Požehnaný stav! Být v jináči! Čekat se! Být v jiném stavu! Gravidita!
Tak a možná ještě jinak se nazývá stav ženy, která čeká miminko. Nikdy jsem nepřemýšlela nad významem a vznikem těchto přirovnání. Požehnaná jsem byla dvakrát. Poprvé jsem ani netušila, že se mi to přihodilo. Bylo léto, já byla jako žížala a Balaton lákal svou chladivou náručí. Plavu ráda, a tak pro mě nebylo nic nezvyklého plavat daleko až k bójkám a ještě dál. Každou svou ranní nevolnost v těch dnech jsem přičítala sluníčku. Stačil hlt piva a bylo mi dobře. Zajímavé na tom všem bylo, že tento stav byl opravdu jiný než normálně. Ráno všechno jídlo končilo v kanalizaci, úderem poledne jsem se mohla klidně posadit ke královské hostině. Když už jsem věděla, že tato změna souvisí s mým stavem, dostala jsem se do stádia čekatelky. Neustále jsem sledovala, kdy už se mé jedničky zvětší na dvojky, kdy mé bříško bude velikostí připomínat buben a kdy pocítím první pohyby, lehounké jako křídla motýlů. Nakonec, když už všechny předchozí očekávané příznaky nastaly, stala jsem se gravidní maminou, těžce se valící po chodníku, hekající do schodů a netrpělivě očekávající onu hodinu zázraků. Tohle čekání bylo nejdelší. S narůstajícím břichem jsem dostávala strach, obyčejný lidský strach, jakže toto monstrum, hovící si v mých útrobách dostanu ven. To, přece není možné, to asi bude můj konec. Přes veškeré uklidňování, typu "co šlo dovnitř, půjde i ven!" jsem si tím přestávala být jista. Ve svých divokých snech jsem stále umírala na porodním sále a aniž bych zaslechla pláč svého prvorozeného, byla jsem odvážena pod bílou plachtou. Ráno jsem se budívala hrůzou z toho neznámého, co mě čeká. Nepomáhalo čtení odborné literatury, ani vědomí toho, že všechny ženské přede mnou to zvládly, proto to musím zvládnout i já. Polovičkovi jsem hrála hrdinné divadlo, a dělala jsem ze sebe hrdinku, ale dušička ve mě byla opravdu malinká.
Jak já jenom poznám, že se už schyluje k mé hodině pravdy? Jednou jsem skončila v porodnici o něco dříve, neboť mi koza sežrala kalendář a tak jsem si nebyla jista. Když se ony nepříjemné stahy v mém bříšku objevily podruhé, už jsem si byla takřka jista. Zavolaná sanitka mě dovezla včas a já si tam opět prožívala své čekací hodiny. Nakonec všechno proběhlo dobře, jak jinak, že, a můj tolik chtěný miláček se ocitl v mé náručí. Byl velký, černovlasý a rozumně se díval na svět.
Od toho 17. března chápu výše jmenované označení velmi dobře. Jsou do puntíku pravdivá.






