"Necháš toho štěkání! Eli, dej už pokoj!" okřikla jsem psíka a dál se věnovala rozdělané práci. Pes na chvíli zmlkl a po chvíli začal ještě důrazněji. Dokonce i skákal po dveřích. Od rozvařeného oběda se mi nechtělo jít s ní ven, tak jsem ji opět okřikla. Znovu se uklidnila, aby po chvíli začala opět. Aha, pomyslela jsem si, asi přijeli mladí, tak je slyší. Pro jistotu jsem se šla podívat z okna před dům, kde stává jejich auto. Nic, místo je prázdné, tak co ten pes má!
Ještě dodělám polévku a půjdu s ní na chvíli ven, pomyslela jsem si právě v okamžiku, kdy někdo otevíral dveře z chodby.
"Ty si tady klidně pracuješ, pes štěká a ty nereaguješ. Víš vůbec, že ti dole na verandě sedí dva kluci?" začal syn hned ve dveřích!
Vzhlédla jsem k němu od sporáku a nevěřícně jsem na něj pohlédla. "Cože? Kecáš" Kde?" spustila jsem na kluka. Srdce se mi rozbušilo a já měla málem infarkt.
"No, seděli ve verandě, ale už jsou pryč. Vychovatelé z VÚ si je už odvezli. Zdrhli jim, oni je auty honili. Tak přeskočili v zahradě plot a schovali se do verandy. Pronásledovatelé viděli ve zbytcích sněhu stopy, a když jsem přijel, šli jsme se podívat, jestli nejsou na střeše garáže, nebo někde v zahradě. A ejhle, našli jsme fešáky skrčené ve verandě!"
Ani nevím, jak jsem se ocitla na židli, ruce se mi třásly a srdce jsem měla až v krku. Hrůza, já tady nadávám psovi, že pořád štěká a ona už o lumpech věděla. Jak jsem teď ráda, že jsem na ni nedala a dodělávala oběd. Co by se asi stalo, kdyby mě kluci slyšeli, že jdu dolů a pes se mnou. Ještě štěstí, že dveře z verandy dál do chodby zamykám! Jinak jsem je měla až v kuchyni!
Tak teda dneska asi neusnu! Ještě jednou se v duchu omlouvám svému pejskovi a dovoluji mu štěkat i nadále. Já už na jeho upozornění raději vždycky dám.
O_O Uff, tak to bylo "vo fous"! Naše Ťapka taky hlídá a nervní, když se někdo venku na chodbě motá.
A vidíš, na co je dobrý sníh. ;-)