Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Můj Velký Tom - Už to začalo

27. ledna 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Probudila jsem se do slunečného rána a zvolna se protáhla na posteli. Holky ještě spaly a já, protože jsem je nechtěla rušit, jsem se odšourala do kuchyňky připravit snídani. Uvědomila jsem si, že je to dneska přesně dva měsíce, co jsem odletěla z domu. Kluci se pravidelně ozývají emailem a Velký tom neúnavně zasílá SMSkové zpravodajství. Je milé probudit se ráno a hned si přečíst, že včera bylo u nás 18°C, začíná mi kvést velikonoční kaktus, v Davidově třídě se vyskytla mononukleóza, ale David jí nemá (zatím). V nemocnici otevřeli slavnostně Baby box, zrušili autobusovou zastávku pod naším blokem a šoupli ji o několk desítek metrů výš! Pro nás je to o ulici blíž.
Tak jsem byla denně informována o všem, co se u nás dělo.
Po velmi perných dnech zkoušek jsme se my tři Mohykánky dostaly sem, do nemocnice v Moosonee. Přivítala nás zima jako na Sibiři či v Kanadě. Bylo po kolena sněhu a náš přílet byl dramatický. Přistávaly jsme na hladině zamrzlého jezera. Bylo nás v letadle celkem 6 a s sebou jsme si vlekli spoustu zavazadel. Motorové sáně, s nimiž na nás čekal nemocniční zřízenec, jsme doslova zahltily kufry a bágly. Druhé sáně, které se objevily, nás dovezly až k budově "nemocnice", nízké dřevěné budově, kolem níž stálo několik menších pavilonů. Moc jsme neviděly, sněžilo tak hustě, že nebylo vidět na krok.
Za vstupem do budovy byla dlouhá, teplem dýchající chodba v níž nás přivítala hlavní sestra Marjorie, černovlasá a okatá, příjemná žena. Podala nám ruku a srdečně nás objala. Pak nás dlouhými teplými chodbami zavedla až do poslední budovy nemocnice, která sloužila jako ubytovna pro návštěvy a kde jsme nalezly svůj dočasný domov. Unavené po dlouhé cestě jsme se vrhly do sprchy a zalehly. Nic nás nemohlo vyrušit. Spaly jsme jako zabité.
Následující dny jsme se seznamovaly s jednotlivými lidmi, sestra Marjorie se nám plně věnovala a ukázala nám opravdu každý kout, každou i sebemenší pracovnu a úklidovou komoru. Dost dlouho nám trvala orientace v prostorách a značení nemocnice.
Nemocnice má rušný centrální příjem, kam jednak chodí pacienti sami a jednak je tam vozí záchranky. Uprostřed je vždy "velín" pro sestry a lékaře a oválně okolo jsou rozmístěny desítky boxů pro jednotlivé pacienty. Jako první místo naší praxe byl právě on velín. Sestra Betsy byla jedna z nejstarších sloužících sester. Seděla uprostřed za prosklenou kukaní a řídila přístup pacientů k jednotlivým lékařům. Zde jsem konečně zahlédla jméno, na které jsem byla tak zvědavá. "Dr. Kroupa - specialist for pulmonary disease" - a dál tam byly ordinační hodiny na které sem do Moosonee dojíždí. Těšila jsem se jako malé děcko, až ho zase po těch letech uvidím. Býval docela pohledný, i když můj typ nebyl, ale byl nesmírně společenský a příjemně se s ním prožívaly volné chvíle.
Kolem velína se neustále pohybovala spousta lidí, někteří se objednávali ke specialistům, jiní byli zváni na kontroly. Občas dorazila sanita, přivážející některého z domorodců, bydlících ve vzdálenějších koutech kolem jezera. Docela jsem se těšila, že uvidím nějaký speciální úraz, nebo chorobu způsobenou pobytem tady na severu.
Kupodivu nejvíc se k nám do nemocnice dostávali turisté objevující zde krásy Kanady. Na denním pořádku byly lehké i těžší omrzliny, distorse kotníků i kolen, zlomeniny po pádech se saní, pokousání psem nebo silné záněty spojivek od slunce .
A čas pomalu plynul. Ve volné chvíle jsme s holkama jen tak couraly městem, prohlížely si obchody na hlavní třídě a těšily se z každého pěkného dne.
Blížil se konec týdne a já byla opět na velíně. Skoro bez problémů jsem rozdělovala pacienty k jednotlivým specialistům, dokázala jsem dokonce i poradit, kdo koho zastupuje a psala jsem lístečky s objednanými pacienty. Jediné do čeho jsem se ještě nepustila, bylo zvedání telefonů a následný rozhovor s volajícím. Ne, že bych si nevěděla rady s odpovědí, ale moje angličtina nebyla tak dobrá, aby jsem vyhověla volajícímu .
Právě jsem dokončovala seznam pacientů do rehabilitační skupiny, když se za mnou ozvalo "Halo, Lino! Jsi to ty?" - a já ten hlas okamžitě poznala.
Vyskočila jsem se židle a otočila se k volajícímu. Páni, tak Petra bych teda vůbec nepoznala. Z elegána, s černými vlasy a hladce vyholenou tváří, se stal opravdový Eskymák. Na sobě měl kožich, jaký tady ostatně v zimě nosí kde kdo a jeho hlavu zdobilo bílé strniště. Bradku měl prořídlou, ale dlouhou. Nikdy bych ho nepoznala, ani kdyby stál vedle mě.
Napřáhl ke mě ruku a já udělala několik kroků k němu. Najednou jsem měla pocit, že se v celé hale všichni dívali jenom na nás.

 


Komentáře

1 Jarka | Web | 27. ledna 2010 v 10:19 | Reagovat

No jasně a v tom nejlepším, je konec! Nevadí. O to víc se budu těšit na další pokračování! :-D

2 babi Maňasová | Web | 27. ledna 2010 v 15:20 | Reagovat

No fakt Hadi, tohle nám nedělej, nebo zase brzo napiš pokračování, jsem zvědavá jak malá holka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama