close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2010

Otec Princezny Pampelišky

10. ledna 2010 v 16:40 | vybráno na netu |  Váže se k dnešnímu datu
Kvapil Jaroslav, *25.9.1868 - †10.1.1950, český režisér, dramatik a básník.
Od roku 1900 režisér, dramaturg a od roku 1912 šéf činohry Národního divadla, v letech 1921-1928 režisér Vinohradského divadla. Manžel herečky H. Kvapilové. Narodil se jako syn lékaře 25. září 1868 v Chudenicích, okres Klatovy. Po vystudování gymnázia v rychlém tempu vystřídal studium lékařství, filologie a práv. Ještě v době studií publikoval své první básně ve Světozoru. Po ukončení studií se stal literárním a divadelním referentem Hlasu národa, později redaktorem Národních listů a časopisu Zlatá Praha.Od roku 1921 byl šéfem činohry Vinohradského divadla.
Po smrti své manželky se básnicky odmlčel, věnoval se pouze divadelní práci. V době prvé světové války vedl odboj českých umělců proti Rakousku-Uhersku a z jeho popudu vznikl Manifest českých spisovatelů,
který hlásal národní samostatnost. Po vzniku republiky krátce pracoval na ministerstvu, ale nakonec se vrátil k divadlu. Rovněž za druhé světové války se hlásil k českému odboji, od roku 1944 byl vězněn v koncentračním táboře. V roce 1946 mu byl udělen titul Národní umělec za vynikající celoživotní tvorbu.
Nejvýznamnější složku Kvapilovy tvorby tvořila činnost režijní, navazující na průbojné světové divadelní proudy, zvláště v inscenacích her W. Shakespeara a H. Ibsena se stal iniciátorem moderní české režie.
Jako básník navázal na tvorbu
J. Vrchlického (Padající hvězdy, Růžový keř, Liber aureus). Z Kvapilových dramatických prací příznačné melancholické náladovosti vynikla symbolická veršovaná pohádka Princezna Pampeliška a libreto k Dvořákově opeře Rusalka.

Krása ledu

10. ledna 2010 v 10:29 | Novinky idnes a stránky net |  Co se mi líbí
Mezinárodní ledový a sněžný festival odstartoval 5. ledna a tamní obyvatelé se jeho startu nemohli letos dočkat navzdory mrazivým teplotám. Většina z nich se kochala sochami zobrazujícími hrdiny z dílny Walta Disneyho.
Minnie, Mickey a další postavičky stojí v obležení hradů, věží, tunelů a dokonce i skluzavek. Nutno podotknout, že je vše vyrobeno pouze a jen z ledu. Barevná světla pak zevnitř nasvěcují bloky ledu a vytváří neopakovatelnou atmosféru místa.
Šestadvacáté výročí má však trochu smůlu na počasí. Návštěvnostní rekordy festival zřejmě letos trhat nebude. Teploty v Charbinu totiž dosahují až minus 27 stupňů Celsia a oblast tak prožívá jednu z nejtvrdších zim v posledních letech. Tento festival se koná v Japonsku.


Video záběry jsou z VB.





A takovou krásu vytvořil mráz a led u nás na Hostýně před několika lety.

