Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Únor 2010

Jaká byla pravda!

28. února 2010 v 10:21 | já |  Moje psaní
Požehnaný stav! Být v jináči! Čekat se! Být v jiném stavu! Gravidita!
Tak a možná ještě jinak se nazývá stav ženy, která čeká miminko. Nikdy jsem nepřemýšlela nad významem a vznikem těchto přirovnání. Požehnaná jsem byla dvakrát. Poprvé jsem ani netušila, že se mi to přihodilo. Bylo léto, já byla jako žížala a Balaton lákal svou chladivou náručí. Plavu ráda, a tak pro mě nebylo nic nezvyklého plavat daleko až k bójkám a ještě dál. Každou svou ranní nevolnost v těch dnech jsem přičítala sluníčku. Stačil hlt piva a bylo mi dobře. Zajímavé na tom všem bylo, že tento stav byl opravdu jiný než normálně. Ráno všechno jídlo končilo v kanalizaci, úderem poledne jsem se mohla klidně posadit ke královské hostině. Když už jsem věděla, že tato změna souvisí s mým stavem, dostala jsem se do stádia čekatelky. Neustále jsem sledovala, kdy už se mé jedničky zvětší na dvojky, kdy mé bříško bude velikostí připomínat buben a kdy pocítím první pohyby, lehounké jako křídla motýlů. Nakonec, když už všechny předchozí očekávané příznaky nastaly, stala jsem se gravidní maminou, těžce se valící po chodníku, hekající do schodů a netrpělivě očekávající onu hodinu zázraků. Tohle čekání bylo nejdelší. S narůstajícím břichem jsem dostávala strach, obyčejný lidský strach, jakže toto monstrum, hovící si v mých útrobách dostanu ven. To, přece není možné, to asi bude můj konec. Přes veškeré uklidňování, typu "co šlo dovnitř, půjde i ven!" jsem si tím přestávala být jista. Ve svých divokých snech jsem stále umírala na porodním sále a aniž bych zaslechla pláč svého prvorozeného, byla jsem odvážena pod bílou plachtou. Ráno jsem se budívala hrůzou z toho neznámého, co mě čeká. Nepomáhalo čtení odborné literatury, ani vědomí toho, že všechny ženské přede mnou to zvládly, proto to musím zvládnout i já. Polovičkovi jsem hrála hrdinné divadlo, a dělala jsem ze sebe hrdinku, ale dušička ve mě byla opravdu malinká.
Jak já jenom poznám, že se už schyluje k mé hodině pravdy? Jednou jsem skončila v porodnici o něco dříve, neboť mi koza sežrala kalendář a tak jsem si nebyla jista. Když se ony nepříjemné stahy v mém bříšku objevily podruhé, už jsem si byla takřka jista. Zavolaná sanitka mě dovezla včas a já si tam opět prožívala své čekací hodiny. Nakonec všechno proběhlo dobře, jak jinak, že, a můj tolik chtěný miláček se ocitl v mé náručí. Byl velký, černovlasý a rozumně se díval na svět.
Od toho 17. března chápu výše jmenované označení velmi dobře. Jsou do puntíku pravdivá.

