28. února 2010 v 10:21 | já
|
Požehnaný stav! Být v jináči! Čekat se! Být v jiném stavu! Gravidita!
Tak a možná ještě jinak se nazývá stav ženy, která čeká miminko. Nikdy jsem nepřemýšlela nad významem a vznikem těchto přirovnání. Požehnaná jsem byla dvakrát. Poprvé jsem ani netušila, že se mi to přihodilo. Bylo léto, já byla jako žížala a Balaton lákal svou chladivou náručí. Plavu ráda, a tak pro mě nebylo nic nezvyklého plavat daleko až k bójkám a ještě dál. Každou svou ranní nevolnost v těch dnech jsem přičítala sluníčku. Stačil hlt piva a bylo mi dobře. Zajímavé na tom všem bylo, že tento stav byl opravdu jiný než normálně. Ráno všechno jídlo končilo v kanalizaci, úderem poledne jsem se mohla klidně posadit ke královské hostině. Když už jsem věděla, že tato změna souvisí s mým stavem, dostala jsem se do stádia čekatelky. Neustále jsem sledovala, kdy už se mé jedničky zvětší na dvojky, kdy mé bříško bude velikostí připomínat buben a kdy pocítím první pohyby, lehounké jako křídla motýlů. Nakonec, když už všechny předchozí očekávané příznaky nastaly, stala jsem se gravidní maminou, těžce se valící po chodníku, hekající do schodů a netrpělivě očekávající onu hodinu zázraků. Tohle čekání bylo nejdelší. S narůstajícím břichem jsem dostávala strach, obyčejný lidský strach, jakže toto monstrum, hovící si v mých útrobách dostanu ven. To, přece není možné, to asi bude můj konec. Přes veškeré uklidňování, typu "co šlo dovnitř, půjde i ven!" jsem si tím přestávala být jista. Ve svých divokých snech jsem stále umírala na porodním sále a aniž bych zaslechla pláč svého prvorozeného, byla jsem odvážena pod bílou plachtou. Ráno jsem se budívala hrůzou z toho neznámého, co mě čeká. Nepomáhalo čtení odborné literatury, ani vědomí toho, že všechny ženské přede mnou to zvládly, proto to musím zvládnout i já. Polovičkovi jsem hrála hrdinné divadlo, a dělala jsem ze sebe hrdinku, ale dušička ve mě byla opravdu malinká.
Jak já jenom poznám, že se už schyluje k mé hodině pravdy? Jednou jsem skončila v porodnici o něco dříve, neboť mi koza sežrala kalendář a tak jsem si nebyla jista. Když se ony nepříjemné stahy v mém bříšku objevily podruhé, už jsem si byla takřka jista. Zavolaná sanitka mě dovezla včas a já si tam opět prožívala své čekací hodiny. Nakonec všechno proběhlo dobře, jak jinak, že, a můj tolik chtěný miláček se ocitl v mé náručí. Byl velký, černovlasý a rozumně se díval na svět.
Od toho 17. března chápu výše jmenované označení velmi dobře. Jsou do puntíku pravdivá.
Hadi, asi jsme to prožívaly všechny stejně nebo aspoň podobně. Já měla před prvním porodem taky veliký strach, ale nakonec jsem to zvládla v pohodě a pak ještě 3x :-)