close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2010

Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu

21. února 2010 v 14:08 | Vladimír Komárek |  Co jsem právě dočetla
Autor s osobitým humorem a ironickým nadhledem předkládá čtenářům epizody ze svého života od dětství a studentských let až po zhruba šedesátá léta 20. století. Půvabná tříšť osobních vzpomínek je podána živým jadrným jazykem, se svérázným smyslem pro absurdity života a citem pro slovní i situační komiku.

Útlá, drobná knížka, plná úsměvných historek, veselých vzpomínek a občas i lechtivějších výrazů se čte jedním dechem. Na její existenci mě upozornilo nedělní vysílání českého rozhlasu Brno, kde jsem slyšela několik ukázek. I zašla jsem si pro milou knížečku do knihovny, tam ji rychle uzmula z regálu, po chvíli hledání našla i CD s originálním podáním samotného autora a křepce jsem upalovala domů. Ještě jsem měla jednu nohu za dveřmi a už jsem nedočkavě zapínala přehrávač, abych si poslechla svérázné vyprávění mistra Komárka. Je to nádherra a mohu vám doporučit.

Viry útočí

21. února 2010 v 8:32 | já |  Moje psaní
Probudilo mě světlo v kuchyni! Copak se asi děje? Protáhla jsem se a opatrně nakoukla, Aha, to polovička hledá něco k jídlu! Koukám na hodinky, půl druhé. No, to snad není možné, že by hlad? Elis pootevřela jedno oko, ale z pelíšku nevylezla. Polovička, kalhoty na půl žerdi, stojí v kuchyni u skříně a něco tam kutí. Má v ruce Paralen! Pozor, asi mu není dobře, rozsvítilo se mi v hlavě. Druhé světýlko zablikalo, bacha, viry útočí. Rychle jsem zalezla do ložnice pod peřinu a doufala, že mě neviděly. Protivné viry, tančí si tady vzduchem a chechtají se nám! Úplně vidím ty příšerky, zubaté a střapaté, jak si vybírají, kdy a na koho zaútočí. Brr!
Ráno je polovička upocený, s teplotou a řídkým případem. No těpic, to zase bude dneska den!
Jdu mu uvařit čaj, aby něco dostal do sebe. Doufám, že těm příšerám uniknu! Vůbec nestojím o nějakou jejich nadměrnou přízeň. Budu tichounká jako myšička, aby mě nenašly. Tak zatím páček a držte mi palce!

Dnes ráno

20. února 2010 v 10:10 | já |  Fotografie
Tak máme venku opět bílo. Už, už se zdálo, že bude líp! Ptáčci, kteří včera prozpěvovali celý den, dneska jsou docela zamlklí. Město je ztichlé a tak jsem cestou udělala jenom pár fotek.


Něco milého

19. února 2010 v 11:53 Co se mi líbí
Některá zvířátka jsou velmi šikovná.

Stejně i mezi dětmi se najdou mnozí šikulové.



Polednice v naší škole

19. února 2010 v 8:57 | došlo emailem |  Anekdoty
U tabule dítě stálo, šklebilo se náramně.
Čímpak asi učitelka ukáznit si troufá mě?
Řehoní se děcko drze, učitelce v bledou líc,
ať se jenom úča vzteká, ví, že vlastně nesmí nic!

Učitelce v hlavě hučí, chvějí se jí kolena,
když tu v umučené lebce bleskne veršík Erbena:
"Pojď si proň, ty Polednice! Pojď, vem si toho upíra!"
Když tu dveře ztichlé třídy kostlivý hnát otvírá.

Pod plachetkou - vždyť to známe - příšera se zjeví tu,
dříve rozjívená třída náhle stojí v zákrytu.
"Dej sem dítě!" zaburácí, "Volala jsi? Tady jsem!"
"Volala jsem. Pročpak dítě? Víš co? Raději mě si vem!

Ty si zbalíš děsné dítko - horší příjdou do školy!
A mne za zmizení žáka odbor školství osolí.
Mě si vezmi, Polednice, konečně tak najdu klid!
Kolegyně potvrdí ti, jak je těžké takhle žít!

Ať se kde chce, co chce, šustne,
kdo je vinen ze všech zel?
Kdo je volán jako pucflek? Zcela jistě UČITEL!

