Venku opět zuří sněhová bouře. Sedíme s Ingrid a Jarkou na pokoji a přemýšlíme, zda se vydat do školy nebo, raději zavolat. Po delším uvažování zůstáváme. Důvod je jasný, minulý týden musela záchranná služba vyrážet kvůli turistům, kteří se vydali k jezeru a zastihla je sněhová bouře. Je teprve konec března a na kanadské poměry je jaro ještě daleko. Beru do rukou fotku, na níž jsem s klukama, a vzpomínám na ty hektické dny před mým odjezdem.
Kluci se vrátili ze soustředění unavení ale spokojení. Ve své kategorii do 20 let patřili k nejlepším, a tak se Velký Tom dmul pýchou. Otevírá se jim přestup do dorostenecké první ligy a to už je něco. Musela jsem několikrát za den poslouchat, jak David skóroval proti nejlepšímu brankáři na soustředění. Velkému Tomovi se zase podařilo získat titul "trenér roku", a tak jsem byla neustále mezi fotkami a zážitky.
Do všeho toho mumraje jsem obdržela poslední propozice s plánem odjezdu. Zbývaly dva týdny. K tomu všemu jsem ještě musela uzavřít klasifikaci ve své třídě a u prváků, kde jsem učila Ošetřovatelství. Známky a hodnocení mi daly parádně zabrat. Byl víkend a já se uvelebila v obývacím pokoji i se svou prací. Jeden po druhém jsem brala do ruky závěrečný test svých maturantek, pročítala jej a psala hodnocení. Šlo to pomalu, protože jsem už myšlenkami byla daleko.
"Mami! Víš, co říkali kluci? Prý tam u toho jezera James Bay žije nejvíc medvědů a losů! Co kdyby jsme se s tátou v létě vypravili za tebou?"
"Ale Davide, to asi nepůjde, já tam nejedu za zábavou, vy máte svoje soustředění a tatínek už nemá tolik dovolené! A navíc, stálo by to moc peněz, a to nemáme!" snažila jsem se uklidnit Davidovu horkou hlavu. Oba kluci byli nesví z mého odjezdu a já začínala mít také obavy, jak to všechno dopadne. Velký Tom mě neustále přesvědčoval, že to zvládnou a kdyby jim to nešlo, pozvou si na pomoc babičku. Od Vánoc jsem s ní ještě nemluvila, ale slíbila, že přijede příští týden a pomůže mi s balením.
Na konferenci všechno proběhlo bez závad, a tak jsem 10. března nastoupila studijní volno, které bude trvat do konce září. Zastavila jsem se za Marunou v nemocnici, vyslechla si její "dobře" míněné rady, ostatně jako vždycky! S Věrou jsem probrala jednotlivé studentky a jejich předpoklady, na transfuzce jsem od Iny dostala balíček pro jistého Mirka a nakonec jsem se rozloučila s ředitelkou.
Dny se daly do šíleného letu, jen tu a tam se mi podařilo si v klidu sednout a vypít kávu. Poslední dny před odjezdem jsem dokonce začala tak zmatkovat, že jsem měla chuť se na všechno vykašlat. Ono půl roku je půl roku. Ale nedalo se nic dělat. Kufry byly odeslány a mně nezbylo než se uklidnit a vzít vše tak, jak je. Ale znáte to, člověku se stále více zdá, že to neměl dělat, že se rozhodl špatně.
Tak a je to tady! V den odjezdu jsme ještě ráno s Velkým Tomem probírali všechny možné záležitosti a oba jsme se navzájem přesvědčovali o své lásce. Odlétala jsem v klidu. Kluci mě vyprovodili až na letiště a já jim mávala ještě v letadle, i když mě už neviděli. Bude se mi po nich stýskat!
Na letišti v Torontu si mě vyzvedl mladík jménem Alex, naložil mě do auta a odvezl na místo setkání s ostatními účastníky. Trvalo ještě několik dnů, než se nás všech - 65 lidiček sešlo a ve školicím středisku University College zahájilo své dny učení a studia.
Uf, kdyby jsem to býval byl věděl!
Nastaly dny perného opakování a biflování anglických konverzačních a společenských frází. Moje kolegyně a kolegové, mezi námi byli i čtyři hoši, či spíše mladí muži, byli společenští a ovládali angličtinu lépe než já. Byla jsem evidentně nejstarší, a proto se mi zpočátku snažili pomáhat.
Program studia byl nabitý a na nějaké vedlejší činnosti nebylo ani pomyšlení.
Každý den jsem se těšila, že snad už to bude lepší, ale nic tomu nenasvědčovalo. Celých 6 týdnů až do zkoušek jsem z Toronta znala jenom cestu na fakultu a nazpět. Z domu docházely mobilem i emailem samé pozitivní zprávy, což mi dodávalo víru, že všechno zvládnu.
"Holky, udělejme si dneska volný den! Vybodněme se na školu, uvidíte, že to bude zítra lepší!" navrhla Ingrid a my dvě s Jarkou souhlasily.
Tato dvě děvčata se stala na půl roku mou rodinou. Obě dvě byly mladší, Ingrid dokonce ještě svobodná, pracovala v Poděbradech, rovněž na Zdravotní škole, a tak jsme si rozuměly. Jarmila byla vedoucí OKB laboratoře v lázních Klimkovice. Pěkná mladá dáma, dokonale upravená a rovněž velmi společenská. Před rokem se provdala za počítačového prográmatora Lea a hned mu ujela na půl roku do Kanady. Tak jsme spolu mohly alespoň vzpomínat na své rodiny.
Naše malá skupinka byla určena na společnou praxi právě do městečka Moosonne.
Je to vesnice o jedné ulici (se 2 000 stálými obyvateli) plná turistů a Indiánů z kmene Cree, kteří si dodnes zachovali svůj způsob života a své překrásné obrázkové písmo. Tato jedna z nejstarších anglicky mluvících osad v Ontariu byla založena v roce 1903 na západním břehu řeky Moose (moose - los) a jezera James Bay. V tomto roce zde The Révillon Freres Trading Co. otevřela poštu. Dodnes nevede do Moosonee žádná cesta, přístup je pouze železnicí z Cochrane. Až do příchodu železnice v roce 1932 bylo Moosonee pouze jednou z izolovaných osad, vzdálených minimálně 8 až 10 dnů cesty na kánoi nebo na sněžnicích od nejbližšího obydleného místa. Dodnes stále funguje jako výchozí brána do Arktidy a jako odjezdové místo pro letecké a lodní exkurze do severní buše. Polar Bear Provincial Park je subarktická divočina severního Ontaria, dosažitelná pouze charterovými letadly.
Bylo brzké jaro a venku se ženili všichni čerti.