To bylo jednou v létě, o prázdninách. Měla jsem jet se sestrou na prázdniny k její kamarádce. Bylo to hrozně daleko - dvě zastávky vlakem, pak cesta pěšky na jejich chalupu! Hrozně moc jsme se těšily, bude nás tam pět a samé holky!
Večer před odjezdem jsme si chystaly své ranečky. Já měla takový menší kufřík a ségra baťoh. Obě jsme si navzájem radily, co si s sebou vzít na to putování. Rozhodně musíme mít mašle do vlasů, bez nich a sponek to nejde. K tomu kartáč a hřeben na vlasy, ostatní věci na naši "hyenu" (jak jsme z legrace říkaly) nám zabalila maminka. Byly jsme docela malé, takže malování, vatu a deodoranty jsme nepotřebovaly. Ostatně, tehdy jsme o ničem podobném ani neslyšely. Zuzka i já jsme vytahaly spoustu sukýnek, triček a spoďárů, také plavky (jely jsme do hor!), galoše a cvičky. Na to, že by mohlo být v létě zima, jsme nepomyslely a nebýt dohledu naši mamky - nevím, nevím!
Chichotaly jsme se u balení a každou další věc jsme musely okomentovat. No, zkrátka puberťačky. Ještě někam nacpat putovní galoše a pyžamko, punčocháče a ponožky, ručníky a bude hotovo. Seděly jsme v pokojíčku a nemohly se dočkat zítřka. Pojedeme samy na výlet a návštěvu. Co, na tom, že jenom tak krátce, nám to připadalo, že jedeme na konec světa. Mamince se alespoň na chvíli uleví, protože i bráška se chystal na "putovní" tábor! Bylo nám to hrozně k smíchu a vyprávěly jsme si, jak ten tábor chodí po lese a všechno v něm putuje. Představovaly jsme si, jak bude třeba bráška ráno překvapený, že jeho boty odešly někam a už je nemá, druzí zase honí po lese putovací stany a támhle za stromem na ně kouká jeden putovní rohlík. Byla to náramná legrace, která nám vydržela do pozdního večera.
Ráno jsme všichni tři putovali na nádraží, brácha jel vlakem jedním směrem a my putovaly na stranu druhou. Zuzka, jako starší, měla dohled a zodpovědně počítala stanice, abychom nezajely. Když se vlak rozjel, pohodlně jsme se usadily v kupé a dívaly se, jak maminka i s nádražím mizí v dálce! Zamávala nám, sedla na kolo a byla pryč. A my putovaly!
V cíli nás měla čekat Vlasta se sestrami, které byly starší než já. Ivanka už chodila na střední školu a Majka už pracovala. Měla tedy za úkol o prázdninách na své sestry dohlédnout. Zuzka seděla s Vlastou celý rok v jedné lavici, a tak si tyhle prázdninové dva týdny domluvily. Když jsme vystoupily s několika lidmi na stanici, bylo nám jasné, že holky nedorazily. Co teď? Kde Vlasta bydlí, jsme nevěděly, a tak jsme se posadily na lavičku a čekaly!
Všichni zmizeli, autobus odjel a my zůstaly v naprosté pustině, uprostřed lesa a kopců. Najednou se z lesa nedaleko stanice ozval veselý smích. Pak se objevily tři kudrnaté hlavy a nakonec k nim přibyly i postavy. Holky nás přivítaly a my se s nimi vydaly na cestu. Já si pořád mlela v hlavě slovo putování, putovní a putujme, až jsem nějak zapomněla mluvit česky. Na otázku, jak se nám jelo, jsem vyhrkla, že to putování bylo docela dobré. Holky se zasmály a šly jsme dál. Bylo nám tam dobře. Neustále jsme si hrály dívčí hry, četly z románků pro mladé slečny a čas pomalu běžel.
Ze slova putování se stal signál k huronskému smíchu. To léto jsme zkrátka měli putovní mánii. Všechno v naší fantazii mělo dar putovat. Zapomněla-li jsem venku panenku, určitě druhý den putovala někam, kde jsem ji nemohla najít. Zuzce zase odputoval deník, který se někam schoval, aby ho už nikdo neviděl! Já v tom, ale prsty opravdu neměla. Koláče od paní Dobiášové putovaly jeden za druhým do našich věčně hladových žaludků a putování za lesními jahůdkami a malinami patřilo k nezapomenutelným zážitkům. Smíchu a legrace bylo plno a prázdniny pomalu putovaly do nenávratna. Když jsme ještě dostaly pozdrav od bráchy z "putovního tábora", válely jsme se smíchy po zeleném mechu. Tak jsme si samy pro sebe tohle báječné léto nazvaly "putovním", aniž jsme tušily význam slova. Vůbec nám nevadilo, že znamená něco jiného, my si ho upravily tak, jak se nám líbilo. Holt, dítě má bujnou fantazii.
Všechno putovalo, i prázdniny odputovaly pryč. Joó, vzpomínky na dětství, aááá