1. února 2010 v 9:35 | já
|
Byla neděle, stejná jako všechny před ní i po ní. Červenec, nejteplejší měsíc v roce a já měla prázdniny. Včera jsem byla na skok doma, a tak jsem se dlouho dívala na televizi. Usnula jsem dost pozdě a probuzení nebylo příjemné. Čekala mě pořádná zabíračka ve stánku se suvenýry. Už doma jsem měla takový nepříjemný pocit, že se mi dneska nebude dařit. Připálilo se mi mléko a jeho vůně byla tak intenzívní, že se takřka nedala vyvětrat. Od svých rodičů jsem měla přikázáno dostavit se za nimi nejpozději do osmi hodin. To začínal ten největší příliv poutníků. Když se mi podařilo jakž takž vyvětrat kuchyni, vydala jsem se na cestu. Předjížděl mě jeden autobus za druhým a osobních aut bylo nepočítaně. Bylo to ještě v době, kdy byl nahoru volný vjezd. To se pak celý kopec prohýbal pod tíží motorových vozidel. Přála jsem si, aby jel někdo známý, třeba sousedka ze stánku, nebo taxikář, ale marně. Vyšla jsem díky mléku hodně pozdě a všichni známí už byli někde v kopci. Na zastávce autobusu se tlačilo několik desítek lidí a bylo mi jasné, že se na řadu hned tak nedostanu. Chvíli jsem jen tak okouněla a přemýšlela co dělat. Pak jsem se rozhodla, jdu pěšky a až tam budu, tak tam budu. Věděla jsem sice, že si to od našich schytám, ale nedalo se už nic dělat. Ráznými kroky jsem si to šlapala po silnici nahoru. Dala jsem si takový cíl, a sice, že překonám svůj dosavadní rekord, kdy jsem byla nahoře, tj. šest km do kopce, za necelých padesát minut. Jenomže, tehdy jsem šla přímo do kopce, nikoliv po serpentýnách a nebylo takové horko. Dneska jsem se vydala po silnici, kde neustále jezdilo něco nahoru a já musela uskakovat do příkopy. Za každou další zatáčkou jsem si přála, abych se nikdy nebyla pustila po dlouhé a klikaté silnici. Mezi stromy začínalo svítit a hřát červencové sluníčko, nedokonale upravený asfaltový povrch tál. Musela jsem vypadat úplně jako trosečník, pokrytá prachem, boty od tajícího asfaltu, rudá a upocená, jazyk žízní až na prsou, vlasy rozčepýřené od mírného větříku. Občas jsem si odskočila do lesa, nasbírala hrst jahůdek a pokračovala dál. Pohled na hodinky mě ujistil, že dneska tedy rekord nepřekonám, ba naopak budu nahoře velmi pozdě. Když jsem konečně nahoře mezi stromy zahlédla lesknoucí se kopuli kostela bylo skoro půl desáté. No, tě bůh, to bude zase řečí, že jdu pozdě a jsem nezodpovědná. U parkoviště byl pěkný zmatek, všude se motali poutníci, auta, autobusy troubily a snažily se někde zaparkovat. Místní hlídač měl co dělat, aby celý ten zmatek ukočíroval. Mávla jsem na něj a cpala se dál. Prodírala jsem se mezi desítkami muzikantů a lidiček v krojích, kteří se dole řadili a pod korouhvemi a různými prapory postupovali k počátku dlouhého schodiště, které bylo už zaplněné skoro ke kostelu. Kdo to zná, dovede si představit, jak jsou dlouhé. Procesí, která se zpěvem stoupala vzhůru k chrámu, se řadila jedno za druhým. No, šílený zmatek. Kolem stánků, které lemují schodiště, se cpali lidé oběma směry. Hrůza! To zase bude neděle, pomyslela jsem si a spěchala za rodiči do stánku. Přivítal mě chladný pohled a letmý lepanec od otce. Máti byla naštvaná a vůbec se se mnou nebavila. Postavila jsem se na své tradiční místo a dala se do prodeje. Lidí neubývalo a nebyl čas na jídlo ani pití. Ty spousty lidí se posouvaly stánek od stánku a hledaly něco nového, nebo zajímavého, co by se dalo přivézt na památku. Čas nezadržitelně letěl a v tom všem zmatku a překřikování, se ozvaly oba dva velké zvony na věži. Sláva, už je jedna po poledni a začíná "požehnání". Lidé se houfně stahovali do kostela a ten byl za chvíli plný, kolem na všech prostranstvích stály spousty lidí, kteří si chtěli vyposlechnout požehnání vysílané rozhlasem ven z chrámu. To byl okamžik, kdy se u stánků trošku uvolnilo a člověk mohl jít vykonat své potřeby, umýt si ruce a obličej a trochu se najíst. Teď už se nálada našich viditelně zlepšila a já už nebyla terčem zloby. Už to nebude dlouho trvat a davy lidí se od kostela začnou houfně přesouvat k autobusům a na cestu domů. Kopci se uvolní, ale já s rodiči budu ještě dlouho prodávat pohlednice, zrcátka, řetízky, hračky a jiné věci. Teprve večer kolem osmnácté hodiny začne klid. Zase jedna "šílená neděle" bude za námi. Jak já se na tu dobu těšila. Jo, bývaly to jiné neděle jak nyní. To už se nedá srovnat.

A to bylo za totáče, kdy chodit do kostela se zrovna nenosilo, ba dokonce nesmělo.Dnes, když může každý vyznávat víru jakou chce a dokonce veřejně, že by nebylo tolik poutníků? Možná to zakázané ovoce lépe chutnalo.Nebo mladí už na poutě tolik nechdodí a těch pár staříků to nevytrhne.