Zimní zamyšlení

9. ledna 2010 v 11:14 | já |  Moje psaní
Kalamita, sněhové šílenství, ledové království!!! Tak a ještě různě se dá nazvat to, co nás dneska ráno čekalo za oknem a venku.
Celou noc pršelo a foukal vítr. Okenní tabulky se otřásaly a praskaly tak nahlas, že jsem nespala.
Silná vrstva včera napadaného sněhu se ráno skrývala pod zledovatělou krustou, kterou jsem musela nejdříve rozbít lopatou, než se dal sníh odházet. Byl zmrzlý a těžký. Stromy se ohýbaly pod jeho tíhou a ze všech stran se ozývalo škrabání a hrkání lopat.
Božsky krásná zima, ledová krasavice se rozprostřela po celém okolí. Na horách se konečně lyžuje, děti staví ledové domky a je jim krásně.
Příroda se choulí ve sněhové postýlce, sem tam vyběhne zajíc nebo srnka na kousek vyčnívající zeleně. Ptáci se krčí v zahradních křovinách a čekají na dobrůtky, které jim nachystá člověk. Doufají, že je nenecháme hlady.
Na silnicích se špatně jezdí, auta jen tak tak zvládají silné nánosy rozbředlého sněhu. V marketu se dnes dlouho čekalo na pečivo, vlaky mají zpoždění a silničáři hodně práce. To všechno je daň zimě, na niž jsme všichni dlouho čekali. Každý však z jiného důvodu. Někdo s obavami, jiný pro potěšení.
Ať tak nebo tak, dala si záležet, abychom ji všichni pocítili na vlastní kůži.


