Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Březen 2010

I naše babičky si hrály

31. března 2010 v 13:38 | nezámý autor |  Fotografie
106833

802280765

766908651
946063754

Kde seženu čurokapy?

31. března 2010 v 8:27 | alicebaresova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
"To je zase pěkná blbost," slyším svoji babičku, která by to jistě řekla, kdyby si přečetla článek o novém vynálezu pro ženy.
Raději než politiky si poslechnu nebo počtu dr. Radima Uzla, který mívá v časopisech poradenské koutky a zveřejňuje zajímavé informace nejen o sexu. Z jeho zkušeností si mohu vzít mnohá poučení, navíc je to sympaťák, tak jeho rady čtu ráda. Zrovna dnes mě překvapil novým článkem na jednom serveru, kde píše o čurokapech.
Víte vlastně, o čem píše? Jestli ne, nic si z toho nedělejte, také jsem to nevěděla, je to nové zařízení, které prý dodá sebevědomí ženám a tím je povýší ještě víc na muže. Je to tedy něco, co přispívá emancipaci při močení. Pro představu vyjímám část toho článku, abyste věděli, o co vlastně jde:  "Pomůcka může být vyrobena z tuhého papíru na jedno použití. Existují však i dlouhodobě použitelné čurokapy z plastu. Dají se prý vyrobit i z PET láhve. Jedná se o praktickou věc. Ulehčí ženám pobyt v přírodě, vojákyním jejich bojové akce, nebo i řidičkám nepříjemné chvíle ve frontách na dálnici."
Jistě sami vidíte, že je to velmi potřebná pomůcka, bez které se v nejbližší době žádná žena neobejde. Zamyslím se nad možností výroby z PET lahve a začnu brzy testovat, abychom už konečně doma jednou provždy vyřešili spor o záchodové prkénko.

Doufám, že  se autorka tohoto článku na mě nebude zlobit, ale nedalo mi to! Už včera, když jsem četla tuto zprávu na iDnes, musela jsem se smát. Říkám si tohle snad vymysleli mužští jako pomstu.
Představila jsem si sebe samu, jak jda z práce, letím na nádraží do WC kabinky (když jsem si předtím pracně sehnala klíče) a ve spěchu vytahuji tuto plastovou pomůcku a chystám se ji použít. Času nebývá nikdy nazbyt a také dneska už slyším rozhlas "......přijede na kolej druhou!"
Celá uhoněná stojím, přikládám onen zázračný čurokap a konám svou potřebu. Upravuji se a chci věcičku vypláchnout proudem čisté vody, ale ouha, voda teď večer teče jenom slabounce, a tak ve spěchu strkám použitý minipřístroj do igelitové taštičky, k tomu zvláště určené, pak ještě do jiné tašky, oplachuji ruce tenounkým proudem vody a spěchám k vlaku. Nevím jak vy, ale já mám pořád nepříjemný pocit, že onen použitý přístroj cítím i přes trojí igelit. Vytahuji parfém a stříkám jím na vše strany.  No hrůza, přebít jeden pach pachem druhým je nemožné a já se hanbou propadám.
Brrr, čurokap? Nikdy !!!

