close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2010

Lascarina Bubulína

8. února 2010 v 9:13 | History revue |  Něco z historie
Lascarina Bubulína

Narodila se v osmanském vězení v Konstantinopoli 1771, kam Turci uvrhli jejího otce Stavrianose Pinotsise a matku Skevo po neúspěšném povstání.
Bubulína je věrna rodinné tradici bojovníků za nezávislost. V roce 1811 její druhý manžel Dimitros Bubulis umírá v bitvě proti alžírským pirátům. Ona, dvojnásobná vdova a matka sedmi dětí, se staví do čela výnosné firmy, která se věnuje obchodu a stavbě lodí. Jako jediná žena je členkou podzemní organizace, jež chystá nové povstání. Tajně pašuje zbraně na svých lodích, většinu majetku obětuje na munici a jídlo pro povstalce. Povstání je vítězné a radost z něj kalí Bubulíně zpráva o smrti jejího syna Janise. Osud jí však nedopřeje hrdinskou smrt, jak si sama přála. V roce 1825 se stává obětí krevní msty.


V bílé zimě trochu barev

7. února 2010 v 11:00 | já |  Fotografie
Moje kytka



Bubulína

6. února 2010 v 10:56 Víte, že?
Když už jsme tuhle hledali výraz bimbalpindr (zatím vím jenom tolik, že je to nějaký hrad z nějaké dětské knížky), tak dneska přidám ještě jedno.
Kdopak z vás ví kdo, nebo co, byla - Lascarina Bubulína?

Fotopříběh

6. února 2010 v 10:09 | já |  Fotografie
Včera jsme stavěli sněhuláka!

Petřík měl rozzářené oči


Eliška vydatně pomáhala


Bylo krásně. Dnes je všechno jiné.

Všude kape voda a Petříkovi se to nelíbí. A sněhulák?



Proč bych se nechtěl narodit jako cikán

5. února 2010 v 16:42 | petrf.novotny.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Především bych nehodlal sloužit bílé lůze jako zrcadlo její bezcennosti. Rovněž bych neunikl romskému údělu bez materiálního zázemí, vzdělání a sociální výuky. Žádné dítě ještě neuteklo ze sociálního svěráku. Zejména pokud v něm uvízli už jeho rodiče, prarodiče, praprarodiče atd. počínaje od středověku. S pokusy o vymanění se z romského marasmu bych ustal definitivně, když bych na ulici poznal, že jsem součástí opovrhované minority. Raději na hnoji se svými, než v opovržení mezi cizími, řekl bych si.
S Romy jsem ve své profesi pracoval patnáct let, takže vím, že nezdědí nic s výjimkou indických genů. Průměrný otec jim neodkáže peníze, byt, dům, auto, pole, kus lesa, ctižádost, životní moudrost či profesní zápal. Už jen proto, že sám nic podobného nedostal. Nenadchne je pro vzdělání, protože žádné nezískal. Nevychová z nich odpovědné a soběstačné občany, protože sám nebyl k odpovědnosti a soběstačnosti naprogramován. Jeho děti nebudou nikdy vzdělanější, bohatší, prospěšnější, uznávanější a šťastnější než byl on sám. Z průměrného cikánského dítěte vyroste při troše štěstí jen průměrný cikán. A pokud se štěstí unaví, pak jen pária a vyvrženec.
Obdobně jako američtí indiáni nejsou Romové odolní vůči civilizačním nemocem, cigaretám a ohnivé vodě. Žijí podstatně kratší dobu než česká populace. Až o třetinu rychleji střídají generace, takže romské děti mají už záhy svoje děti, jimž předávají jen svou bezradnost, hrůznou sociální podmíněnost a duchovní bídu.
Romové jsou emotivnější než my, udržují okázalé rodinné svazky, aby aspoň někam patřili. Bohužel vše, co se pro Romy dělalo nebo dělá, je předurčeno ke ztroskotání, protože oni ani svou vstřícnost nezorganizují. Například panelová cikánská gheta, pozitivní diskriminace, lišácké sociální dávky, tvrdá ruka či speciální školy se vždycky obrátily ve svůj protiklad. Veškeré moudré řeči o tom, jak by to bylo krásné, kdyby se cikáni začlenili do majority a byli jako my, jsou zcela nesmyslné. Komplexní vrozená vloha úspěšně se integrovat, kterou se někteří z nás okázale pyšní a dávají se ostatním za příklad, není zásluhou, ale darem. Vrozená neschopnost integrovat se není proviněním, ale údělem. Jak děsivá je představa, že bychom se všichni dokázali postarat sami o sebe, všichni byli vzdělaní, morální, příkladní, finančně zabezpečení, zdraví, mladí, inteligentní...
Budeme-li v Romech hledat kousíčky sebe sama, pak budeme hořce zklamáni. Nemají šanci být jako my, takže se mezi nás nikdy nezačlení. Nejen proto, že mají jiné geny a životní styl a žijí jen v přítomnosti, ale i proto, že tomu někteří z nás houževnatě brání. Například xenofobové a ti bědní, kteří ke spokojenému životu potřebují ještě bědnějšího nepřítele.
Cikánskou problematiku řešilo u nás neúspěšně už rakouské císařství, první a druhá republika i komunismus. Sám jsem přihlížel všemožným asimilačním snahám posledních čtyřiceti let, takže vím zcela jistě: Údělem průměrného Roma je zůstat cikánem. Že je to těžší úděl než má většina z nás, bychom měli vzít v úvahu, než v něm zazříme nepřítele. Naši skuteční nepřátelé nás připravují o víc než Romové. Psal jsem o nich například v blogu: Český plebs na kolenou před elitami.