Když si páťák místo džusu dá pořádný rumu lok,
na koho se ukazuje? Zanedbal to PEDAGOG!
Když vojáci na cvičišti nezvládají vlevo v bok,
kdo podlomil branné síly? Samozřejmě PEDAGOG!

Když se dívka zfetovaná vrhá z okna jako cvok,
v ruce láhev od čikuli... Kdo je vinen? PEDAGOG!
Když mládenci skotačiví vhodí chodce v říční tok,
kdopak za to zvěrstvo může? Jen a pouze PEDAGOG!

Když robátku v hloubi jícnu usídlí se streptokok,
kdopak může za absenci? Kdo je kárán? PEDAGOG!
Že děťátko v třetí třídě pohačá si druhý rok,
kdopak mu měl IQ zvýšit? Kdo to nezvlád? PEDAGOG!

Tak to vidíš, Polednice, škoda mluvit, hanba klít.
Proto radši mne si vezmi,
ať mám jednou provždy klid!"

Polednice hlavu skloní, slza z oka skane jí.
Šeptá: "Nejsem kompetentní, zanech marných nadějí!"
Na pozdrav svým strašným hnátem učitelce zakývá,
chápe už, proč pro tu ženu není příliš děsivá.

(Výše zmíněná pedagožka byla disciplinárně potrestaná
za debatu s osobou podezřelého původu během vyučování
a napomenuta za svévolné recitování K. J. Erbena,
jenž není zařazen do osnov tohoto ročníku.)

Putovní léto

18. února 2010 v 11:20 | já |  Moje psaní
To bylo jednou v létě, o prázdninách. Měla jsem jet se sestrou na prázdniny k její kamarádce. Bylo to hrozně daleko - dvě zastávky vlakem, pak cesta pěšky na jejich chalupu! Hrozně moc jsme se těšily, bude nás tam pět a samé holky!
Večer před odjezdem jsme si chystaly své ranečky. Já měla takový menší kufřík a ségra baťoh. Obě jsme si navzájem radily, co si s sebou vzít na to putování. Rozhodně musíme mít mašle do vlasů, bez nich a sponek to nejde. K tomu kartáč a hřeben na vlasy, ostatní věci na naši "hyenu" (jak jsme z legrace říkaly) nám zabalila maminka. Byly jsme docela malé, takže malování, vatu a deodoranty jsme nepotřebovaly. Ostatně, tehdy jsme o ničem podobném ani neslyšely. Zuzka i já jsme vytahaly spoustu sukýnek, triček a spoďárů, také plavky (jely jsme do hor!), galoše a cvičky. Na to, že by mohlo být v létě zima, jsme nepomyslely a nebýt dohledu naši mamky - nevím, nevím!
Chichotaly jsme se u balení a každou další věc jsme musely okomentovat. No, zkrátka puberťačky. Ještě někam nacpat putovní galoše a pyžamko, punčocháče a ponožky, ručníky a bude hotovo. Seděly jsme v pokojíčku a nemohly se dočkat zítřka. Pojedeme samy na výlet a návštěvu. Co, na tom, že jenom tak krátce, nám to připadalo, že jedeme na konec světa. Mamince se alespoň na chvíli uleví, protože i bráška se chystal na "putovní" tábor! Bylo nám to hrozně k smíchu a vyprávěly jsme si, jak ten tábor chodí po lese a všechno v něm putuje. Představovaly jsme si, jak bude třeba bráška ráno překvapený, že jeho boty odešly někam a už je nemá, druzí zase honí po lese putovací stany a támhle za stromem na ně kouká jeden putovní rohlík. Byla to náramná legrace, která nám vydržela do pozdního večera.