ZOH

27. února 2010 v 12:11 | netové stránky a Wikipedia |  Něco z historie
Vše začalo v roce 1924 ve francouzském Chamonix, kam byli sezváni sportovci na "Týden zimních sportů". Toto klání bylo zpětně roku 1925 označeno za 1. zimní olympijské hry. V roce 1940 a 1944 se měly konat v japonském Sapporu a v italské Cortině d'Ampezzo, ale obě tyto akce byly zrušeny kvůli probíhající 2. světové válce. Roku 1976 měl původně pořádat hry americký Denver, jenže ten to odmítl prostřednictvím státního referenda. Pořadatelstvím her byl tedy pověřen rakouský Innsbruck, který stále ještě udržoval infrastrukturu od roku 1964.
Do roku 1992, kdy proběhla 16. zimní olympiáda, se zimní hry konaly vždy v týž rok jako letní. Poté bylo rozhodnuto periodu zimních her posunout o polovinu vůči hrám letním, a tak se 17. ZOH konaly už v roce 1994. Další hry se opět konají ve čtyřletém cyklu.
Zimní olympiádu zatím hostilo pouhých 10 států: čtyřikrát Spojené státy americké, třikrát Francie, dvakrát Itálie, Japonsko, Kanada, Norsko, Rakousko a Švýcarsko a jednou Jugoslávie a Německo.
Poslední hry byly uspořádány v roce 2006 v italském Turíně, právě probíhající hry se konají v kanadském Vancouveru.
Mnozí berou olympijskou pochodeň jako jeden ze samozřejmých symbolů olympijských her symbolizující vznešené ideje nastávající olympiády. Pochodeň je slavnostně zapálena v Olympii, samotné zapálení olympijského ohně na stadionu tradičně zahajuje a uhašení ukončuje samotné sportovní klání. Víte ale, že poprvé byl olympijský oheň na stadionu zapálen v roce 1928 a pochodeň dokonce až v roce 1936 na berlínské olympiádě?
Zatímco olympijský oheň má reálný vztah ke klasickým řeckým olympijským hrám, pochodňová štafeta z Olympie do místa konání her je spíše novodobá záležitost. Věčný plamen byl v antické Olympii udržován například na oltáři bohyně světla a domácího krbu Hestie (u nás známější pod latinským jménem Vesta), stejně tak jako během slavností hořel v chrámu boha Dia, prvního z bohů a bytosti, k jejímuž uctění byly hry vlastně pořádány, či v chrámu jeho manželky Héry. Oheň také souvisel s mýtem Prométhea, který ho ukradl bohům, aby jej daroval lidem. Pochodňové štafetové rituály nazývané "panatheneas" či "teseidas" jsou sice doloženy v Athénách, s panhelénskými hrami konanými každé čtyři roky v Olympii ovšem neměly nic společného.
V historii novodobých olympijských her byl plamen poprvé slavnostně zapálen na OH v roce 1928 v Amsterdamu zaměstnancem obecního elektrárenského podniku Gerhardem Herlitzem na Maratónské věži olympijského atletického stadionu.
Zvyk dopravit plamen z Olympie do dějiště olympiády pomocí štafety vzniknul až o osm roků později v rámci olympijských her pořádaných roku 1936 v Berlíně.
Letošní ZOH jsou pro Českou republiku ve znamení žen. Největší podíl na získání medailí mají dvě šikovná děvčata.

Martina Sáblíková se zlatou olympijskou medailí.

Usměvavá Martina Sáblíková

Česká lyžařka Šárka Záhrobská během olympijského slalomu v kombinaci.