The Caravans, Gipsy Camp near Arles


Haló, haló!!

5. února 2010 v 9:20 Zaujalo mě

Vyhlašuje se pohotovost pro všechny čtenáře a čtenářky!!!
Byla jsem dotázána, zda nevím něco o slovíčku - Bimbalpindr
Údajně se má jednat o postavu z nějaké dětské knihy:
Prosím toho, kdo se s tímto slovíčkem setkal, ať mi napíše, o co se jedná a odkud slovo je. Odměnou mu bude věčné blahořečení.

Mendelssohnův Svatební pochod

5. února 2010 v 8:44 | já a časopis History |  Víte, že?
Je krásný a známe ho všichni. Slavnostní a vznešená hudba, která zní dnes a denně ve stovkách svatebních síní. Ale víte o ní všechno, kdo a kde ji poprvé použil při svém velkém dni?

Píše se 25. leden 1858 a královna Viktorie vdává svou nejstarší dceru Viktorii. Stojí v nádherné róbě a dojatě si kapesníčkem utírá uslzené oči. Její nejstarší dcera si bere, což v královských rodinách nebývá zvykem, z lásky svého pruského prince Fridricha Viléma, do něhož je i přes jeho věk (je mu skoro o deset let víc) šíleně zamilovaná. Je to láska na první pohled a jejich svatbou se spojí dvě panovnické dynastie - pruská a a anglická.
Britská princezna a budoucí německá císařovna Viktorie (1840-1901) si pro svůj velký den vybírá část z Mendelssohnova díla - hudby k Shakespearově hře Sen noci svatojánské. Aniž by to tušila, dává vzniknout velké tradici svatebních obřadů. Od té doby se Mendelssohnova hudba těší obrovské popularitě a hraje se téměř na všech veselkách po celé Evropě jako Svatební pochod.
Přesto všechno ale princezna Viktorie nebyla první, kdo si tuto báječnou skladbu nechal zahrát na své svatbě. Jako ústřední melodii pro svůj obřad si ji poprvé vybírají Angličané Dorothy Carewová a Tom Daniel už 2. června 1847 ve svatopetrském kostele v Tivertonu na jihozápadě země.
Německý skladatel Felix Mendelssohn Bartholdy (1809-1847) přitom své nejznámější , ale zdaleka ne jediné dílo zkomponoval v roce 1842, ve svých 33 letech.




Kamenná madona

4. února 2010 v 17:40 | Unsworth Barry |  Co jsem právě dočetla
Rekonstrukce zločinu z dávné minulosti přivede britského restaurátora Raikese ke zločinu, který se odehrává doslova před jeho očima: sám se stává jedním z mnoha úlomků v mozaice příběhu lásky a lsti, který je současně i příběhem jeho tajuplné madony…
Vysoko na fasádě kostela stojí omšelá a zčernalá kamenná madona, mistrovské dílo benátské gotiky staré pět století. Zkušený britský restaurátor Simon Raikes přijíždí do Benátek, aby soše navrátil její původní krásu. Socha je zahalena tajemstvím. Proč je umístěna právě na tomto kostele, pro který nikdy nebyla určena? Proč zde byla instalována teprve v osmnáctém století a kde vůbec byla předtím? Kdo byl sochař, který ji vytvořil, a proč od chvíle, kdy dokončil madonu, neexistují žádné další zmínky o jeho umělecké pouti?
Den za dnem Raikes pracuje na soše a s úzkostlivou pečlivostí zbavuje kámen zkorodované krusty. Přitom se pokouší nalézt na tyto otázky odpověď. Kousek po kousku skládá mozaiku příběhu tajuplné kamenné madony. Přitom před ním defilují zajímavé figury z minulosti a jejich příběhy: mladý sochař Girolamo z Piemontu, odsouzený v roce 1432 za podivných okolností za vraždu, zchudlý benátský patricij Ziani, který na sklonku 18. století sepisuje své skandální pornografické memoáry, utopená prostitutka Bianca a mladičká krásná Francesca, kterou její rodina donutila k výhodnému sňatku. V archívních dokumentech starých několik století Raikes naráží na jméno Fornarini, jež se zdá s příběhem Girolama souviset.
Během svého benátského pobytu zažívá Raikes i mnohá setkání se svými současníky. Poznává obchodníka s uměním Lattimera i jeho bizarní soukromé muzeum sexuálních trofejí a suvenýrů. Navštíví osamělý ostrovní dům na ostrůvku na Laguně, kde se poprvé setká s Chiarou Litsovovou, která pochází právě z rodiny Fornarini. A Chiara ho fascinuje. Jak postupuje jeho práce na restaurování madony a odstraňování nánosů z jejího obličeje, začíná v něm spatřovat právě tvář Chiařinu…
Ve složité struktuře tohoto příběhu, ve střídání minulosti s přítomností a v popření logického sledu příčin a následků, prostřednictvím tří vzájemně propletených milostných příběhů a řádky postav ožívajících v průběhu pěti století je zobrazena podstata sexuálního vykořisťování a věčný konflikt hmoty a ducha. A nad tím vším stojí tajemná kamenná madona, v jejímž úsměvu se mísí svůdnost i milosrdenství…



