close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Tam na konci parku

3. února 2010 v 9:30 | já |  Moje psaní
Venku hustě sněží a celé okolí se neustále halí do bílé peřiny. Všechno je přikryté tou studenou nádherou a venku potkávám jenom tu a tam pár odvážlivců s prknem nebo lyžemi na zádech. Starší lidé sedí doma a koukají ven za záclonami.
Na konci našeho parku je malé zákoutí s dětskými průlezkami. Je až úplně na konci pod železničním náspem. Na našich procházkách se tam občas zatouláme s Elinkou. Tam je dostatek prostoru a prázdno na to, abych ji na chvíli pustila z vodítka. Proskotačí se v bílých závějích, několikrát přefrčí kolem mě a pak se zase poslušně vrátí a nechá se připnout k vodítku. Do tohoto koutku parku chodíváme celý rok. Jsou tady lavičky, a dokonce tady míváme i známé. Některé maminy s kočárky jsou mí dávní chovanci z jesliček a tak se zalíbením pozoruji jejich ratolesti a srovnávám je navzájem. Úplně vzadu, až u plotu zdejších zahrádek je poslední lavička. Tam sedává jedna a tatáž osoba. Starý pán s šedivými vlasy, trošku nahrbeným držením těla, se pomaloučku dobelhá k lavečce posadí se na ni a z kapsy vytáhne v novinách zabalené dobroty pro ptáčky. Ještě ani nestačí papír rozbalit a už se k němu slétají všichni ti zvonci, sýkory a páni kosi. Krmí je a oni bez ostychu cupitají kolem jeho nohou. Ozývá se spousta štěbetání a chvílemi se zdá, jako by si povídali. Vídávala jsem ho tam od jara do zimy. Ještě nedávno si odhrnoval sníh ze své lavičky, aby se pohodlně usadil. Obdivovala jsem ho, že neváhá i v tak nevlídné počasí zajít za svými přáteli. Už několik dnů tam nebyl, lavečka je zasypaná sněhem, cestička neprošlapaná. Ve větvích se dohadovali drobní zpěváčci, zda přijde nebo ne! Nevím, možná je nemocný, možná se do toho klouzavého neštěstí neodváží jít. Proto jsem dnes ráno vzala Elis, do kapsy si strčila pytlík s drobečky a zamířila k opuštěné lávce. Ptáci mě pozorovali z bezpečí stromů, jak jim tam chystám hostinu. Holou rukou jsem odhrnula sníh z lávky, položila na něj drobečky a s Elis na vodítku jsme se rychle vzdálili. Když jsem se pak otočila hemžila se lavička drobnými tělíčky a ozývalo se štěbetání. Jakoby na dálku volali a posílali pozdrav onomu neznámému člověku, který je naučil chodit si pro drobky. Uvidíme, možná se za pár dní jejich známý vrátí a oni si s ním zase budou povídat.
 


Komentáře

1 sl. Lenka | Web | 3. února 2010 v 10:10 | Reagovat

Mohlo by se to zdát jako banalita, ale ve skutečnosti je to moc milý skutek!

2 Jarka | Web | 3. února 2010 v 10:21 | Reagovat

Možná se ten starý pán opravdu jen bojí do té nepohody a až bude lépe, zase ho na jeho oblíbené lavičce uvidíš. Určitě to bez svých ptáčků dlouho nevydrží. :-)
Já taky hned jak ráno vstanu, myslím na ptáčky a každý den dosypávám do krmítka.  :-D

3 babi Maňasová | Web | 3. února 2010 v 11:58 | Reagovat

Takové maličkosti jsou v životě moc důležité a ty je dovedeš krásně popsat. Snad se starý pán znova objeví a ptáčci ho hezky přivítají.

4 Moře lásky | Web | 3. února 2010 v 13:34 | Reagovat

Tak rad bych prošlapal snehem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama