close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2010

Tam na konci parku

3. února 2010 v 9:30 | já |  Moje psaní
Venku hustě sněží a celé okolí se neustále halí do bílé peřiny. Všechno je přikryté tou studenou nádherou a venku potkávám jenom tu a tam pár odvážlivců s prknem nebo lyžemi na zádech. Starší lidé sedí doma a koukají ven za záclonami.
Na konci našeho parku je malé zákoutí s dětskými průlezkami. Je až úplně na konci pod železničním náspem. Na našich procházkách se tam občas zatouláme s Elinkou. Tam je dostatek prostoru a prázdno na to, abych ji na chvíli pustila z vodítka. Proskotačí se v bílých závějích, několikrát přefrčí kolem mě a pak se zase poslušně vrátí a nechá se připnout k vodítku. Do tohoto koutku parku chodíváme celý rok. Jsou tady lavičky, a dokonce tady míváme i známé. Některé maminy s kočárky jsou mí dávní chovanci z jesliček a tak se zalíbením pozoruji jejich ratolesti a srovnávám je navzájem. Úplně vzadu, až u plotu zdejších zahrádek je poslední lavička. Tam sedává jedna a tatáž osoba. Starý pán s šedivými vlasy, trošku nahrbeným držením těla, se pomaloučku dobelhá k lavečce posadí se na ni a z kapsy vytáhne v novinách zabalené dobroty pro ptáčky. Ještě ani nestačí papír rozbalit a už se k němu slétají všichni ti zvonci, sýkory a páni kosi. Krmí je a oni bez ostychu cupitají kolem jeho nohou. Ozývá se spousta štěbetání a chvílemi se zdá, jako by si povídali. Vídávala jsem ho tam od jara do zimy. Ještě nedávno si odhrnoval sníh ze své lavičky, aby se pohodlně usadil. Obdivovala jsem ho, že neváhá i v tak nevlídné počasí zajít za svými přáteli. Už několik dnů tam nebyl, lavečka je zasypaná sněhem, cestička neprošlapaná. Ve větvích se dohadovali drobní zpěváčci, zda přijde nebo ne! Nevím, možná je nemocný, možná se do toho klouzavého neštěstí neodváží jít. Proto jsem dnes ráno vzala Elis, do kapsy si strčila pytlík s drobečky a zamířila k opuštěné lávce. Ptáci mě pozorovali z bezpečí stromů, jak jim tam chystám hostinu. Holou rukou jsem odhrnula sníh z lávky, položila na něj drobečky a s Elis na vodítku jsme se rychle vzdálili. Když jsem se pak otočila hemžila se lavička drobnými tělíčky a ozývalo se štěbetání. Jakoby na dálku volali a posílali pozdrav onomu neznámému člověku, který je naučil chodit si pro drobky. Uvidíme, možná se za pár dní jejich známý vrátí a oni si s ním zase budou povídat.

Můj Velký Tom - Neděle

2. února 2010 v 9:28 | já |  Moje povídání
Čas neúprosně běží a já už jsem z domu více jak dva měsíce. Stýská se mi stále víc, i když si to nechci připustit.
Je neděle, mám volno a tak se jenom tak flákám městečkem. Na hlavní třídě jsem si prohlížela obrázky z posledního lovu na medvědy, které pořádal zdejší lovecký klub. Je zajímavé, že každý rok se sem, na sever Kanady rozjede spousta lovu chtivých z celého světa. Od Petra jsem se dozvěděla, že tady zvěřinu, jako je losí, nebo srnčí maso neprodávají. Když si zakoupíte lístek na lov např. jednoho losa, což je cca 350kg, musíte mít předem domluveno, kdo a kde vám to upraví k jídlu. Samozřejmě si domů můžete vzít maso na mražák, ale sotva sníte tolik sami. Proto se pořádají společné akce pro spolupracovníky, nebo několik rodin a pod. Na snímcích za výlohou Nanuck bay - což je jeden z větších obchodů, pak ukazují trofeje a fotografie z lovů, které se tady pořádají. Nechápu lidi, kteří jenom pro ten pocit, že skolili medvěda, dokáží střílet na bezbranného medvěda, kterých je sice tady na severu dost, ale jejich lov je vládou korigovaný. Střílejí se rovněž sněžné husy a divoké kachny, lišky, zajíci a divočáci.
Po prohlídce fotografií, na nichž jsem poznala jednoho ze zdejších policistů, jsem ještě zašla na kávu s buchtou a nahlédla do prodejny se suvenýry. Koupila jsem klukům několik drobností a vydala se nazpět na ubytovnu.
Pokoj je prázdný, holky si našly společnost a jsou tento víkend na chatě u jezera. Odjížděly sněžnými skútry včera odpoledne a ohromně se těšily.
Najednou mi nedělá dobře ta samota a to ticho. Rychle jsem zapla televizi, abych měla pocit, že tu nejsem sama.
Chystám se vařit si něco k jídlu, když mě upoutala obálka opřená o vázu. Beru ji do ruky a začíná mi slzet oko, nebo už zrovna brečím?
"Drahá moje Linuško!"
Jak se tam, kdesi v dálce máš? Ležím a snažím se vybavit si tvou tvář na polštáři vedle sebe. Marně! Polštář je pořád prázdný! Jen slabá vůně Tvého parfému dává tušit, že jsi tady se mnou byla. Kdy už se mi vrátíš? Nemůžu tady bez Tebe existovat. Kluci už dávno spí a já ne a ne zabrat. Chtěl bych Tě mít vedle sebe, oddychující a vonící po večerní koupeli."
Pro slzy už nevidím a dopis odkládám. Sedám si do křesla a řvu. Nahlas a beze studu, jako malá holka! Strašně se mi stýská po Tomově objetí a polibku za ucho. Stýská se mi po jeho hladké kůži a dechu na polštáři vedle mě. Brečím a brečím, až únavou usnu.
Probudí mě znělka večerních rozhlasových zpráv. Tak jsem prospala celou neděli.
Mokrý polštář dávám sušit na topení a s hrníčkem čaje usedám a opět beru do ruky Tomův dopis.
Píše, že byli s klukama na soustředění a vyhráli postup do republikové ligy. Mají všichni radost. Doma mě čeká vymalovaný a uklizený byt. Nedělali to sami, pozvali si úklidovou firmu, která to po malířích zvládla za dobrý peníz. Babička je zdravá a chodí do babince. Malý Tomáš se chystá na pololetí, známky má dobré a učitelé ho chválí. S Davidem je to slabší, ale snad se mu podaří ty zkoušky do učiliště zvládnout. Oba dva prodělali po mém odjezdu nějakou virózu, ale všechno zvládli poměrně snadno. Ptala se na mne Maruna a nechá mě pozdravovat. Ať prý si užívám volna a nebojím se, ve škole všechno šlape, tak jak má. Ani se nenaděju a polovina bude za námi. Mám pozdravovat Petra a všechny Čechy, které potkám. Líbá mě na čelo a těší se, až se vrátím.
Nevím, po kolikáté už ten dopis čtu, když se otevřeou dveře a dovnitř vpadnou holky. S nimi se pokoj naplní hlukem a smíchem. Na slzy už není čas. Docela jsem ráda, že už jsou doma a těším se na jejich zážitky.
Jarča nezavře za celý večer pusu a Ingrid jí přizvukuje. Mají zážitků na celou noc. Usínáme velmi pozdě a já si uvědomuju, že jsem chtěla zavolat Velkého Toma a poděkovat za dopis. Od něj je to výkon, nerad dopisy píše, tak jsem ho chtěla pochválit. Tak až příště.