Dlouhovlasá Šárka Záhrobská

Není od věci připomenout si i naše chlapce, kterým se zatím tak moc nedařilo

Bronzový Lukáš Bauer v cíli závodu na 15 kilometrů bruslením

Sympatický Lukáš Bauer, snad ještě neřekl poslední slovo

Koruna

26. února 2010 v 8:10 | stránky Historie českých platidel |  Váže se k dnešnímu datu
V roce 1892 se v celé rakousko-uherské monarchii začala používat jednotná měna - koruna. Nahradila tak do té doby užívaný zlatý, který měl proti ní dvojnásobnou hodnotu. Odtud také pochází výraz pětka, kterým dodnes označujeme desetikorunu. Vznik samostatného československého státu s sebou přinesl i potřebu vytvoření vlastní měny. Strhly se vášnivé debaty o jejím názvu, objevily se hlasy, které navrhovaly použít některé z tradičních označení české měny jako denár, groš nebo hřivna. Jiní vlastenci zase prosazovali název zcela nový, například sokol, lev, říp, nebo dokonce i rašín. Několik zkušebních sokolů nechala vláda dokonce i vyrazit. Kdyby se tento název ujal, mohli bychom dnes útratu zaplatit 14 sokoly a 50 káňaty. Nakonec byla dne 26. února 1919 oficiálně zavedena nová měna koruna československá a náš stát tak zůstal jedinou částí bývalé habsburské monarchie, kde název koruna přetrval.
Poté, co lidé využívali v obchodních transakcích zrní, dobytek, sůl či kůže, zjistili, že vhodným platebním prostředkem jsou kovy. Oproti zrní byly stálé a také se daly lépe rozdělit na několik částí, což v případě dobytka často vedlo ke znehodnocení platidla.
Zpočátku se v oběhu nacházely neopracované kusy železa, mědi a různých slitin. Nepostradatelnými pomocníky obchodníka tak byly váhy a kovadlinka, díky níž mohl kupec, řekli bychom, rozměnit. Někteří pak začali na kovové kousky razit vlastní pečeť, která dokládala kvalitu a požadovanou hmotnost kovu.
Nejstarší archeologický nález pochází ze 7. století před naším letopočtem a jde o kousek elektronu, což byla slitina zlata a stříbra, opatřený puncem zlatníka z řeckého Efesu.
Mince se rozšířily do celého civilizovaného světa a v devátém století k nim přibylo další důležité platidlo - bankovky.
Papírové peníze ve středověku neexistovaly. Byly poprvé vytištěny v Rakousku v roce 1762 a říkalo se jim bankocetle; teprve později se z nich postupně vyvinuly bankovky tak, jak je známe dnes.
Společenské a ekonomické změny v 19. století pak byly předzvěstí přechodu k modernímu bankovnictví.

Můj Velký Tom - Zkouškové období

25. února 2010 v 9:32 | já |  Moje povídání
Srovnání systému našeho a kanadského zdravotnictví bylo tématem, které jsem si vybrala ke zkoušce.
Systém kanadského zdravotnictví je v podstatě státní systém plně financovaný z daní. Nemocnice jsou výhradně jen státní až na výjimky specializovaných soukromých klinik. Nemocnice jsou sice ve vlastnictví státu, ale jejich řízení má rysy veřejné samosprávy. Jsou neziskovými organizacemi, jež řídí správní rady složené z různých veřejných autorit. U fakultních nemocnic se na řízení podílejí i děkani či rektor. Za péči o pacienty dostávají peníze přímo od vlády formou dohodnutých rozpočtů. Ambulantní lékaři jsou převážně soukromí, i když se stále více rozmáhají sdružené praxe, které také patří státu, a lékaři zde dělají za mzdu. Soukromí lékaři posílají účty za ošetření pacientů také vládě, respektive určité veřejné instituci, která spravuje rozpočet určený příslušnou provinční vládou. Pacienti za ošetření u lékaře, či za pobyt v nemocnici nic neplatí. Neplatí ani za nemocniční léky. Horší je to s léky na recept, které nejsou pacientům hrazeny, a pokud je nechtějí platit v hotovosti, tak si musí pořídit komerční připojištění. Jejich organizační struktura je velmi podobná nemocnicím v USA. Mají vždy velmi rušný centrální příjem, kam jednak chodí pacienti sami a jednak je tam vozí záchranky. Uprostřed je vždy "velín" pro sestry a lékaře a oválně okolo jsou rozmístěny desítky boxů pro jednotlivé pacienty. Vládne zde vždy velmi čilý ruch. Na odděleních leží pacienti v převážně dvojlůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením. Některé části nemocnice spíše vypadají jako čtyřhvězdičkový hotel než jako nemocnice. Jsou zde na zemi koberce, obrazy a křesílka. Zajímavé je, že zdravotní sestry velmi často chodí v civilních šatech. Žádná uniforma, ale džínsy s tričkem či mikinou. Zkušení lékaři nejsou zaměstnanci nemocnice, ale mají s ní smlouvu jen na určité činnosti. Zaměstnanci nemocnice jsou jen nekvalifikovaní lékaři ve výchově. Kvalifikovaný lékař si vydělá 250-500 tisíc dolarů ročně, což není špatné. Přesto si všichni stěžují, že je v Kanadě strašný nedostatek lékařů. Největším problémem kanadského zdravotního systému jsou dlouhé čekací doby na jednotlivá vyšetření a na méně akutní ošetření. Třeba na operaci šedého zákalu se čekalo až rok, horší je, že se měsíce čeká i na operaci onkologických onemocnění.
Pojednala jsem to velmi zhruba a o to více jsem pak musela doplňovat ústně. Ale zvládla jsem to. Koncem dubna jsme já, Ingrid a Jarka, prožívaly kruté zkouškové období. Bydlely jsme opět v Torontu a tam se připravovaly. Volna bylo málo, a tak jsem se se všemi stýkala pouze telefonicky.

