Víš co? V lese je plno jahod, vezmeme si hrnky a nasbíráme si jich." Chodili po lese, na stráni našli v trávě plno voňavých jahod, keře byly obsypané malinami a brzy měli vrchovaté džbánky. Až najednou se dostali do míst, kam si málokdo z vesnice troufl. Černala se tu propast, temná, studená a hlubokánská, až se tajil dech a v té propasti se zelenalo jezero a o tom si lidé vykládali, že nemá dno. Selka i chlapec se zarazili a chtěli rychle odejít odtud pryč, tu si macecha všimla, že na srázu propasti roste jahodí a v něm se červenají jahody, pěkné a veliké, až se smály. Bleskla jí hlavou hrozná myšlenka. Rozhlédla se, jestli jsou v lese sami, a řekla Martinovi na oko laskavě: "Podívej se na ty pěkné jahody! Natrhej je, byla by to věčná škoda, nechat je být." Martin se bál, ale odepřít maceše, to si taky netroufal. Naklonil se nad okraj propasti a tu do něho selka strčila, až zavrávoral, pustil hrnek a padal do hlubiny.
Macecha se otočila a prchala od propasti, ještě pořád slyšela, jak Martin vykřikl. Bloudila po lese, jako by ji někdo štval, a stále jasněji si uvědomovala, co provedla. Copak by jí to mohl někdo odpustit? Mohla by ještě spokojeně žít? Jako by ji nohy samy donesly znovu k propasti, zakryla si oči a skočila dolů.
Sedlák se vrátil z města, vypřáhl koně a vůz dal do kolny. Přijde do jizby, ale v chalupě prázdno, pec studená, chlapec i žena někde pryč. Už zvonilo klekáni a oni pořád nikde a navíc se začalo mračit, chystalo se k bouřce. Šel se tedy optat k sousedům kam šli: "Vzali si hrnky a šli do lesa na jahody," dověděl se. Padla na něho divná úzkost.
Už neměl doma stání, nečekal, sebral se a rovnou do lesa. Chodil křížem krážem, volal a poslouchal, všecko nadarmo. V tom se spustila, divoká bouřka, vítr ohýbal stromy a hrom bil, jako by se nebe hroutilo. Poslouchal a zdálo se mu, jako by v tom rachocení slyšel slabý pláč. A přímo od propasti! Sebral všecku odvahu, lehl si nad sráz, naklonil se nad hlubinu a polekal se! Mnoho metrů pod ním visel na větvích borovice jeho Martin. "Drž se, jen ještě chvilku se drž, doběhnu pro lano, vytáhneme tě!".
Běžel zpátky do vesnice, svolal sousedy, pobrali provazy a žebříky a spěchali cestou necestou k propasti. Přišli ještě včas. Vytáhli Martina nahoru. Byl promoklý a odřený, místo řeči jen plakal. "Kde je máma?" ptal se sedlák. Teď se teprve dověděli, jak Martin padl do propasti a jak zázračně se zachránil. A macecha? Na srázu propasti, na jednom křoví, co rostlo z jeho úbočí, našli šátek. Už si domysleli, co se stalo.
Od těch dob se propasti říká Macocha. A za bouřlivých dnů, když se po lese honí vítr a bije hrom, bývá slyšet z propasti pláč. To prý v ní naříká nešťastná macecha ...
Primula - posel jara
19. března 2010 v 10:10 | Wikipedia a já | Víte, že?Ještě minulý týden jsem marně chodila po zahradě a hledala nějaký záběr jara do fotosoutěže u Jitky. Marně, kde nic tu nic. Jenom v jednom záhonku se zasvítila tři malinkatá sluníčka. To žlutá primulka se snažila přivolat jaro. Byla celá pokrytá sněhem, ptoro jsem jí musela trošku pomoci. Fotečku jsem dala na své stránky a do soutěže neposlala nic. Tento týden jsem byla v Kauflandu a tam jsem zajásala nad nádhernou nabídkou všech možných barev primulek. Jsem asi zbabělec, ale netroufla jsem si je vyfotit. Jenom jsem tak lehce obcházela a kvetoucí primulky hladila pohledem.
Mám ráda tyhle kvetoucí ostrůvky v krásné jarní travičce. Včera při cestě do města jsem v několika zahrádkách tyto ostrůvky zahlédla. Takže hurá! Jaro je opravdu tady.

Prvosenky mají přízemní růžici listů s uzlovitým oddenkem. Kořeny jsou vláknité, květy pětičetné, v okolících nebo hlávkách (řidčeji jednotlivé) na konci stvolu, výjimečně na stopkách vyrůstajících ze středu růžice. Listeny u květů jsou při bázi s hrbolkem nebo bez hrbolku. Kalich zvonkovitý, válcovitý, nálevkovitý nebo baňkovitý, pěticípý, vytrvalý. Koruna je nálevkovitá až řepicovitá; trubka je válcovitá, v ústí nezúžená, lysá, lem je pětilaločnatý, plochý nebo miskovitý. Tyčinky přisedají krátkými nitkami pod ústím trubky nebo v její dolní části. Semeník je svrchní, kulovitý nebo vejcovitý, vajíčka jsou početná a poloanatropická, blizna je hlavičkovitá. Opylení je možné jen přenesením pylu z horních tyčinek na dlouhočnělečnou bliznu, nebo z dole přirostlých tyčinek na krátkočnělečnou bliznu. Tobolka je kulovitá až vejcovitá, otevírá se pěti až deseti zuby. Semena jsou početná, štítkovitá, nepravidelně mnohostěná, na hřbetní straně zploštělá, na břišní vyklenutá. Semena bývají tupě hranatá až křídlatá, většinou bradavičnatá.