Historie klobouků

30. března 2010 v 12:35 | Dějiny odívání |  Něco z historie

Už v 15. století provozovali na našem území svou činnost příslušníci cechu kloboučnického. Přes 200 let jejich řemeslo dobře prosperovalo, ale na konci 17. století si začali kloboučníci naříkat: "Kdo si klobouk koupí? Sedlák nosí jeden pět let, pohůnek o něj nestojí, měštky chodí ve slaměných kloboucích a velcí páni? Ti si hledí paruk a klobouk vsadí na hlavu málokdy!" Alespoň že jejich anglickým a francouzským kolegům se dařilo lépe. V 18. století totiž přišly do módy cylindry, které se staly součástí salonního úboru. Klobouky se vyráběly z hedvábí, slámy, ale především z plsti ze zaječí, králičí, kozí, velbloudí, nebo dokonce bobří srsti. Z ní kloboučník dle šablony vystřihl potřebné díly, namočil je, natáhl na kopyto, napařil a nakonec sešil. Pak se jejich výtvoru ujímal šmukýř, který celý klobouk ozdobil.
Používání klobouku je doloženo již ze starověké Mezopotámie a Řecka. V Evropě se hromadně začaly znovu užívat až od 15. století. Klobouky byly a jsou často odznakem úřadu nebo povolání, byly a dodnes jsou také součástí některých uniforem. V minulosti byly i odznakem společenského postavení nositele i nositelky a nebylo myslitelné vyjít na ulici prostovlasý/á.
O významu (nejen) této pokrývky hlavy svědčí i následující skutečnosti:
  • V přítomnosti krále si nesměl žádný muž ponechat klobouk na hlavě
  • Smeknutím klobouku muž doprovázel nebo nahrazoval pozdrav
  • K bontonu dodnes patří smeknout klobouk při vstupu do domu (bytu, restaurace, kostela...), pokud je nešena veřejně státní vlajka, během pohřbů nebo pokud jede okolo pohřební vůz s nebožtíkem - platí jen pro muže
Hennin nebo též burgundský čepec je vysoká kuželovitá dámská pokrývka hlavy, jež se nosila v 14. a 15. století. Jeho pojmenování je odvozeno z arabského slova hanin (mile znějící).[1] Tento druh klobouku se nosil převážně ve francouzském království, v burgundském vévodství, v Německu, v Nizozemsku, v zemích Koruny české a v polském a uherském království.
Jeho rozšíření je údajně spojeno s Isabelou Bavorskou, která jej měla mít na hlavě při svém zasnoubení s francouzským králem Karlem VI. v roce 1385.
Jednoduchý hennin
Byl typickým atributem vrcholné rytířské kultury. Jednalo se o vysoký klobouk z tvrdého papíru nebo škrobeného plátna potažený hedvábím či jinými dražšími látkami, protažený do homolovité špičky a dlouhý až 60 cm. Po celé zadní straně henninu, někdy i přes obličej, splýval průhledný závoj, který dosahoval často až k zemi
gotika 2
Dvojitý či dvourohý hennin
Tomuto druhu henninu se německy říkalo hörnerhaube, tj. čepec s rohy (česky chomúty či rohy), francouzsky coiffure. Dvourohý hennin se stal převažující pokrývkou hlavy na burgundském dvoře. Svoji zvláštní podobu získal spojením náročně zdobeného a tvarovaného čepce, silně vyztuženého a upraveného do dvou rohů, s jemnou, většinou průhlednou rouškou.Patřily k němu i takzvané náušky neboli ozdoby, jež zakrývaly uši. Hennin často kryla ozdobná síťka ze zlatých nití nebo potah ze vzácné látky. Vlasy, které zakrýval, byly pevně stočené na temeni a pomáhaly jej tvarovat. Nad čelem pak byly vyholené, aby co nejlépe vynikl ovál tváře.
Třírohý klobouk (lidově zvaný třírohák) je druh
klobouku, který byl populární na konci 17. a v 18. století a vyšel z módy krátce před francouzskou revolucí. Na vrcholu popularity byl třírohý klobouk oblékán jako součást civilního oblečení i vojenské a námořní uniformy.
Černý třírohý klobouk má poměrně širokou střechu, přišitou k hlavě po stranách a vzadu tak, že vznikne trojúhelníkový tvar. Typicky se oblékal tak, že "špice" směřovala dopředu. Koruna tohoto klobouku je nízká, narozdíl od henninů nošených v puritánské době nebo cylindrů z devatenáctého století.