Ráno jsme všichni tři putovali na nádraží, brácha jel vlakem jedním směrem a my putovaly na stranu druhou. Zuzka, jako starší, měla dohled a zodpovědně počítala stanice, abychom nezajely. Když se vlak rozjel, pohodlně jsme se usadily v kupé a dívaly se, jak maminka i s nádražím mizí v dálce! Zamávala nám, sedla na kolo a byla pryč. A my putovaly!
V cíli nás měla čekat Vlasta se sestrami, které byly starší než já. Ivanka už chodila na střední školu a Majka už pracovala. Měla tedy za úkol o prázdninách na své sestry dohlédnout. Zuzka seděla s Vlastou celý rok v jedné lavici, a tak si tyhle prázdninové dva týdny domluvily. Když jsme vystoupily s několika lidmi na stanici, bylo nám jasné, že holky nedorazily. Co teď? Kde Vlasta bydlí, jsme nevěděly, a tak jsme se posadily na lavičku a čekaly!
Všichni zmizeli, autobus odjel a my zůstaly v naprosté pustině, uprostřed lesa a kopců. Najednou se z lesa nedaleko stanice ozval veselý smích. Pak se objevily tři kudrnaté hlavy a nakonec k nim přibyly i postavy. Holky nás přivítaly a my se s nimi vydaly na cestu. Já si pořád mlela v hlavě slovo putování, putovní a putujme, až jsem nějak zapomněla mluvit česky. Na otázku, jak se nám jelo, jsem vyhrkla, že to putování bylo docela dobré. Holky se zasmály a šly jsme dál. Bylo nám tam dobře. Neustále jsme si hrály dívčí hry, četly z románků pro mladé slečny a čas pomalu běžel.
Ze slova putování se stal signál k huronskému smíchu. To léto jsme zkrátka měli putovní mánii. Všechno v naší fantazii mělo dar putovat. Zapomněla-li jsem venku panenku, určitě druhý den putovala někam, kde jsem ji nemohla najít. Zuzce zase odputoval deník, který se někam schoval, aby ho už nikdo neviděl! Já v tom, ale prsty opravdu neměla. Koláče od paní Dobiášové putovaly jeden za druhým do našich věčně hladových žaludků a putování za lesními jahůdkami a malinami patřilo k nezapomenutelným zážitkům. Smíchu a legrace bylo plno a prázdniny pomalu putovaly do nenávratna. Když jsme ještě dostaly pozdrav od bráchy z "putovního tábora", válely jsme se smíchy po zeleném mechu. Tak jsme si samy pro sebe tohle báječné léto nazvaly "putovním", aniž jsme tušily význam slova. Vůbec nám nevadilo, že znamená něco jiného, my si ho upravily tak, jak se nám líbilo. Holt, dítě má bujnou fantazii.

Můj Velký Tom – Jirka

18. února 2010 v 8:17 | já |  Moje povídání
Hlavou mi neustále zní naléhavý Petrův hlas "Já ti to musím říct, já už to nevydržím Lino! Musíš to vědět!"
A tak mi to nakonec řekl!
Jirka je syn Velkého Toma!!! Proto ta neuvěřitelná podoba, proto ty divoké sny, proto ten zvláštní pocit, vždycky když byl Jirka s námi. Před jedenadvaceti lety, když vojákoval v Prostějově, se Velký Tom poznal s Milenou. Zaláskovali se a nějaký čas spolu chodili. Vojenská služba rychle utekla a Velký Tom odejel domů.
Nastoupil do nemocnice a tam nás seznámila Maruna. O tom, že tam, kdesi na Moravě, má syna, netušil nic. Vzali jsme se, narodili se nám kluci a žili spokojený život. S Milenou se uviděl opět až ten rok, co jsme byli v Piešťanech. Nikdy po něm nic nechtěla, byla vdaná a měla také dvě děti. Na dovolené se poznali a ona mu své tajemtsví prozradila. Kluk byl malý a podoba nebyla znát. Přede mnou a Petrem dokázali zatajit, že se znají z dřívějška a naše společné kamarádství nic nenarušovalo. Jirka vyrostl v šikovného kluka, a když mu bylo dvanáct, řekla mu, že Petr není jeho pravý otec. Vzal to docela rozumně. Po čase nějaká dobrá duše Petrovi oznámila, že Milena má milence. Domníval se, že se jedná znovu o Velkého Toma a přestal nám odpovídat na dopisy a psát. Nenašel odvahu zavolat a přímo se zeptat, nechtěl mi dělat doma peklo, netušil, jak to mezi námi je. Zažádal o rozvod a až tam se dozvěděl, že se jedná o někoho jiného. O děti se starala nadále Milena a on si našel práci v jiné nemocnici. Naskytla se mu příležitost odjet do Kanady a tady pracovat. Nejdříve to podepsal na dva roky, pak na pět. Poznal se s Renatou, která tady v Torontu učila bohemistiku a ruštinu na střední škole. Měli společné zájmy, jezdili do přírody, chodili na lov kachen a losů. Před dvěma roky byl v Česku a navštívil děti. Dorka právě končila základku a Jirka měl jenom rok do konce gymnázia. Domluvili se spolu, že po maturitě může přijet za nimi do Kanady a tam vystudovat vysokou školu. Když začal loni studium na škole v Torontu, dozvěděl se Jirka pravdu o svém otci. Přijal to docela v pohodě a donutil Petra, aby s námi opět navázal kontakt. Proto jsem na podzim dostala dopis, který mě tolik překvapil. Když jsem se dozvěděla pozadí celého dopisu, bylo mi jasné, proč ho psal. Věděl, že se může stát a já Jirku někde potkám, nebo se setkají s klukama někde na turnaji. Jak jim potom vysvětlovat tu podobu.
Když tehdy Petr skončil, seděla jsem jako zabitá. Celá ta historie se mi zdála nepravděpodobná a já doufala, že Petr na závěr řekne, něco jako "Apríl" nebo tak něco. To přece není možné, abych dvacet let nevěděla o tom, že Velký Tomáš má ještě jednoho syna! Proč mi něco neřekl? Jak to mohl vydržet takhle celou dobu lhát a mlčet.
V hlavě se mi honilo stále to samé, Velký Tom mi lhal! On mě podvedl! Připadala jsem si, skoro jako schizofrenik, kterého neustále pronásledují dva hlasy. Jeden mi říkal - Uteč rychle od něho, podvedl tě a bude tě podvádět dál! Druhý ho okřikoval a již mírnějším tónem mě utěšoval - Vidíš, jak tě má rád! Celou tu dobu, co to ví, mlčí, aby tě neranil. Chová se k tobě dobře, miluje tě, tak se vzpamatuj a chovej se dospěle!
Nebýt toho, že jsem tak daleko od rodiny, možná by všechno dopadlo úplně jinak. Slíbila jsem si, že se Velkému Tomovi pomstím! Vrátím mu to i s úroky! Jenom až se naskytne příležitost!
Tehdy, kdy mi Petr prozradil pravdu o Jirkovi, jsme byli zrovna za ním v Torontu. čekali jsme na něj před univerzitou a já se bála toho setkání. Proběhlo však mile, jako vždycky, když jsme spolu byli. Připadala jsem si skoro jako doma s mými kluky, neustále jsme si povídali, řešili nějaký problém a smáli se. Ne, na Jirku se zlobit v žádném případě nemůžu.

Zkouškové období jsme měli s Jirkou skoro ve stejnou dobu. Já se šrotila s holkama v krásné přírodě u jezera, kde jsme si pronajali loveckou chatku a celý měsíc tam věnovaly učení. Petr nám dal k dispozici svůj starší vůz, abychom byly pojízdné a mohly si zajet na nákupy do města. Neuvěřitelně krásná kanadská příroda nám byla nádhernou kulisou, občasné návštěvy z nemocnice dokázaly zpestřit dny, kdy se jaro pomaloučku měnilo v léto. Vodní hladina byla neustále plná ptactva, na palouk se chodila pást srnčí a jelení zvěř a já zapoměla na všechna trápení světa. Jenom, když se z mobilu ozvala melodie Hvězdičko blýskavá... (tu mi dali jako vyzváněcí melodii moji tři chlapi doma), rozklepaly se mi ruce a třásl se mi hlas, ať jsem mluvila s kterýmkoliv z nich. Povídali jsme si o všem, co se dělo tady i doma. Já chválila Petrovu rodinu, klukům jsem slíbila, že jim přivezu překvapení a všichni jsme se už těšili na můj návrat.
"Linko! prosím tě, pojď mi to vysvětlit! Já z toho začínám mít guláš!" probrala mě ze vzpomínání trémou celá zničená Jarka.