Můj Velký Tom - Přípravy

7. ledna 2010 v 11:04 | já |  Moje povídání
Klapání podpadků na nemocniční chodbě a tlumený šepot začal probouzet pacienty. Dovedla jsem své žákyňky na praxi a se staniční sestrou jim přidělila úkoly. Když se rozešly na své pokoje, na chvíli jsme osaměly v ošetřovně.
"Liduško, nemáš náhodou adresu na sestru? Potřebovala bych s ní něco projednat!" zavedla jsem řeč jinam.
Lída je také moje spolužačka, od maturity pracuje na chirurgii a právě na jejím oddělení budou moji žáci provádět praktické maturity. Beze mě! V tu dobu už budu někde za oceánem vtloukat si do hlavy novinky zdravotnického školství, pomyslela jsem si.
"No, to víš, že ji mám, a na co ji chceš?" řekla Lída a otočila se ke mě.
Lidčina sestra rovněž učívala na zdravce, ale měla nějaké zdravotní potíže a je v invalidním důchodě. Je o pět let starší než my, a tak se jí pomalu blíží důchod.
"To máš tak!" spustila jsem na Lídu, která se přebírala v papírech. "Asi se ti už doneslo, jak jsem trhlá a co provádím za akce! Jedu na půlroční stáž do Kanady a jelikož tahle moje dítka, která jsem ti sem přivedla, budou v červnu maturovat, mám zájem předat je někomu, kdo je k ní zdárně dovede. No a vzpomněla jsem si na vaši Věru! Myslíš, že by ten půl rok nějak zvládla? Moc by mě to potěšilo!"
"No, holka, to já nevím, ona pořád skuhrá, důchod jí změnili na částečný, tak má méně peněz, doma se pořád hádají, tak nevím?" pokrčila Lída rameny. "Já se jí zeptám a dám ti vědět, jo? Třeba jí to udělá dobře, když se zase objeví mezi lidmi! A co ředitelka, ta už to ví?"
"Ví, já sama jsem Věru doporučila a ona souhlasí, tak to nebude problém, víš? A co jinak, máš se dobře? Kája už je asi na škole, že?"
Mávla rukou a v očích se jí zaleskly slzy.
"Potvora jedna, utekla mi z domu! Chytla se jakéhosi motorkáře a je někde s ním, ani nevím, kde? Ota se doma pořád rozčiluje, říká, že je to moje vina a tak se v jednom kuse hádáme. Už mě to nebaví! Copak já ji mám držet za ruku, nebo si ji přivázat k noze!" vylila si najednou celé srdce a mně jí bylo líto. Uvědomila jsem si, jak se mi prima vyvedli oba kluci a hlavně moje největší životní terno - Velký Tom! Když já si vzpomenu, jak mi ho holky ještě na škole záviděly!
Proběhla jsem oddělení, zkontrolovala holky a vrátila jsem se do školy.
Budova byla tichá a skoro prázdná, blížila se jedna hodina a většina tříd měla polední přestávku. Nechtělo se mi jít do jídelny, seděla jsem v kabinetě a vychutnávala si doma vyrobený sendvič. Většinou je připravuje Velký Tom pro kluky, když mají trénink a vždycky mu zbyde jeden nebo dva kousky pro mě. Tvrdí mi, že bez něj bych se ani nenajedla. Má možná pravdu. Taková zbytečnost jako svačinka, kdo by se s tím páral. Jedině on - Velký Tom!
Vychutnávala jsem si rajčata, upravená do zavírací skleničky jako salát.
Za oknem se zvolna spustilo sněhulení, drobné bílé kuličky se přichytávaly lidem ve vlasech a na čepicích a vytvářely z nich chodící sněhuláky.
Usmála jsem se představě procházejících se sněhuláků a natáhla jsem se pro učebnici angličtiny.
Byla jsem v nejlepším, když mi zazvonil mobil.
Tomáš! Celá nedočkavá jsem jej vzala do ruky a netrpělivě vykřikla "Co se děje? Stalo se něco?" nebývalo totiž zvykem, aby mi Tomáš nebo David volali do práce.
"Ale nic se neděje, jenom jsem ti chtěl připomenout, že po neděli už s Davidem odjíždíme na to soustředění, tak abys na něco nezapomněla! A mami, já budu potřebovat nový bágl, víš ten starý má rozsypaný uzávěr a já nejsem ochoten sbírat své věci po zemi. Jo, a doma už není zubní pasta, my si ji vzali s sebou."
Strnula jsem a nezmohla se na jediné slovo. Fakticky jsem kvůli svým starostem a zařizování na to soustředění zapomněla, a to mi ještě včera večer Velký Tom říkal, že s nimi tentokrát nepojede on, ale kolega Hric. Těšili jsme se na několik večerů strávených bez našich kluků.
"No dobře, Tomáši, já se stavím pro tu zubní pastu a ty si vyber nějakou tu tašku a půjdeme ji koupit!" zabručela jsem do telefonu a zaslechla jenom "oj!". Telefon zmlkl a já si uvědomila, že vlastně také nemám žádnou pořádnou kabelu a také budu potřebovat kufr! Velký loďák, abych měla kam naskládat svou garderobu.
Obchody teď po Novém roce zely prázdnotou, tak jsem se lehce procházela nákupním centrem a hledala, co nemám a co by se mi mohlo hodit. Obtěžkána dvěma velkými balíky jsem doběhla autobus a pohodlně se usadila. Nedaleko mě visela na plastovém držadle sousedka, paní Poštulková. Když mě uviděla, udělala něco jako pozdrav hlavou a snažila se udržet rovnováhu.
Vystupovaly jsme spolu a probíraly právě proběhnuvší svátky. Kolem popelnic se pohybovalo několik bezdomovců, hledající něco k prodeji. Stává se, že lidé s balicím papírem vyhodí i nějaký ten nechtěný dárek nebo peníze. Tu a tam už ležel vyhozený smrček na němž povlávaly zbytky stříbrných sttřapců. Ach, jo svátky jsou v čudu a čas nezadržitelně letí.
Když se za mnou zavřely dveře, oddechla jsem si úlevou, sousedka je hodná ženská, ale na její povídání už dneska nemám sílu. Odhodila jsem balíky na pohovku v pokoji a shodila ze sebe kabát. Žuchla jsem do křesla a pustila si přehrávač. Probralo mě jakési podivné kvílení a bubnování na stanici, kterou nejraději poslouchají mí chlapci. Rychle jsem přeladila na jinou písničku a se zavřenýma očima jen tak několik minut odpočívala. Houpala jsem se na vlnách orchestrálky a nezadržitelně jsem se propadala do snění.
Když jsem zase otevřela oči nemohla jsem si uvědomit, kde jsem. Za oknem se zvolna šeřilo a mě se chtělo lenošit. Posadila jsem se a přemýšlela co budu dělat. Na stolku přede mnou ležely reklamní letáky a jedna bílá obálka s mým jménem. Držela jsem ji v ruce a obracela ji se strany na stranu. Žádná zpáteční adresa, písmo neznámé, pomalu jsem obálku natrhla a pak prstem rozlepila. Vypadla na mě řada písmen, skládající se ve větu - "Jestlipak víte, co dělá Váš muž po tréninku? Schválně se jej zeptejte! Musím vás upozornit na to, že vás podvádí! Vaše dobrá známá!" Bác! Konec, podpis nikde, na obálce razítko také chybí! Asi ji někdo donesl a vhodil přímo do naší schránky.
Zůstala jsem ochromená sedět a v první chvíli jsem chtěla začít křičet, že to není pravda, ale pak jsem ze sebe nevydala ani hlásku a opakovaně si četla ty čtyři věty. Písmenka vystříhaná z barevných časopisů mi poskakovala před očima a já si připadala jako v pitomém filmu. Tom mě podvádí, můj Velký Tom je mi nevěrný, ale to přece není možné, tomu nevěřím! Jak by mi to mohl udělat, vždyť nám všechno tak dobře klape, ne to není pravda! Zeptám se ho, hned jak přijde! Nebo raději se nemám ptát a nechat to plavat? To bude určitě nějaká legrace, které se večer všichni zasmějeme, ale co když, na každém šprochu pravdy trochu? To, co pisatel chtěl, se mu náramně povedlo! Zasel zrníčko pochybnosti dostatečně hluboko, aby začalo klíčit a růst! A rostlo pořádně! Pocit velké bolesti mě svíral a já nemohla popadnout dech. Ze všech sil jsem se snažila tu nedobrou zprávu rozdýchat. Cítila jsem, že mi tečou slzy a nemohla jsem je zastavit. Z dálky ke mě doléhal nějaký vtíravý hlas! Neustále jsem se snažila mu porozumět, ale nešlo to!