Houpání a klidný let mě doslova uspal. Vracím se domů po tak dlouhé době a už se nemůžu dočkat. Představuji si svoje miláčky, jak vyrostli, o kolik přibrali a co všechno se doma za tu dlouhou dobu změnilo. Nedávno mi psala babička, že je už třetí týden u nás s Davidem. Tomáš má nějakou delší praxi mimo město, tak bydlí na tamním internátě a David by byl doma docela sám. Ta jeho docházka do školy by tak byla všelijaká, usoudil Velký Tom a proto si přizval na pomoc svou máti. V Česku je náramné suché a horké pozdní léto, všechna tráva je spálená a celý národ leží někde u vody.
Blíží se doba oběda, a tak stevardky zmizely v kuchyňce. Nemám ani moc velký hlad, jenom bych pořád něco pila. Jsem vysušená jako treska, jak říkává Petr. Ještě, že jsem dala na něj a do letadla si oblékla lehké kraťásky a tričko. Za oknem svítí sluníčko tak silně, že jsme všichni museli zatáhnout clonu. Pouštím si filmy a vzpomínám na všechny lidi, s nimiž jsem posledního půl roku prožila.

Stojím před budovou školy a v ruce držím závěrečný certifikát o složení mezinárodních zkoušek. Konec! Jsem spokojená s počtem procentních bodů a rozmýšlím, komu dát první vědět. Je po druhé hodině a v Česku je ještě noc. Proto první, kdo se o mém vítězství dozvídá, je Petr. Domlouváme se, kdy dojedu nazpět do Moosonne a co bude dál. Na škole se zkoušky dělají celý týden. Pak máme závěrečné setkání, na něž se musíme opět sejít tady v Torontu, to bude poslední víkend v květnu. Následuje asociací slíbených 6 týdnů společných výletů, exkurzí a různých akcí. No a od poloviny července máme volno, tak jak si kdo zařídil. Některé holky se vrací ihned domů, za někým dorazí rodina a budou společně trávit několik týdnů dovolené. Já jsem se domluvila s Petrem a Renatou, že zůstanu těch pár dnů u nich, počkáme na Jirku, až udělá zkoušky pro další semestr a pak vyrazíme na několik týdnů do přírody. Volala jsem Velkému Tomovi, zda nechce přiletět za námi, ale nemá čas, protože bude ve Španělsku, kde kluci hrají ME.
"Lino! Nestůj tady a pojď si někam sednout!" navrhuje Jarka a bere mě kolem krku. Príma holka, dneska nechápu, proč jsem z těch "mladic", jak jim říkám, měla takový strach. Jsou to nejbáječnější holky, jaké znám. Škoda, že se už brzo rozejdeme. V posledním dopise od Maruny jsem se dozvěděla, jak si vedly moje holky u písemných maturit. Docela to zvládly a nechají mě pozdravovat. Praktické maturity probíhají právě v těchto dnech. Musím na ně pořád myslet.
Tak, holky maturují a jejich učitelka dělá zkoušky, není to zábavné? Při vší úctě k mému stáří (jsem tady jedna ze dvou nejstarších účastnic, to je co?) jsem to docela zvládla.
Teď ještě zvládnout toho třetího syna!