Autor Davida

18. února 2010 v 8:17 | netové stránky |  Váže se k dnešnímu datu
Michelangelo Buonarroti

[Mikelandželo], *6.3.1475 - †18.2.1564, italský sochař, malíř, architekt a básník, Ghirlandajův žák. V raných dílech ovlivněn antickým sochařstvím a Leonardem (Pieta v chrámu Sv. Petra), ve Florencii vytvořil sochu Davida a kartón Bitvy u Casciny pro fresku radnice (protějšek Leonardovy Bitvy u Anghiari), který je vzorníkem pohybujících se postav nového typu.
Od roku 1505 vytvářel v Římě pro papeže
Julia II. sochy náhrobků a fresky Sixtinské kaple s výjevy sochařsky chápaných postav, rámovaných iluzívními architektonickými články. Po roce 1523 ve Florencii v San Lorenzo tvořil pro kapli Medicejských plastiky denních dob (Jitro, Večer, Den, Noc) a sochu Mojžíše pro papežův náhrobek, v nichž se vzdaloval klasického umění a spěl k nové výrazovosti, dramatickému patosu a subjektivitě. Po roce 1535 maloval fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli v nové dramatické jednotě celku. Od roku 1546 řídil stavbu Sv. Petra v Římě, kterou dotvářel v monumentální kopulovou centrálu, architektonicky řešil náměstí na Kapitolu a ve Florencii budovu Biblioteca Laurenziana. Michelangelo představuje shrnutí evropské tradice od antiky po renesanci, jejímž je vyvrcholením. Jeho styl vyjadřuje zároveň zhroucení ideálů renesance a tragické hledání nového výrazu (Pieta Rondanini). Svým dílem ovlivnil manýrismus a baroko. Jeho básnické dílo obsahuje milostné verše, úvahy o problémech umělecké tvorby a básně inspirované platonickým přátelstvím k básnířce Vittorii Colonně.
Načítám obrázek


Borgiové - Příběh renesanční rodiny

17. února 2010 v 12:09 | Joachim Brambach |  Co jsem právě dočetla
Snad žádný rod v lidských dějinách nebývá hodnocen tak protichůdně jako španělský aristokratický rod Borgiů, který dal světu dva papeže, vojevůdce Cesara či záhadnou Lucrezii.
Jedni si jméno Borgiů spojují jenom s úklady, korupcí a mravním úpadkem předtridentské církve, druzí zase soudí, že se příslušníci rodu stali obětí historických mýtů a senzacechtivých spisovatelů, přestože se rozhodujícím způsobem podíleli na utváření evropských dějin, a občas dokonce určovali jejich směr. Odpověď na to, která skupina je blízko pravdě, není rozhodně jednoduchá. Z řad Borgiů vzešel také světec Francisco Borgia, o jehož mravních kvalitách nelze pochybovat, a ani činy ostatních příslušníků rodu se nedají posuzovat jednostranně a bez dobového kontextu.
Autor se ujal nelehkého úkolu rozplést přadeno pomluv a polopravd, které Borgie obestírají, a pokusil se střízlivě, občas se sžíravou ironií podat svědectví o době, v níž žili. Nikterak nezastírá, že cesta Borgiů na výsluní evropské politiky leckdy vedla temnými uličkami, nikterak neomlouvá jejich zločiny, i když přiznává, že mnohé z toho, co nám dnes připadá nepřijatelné - intriky, korupce, vraždění odpůrců, obsazování církevních postů příbuznými, sexuální výstřednosti až k incestu -, bylo v jejich době naprosto běžné.






Narodila se v renesančním Římě v roce 1480, v ovzduší politických svárů a intrik. Byla nelegitimním dítětem kardinála a jeho konkubíny. Jmenovala se Lucrezia Borgia a mnozí ji považují za nejneřestnější ženu v dějinách. O dívce s nevinnou tvářičkou se proslýchalo, že má incestní poměr se svým papežským otcem a že umlčuje nepřátele otráveným vínem. Už za svého života se tato zlatovlasá kráska stala zosobněním zla.

