Opět jsem byla ve škole, ve snu. Vrátila jsem se o čtyřicet pět let nazpět. Do doby, kdy jsme se cítili dospělí, ale všichni kolem nám říkali, že jsme puberťáci. Měli jsme právě hodinu fyziky a ve speciální učebně jsme probírali elektřinu, napětí a proud. Bylo to nesmírně zajímavé, všichni jsme měli na lavici jakýsi přístroj s kličkou, několika káblíky a velkou žárovkou. Točili jsme klikou, dokud se nám žárovečka nerozsvítila. Velikost žárovek byla různá a ličila se podle velikosti sedící osoby. Někdo svítil hned, někomu to trvalo déle. Já, obří žárovku ne a ne rozsvítit. Snažila jsem se, seč jsem mohla, ale nešlo to. Překontroluj dráty, velel mi jakýsi hlas v hlavě. Stalo se, kontrola neukázala nic chybného. Zvedla jsem ruku a přivolala soudruha učitele. Ten se jenom usmál, chytil za kliku a hle, žárovka se rozsvítila. No, vida, řekla jsem si, chytila za kliku, zatočila a....nic!
Tak jsem seděla ve třídě a čekala, až se mi rozsvítí žárovka. Zvonilo, spolužáci odešli, já chtěla také, ale soudruh mě nepustil. Budu prý po škole tak dlouho, dokud žárovku nerozsvítím. Chtělo se mi brečet, ale pak mě napadlo, že uteču. Ještě několikrát jsem klikou zatočila a nic se nestalo. Opatrně jsem vstala a šla k oknu. Učebna byla ve druhém patře a vyskočit se nedalo. Byl krásný zimní den, mrzlo, až praštělo a já nemohla domů. Tu jsem dostala spásný nápad. Vyšroubovala jsem obří žárovku, chytila se jejího šroubení, pomalu se vysoukala na parapet okna a se žárovkou nad hlavou jsem vyskočila. Ledový vítr se mnou zatočil a já uviděla světlo. Žárovka nade mnou se nějakým způsobem rozsvítila a v tu chvíli jsem uviděla obrovskou hloubku dole pode mnou. A z okna učebny na mě volal soudruh učitel, no vidíš, že to jde, chce to jenom trochu přemýšlet. Já ale přemýšlet nemohla, protože jsem stále padala a padala, žárovka svítila a já pořád nebyla dole. Věděla jsem, že se zabiju a přemýšlela jsem, jak to řeknou doma našim a co oni budou dělat. Když jsem konečně dopadla do sněhové závěje, žárovka stále ještě svítila. Strčila jsem ji do sněhu a šla ozářenou cestou domů. Slyšela jsem za sebou hlas "A kdo bude zhasínat!" Otočila jsem hlavu a probudila se. U postele stála moje polovička a klepajíc si na čelo zhasínala moji noční lampičku. Já ji nechala svítit a usnula jsem. Ještě teď přemýšlím, jak se mohou věci takhle promíchat a vytvořit nablblý sen!
Ten sen nebyl vůbec nablblý, byl moc hezký! :-)Možná jsi usnula s podvědomou myšlenku na nazhasnutou žárovku a vyklubal se z toho takový zajímavý sen! ;-)