close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2010

Louis Braille

4. ledna 2010 v 6:44 | Wikipedia |  Váže se k dnešnímu datu
Louis Braille (4. leden 1809 - 6. leden 1852) byl vynálezce takzvaného Braillova písma, systému psaní pro nevidomé.
Braille se narodil v městečku Coupvray blízko Paříže ve Francii. Jeho otec Simon-René Braille byl sedlář. Ve věku tří let si Louis poranil levé oko šídlem z otcovy dílny. Dostal infekci, která se přenesla i na pravé oko a postupně oslepl.
V deseti letech dostal stipendium na studium v Institutu des Jeunes Aveugles (Královský institut pro slepou mládež) v Paříži. Hrál na varhany a později se stal profesorem na tomtéž ústavu. Děti se zde učily číst pouze rozeznáváním vystouplých písmen hmatem. Nemohly však psát, protože tisk byl realizován vlisováním drátěných písmen do papíru.
Když mu bylo třináct, vynalezl systém vyražených (vystouplých) bodů. Inspirací mu byl starý systém kapitána Charlese Barbiera de la Serre. Ten navštívil školu a přinesl s sebou již nepoužívaný vojenský systém nočního psaní. Vojenský systém byl vytvořen pro vojáky, aby mohli přijímat rozkazy i za tmy. Byl založen na dvanácti bodech. Braille jej zdokonalil a nakonec použil bodů pouze šest.

Soubor:Braille.jpg

Braillovo písmo se dá ručně psát pomocí speciální destičky s perem, kterým se zezadu (zrcadlově) přes dírky v destičce vytváří v papíru body (tzv. pražská tabulka). K rychlejšímu psaní slouží Pichtův psací stroj či speciální počítačové tiskárny.

Soubor:Braille Writer 2.jpg

Zamyšlení

3. ledna 2010 v 16:35 | já |  Moje psaní
Začátek roku nemívám moc ráda. Vždycky si rychle spočítám, jaké poplatky přijdou platit a zhrozím se. Je toho hodně - popelnice, poplatek za psa, domovní daň, vyúčtování vody a elektřiny, pojištění domácnosti, poplatek v knihovně a kdoví co ještě!
Peněženka je vyhladovělá po svátcích a vyplazuje na mě jazyk. Túdle, nic nedostaneš, nemám!
A to ještě není všechno, dva z mých tří miláčků mají narozeniny a tak musím počítat i s tímto.
Ach jo, to zase bude převracení každé korunky v ruce.
Ne, začátek roku nemám ráda.

Něco z lidové valašštiny - III.

3. ledna 2010 v 7:42 Víte, že?
PALAZÓR : deštník
PARADAJKA : rajče
PAŽA : místo na hospodářské nářadí pod návratím
PÉCKA. : zvýšené zápraží
PCHÁČ : bodlák
PIGLOVAT : žehlit
POKLÚZAT : krmit domácí zvířectvo
POSYPÁTKO : drobénka na koláče
PREŠKOBRTKY : dřevěná kolečka
PŘIVŔZGNÚT SI : přiskřípnout si
PUNT : poklopec
PUTÉNKA : plechová (dřevěná) konvička na tekutiny s jedním uchem
RÉŽ : žito
RYGL : zástrčka na dveřích
ROZGAJDANÝ : vnějškově neupravený
ROZGLÁBENÝ : dokořán otevřený
ROZGLABKY : kalhoty s rozparkem
SKIFKA : skrojek chleba
SOPÚCH : větrací otvor v klenbě sklep
SOTÚREK: košík válcovitého tvaru vypletený ze slámy (s jedním uchem) na litrovou láhev STROŽOCH : vložka do postele nacpaná slámou
ŠAMRDÓL : zákusek
ŠÁŠÍ : suchá tráva, keře
ŠIFONÉR : skříň na šaty
ŠIRÚCH : malý plstěný klobouk
ŠKARPA. : příkop
ŠKAŘÚPKA : 1. skořápka, 2. tvrdý obal ořechů
ŠKRALÚP : ztuhlá vrstva na povrchu tekutiny
ŠKRAMUŠA : náhubek pro psa
ŠNYDLICH : pažitka
ŠOPKA : kůlna
ŠNUPTYCHL : kapesník
ŠPAGÁT : provaz
ŠPIDLÍK : špejle
ŠPORHELT : kamna s plotnou na vaření (na uhlí)
ŠPRUGLOVAČKA : kvedlačka
ŠPRUŠLA : kulatá příčka u žebříku
ŠRAŇK : 1. zábradlí, 2. závora
ŠRÚFOVAT : šroubovat
ŠRÚTKA : větší odřezek masa
ŠTÝLEK : toporo
ŠTOKRLA : židle bez opěradla
ŠURIMAJZL : vařené fazole s kroupami a oškvarky
TEPICH : koberec
TRDÉLNÍK : trubička
TURKYŇ : kukuřice
VANGLA : necky
VYZUNGNÚT: vypít
ZEM : podlaha
ŽUFÁNEK : naběračka


