11. ledna 2010 v 9:53 | já
|
Vydala jsem se po jediných šlápotách na velké louce. Sníh se leskl a třpytil v ledové záři, sluníčko mžouralo nízko nad obzorem a já byla zvědavá. Naprosté ticho, jen tu a tam přerušené písknutím útočícího káněte. Sněhu je hodně, takže nikde není vidět ani stvol trávy. Od té sněhové pustiny a oslňující bílé barvy mě začaly bolet oči. Co to, že nikde není vidět stopy po zajících, srnách nebo lidech? Ledová krusta mi křupe pod nohama a já si připadám jako v pustinách Arktidy. Nebýt zasněžených kopců na horizontu, není nikde nic, ani stromeček.
Najednou jsem v dáli něco zahlédla, jako by tam do výše trčela pokroucená větev bez listí. Je ale celá divná, taková nazrzlá. Pomaloučku se k ní přibližuji a nevěřím vlastním očím. V širé bílé pláni na mě civí do ledu zamrzlá zaječí nožka. Nic ostatního z nebohého ušáka není vidět. Tak tady ukončil svůj pozemský život. Možná byl nemocen, možná poraněný při posledním honu, hledal úkryt a trochu tepla, kam by se schoval. Možná prohrál svůj boj s kánětem. Ať tak či tak, zase jeden tvor zmizel v nenávratnu. Jak jsem litovala fotoaparátu zanechaného doma.
V dálce začal štěkat nějaký pes a na obloze kroužilo káně, vyhlížejíc svou novou kořist.
Teď musí být moc těžké období pro všechna zvířata, potrava zapadala sněhem, je zima a brzo tma. A to není zimy konec, ještě i únor bývá plný sněhu a mrazu. Dobře, že jsou lidé, kteří zaváží lesní krmelce potravou a snaží se zvířátkům pomáhat.