Tanečnice Daška

28. března 2010 v 15:20 | já |  Moje psaní
Tanečnice v předsálí si opakovala jednotlivé kroky a zdálo se, že je spokojená.  V hledišti to hlučelo a ona věděla, že tam sedí i její rodiče s bratříčkem. Je ještě malý, a tak když se doma učila jednotlivé taneční figury, pletl se jí pod nohy a tančil si po svém. Když jim doma řekla, že bude tančit sněhovou vločku, zaradovali se a pomáhali jí, kde mohli. Maminka se se zalíbením dívala na svou mrštnou a jako proutek ohebnou dcerušku, tajně si přála, aby se všem hodně líbila. Dneska je tedy premiéra a oni se stejně jako všichni ostatní v hledišti těší na pohádku.
Paní učitelka si ji vybrala z pěti děvčat, které vede ve svém kroužku, protože Daška, jak se jí všeobecně říkalo, byla pohybově velmi nadaným děvčetem. Vysoká a štíhlá, s jiskrným pohledem vždycky hned pochopila, co učitelka požaduje. Ostatní děvčata se také snažila, ale nebylo to ono. Teď se závistí v očích ji pozorovaly sedíc v první řadě. Kvapilovu pohádku Princezna pampeliška  nacvičil ochotnický kroužek jako svou letošní poslední premiéru. Krásné kostýmy a tančící sněhová vločka - Daška, nás všechny, kdo jsme s ní chodili do třídy, nalákala v onu sobotu do sálu. Seděli jsme roztroušeně v hledišti a třásli se nedočkavostí.
Hlediště potemnělo, za oponou to zašumělo a hudební doprovod spustil někde za kulisami. Pohádka začíná a děti s napětím sledují začínající děj. Obsah pohádky všichni známe a tiše očekáváme tančící vločku. Už to bude, děvčata se chystají skákat přes oheň, ještě několik skoků a už je to tady. Modrý filtr na světle, hlasité vzdechnutí a .... Daška je tady!  Běhá po špičkách, její sukýnka se v modrém světle zdá jako z ledu, krouží kolem a předvádí krásnou kreaci, loučící se sněhové vločky u ohně. Tma a je konec, když se světlo opět rozsvítí, je Daška pryč a na jevišti stojí malinká holčička se žlutou pampeliškou na hlavě. Cítím, jak mi po tváři stéká slza a s podivným pocitem prožívám závěr pohádky.
Celé hlediště tleská a herci se přišli děkovat. Já se dívám jenom na Dašku. Je uzardělá a spolu s ostatními dospělými herci se chytá za ruce a uklání se. Diváci se pomalu rozcházejí domů a cestou hodnotí dnešní představení. Bylo nádherné, ještě dlouho budeme s dětmi ve třídě hodnotit naši jedinou herečku.
Dneska jsem ji potkala po dlouhé době ve městě. Nebydlí už u nás, a tak jenom velkou náhodou jsme se poznaly.  Na třídní srazy nejezdí, nedokončila s námi devátou třídu, protože se kvůli otci, vojákovi, museli odstěhovat. Tak jsme si chvíli sedly na lavičku a zapovídaly se. Daška je lékárnicí v jednom slovenském městě. Má dvě dcery a ta starší se pomamila! Je tanečnicí divadelního souboru v Rakousku. Ona už dávno netančí, ale na svou divadelní kreaci sněhové vločky si zavzpomínala ráda. Čas rychle plynul a my se musely rozloučit! Škoda, že jsme neměly víc času. Adresy jsou vyměněné, takže se jedna druhé neztratíme. Při našem třídním srazu budu mít alespoň nějaké novinky.  


Troufalý autor osud

27. března 2010 v 16:46 | Ilona Borská |  Co jsem právě dočetla
Román o výjimečném osudu neobyčejného učitele
František Hodík pocházel z početné rodiny polního hlídače. Šel do učení a pak při práci navštěvoval deset let večerní školu, aby získal maturitu a splnil si velký životní sen - stal se učitelem. Učil češtinu a dějepis - rizikové předměty pro dobu, v níž žil (okupace a protektorát). Vedl děti k tomu, aby samostatně myslely. Byl duší kultury v jihočeském městečku, kam se musel i s rodinou odstěhovat po obsazení města Javorník ve Slezsku německými vojsky. Působil zde jako knihovník , režisér dramatického kroužku a ochotnického divadla. Zapojil se do nebezpečné odbojové činnosti v době heydrichiády, spolu s ostatními občany městečka Bernartic netušil o nařízení, které leželo na stole státního tajemníka K. H. Franka a mělo začít v pondělí 15. 6. časně ráno. Klatovský velitel gestapa chtěl také vstoupit do dějin, stejně jako ti, co prováděli akci Lidice.
Zahynul spolu s třiatřiceti občany malého městečka v poslední den války.
Autorka do napsaného textu vkládá úryvky z dopisů, které dostávala po prvním vydání knihy  od známých a příbuzných osob, kteří se v knize vyskytují a jimiž tak doplňuje zatím známé skutečnosti z toho kterého období. Poutavá knížka nás vrací mezi obyčejné lidi neobyčejné doby.

Barvičky

26. března 2010 v 15:02 | já |  Fotografie
002

005
007

001

008

Je malá a už to umí!