Všeobecně vyžadují chladného, vlhkého a ne uzavřeného vzduchu. Příliš velké horko a slunce ve sklenících jim škodí a díky tomu blednou a rychle odkvétají. Některé druhy prvosenek zvlášť vyžadují vápna, naproti tomu některé zase vyžadují kyselé půdy.
K léčebným účelům může být použita celá rostlina. Květy a listy sbíráme na začátku kvetení. Kořen sbíráme na jaře nebo na podzim, kdy rostlina začíná slábnout. Plody a listy sušíme na otevřeném a vzdušném místě. Nejvhodnější doba použití je do 2 let.
Prvosenka je dobře známá v praxi lidového léčitelství. Čaj z květů byl používán k posílení nervů a proti kašli. Prvosenka se běžně používá proti bronchitidě, zánětu plic, bronchiálnímu astmatu, chřipce, revmatickým bolestem atd. V homeopatii se rostlina používá při onemocnění ledvin a neuralgiích.
Rostlina je také diuretická, způsobuje pocení, je sedativní a obsahuje i některé vitamíny. Používá se také při nedostatku vitamínu A a C. Výtažek z kořene je součástí přípravy českého Solutanu, což je dobře známý lék proti bronchiálnímu astmatu a bronchitidě. Nejsou žádné zdokumentované negativní účinky prvosenky.
Upozornění:jedná se o lidový prostředek a není žádná záruka jejich účinnosti, nebo bezpečnosti.
Z historie nejstaršího řemesla
18. března 2010 v 9:19 | History revue | Něco z historieKdyby nebylo mužského chtíče, nenabízely by žádné báryně, harapanny, helmbrechtnice, láryně, medeleny ani prázdné ženky, jak se napříč historií prostitutkám říkalo, své služby. A kdyby české země neoplývaly tak bohatou "prostopášnickou" historií, stěží by se dala provést následující jaksepatří pikantní, cesta staletími.
Křesťanství, to je čistota a asketický život řekneme si, přitom právě v době kdy římský císař Konstantin Veliký (272/285-337) uznává novou víru v Boha, začíná v Evropě opravdový rozkvět prostituce a veřejných domů. Nebyla to záležitost, o níž by se veřejně nemluvilo, např. kronikář Kosmas na počátku 12. století si naříká, že "ženščiny necudné obléhají Prahu. Nejstrašnější je ale to, že za pomoci kleriků!" Je znechucen jednáním zvláště jednoho preláta Jana Zbožínka, který v Krakové ulici (dnes Krakovské, přímo sousedící s Václavským náměstím) prodává hned osm nevěstek.
Jan Hus v roce 1411 na konto "kněžských žen", jak nevěstky nazývá, prohlašuje: "Arcinemravné s nimi vstupovat v pohlavní svazek jest... !" "I sám císař pod rouškou noci s nimi páchá neřesti," kolují zprávy po Praze. Češi pak si své sexuální napětí vybijí během husitských válek...
Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599)přibližuje situaci takto: "Mezi poběhlicemi panují poměry podobné těm klášterním... Bordelmamá jest na roveň abatyší a její svěřenkyně - jeptišky a novicky - ty dělají mužům dobře za zlatku i dvě...K tomu jsou někdy ponoukány, aby uměly jísti, psáti i vybraně se chovati." Nepřipomíná vám to tak trochu vzdělané společnice - jakousi obdobu japonských gejš? Ty v té době v Čechách opravdu existují, ovšem jsou po vůli jen těm nejmovitějším pánům a měšťanům. Prostému muži je v té době k dispozici jenom tzv. "druhořadé maso" roztříděné do několika kategorií. Ty nejlacinější prostitutky se promenují přímo po ulicích (nepřipadá vám to trochu známé?), a protože nemají vlastní obydlí, uspokojují své usmolené zákazníky za hradbami města. Další vrstvou prostitutek jsou tzv. věnečnice, tedy ženy, které provozují podomní prostituci (dnes bychom řekli jsou na telefonu). "Kupte věneček či preclíček, milostivý pane," obcházejí tyto padlé děvy domy ctihodných měšťanů, kteří moc dobře vědí, čeho se jim místo věnečku dostane...
Nejkomfortnější, a tudíž i nejdražší služby Pražanům pak nabízejí mladé dívčiny, které bydlí v malých domcích, sdružených kolem jednoho dvora.