Můj Velký Tom - Moosonee

2. ledna 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Vánoce se překulily a byl tady nový rok! V něm jsem měla prožít nádherný půlrok kdesi daleko v Kanadě.
Opakování anglických a německých frází mi zabíralo stále více času, který letěl jako splašený.
Věcí přede mnou bylo nepočítaně. Dveře u Maruny v nemocnici se jaksi netrhly a u mě v kabinetě také. Neustále vyplouvaly na povrch další a další věci, které ještě musím stihnout. Především doplnit šatník, zajít k lékařce doplnit léky, prodloužit pas, o vízum jsem nemusela žádat, to naštěstí vyřídila nemocnice. Ale bylo toho i tak dost.
Seděla jsem zcela vyčerpaná u ranní kávy, když jsem si vzpomněla na Petra. Vždyť já bych mu taky měla odepsat. Hlavou mi vířilo na tisíc otázek, tak jsem dopis měla napsaný raz dva. Obálku jsem poctivě přelepila izolepou a začala psát adresu.
Najednou mi něco blesklo hlavou, ta adresa je podivně známá, vždyť já ji docela znám.
Moosonee, Moosonee!
No, jasně, teď se mi rozsvítilo. To je přece adresa městečka, kam máme namířeno. No páni, to je teda náhoda. Já budu v nemocnici, kde pracuje Petr Kroupa! Rychle jsem obálku roztrhla a hledala místečko, kam bych připsala tu úžasnou novinu, že se teda uvidíme dříve, než jsme předpokládali.
Po vyučování jsem odnesla dopis na poštu a už dopředu jsem se těšila na odpověď.
Moje kroky směřovaly do nejbližšího knihkupectví, tam jsem zakoupila knihu o Kanadě a pospíchala domů.
Na kuchyňském stole jsem měla závažný vzkaz od kluků! Jsou na tréningu, jak jinak a potřebují na zítra potvrzení od sportovního lékaře, že jsou schopni hrát turnaj. Ještě, že se s doktorem Pišťáčkem znám! Nemusím nikam chodit, bydlí ve vedlejším vchodě. Zavolám mu a on mi potvrzení vhodí do poštovní schránky. Je to dobrý doktor, navštěvuje ho čím dál více známých sportovců, a tak se u něj dlouho čeká.
Rychle jsem připravila večeři a konvici čaje. Kluci přijdou dehydrovaní a přijde jim vhod. Můj pohled padl na stránku kalendáře, na němž jasně svítila červená hvězdička uprostřed týdne. Polil mě studený pot. Zubař, na toho jsem úplně zapomněla, mám tam domluvenou prohlídku, abych potom v Kanadě nemusela používat jejich služby.
Zítra je úterý, máme babinec, na který musím také zajít. Ne, že bych byla tak chtivá a lačná všech novinek, ale už jaksi ze zvyku se každý měsíc scházíme se známými v Rondu. Jeho kulatá fasáda vybíhající do jinak šedivé ulice nás přilákala už dávno před lety. Uvnitř je docela útulno a vlídné obsluze vůbec nevadí náš smích a křik. To víte, když se sejde několik, většinou nás bývá šest, ženských, tak je to docela slyšet.
Chvíli jsem se opět šrotila anglická slovíčka, pak jsem vzala novou knihu o Kanadě. Začetla jsem se tak, že mě nevyrušilo ani otevírání dceří a návrat fotbalistů.
Najednou jsem se ocitla tam, daleko za oceánem, viděla jsem sama sebe na fotkách v knize.
Těšila jsem se na všechno to neznámé, které mě lákalo i děsilo zároveň. Budu na to v mých letech stačit? Nepřeceňuji svoje síly? Vždyť podle toho, co jsem četla v propozicích, je tato akce koncipována tak, aby pozvedla vzdělávání zdravotnických pracovníků na vyšší úroveň.