25. března 2010 v 16:20 | já |  Moje psaní
Koketa! Tak dneska nazvala svou dceru jedna známá. Holčičce je teprve pět let a je roztomilá. Byly jsme společně nakupovat v jednom ze dvou supermarketů, které u nás jsou. Děvčátko si hned u dveří vzalo košík a mazalo samo mezi regály. Nestačily jsme ji sledovat. Běhala a smála se na všechny strany, hned byla s každým kamarádka a její brebentění se rozléhalo celým obchodem. Maminka se štěstím rozplývala a dceruška nakupovala. Celý den rozjasnily její spontánní výkřiky - "jejda, oni mají banány, ty já ráda, vezmu si je domů," po chvíli zase volala na paní za pultem - "prosím vás, já bych chtěla ty malé párečky, mám je ráda," nakupovala malá brebentilka. Když jsme ji dohonily, vlekla za sebou plně naložený košík svých dobrůtek, maminka její nákup protřídila a zamířily jsme k pokladně. Mezi několika děvčaty tam seděl i jeden chlapec. Zamířila proto automaticky k němu a začala se na něj usmívat. Chvíli vydržel bez odezvy, po chvíli se na děvčátko usmál a byl ztracen! Začala vyskládávat nákup na pohyblivý pás, bez jakýchkoliv zábran, hovořila a brebentila. Ještě několik úsměvů a na pultě přibyl balíček lentilek, jedno Kinder vejce a nějaký časopis pro děti. Kde je malá brebentilka měla, nevím, ale máminou selekcí rozhodně neprošly. Cena za nákup byla dost vysoká a malá to komentovala slovy - "tak jsme zase pěkně utrácely, že maminko!" pronesla a svůj úsměv věnovala pokladníkovi. Věřím tomu, že ten několik položek zapomněl namarkovat! Byl tak uchvácen tou malou koketou, že se to klidně mohlo stát.
Venku jsme se rozloučily a já ještě hodně dlouho přemýšlela o tom, co jsem s nimi prožila.
A propo! Víte, co slovo koketa vlastně znamená?

koketa
  • žena nápadně se snažící získat pozornost a zájem mužů

Donucovací pracovna

24. března 2010 v 14:53 Víte, že?
V Rakousku byly zemské donucovací pracovny stavěny podle říšského zákona ze dne 24. května 1885. Měly to být nápravné instituce, kde by byli lidé štítící se práce, tuláci a pobudové vedeni prací pod dozorem ke spořádanému životu. Pobyt v pracovně mohl těmto osobám nařídit soud jako dodatečné trestní opatření. Při vynášení rozsudku mohl soudce vyslovit, že odsouzený zůstane po odpykání trestu v donucovací pracovně, a to nepřetržitě po dobu tří let.
První taková pracovna byla zřízena v Praze. V Pardubicích se iniciativy ujal Občanský klub, Hospodářský spolek a Živnostensko-řemeslnická beseda a roku 1885 navrhly městu, aby se o zřízení pracovny zajímalo. Pardubice tak daly bezplatně k dispozici rozsáhlé staveniště v blízkosti Sezemické silnice, v místech někdejších vesnic Bukoviny a Lhotky. Nabídlo i peněžitý příspěvek 1% obecní přirážky po tři léta. Souhlas se zřízením "robotárny" byl udělen 5. ledna 1888, do zemského rozpočtu bylo vloženo 380 tisíc zlatých.
Hned roku 1889 byla zahájena stavba pod dozorem stavitele Václava Pavlíčka. Postavilo se celkem 27 budov. Na západní straně areálu byla velká zahrada, plodiny, které tu káranci vypěstovali, se pak prodávaly na pardubických trzích. Zděný plot odděloval objekty pro odsouzené od hospodářských budov, elektrárny, strojovny a prádelny. V areálu nechyběla kaple ani školní učebna. V jižní části areálu byla umrlčí komora. Areál začal plnit svou funkci 1. října 1891, kdy sem bylo umístěno prvních 20 káranců. Jejich počet se brzy zvýšil a místo plánovaných čtyř set jich zde pobývalo i více než pět set. Kárance tehdy dozorovalo asi 65 mužů.
Odsouzení měli pečovat o 62 hektarů vlastních i pronajatých polí a zahrad. 160 mužů mělo pracovat v tkalcovně, kolem 70 při výrobě sáčků. Ostatní pracovali v truhlářské, natěračské nebo obuvnické dílně a ve výrobně kotlů, získávali znalosti v oboru krejčovství, kolářství, bednářství nebo čalounictví. V malých skupinách chodili také do továren ve městě i okolí. Soukromníci mohli zjednat výpomoc odsouzených na zahradničení či na štípání dříví. Výdělek náležel podle společného řádu pražské a pardubické pracovny z roku 1891 zemskému fondu na uhrazení výloh spojených s chodem zařízení, káranci tudíž neměli na odměnu za svou práci nárok. Na přelomu 19. a 20. století se pravidla v pracovně zmírnila. Odsouzeným se zvýšila finanční částka na jejich stravování, byl zrušen zákaz kouření, zlepšila se lékařská péče, káranci mohli také číst nebo sportovat.
Za 1. světové války nastoupilo mnoho mužů vojenskou službu a některé části areálu sloužily jako vojenská nemocnice. Po vzniku ČSR pracovny nepodléhaly ministerstvu spravedlnosti, ale zemským úřadům, které pak byly podřízeny ministerstvu vnitra. Po okupaci německými vojsky byl úspěšně se vyvíjející režim v pracovně rozvrácen. V roce 1943 byl v Pardubicích zřízen "pracovní výchovný tábor" pro ty, kteří se vyhýbali nasazení nebo uprchli z nuceného pracovního nasazení v Německu. Pracovna za války sloužila i jako sběrný tábor pro stovky lidí posílaných do koncentračních táborů. V květnových dnech roku 1945 se za zdi věznice umísťovali zrádci našeho národa a Němci. Krutosti a nezákonnosti však, bohužel, provázely pardubickou pracovnu i po válce - po celých 40 let tu byli nezřídka vězněni lidé odsouzení za své politické postoje proti totalitnímu komunistickému režimu.
V pardubické věznici si od roku 1952 odpykávaly tresty ženy zařazené do I. a II. nápravně výchovné skupiny a také mladistvé dívky. Po více než 50 letech byly přeřazeny do jiných zařízení v republice. Přesuny začaly na sklonku roku 2000, poslední odsouzená opustila pracovnu 6. 5. 2004 a za branou věznice od té doby pobývají pouze muži. Kromě standardních výkonů trestů slouží věznice také pro odsouzené, kteří jsou trvale pracovně nezařaditelní, například imobilní.