Vůně kávy

4. února 2010 v 11:39 | já |  Moje psaní
Ten chlad z něj byl cítit od prvního setkání. Tvrdý a nepřístupný člověk. Bylo o něm známo, že není a nikdy nebyl oblíbený. Pracoval sice v kolektivu, ale vždycky raději někde v koutě sám. Když jsem se dozvěděla, že mám jít za ním kvůli nějaké pracovní záležitosti, nadšením jsem nejásala. Proč zrovna já, proč?
Seděl na rozvrzané židli, před sebou na stole měl roztažené noviny a z hrnku černé kávy stoupal kouř. Káva voněla tak, jak jsem ji ještě vonět necítila. Udivilo mě to, a já si neodpustila otázku, co je to za druh kávy, která tak náramně voní. Po chvíli zvedl oči od novin a nepatrně se usmál. Jeho nepřístupný výraz se malinko zjemnil. Ukázal na židli vedle sebe a vzal do ruky papír, který jsem položila před něj. Neřekl ani slovo a já nevěděla, zda se mi ten posuněk ukazující na židli jenom nezdál. Proto jsem zůstala stát. Přinesený tiskopis po chvilce odložil a znovu pokynul k prázdné židli. Teď už zcela zřetelně. Potáhl si z cigarety, kterou si zapaloval v okamžiku, kdy jsem vešla. Labužnicky vtáhl kouř do sebe a pak s hlavou zvrácenou dozadu jej pomaloučku v drobných kroužcích vypouštěl ke stropu. Jeden kroužek za druhým se vznášel vzhůru a já z nich nespouštěla oči. Dnes už nevím, co bylo tím ledoborcem, který prolomil jeho studené mlčení, ale myslím si, že moje poznámka o kávě.
Mezi námi se na toto téma rozproudil hovor a já se ten den o kávě dozvěděla spoustu zajímavostí. Znal toho tolik, až mě to překvapovalo. Když nás rozhovor skončil, podal mi podepsaný tiskopis a chopil se opět svých novin. Jeho tvář se opět zahalila nevlídnou maskou a už si mě nevšímal.
Zajímavý člověk, pochopila jsem, že není tak nepřátelský, ale jenom nenachází s lidmi stejné téma hovoru. Možná se někdy spálil, možná tak byl vychován, ale rozhodně nebyl zlý od narození. Holt jsme každý jiný.

Krásná knížečka

4. února 2010 v 11:19 | já |  Co se mi líbí
Umíte čínsky? Jistě, takových lidí je u nás málo, ale sem tam se přece jenom nějaký najde. Písmo vypadající jako rozsypaný čaj, malované štětcem a tolik pro nás Evropany exotické. Jako malá holka jsem se s ním poprvé seznámila v jedné moc krásné pohádkové knížce. Náhodou jsem na ni narazila při nedávné probírce knih, které chystám na prodej. Knížka má klasický formát dětských knih. Je položená na ležato a obsahuje pouze dvě kratičké pohádky. Na každé stránce je český text a vedle nádherný obrázek. Kdo se na něj pozorně zadívá, zjistí, že na něm je čínsky napsaný odstavec. Sedla jsem si a v klidu jsem si knížečku, útlou jako časopis prohlédla. Příběh je velice jednoduchý. Popisuje vlastně život malého stromečku - broskvičky- od konzumace plodu, přes pecku zahozenou kdesi na zahradě. Příběh nijak zvláštní, ale ve spojitosti s krásnými obrázky čínského ilustrátora a kouzelným čínským písmem je to knížka unikátní a zvláštní.
Vyfotila jsem pro vás několik obrázků, možná, že někteří mí vrstevníci knížečku znají, nebo ji alespoň viděli.