-------------------------

V letadle se začal větší ruch. Lidé se budili, za okýnky svítalo slunce. Atlantik jiskřil do dáli a kam jsem se podívala, bylo bílo nebo stříbřitě modro.
Palubní stevardka obcházela cestující, nabízela černou kávu, čaj s mlékem nebo něco ostřejšího.
Drobná černovláska s nádechem exotiky došla k mému sedadlu a pod nos mi předložila tác. Vybrala jsem si černou kávu a croisan s čokoládou. Neměla jsem hlad, jenom takový zvláštní pocit.
Nebyl to hlad, spíše nervozita.
Jakási obava, co mě čeká a jak to zvládnu.
Po dlouhých hodinách letu konečně oznámili -
"Vážení cestující za dvě hodiny přistaneme v Torontu!"

--------


"Lino! Tak co, už se chystáš?" ozvalo se přímo za mnou v uličce mezi botami.
Petra! Největší drbna ze třídy! Jak to, že už i ona o tom ví? Vždyť kromě mě, naší ředitelky a Maruny to skoro nikdo neví!
"Stejně jsi dobrá, já bych se už na to nedala, kdesi do tramtárie! Ale ty to zvládneš, říkala Ina, že letíte už za 6 týdnů, ty se máš, nemusíš do práce a ještě ti za to zaplatí!" začala na mě chrlit Petra a mě bylo jasné, odkud vítr vane. No jasně, Ina! Letí stejným letadlem jako já a tak to budou všichni mít zprostředkované do nejmenšího detailu.
"A víš Petro, že se moc netěším? Bude to samé učení a zkoušky a z těch jsem už dávno vyrostla!" řekla jsem po pravdě a usmála se na tuhle spolehlivou informátorku. Všechno, co jí teď řeknu, bude již zítra vědět celá nemocnice. Ještě, že nezná celé pozadí, to by měla teprve o čem mluvit.
Zkoušela jsem si několikery pohodlné boty a pořád si ne a ne vybrat. Parádu tam asi nenadělám.
Je to vesnice o jedné ulici (se 2 000 stálými obyvateli) plná turistů a Indiánů z kmene Cree, kteří si dodnes zachovali svůj způsob života a své překrásné obrázkové písmo. Tato jedna z nejstarších anglicky mluvících osad v Ontariu byla založena v roce 1903 na západním břehu řeky Moose (moose - los) a jezera James Bay.
Tolik turistický průvodce.


Už začal - 2010

1. ledna 2010 v 9:20 | já |  Moje psaní
Všude ticho, jen na okna zlehka dopadají drobounké kapičky. Podivné! Představa prvního dne nového roku je především bílá. Ulicí se ještě tu a tam vracejí opozdilci, kteří teď budou dlouho vyspávat. Přesto, že jsme ten nový rok přivítali vesele, asi tak moc veselý nebude. Televizní zprávy nás o tom přesvědčují hned ráno. Všechno bude dražší, bude méně peněz a utahování opasků nás nemine.
Ale ať je to, jak chce. Je tady a musíme spolu s ním začít odpočítávat a dobře vážit každou novou vteřinu, minutu, hodinu i den. Počítejme a prožívejme je dobře, s vědomím, že ani jedna z nich se nedá vzít nazpět.
Prožijme ten rok alespoň tak dobře jako ten právě proběhlý!