Čas neúprosně běží a já už jsem z domu více jak dva měsíce. Stýská se mi stále víc, i když si to nechci připustit.
Je neděle, mám volno a tak se jenom tak flákám městečkem. Na hlavní třídě jsem si prohlížela obrázky z posledního lovu na medvědy, které pořádal zdejší lovecký klub. Je zajímavé, že každý rok se sem, na sever Kanady rozjede spousta lovu chtivých z celého světa. Od Petra jsem se dozvěděla, že tady zvěřinu, jako je losí, nebo srnčí maso neprodávají. Když si zakoupíte lístek na lov např. jednoho losa, což je cca 350kg, musíte mít předem domluveno, kdo a kde vám to upraví k jídlu. Samozřejmě si domů můžete vzít maso na mražák, ale sotva sníte tolik sami. Proto se pořádají společné akce pro spolupracovníky, nebo několik rodin a pod. Na snímcích za výlohou Nanuck bay - což je jeden z větších obchodů, pak ukazují trofeje a fotografie z lovů, které se tady pořádají. Nechápu lidi, kteří jenom pro ten pocit, že skolili medvěda, dokáží střílet na bezbranného medvěda, kterých je sice tady na severu dost, ale jejich lov je vládou korigovaný. Střílejí se rovněž sněžné husy a divoké kachny, lišky, zajíci a divočáci.
Po prohlídce fotografií, na nichž jsem poznala jednoho ze zdejších policistů, jsem ještě zašla na kávu s buchtou a nahlédla do prodejny se suvenýry. Koupila jsem klukům několik drobností a vydala se nazpět na ubytovnu.
Pokoj je prázdný, holky si našly společnost a jsou tento víkend na chatě u jezera. Odjížděly sněžnými skútry včera odpoledne a ohromně se těšily.
Najednou mi nedělá dobře ta samota a to ticho. Rychle jsem zapla televizi, abych měla pocit, že tu nejsem sama.
Chystám se vařit si něco k jídlu, když mě upoutala obálka opřená o vázu. Beru ji do ruky a začíná mi slzet oko, nebo už zrovna brečím?
"Drahá moje Linuško!"
Jak se tam, kdesi v dálce máš? Ležím a snažím se vybavit si tvou tvář na polštáři vedle sebe. Marně! Polštář je pořád prázdný! Jen slabá vůně Tvého parfému dává tušit, že jsi tady se mnou byla. Kdy už se mi vrátíš? Nemůžu tady bez Tebe existovat. Kluci už dávno spí a já ne a ne zabrat. Chtěl bych Tě mít vedle sebe, oddychující a vonící po večerní koupeli."
Pro slzy už nevidím a dopis odkládám. Sedám si do křesla a řvu. Nahlas a beze studu, jako malá holka! Strašně se mi stýská po Tomově objetí a polibku za ucho. Stýská se mi po jeho hladké kůži a dechu na polštáři vedle mě. Brečím a brečím, až únavou usnu.
Probudí mě znělka večerních rozhlasových zpráv. Tak jsem prospala celou neděli.
Mokrý polštář dávám sušit na topení a s hrníčkem čaje usedám a opět beru do ruky Tomův dopis.
Píše, že byli s klukama na soustředění a vyhráli postup do republikové ligy. Mají všichni radost. Doma mě čeká vymalovaný a uklizený byt. Nedělali to sami, pozvali si úklidovou firmu, která to po malířích zvládla za dobrý peníz. Babička je zdravá a chodí do babince. Malý Tomáš se chystá na pololetí, známky má dobré a učitelé ho chválí. S Davidem je to slabší, ale snad se mu podaří ty zkoušky do učiliště zvládnout. Oba dva prodělali po mém odjezdu nějakou virózu, ale všechno zvládli poměrně snadno. Ptala se na mne Maruna a nechá mě pozdravovat. Ať prý si užívám volna a nebojím se, ve škole všechno šlape, tak jak má. Ani se nenaděju a polovina bude za námi. Mám pozdravovat Petra a všechny Čechy, které potkám. Líbá mě na čelo a těší se, až se vrátím.
Nevím, po kolikáté už ten dopis čtu, když se otevřeou dveře a dovnitř vpadnou holky. S nimi se pokoj naplní hlukem a smíchem. Na slzy už není čas. Docela jsem ráda, že už jsou doma a těším se na jejich zážitky.
Jarča nezavře za celý večer pusu a Ingrid jí přizvukuje. Mají zážitků na celou noc. Usínáme velmi pozdě a já si uvědomuju, že jsem chtěla zavolat Velkého Toma a poděkovat za dopis. Od něj je to výkon, nerad dopisy píše, tak jsem ho chtěla pochválit. Tak až příště.
Dnešní část se mi moc líbila, hezky se mi to četlo a těším se na pokračování. :-)