Jaké je to bez kapes?

25. února 2010 v 9:31 | já a časopis History |  Něco z historie
Kamarádka se chystá na hory. Potkala jsem ji včera, celou upachtěnou a uhoněnou. Vysedala z auta a měla napilno. Jedou se dvěma dětma, a tak má co dělat, aby šechno zabalila. Jenom těch lyží a bot mají plný autobox. Při balení zjistila, že jí schází nějaká drobnost, tak se pro ni rozjela do hypermarketu. Chvíli jsme splkly, pak se ztratila v domě. Cestou jsem přemýšlela, jak je to dneska jednoduché kamkoliv vycestovat. Máme spousty kufrů, plastových boxů, autochladniček, tašek a taštiček, do nichž se dá všechno zabalit. A že těch věcí s sebou taháme požehnaně. Například já když jsem se chystala do nemocnice, měla jsem dvě tašky. Přitom tam nebylo žádné oblečení, ale věci, bez nichž by mě tam bylo smutno. Malý polštářek, hrníček na kávu aj.
Přemýšleli jste vůbec někdy nad tím, jak přenášeli a převáželi své věci na cestách naši prapraprapředci?
Musíme se vrátit hodně do historie, kde pradůvod vlastnit něco a nosit to stále s sebou, vznikl.
Už v pravěku si človíček Janeček bral s sebou při každé cestě pazourek a křesací kámen. Bez něj byl nic. Stačilo oba kameny zabalit do kousku kůže a zastračit ji za kousek kůže, která sloužila jako oblečení.
První předchůdci dnešních cestovních zavazadel pocházejí z listí a dřeva. Přestože ženy v současnosti mívají obvykle těch zavazadel víc, nebylo to tak vždycky. Egyptské malby dokazují pravý opak, byli to výhradně muži, kteří s vaky uvázanými kolem pasu cestovali. U žen nic takového nebylo.
Ve středověku bývalo zvykem brát si toho na cesty z bezpečnostních důvodů co nejméně. Když jste nic neměli, nemohli vás lupiči okrást. Oděvy tehdy ještě nemají kapsy, proto se na opasek zavěšují váčky z kůže, tzv. taštice se zapínáním. Jsou důležité hlavně pro úkryt a přepravu peněz. Postrachem středověkých pocestných je pak také žízeň, proto si většina z nich při cestování nezapomíná vzít měch nebo nádobu s vodou, nejčastěji džbán.
Ve 13. a 14. století už byli Evropané náročnější. V mošně zavěšené kolem krku nebo taštici u pasu nesou listiny, kterými se prokazují, i malou zásobu jídla. Centrem tehdejší módy je vévodský dvůr v Burgundsku ve Francii. Kdo na něm chtěl udržet krok s dobou, musel mít u pasu připevněný okázale zdobený váček. Dámy si jich pořizují celou kolekci z hedvábí, sametu, kůže, vyšívané i zdobené drajými kameny. Každý pro jinou příležitost. Váčky nosí opět i muži, neboť k pasu se připevňuje všechno, co se na cestách může hodit, tedy hlavně nože, zbraně, ale také psací potřeby.
V 16. století stačil při cestování doporučující dopis - Já níže podepsaný Václav, obchodník z královského města Kutná Hora, vás snažně prosím, abyste ubytovali mého syna a pomohli mu vyřídit jeho poslání v Praze. Doručitel takového dopisu měl zajištěno ubytování, jídlo i pití a jistotu před lupiči, kterých v té době nebylo zrovna málo, a kteří se o písemnosti nezajímali.
Stopy opravdové dámské kabelky nás zavedou opět do Francie. Na královském dvoře se připravuje slavnost. Jeanne Antoinette Poisson, markýza de Pompadour (1721-1764), milenka krále Ludvíka XV., si vybírá nádherný, bohatě zdobený hedvábný váček. Chce si do něj na večer uložit své ženské cennosti. "Kdybych si ho přivázala k pasu, vypadala bych jako chudý pocestný," říká si. Přemýšlí a nakonec si váček zavěsí pomocí sametové stužky na předloktí.
Vznešené dámy šílí, nová móda je na světě. Všechny takovou "pompadourku" chtějí!
Uvnitř pak najdete hlavně pudr a flakon voňavky, v těch větších dokonce i potřeby na háčkování a vyšívání.
Koncem 18. století už jedno zavazadlo lidem na cestování nestačí, je jich potřeba několik. Bohatí cestují vlastním dostavníkem, kde si mohou vzít spací vak z jemné kůže, v němž mají uloženy deky, polštáře, povlečení, někdy to celé řemínky pevně stažené a pořipevněné k vlastní skládací posteli. Vzniká tzv. reiseschatule - cestovní škatule, předchůdce kufru. Zkušení cestovatelé si vymýšlejí další a další vymoženosti. Přiblížil se rok 1854, kdy v Paříži Louis Vuitton zakládá první firmu na výrobu cestovních brašen, kabelek a kufrů. Jeho značka se brzy stává synonymem kvality a luxusu. V období secese jsou v módě hlavně velké peněženky. Poprvé se objevuje slovo kabelka jako výraz pro zavazadlo, které se drží v ruce.
A tady můžeme svou cestu za historií zavazadel ukončit. Až se budete balit někam na výlet, nebo vybírat si kabelku v obchodě, budete už vědět, jak to se vznikem zavazadel a kabelek vlastně bylo.