Simona Stašová

23. března 2010 v 12:41 | já |  Co řekli?
"Svoje mladé stáří si velmi hýčkám!"
To jsou slova známé herečky Simony Stašové, která jsem dnes našla v jednom jejím rozhovoru. Nedávno dovršila 55. narozeniny a právě takto odpověděla redaktorce.
Simona Stašová (19. března 1955 v Praze) je česká herečka, dcera herečky Jiřiny Bohdalové.
Když se člověk zamyslí nad totou větou, najde v ní i sebe. Jak krásně řečeno - mladé stáří! Ano, je mladé, střední a vysoké stáří. My, kteří jsme na prahu tohoto mladého stáří, jsme na tom ještě hodně dobře. Hlava nám myslí, někteří ještě chodíme do práce, ve většině případů ještě máme svého životního partnera, o děti už je postaráno a my máme vlastně všechno před sebou. Jinak než ve dvaceti letech, ale přece jenom nás ještě hodně věcí čeká. Například (nemáme-li ještě) vnoučata, jejich školní léta, první lásky a vstup do života. Na to na všechno se můžeme těšit a prožít to ještě jednou, poprvé to bylo s našimi dětmi a ruku na srdce mnozí jsme si toho ani nestačili všimnout, nebo jsme nemohlí, neboť jsme chodili do zaměstnání, a tak jsme mnohé z toho prošvihli. Dneska už na to máme více klidu a tak můžeme všechno sledovat s větším odstupem a daleko většími zkušenostmi. Ale jenom se dívat, neboť ti mladí neradi slyší rady. Nechme je být, oni to, až příjde jejich mladé stáří, všechno sami pochopí a dají nám za pravdu. Nechtějme to po nich dnes, hned teď! Zbytečně bychom se trápili a to nám přece není potřeba. Dívejme se na svět, takový jaký je, kde máme možnost, tam pomožme, ale všechno ostatní nechme už těm mladším! Však oni si už také poradí, stejně, jako jsme si poradili my všichni.
Jo, a paní Stašové přeju k těm kulatinám hodně krásných rolí, pevné zdraví a spokojenost.