Není neděle jako neděle

1. února 2010 v 9:35 | já |  Něco z rodinné kroniky
Byla neděle, stejná jako všechny před ní i po ní. Červenec, nejteplejší měsíc v roce a já měla prázdniny. Včera jsem byla na skok doma, a tak jsem se dlouho dívala na televizi. Usnula jsem dost pozdě a probuzení nebylo příjemné. Čekala mě pořádná zabíračka ve stánku se suvenýry. Už doma jsem měla takový nepříjemný pocit, že se mi dneska nebude dařit. Připálilo se mi mléko a jeho vůně byla tak intenzívní, že se takřka nedala vyvětrat. Od svých rodičů jsem měla přikázáno dostavit se za nimi nejpozději do osmi hodin. To začínal ten největší příliv poutníků. Když se mi podařilo jakž takž vyvětrat kuchyni, vydala jsem se na cestu. Předjížděl mě jeden autobus za druhým a osobních aut bylo nepočítaně. Bylo to ještě v době, kdy byl nahoru volný vjezd. To se pak celý kopec prohýbal pod tíží motorových vozidel. Přála jsem si, aby jel někdo známý, třeba sousedka ze stánku, nebo taxikář, ale marně. Vyšla jsem díky mléku hodně pozdě a všichni známí už byli někde v kopci. Na zastávce autobusu se tlačilo několik desítek lidí a bylo mi jasné, že se na řadu hned tak nedostanu. Chvíli jsem jen tak okouněla a přemýšlela co dělat. Pak jsem se rozhodla, jdu pěšky a až tam budu, tak tam budu. Věděla jsem sice, že si to od našich schytám, ale nedalo se už nic dělat. Ráznými kroky jsem si to šlapala po silnici nahoru. Dala jsem si takový cíl, a sice, že překonám svůj dosavadní rekord, kdy jsem byla nahoře, tj. šest km do kopce, za necelých padesát minut. Jenomže, tehdy jsem šla přímo do kopce, nikoliv po serpentýnách a nebylo takové horko. Dneska jsem se vydala po silnici, kde neustále jezdilo něco nahoru a já musela uskakovat do příkopy. Za každou další zatáčkou jsem si přála, abych se nikdy nebyla pustila po dlouhé a klikaté silnici. Mezi stromy začínalo svítit a hřát červencové sluníčko, nedokonale upravený asfaltový povrch tál. Musela jsem vypadat úplně jako trosečník, pokrytá prachem, boty od tajícího asfaltu, rudá a upocená, jazyk žízní až na prsou, vlasy rozčepýřené od mírného větříku. Občas jsem si odskočila do lesa, nasbírala hrst jahůdek a pokračovala dál. Pohled na hodinky mě ujistil, že dneska tedy rekord nepřekonám, ba naopak budu nahoře velmi pozdě. Když jsem konečně nahoře mezi stromy zahlédla lesknoucí se kopuli kostela bylo skoro půl desáté. No, tě bůh, to bude zase řečí, že jdu pozdě a jsem nezodpovědná. U parkoviště byl pěkný zmatek, všude se motali poutníci, auta, autobusy troubily a snažily se někde zaparkovat. Místní hlídač měl co dělat, aby celý ten zmatek ukočíroval. Mávla jsem na něj a cpala se dál. Prodírala jsem se mezi desítkami muzikantů a lidiček v krojích, kteří se dole řadili a pod korouhvemi a různými prapory postupovali k počátku dlouhého schodiště, které bylo už zaplněné skoro ke kostelu. Kdo to zná, dovede si představit, jak jsou dlouhé. Procesí, která se zpěvem stoupala vzhůru k chrámu, se řadila jedno za druhým. No, šílený zmatek. Kolem stánků, které lemují schodiště, se cpali lidé oběma směry. Hrůza! To zase bude neděle, pomyslela jsem si a spěchala za rodiči do stánku. Přivítal mě chladný pohled a letmý lepanec od otce. Máti byla naštvaná a vůbec se se mnou nebavila. Postavila jsem se na své tradiční místo a dala se do prodeje. Lidí neubývalo a nebyl čas na jídlo ani pití. Ty spousty lidí se posouvaly stánek od stánku a hledaly něco nového, nebo zajímavého, co by se dalo přivézt na památku. Čas nezadržitelně letěl a v tom všem zmatku a překřikování, se ozvaly oba dva velké zvony na věži. Sláva, už je jedna po poledni a začíná "požehnání". Lidé se houfně stahovali do kostela a ten byl za chvíli plný, kolem na všech prostranstvích stály spousty lidí, kteří si chtěli vyposlechnout požehnání vysílané rozhlasem ven z chrámu. To byl okamžik, kdy se u stánků trošku uvolnilo a člověk mohl jít vykonat své potřeby, umýt si ruce a obličej a trochu se najíst. Teď už se nálada našich viditelně zlepšila a já už nebyla terčem zloby. Už to nebude dlouho trvat a davy lidí se od kostela začnou houfně přesouvat k autobusům a na cestu domů. Kopci se uvolní, ale já s rodiči budu ještě dlouho prodávat pohlednice, zrcátka, řetízky, hračky a jiné věci. Teprve večer kolem osmnácté hodiny začne klid. Zase jedna "šílená neděle" bude za námi. Jak já se na tu dobu těšila. Jo, bývaly to jiné neděle jak nyní. To už se nedá srovnat.