Štěkej pejsku, štěkej!

24. února 2010 v 18:25 | já |  Moje psaní
"Necháš toho štěkání! Eli, dej už pokoj!" okřikla jsem psíka a dál se věnovala rozdělané práci. Pes na chvíli zmlkl a po chvíli začal ještě důrazněji. Dokonce i skákal po dveřích. Od rozvařeného oběda se mi nechtělo jít s ní ven, tak jsem ji opět okřikla. Znovu se uklidnila, aby po chvíli začala opět. Aha, pomyslela jsem si, asi přijeli mladí, tak je slyší. Pro jistotu jsem se šla podívat z okna před dům, kde stává jejich auto. Nic, místo je prázdné, tak co ten pes má!
Ještě dodělám polévku a půjdu s ní na chvíli ven, pomyslela jsem si právě v okamžiku, kdy někdo otevíral dveře z chodby.
"Ty si tady klidně pracuješ, pes štěká a ty nereaguješ. Víš vůbec, že ti dole na verandě sedí dva kluci?" začal syn hned ve dveřích!
Vzhlédla jsem k němu od sporáku a nevěřícně jsem na něj pohlédla. "Cože? Kecáš" Kde?" spustila jsem na kluka. Srdce se mi rozbušilo a já měla málem infarkt.
"No, seděli ve verandě, ale už jsou pryč. Vychovatelé z VÚ si je už odvezli. Zdrhli jim, oni je auty honili. Tak přeskočili v zahradě plot a schovali se do verandy. Pronásledovatelé viděli ve zbytcích sněhu stopy, a když jsem přijel, šli jsme se podívat, jestli nejsou na střeše garáže, nebo někde v zahradě. A ejhle, našli jsme fešáky skrčené ve verandě!"
Ani nevím, jak jsem se ocitla na židli, ruce se mi třásly a srdce jsem měla až v krku. Hrůza, já tady nadávám psovi, že pořád štěká a ona už o lumpech věděla. Jak jsem teď ráda, že jsem na ni nedala a dodělávala oběd. Co by se asi stalo, kdyby mě kluci slyšeli, že jdu dolů a pes se mnou. Ještě štěstí, že dveře z verandy dál do chodby zamykám! Jinak jsem je měla až v kuchyni!
Tak teda dneska asi neusnu! Ještě jednou se v duchu omlouvám svému pejskovi a dovoluji mu štěkat i nadále. Já už na jeho upozornění raději vždycky dám.