Snad proto, že se sama narodila s ňadry a úrodným klínem, stává se největším postrachem nevěstinců a prostitutek paradoxně panovnice Marie Terezie (1717-1780), ta v roce 1751 ustanovuje Komisi cudnosti, která v čele s horlivým jezuitou Panhammerem proniká pod rouškou noci do veřejných domů. Zde zatýká jak obšťastňovatelky, tak i obšťastněné!
"Hrabě Friedrich von Lobkowicz odsouzen jest k týdnu domácího vězení, a to za styk sodomitský (v té době se takto označovala jakákoliv odchylka od normálu). Komise sice pracovala, ale nepomohla.
V roce 1845 je v Praze na 700 nevěstek, různé specializace. Pražské Václavské náměstí obklopuje celá plejáda vykřičených domů - od těch přepychových, kde se navoněné, jako princezny oděné krasavice prodávají v plyšem čalouněných pokojích, až po špinavé krčmy, kde se na holých matracích válejí opilé holky.
Spolu s Dvořákovými fanfárami, které 15. května 1891 otevírají pražskou Jubilejní zemskou výstavu, vypuká horečný rej v proslulém pražském podniku U Goldschmiedů na Starém Městě. Důvod? Navečer tento podnik, umístěný v sousedství Stavovského divadla poctí svou návštěvou synovec císaře, arcivévoda František Ferdinand d´Este (ano, ten jehož nám později zabijí v Sarajevu). Dvě sotva 14 leté dívenky, dále vnadné Češky, odměřené Němky i ohnivé Maďarky, dokonce též tři exotické Afričanky... Ty všechny - opravdu mimořádně krásné - jsou nyní k dispozici následníkovi trůnu.
Onen ráj na zemi definitivně vezme za své s nástupem 20. století a vzplanutí I. světové války.
Nový rozkvět se očekává...

Není to sen
16. března 2010 v 23:20 | já | Moje psaníFronta přede mnou se vůbec nehýbe. Stojíme jeden za druhým a na konec nevidíme. Paní přede mnou je velmi stará, v ruce drží hůlku a je vidět, že se už nemůže dočkat, až bude na řadě. Všude kolem je ticho, jenom jakoby v dálce šumí voda. Na nohy si nevidíme, stojíme v jakési mlze. Mladík za mnou se naklonil a jen jakoby náhodou se přitiskl na mě. Zašeptal mi do vlasů něco v tom smyslu, že se mu docela líbím a že snad se ještě někdy uvidíme. Překvapilo mě to a snažila jsem se to moc nevnímat. Kdesi před námi na velikánské bílé zdi visí hodiny a já mám pocit, že se ručička na nich nehýbe. Zase jsme pokročili o dva krůčky dopředu. Kolem chodí lidé se zlatými deskami, na tváři spokojený úsměv. Všichni jdou pomalu a lehce nakračují. Vtom jsem zahlédla známou tvář, ano támhle tu tvář přece znám! Je to naše uklízečka, kterou jsem už neviděla několik let. Mávla na mě a usmála se. Odpověděla jsem jí a hlavou mi bleskla myšlenka! Jak to že, je tady? A proč jsem tady já? A kde to vlastně jsem ?
Ještě tři lidé jsou přede mnou a já se jaksi nemůžu dočkat až budu na řadě! Konečně! Stará paní přede mnou tiše odpovídá na otázky a já nic nerozumím. Slečna za pultem jí podává zlatou obálku a mačká stolní zvonek. Přichází muž v bílém obleku, lehce bere paní za ruku a odvádí si ji. Ona se spokojeně usmívá a mrkne na mě. Dívám se za ní a přistihuji se, že jí držím palce.
"Tak," slyším od pultu, "jak jste na tom vy, paní M.....! Chcete známku konečnou nebo ještě si počkáte?" Nevím, o čem je řeč, a proto se asi tvářím nechápavě.
"No, podívejte se, můžete mít 4x0,9, nebo třikrát, dvakrát nebo jenom jednou. Všechno je tady možné," říká usměvavá tvář nyní už příjemného muže. Ani jsem nestihla postřehnout, kdy se vystřídali. Má kudrnaté žluté vlasy a podává mi nějaká lejstra se slovy, abych si je prohlédla a pořádně pročetla. Ukazuje zlatou tužkou jednotlivé řádky a mně se v očích lesknou slzy. Tak už je to tady, tolik let jsem se denně na něco těšila, ale teď už nemám nač. Je úplně jedno, zda si vezmu třikrát nebo dvakrát 0,9, je to stejné. Jsem na konci fronty a nechci nikoho zdržovat. Beru tedy nabídku na třikrát a dostávám zlaté desky. Muži podávám ruku a odcházím za slečnou, která mi ukazuje cestu. Vidím cedule s nápisem Dvakrát - vstup!, Jednou - vstup. Kráčím k té mojí, která se objevila vzadu na konci haly. Chytám za obrovskou kliku a otevírám dveře. Na stěně uvnitř svítí datum 10. 4. 2010.
Je to tak, to datum mě zařazuje mezi důchodce.