Soubor:Bartolomeo Veneto 001.jpg

Viadukt pod lesem

16. února 2010 v 11:09 | já |  Moje psaní
Jdeme zasněženou cestičkou, která se zvolna stáčí nahoru do stráně. Všechno je zasypané sněhem, sem tam se po poli prochází havran, támhle za keříkem se krčí zajíc. Stráň je dlouhá a honí se po ní vítr. Elis míří stále dál a dál, musím ji neustále volat nazpět. Ještě že jsem jí dala ten červený kabátek. Je krásně vidět. Cestička vede stále vzhůru. Tam nahoře na stráni, až skoro u lesa se krčí polorozbořená chalupa. Z dálky na nás mžourá svými zatlučenými okny. Dům už není obydlený několik dlouhých let. Majitele neznám, a tak si ve své fantazii přehrávám příběh, který se tady udál.
Na zápraží se objevil statný čtyřicátník a zapálil si dlouhou fajku. Je oblečený v ovčí kožich, na nohou má teplé válenky. Z komína stoupá k obloze dým a chundelatý oříšek poskakuje kolem svého pána. Ten stojí nehnutě, bafká z fajky a hledí dolů k železniční trati. Nádraží není odsud vidět, ale každý projíždějící vlak na sebe upozorní táhlým zahoukáním v nedalekém lesíku. Hospodář někoho vyhlíží, a tak stojí a čeká. Už je to pěknou chvíli, co jej houkající vlak vytáhl na zápraží. Začíná sněžit a v dálce za kostelní věží se začíná obloha červenat. Neklamné znamení blížícího se večera. Muži na zápraží začíná být zima, proto přešlapuje z nohy na nohu, ale nespouští oči z malého kamenného viaduktu pod tratí. Tam se musí objevit!! A od viaduktu už to není daleko. V jediném okýnku vedle dveří se objevuje skomírající světlo zapálené petrolejky. Elektřinu jim sem nepřivedli a oni si už zvykli. Oříšek poskakuje kolem plotu sem a tam, občas štěkne na chumáč sněhu, který se mu přilepí na čumáček.
Hospodář dokouřil, vyklepal fajfku, ještě naposledy se podíval k viaduktu, pak přivolal oříška a spolu zmizeli v teple chalupy. Všude je ticho, sníh padá a cesta se zvolna ztrácí v bílé peřině.
Nedojela! Něco se asi stalo, něco, je špatně, myslí si hospodář a drobí si chleba do hrnku s bílou kávou. A on si tolik přál, aby dnes konečně dojela. Přemáhá v sobě zklamání a vztek. Tak zase jedna, které se sem na samotu nechce. Kolik jich už bylo od té doby, co dospěl. Ještě jeho matka žila, když si začal s tou drobnou černovláskou z městečka. Učila se kuchařkou a on jí sliboval dobré živobytí. Má chalupu, sice malou, ale je jeho, u chalupy kousek políčka a pásek louky, v chlívku přilepeném na zeď chalupy je kozí rodinka a několik slepic. Hlad mít nebudou a on se o ni dokáže postarat. Nestalo se a on zůstal sám. Takových let se snaží sehnat nějakou hospodyni, ale nedaří se. Je to daleko od městečka a lidé se s počátkem 20. století změnili. Jenom on je pořád stejný. Slečinky z města ohrnují nos nad chalupníkem a v celém okolí už není žádný soused. všichni už chalupy prodali a odstěhovali se do městečka. Sedí, přikládá do kamen poleno za polenem a přemýšlí. Žádná ho nechce!
Tak tady na samotě dočkal podzimu života, staral se o své malé královstí a se svým oříškem zestárli. Jednou ráno zůstal sám, jeho věrný druh ho opustil a odešel do psího království. Zakopal ho za chalupou u hrušky a opět se zahleděl k viaduktu. Právě se v něm objevila postava lovce s flintou na rameni. Byl podzim a začínaly hony. Chlapi se na kraji lesa, kousek od jeho chalupy scházívali na zahájení. On stával na zápraží, a díval se na ně. Znali ho, pozdravili kývnutím hlavou, vzali své psy a zmizeli v polích. Pak ho tam někdo našel, zmrzlého na kost, zkrouceného ve dveřích, v ruce fajčičku, teď už vyhaslou, plnou sněhu.
Chalupa osiřela a začala chátrat. Nikdo sem nechce ani dnes. Už v ní nic není, plot je rozpadlý
a okna zatlučená prkny.
Elinka se zastavila nedaleko prázdného stavení a začala smutně štěkat. Ozvěna, jdoucí od staré hrušky jí odpovídala. Je to smutný pohled na opuštěné lidské stavení!!
Otočila jsem se a spěchala nazpět dolů mezi lidi. Náhle mi začalo být nějak smutno!