Všude plno špíny!

24. února 2010 v 11:09 | já |  Moje psaní
Taje!!
Hurá, pod nohama je konečně pevná zem. Moje ranní vyběhnutí z domu pouze pro nákup se tentokrát obešlo bez nadávání a odmetání sněhu. Rovněž jsem si nemusela brát těžké zimní boty. Polobotky úplně stačily. Po chodníčku poskakoval kos a zobal zbytek zrní, které jsem ptáčkům pod oknem nasypala. Těšila jsem se, jak rychle nákup zvládnu a jak se mi dobře půjde. Šlo se docela dobře, pokud jste si dali pozor a soustavně hleděli pod nohy. Jinak jste se sklouznutím mířili k zemi. Páni, těch psích bobánků a bobanů, co jsem cestou míjela a jimž jsem se vyhýbala, bylo nespočet. Sníh roztál a objevuje se všechen ten fujtalbl, který milosrdně ukrýval. Ach jo, těch papírků, nedopalků a prázdných cigaretových krabiček! PET lahví jsem potkala asi pět, dokonce jsem zahlédla i dámskou hygienickou potřebu, která se krčila pod keříkem borovice. To už je teda něco! Lidé si po celou zimu udělali ze sněhových závějí odpadkové koše a teď, když to bílé nadělení zmizelo, všechno co tam bylo odloženo, se objevuje na denním světle.
Všude je plno prachu, smetí a posypového materiálu. Chlapi z Technických služeb ráno vyjeli do ulic a pomalu ten nepořádek odklízejí. Bude to pár dnů trvat, ale za několik dnů bude město zase připraveno na jarní procházky!

Uteč, nebo zemřeš!

22. února 2010 v 21:57 | já |  Něco z historie
Píše se rok 1733.
Úvozem mezi poli se zvolna vleče skupinka lidí. Jdou pomalu a tiše. Průvod vede vysoký muž v jakési vojenské uniformě, poskládané z různých druhů oblečení. Za ním kráčí hubená žena, vlečíc za ruku dvě malé děti. Pláčí a jejich křik se rozléhá do širokého okolí. Za jejich zády se pomalu ztrácí městečko se zámkem na kopci. Nechali tam všechno, malou, došky krytou chalupu za zahradami, v níž spolu žili, v chlívku zavřenou jedinou kozu a u boudy, miláčka rodiny, psíka Ťapku. Do ranečků na zádech nabalila žena všechno cenné, co doma měli. Pár cetek, několik měďáků a v rámečku madonu, do druhého rance zabalila něco dětského prádla, dva pecny chleba, včera upečené, v kamenném hrnci trochu psího sádla. Víc nestihla nabalit. V košíku ještě nese trochu zeleniny, které stihla utrhnout na jejich skromné zahrádce, to aby měla večer co dát dětem. Děti pláčí, mají hlad a bolí je nožky. Chlapec má na zádech přivázaný raneček s nejmenším dítětem. To je kupodivu zticha. Děvčátko v roztrhaných šatech táhne jednou rukou malý vozík, na něm jednu peřinku a pod ní ukryté tajemství. Ve vší té rychlosti s jakou se rodina balila, strčila pod peřinu svůj poklad, dřevěnou panenku vyřezanou z jediného polínka.
Otec se rozhlíží a hledá nějaký směr. V dálce před nimi se tyčí namodralé hory, u nichž budou hledat záchranu pod posvátnou horou Hostýn. Utíkají, tak jako mnoho jiných v tomto roce, kdy jejich městečkem i jeho okolím se prohnala černá smrt - mor.


Click to close image, click and drag to move. Use arrow keys for next and previous.

Takových skupin jsme v tu dobu v okolí městečka Kelče mohli potkat určitě víc. Všem obětem moru, který se tehdy přehnal okolím, byla postavena Boží muka stojící dnes na okraji města. Kamenný pilíř s nikou a křížkem stál původně na místě společného hrobu obětí černé smrti. Hřbitov byl ale zrušen a roku 1862 byl pilíř přenesen o několik desítek metrů dále, aby ustoupil stavbě domů.

