Blíží se večer a nám končí směna na velíně. Kolem se pomalu loudají poslední pacienti a nastupuje noční směna. Střídat příjde sestra Betsy. Je to jedna z nejzkušenějších sester tady v nemocnici. Napůl černoška a napůl indiánka. Podivná směsice lidských osudů na vás hledí z její tváře. Má hrubé rysy po svém otci a krásné laní oči po mamince. Sem na sever se provdala za Neta, jednoho ze zdejších pilotů, před více než 15 lety. Mají tři děvčata a bydlí nedaleko nemocnice. Je jedna ze zdejších kamarádek. Těším se na ni až dorazí, protože na večer mám pozvání ke Kroupům. Dlouho jsem váhala zda pozvání přijmout, vždyť Petrovu druhou ženu neznám, ale pak jsem ho přijala.
Betsy dorazila včas a tak jsem se rychle vysprchovala, holkám na pokoji slíbila, že přijdu brzy, a vyrazila do ulic.
Na rohu u Nanuck bay, což je jeden z větších obchodů, zastavuje jediná linka městské dopravy. Nestála jsem ani dvě minuty a starý zašedlý autobus dorazil. Nasedla jsem spolu se dvěma eskymačkami, které se vracely z nákupu, a jedním opravářem klimatizací, kterého už znám z neocnice. Tmou za okny občas probleskne světlo protijedoucího vozu a sem tam ozářené okno, vesměs přízemních domků. Kolem silnice se vlní kromady odrhnutého sněhu a zdá se, že opět padá.
Na zastávku u sochy velkého medvěda jsme dojeli za dvacet minut. Z autobusu jsem už vysedala jako poslední. Venku je šílený mráz a mnou otřásla zima. Nestačila jsem se ani rozhlédnout, když vedle mě zaskřípěly brzdy. Z vozu se vysoukal nohatý blonďák a s úsměvem mi řekl "Já jsem Jirka, kdybyste si na mě už nepamatovala! Dostal jsem příkaz dovézt vás v pořádku k nám!! Podala jsem mu ruku a nevěřícně na něj zírala. Jak je vysoký, to je úžasné. Jeho blonďaté vlasy a postava mi připomínají mého Toma, když jsem ho poznala. Neuvěřitelná podoba! Jeden by si mohl myslet ledacos.
Po krátké jízdě jsme byli u cíle. Petr mě čekal už na příjezdové cestě. Dům byl malý a krčil se v hromadách sněhu. Vedla k němu cestička proházená jen na projítí.
Po přípitku a šíleně dobré večeři, která byla připravena pro mě a Petra s jeho novou manželkou Renatou, jsme se posadili ke krbu.
"Tak povídej, Lino, jak ses sem, prosím tě, dostala? Když jsem ti loni psal, ani mě nenapadlo, že se takhle brzy uvidíme. Jezdím sice za dětma, ale teď, co máme naši malou Adélku, nechci tady Renatu nechávat samotnou. Je tady sice Jirka, ale dělá v Torontu univerzitu, a tak stejně doma není!" spustil Petr, aniž čekal na mou odpověď.
"No, víš, Petře, ona to vlastně byla náhoda. Mám kamarádku, která dělá v nemocnici u nás hlavní sestru a ta mě tuhle šanci nabídla. Moji kluci neměli nic proti, tak jsem tady. První dva měsíce jsem prožila v Torontu a teď už skoro měsíc dělám u vás v nemocnici praxi. Koncem července mě čekají závěrečné zkoušky, pak máme ještě nějaké výlety tady po Kanadě a frčím domů. Ani nevíš, jak se mi stýská!"odpověděla jsem a dívala se na Petra, který seděl na velké sedačce a kolem ramen držel Renatu. Jirka seděl způsobně u stolu a usmíval se. Jediný pohled a já opět viděla Velkého Toma na té Mikulášské zábavě, kde jsme se vlastně poprvé viděli. Zamyslela jsem se tak důkladně, že jsem ani neslyšela, co mi Petr povídá.
"Linko, haló, slyšíš! Co ses tak zamyslela? Není ti nic?"
Probrala jsem se ze vzpomínek a zavrtěla jsem hlavou.
Povídali jsme si dlouho do rána, kdy mě Renata uložila do hostovského pokoje a já hned usnula. Hlavou se mi honily různé hlouposti, znovu jsem cestovala tím starým autobusem, viděla jsem na zastávce Velkého Toma, mávala jsem na něj, ale neviděl mě. Když jsem konečně vystoupila a začala ho hledat, viděla jsem všude jenom postavy bez tváří, holé stěny a prázdné ulice. Volala jsem ho, ale neozýval se. Když už se zdálo, že ho vidím, zničeho nic zmizel. Místo něj tam stál muž s bílým místem místo obličeje. Obcházela mě hrůza a dala jsem se do běhu tou prázdnou ulicí, bez lidí, aut i domů. Všechno mi najednou splynulo v jednu velkou bílou plochu, která vypadala jako pohled z letadla na bílá oblaka. Cítila jsem se najednou sama a opuštěná.
Když jsem se probudila ze snu, moje první myšlenka patřila rodině. Vzala jsem mobil a zavolala Velkého Toma. Chvíli to trvalo než se ozval, spal a rozmrzele mi odpovídal na moje otázky. Ale já musela volat, musela jsem mu sdělit své pocity, zvláště po tak bláznivém snu.
"Tak dobře, Linuško, pozdravuj Petra a řekni mu, aby mě zavolal. Mám pro něj nějaké novinky! Měj se moc fajn, posílám ti pusenku a už mě nechej spát, prosím tě! Miluji tě!" ukončil náš hovor Velký Tom dříve, než jsem mu stihla říct, aby pozdravoval kluky a babičku.
Pohled na hodinky mě ubezpečil, že klidně můžu spát, dneska mám až noční, takže vstávat nemusím. Uvelebila jsem se do tepla postele a spokojeně usnula.