Vánoce se překulily a byl tady nový rok! V něm jsem měla prožít nádherný půlrok kdesi daleko v Kanadě.
Opakování anglických a německých frází mi zabíralo stále více času, který letěl jako splašený.
Věcí přede mnou bylo nepočítaně. Dveře u Maruny v nemocnici se jaksi netrhly a u mě v kabinetě také. Neustále vyplouvaly na povrch další a další věci, které ještě musím stihnout. Především doplnit šatník, zajít k lékařce doplnit léky, prodloužit pas, o vízum jsem nemusela žádat, to naštěstí vyřídila nemocnice. Ale bylo toho i tak dost.
Seděla jsem zcela vyčerpaná u ranní kávy, když jsem si vzpomněla na Petra. Vždyť já bych mu taky měla odepsat. Hlavou mi vířilo na tisíc otázek, tak jsem dopis měla napsaný raz dva. Obálku jsem poctivě přelepila izolepou a začala psát adresu.
Najednou mi něco blesklo hlavou, ta adresa je podivně známá, vždyť já ji docela znám.
Moosonee, Moosonee!
No, jasně, teď se mi rozsvítilo. To je přece adresa městečka, kam máme namířeno. No páni, to je teda náhoda. Já budu v nemocnici, kde pracuje Petr Kroupa! Rychle jsem obálku roztrhla a hledala místečko, kam bych připsala tu úžasnou novinu, že se teda uvidíme dříve, než jsme předpokládali.
Po vyučování jsem odnesla dopis na poštu a už dopředu jsem se těšila na odpověď.
Moje kroky směřovaly do nejbližšího knihkupectví, tam jsem zakoupila knihu o Kanadě a pospíchala domů.
Na kuchyňském stole jsem měla závažný vzkaz od kluků! Jsou na tréningu, jak jinak a potřebují na zítra potvrzení od sportovního lékaře, že jsou schopni hrát turnaj. Ještě, že se s doktorem Pišťáčkem znám! Nemusím nikam chodit, bydlí ve vedlejším vchodě. Zavolám mu a on mi potvrzení vhodí do poštovní schránky. Je to dobrý doktor, navštěvuje ho čím dál více známých sportovců, a tak se u něj dlouho čeká.
Rychle jsem připravila večeři a konvici čaje. Kluci přijdou dehydrovaní a přijde jim vhod. Můj pohled padl na stránku kalendáře, na němž jasně svítila červená hvězdička uprostřed týdne. Polil mě studený pot. Zubař, na toho jsem úplně zapomněla, mám tam domluvenou prohlídku, abych potom v Kanadě nemusela používat jejich služby.
Zítra je úterý, máme babinec, na který musím také zajít. Ne, že bych byla tak chtivá a lačná všech novinek, ale už jaksi ze zvyku se každý měsíc scházíme se známými v Rondu. Jeho kulatá fasáda vybíhající do jinak šedivé ulice nás přilákala už dávno před lety. Uvnitř je docela útulno a vlídné obsluze vůbec nevadí náš smích a křik. To víte, když se sejde několik, většinou nás bývá šest, ženských, tak je to docela slyšet.
Chvíli jsem se opět šrotila anglická slovíčka, pak jsem vzala novou knihu o Kanadě. Začetla jsem se tak, že mě nevyrušilo ani otevírání dceří a návrat fotbalistů.
Najednou jsem se ocitla tam, daleko za oceánem, viděla jsem sama sebe na fotkách v knize.
Těšila jsem se na všechno to neznámé, které mě lákalo i děsilo zároveň. Budu na to v mých letech stačit? Nepřeceňuji svoje síly? Vždyť podle toho, co jsem četla v propozicích, je tato akce koncipována tak, aby pozvedla vzdělávání zdravotnických pracovníků na vyšší úroveň.
-------------------------
V letadle se začal větší ruch. Lidé se budili, za okýnky svítalo slunce. Atlantik jiskřil do dáli a kam jsem se podívala, bylo bílo nebo stříbřitě modro.
Palubní stevardka obcházela cestující, nabízela černou kávu, čaj s mlékem nebo něco ostřejšího.
Drobná černovláska s nádechem exotiky došla k mému sedadlu a pod nos mi předložila tác. Vybrala jsem si černou kávu a croisan s čokoládou. Neměla jsem hlad, jenom takový zvláštní pocit.
Nebyl to hlad, spíše nervozita.
Jakási obava, co mě čeká a jak to zvládnu.
Po dlouhých hodinách letu konečně oznámili -
"Vážení cestující za dvě hodiny přistaneme v Torontu!"
--------
"Lino! Tak co, už se chystáš?" ozvalo se přímo za mnou v uličce mezi botami.
Petra! Největší drbna ze třídy! Jak to, že už i ona o tom ví? Vždyť kromě mě, naší ředitelky a Maruny to skoro nikdo neví!
"Stejně jsi dobrá, já bych se už na to nedala, kdesi do tramtárie! Ale ty to zvládneš, říkala Ina, že letíte už za 6 týdnů, ty se máš, nemusíš do práce a ještě ti za to zaplatí!" začala na mě chrlit Petra a mě bylo jasné, odkud vítr vane. No jasně, Ina! Letí stejným letadlem jako já a tak to budou všichni mít zprostředkované do nejmenšího detailu.
"A víš Petro, že se moc netěším? Bude to samé učení a zkoušky a z těch jsem už dávno vyrostla!" řekla jsem po pravdě a usmála se na tuhle spolehlivou informátorku. Všechno, co jí teď řeknu, bude již zítra vědět celá nemocnice. Ještě, že nezná celé pozadí, to by měla teprve o čem mluvit.
Zkoušela jsem si několikery pohodlné boty a pořád si ne a ne vybrat. Parádu tam asi nenadělám.
Je to vesnice o jedné ulici (se 2 000 stálými obyvateli) plná turistů a Indiánů z kmene Cree, kteří si dodnes zachovali svůj způsob života a své překrásné obrázkové písmo. Tato jedna z nejstarších anglicky mluvících osad v Ontariu byla založena v roce 1903 na západním břehu řeky Moose (moose - los) a jezera James Bay.
Tolik turistický průvodce.