Noc

22. února 2010 v 21:20 Co se mi líbí



...a pak byl konečně klid!

21. února 2010 v 21:56 | já |  Moje psaní
Jak se tak světem potácím, někdy jsem nahoře, někdy dole, většinou však používám střední cestu. Poslouchám, co se kde šustne, co kdo říká a co se kde napíše. Písmenka mě od malinka lákají, skládám si z nich svůj svět. Dělám to tak odjakživa, k životu používám více hlavu než ruce.
O všem si dělám svůj vlastní názor a hned tak něco mě nerozhází. Nemám ráda škarohlídy a věčné remcaly. A že jich kolem nás není málo.
Nedávno jsem jela do svého bývalého pracoviště. Chtěla jsem se trošku pobavit se svými kolegyněmi. Ve vlaku bylo dost místa, ale ona osoba si sedla jako naschvál vedle mě. Zpočátku jenom tak seděla a mlčela. Po chvíli začala rozhovor. Samozřejmě o letošní nekonečné zimě. Bydlí v domku, pokazilo se jí topení, proto topí dřevem. Došli na ni z obecního úřadu, že si lidé stěžují, že moc zakuřuje ulici. Bodejď taky ne, když pálí vše, co ji přijde pod ruku. Přece doma nezmrzne. Na opravu nemá a ani by těm opravářům tolik nedala. Jsou to vydřiduši, sousedku obrali o hrozné peníze. A starosta, ten ať raději mlčí, stejně bere úplatky, je stejný jako všichni. Koukla se ven, a když zjistila, že ještě není u cíle, spustila nanovo z jiného soudku. Syn se včera pohádal v práci a oni si dovolili mu pohrozit výpovědí. Nic neudělal, přišel sice o chvíli později, než měl, ale copak se to dá vstávat do zimy dřív než v sedm hodin? A navíc, den předtím měl narozeniny a řádně je oslavoval. Možná, že z něj ještě byl cítit alkoholový odér, ale on by přece ten katr zvládl, dělá tam už třičtvrtě roku a není pitomý.
Já mlčela a nevěděla, jestli se mám začít nahlas smát nebo se s ní začít hádat. Rozum však zvítězil a já teda dál poslouchala její nářky. Měla s sebou dvě velikánské tašky, že jede domů z nákupu. Byla v Bille a tam měli různé slevy. Ukazovala na několik lahví s červeným vínem, které má moc ráda. Bude se hodit, stejně jako dvě láhve Tuzemáku, ty má pro dědka, aby večer nevrčel. Nechápe, proč si ho vlastně vzala, když je po něm pendrek. Ona to řekla trošku drsněji, ale to se ani neodvažuji sem napsat. Celý dny jenom sedí a čte ty zatracený noviny! Co v nich vlastně hledá. Vždyť jsou to samé lži. Třeba zrovna včera, psali tam o tom doktoru Rátovi,: Takový hodný člověk a oni ho tam nařkli z jakýchsi čachrů. On přece platí za lidi v těch nemocnicích. Byla nedávno taky na operaci, ale vůbec se k ní nechovali dobře. Prý se celý život o sebe nestará, co je jim po tom, přece nebude bez cigára. Pche, všem vadí, že kouří, ale, že nemá na dřevo, to nikoho nezajímá. Všichni hrabou jenom pro sebe a o obyčejný lidi se nikdo nestará, skoro vykřikla, plná zloby, ta ženská už na posledním schodku vlaku. Dívala jsem se za ní, jak vleče tašky plnou lahví a ještě na nástupišti si zapaluje.
Všichni ve vlaku jsme si oddechli, najednou jako by se vzduch pročistil a starosti nás všech se staly nepatrnými. Alespoň nám se to v tuto chvíli zdálo.