"Tak, už se prosím tě, prober!" slyšela jsem z dálky a snažila se otevřít oči. Měla jsem je slepené slzami, které mi zvolna tekly po tváři.
Vedle mě stáli oba kluci a s otázkou v očích, si mě prohlíželi.

Lucerny štěstí

6. ledna 2010 v 11:23 | já a článek v časopise TV |  Víte, že?
Poslední dobou jako by se u nás roztrhl pytel se zprávami o výskytu UFO, které lidé zahlédli.
Lidé oznamují do redakcí časopisů, rozhlasu i televize jejich podivný výskyt, posílají fotografie a mnohdy věří tomu, že viděli skutečný neidentifikovatelný předmět, jak se mu také říká. Původ pohybujících se světýlek je prostý. Na náš trh se dostaly Lucerny štěstí, které září ve stále větším počtu na obloze v našich luzích a hájích.
Co o nich víme? Podle prastarých pověstí vymyslel první horkovzdušné lucerny čínský filozof a vojenský stratég Zhuge Liang, který žil na přelomu druhého a třetího století, kdy sloužily k signalizaci při tažení vojsk. Postupem času se staly nedílnou součástí tradičních čínských lampionových průvodů a dnes jsou velmi oblíbené například v Thajsku, odkud se lucerny štěstí v hojném počtu dovážejí v poslední době i k nám.
Vyrábějí se z rýžového papíru napuštěného olejem, který se upevňuje na bambusovou konstrukci. O světlo a teplo potřebné k letu se stará palivový článek, na jehož výdrži
- pomineme-li povětrnostní podmínky - záleží, jak vysoko a daleko lucerna doletí. Většina luceren, jejichž výška dosahuje i tří metrů, vystoupá do jednoho kilometru a dokáže uletět i deset kilometrů, než se vyčerpá palivový článek, pak se lucerna snese k zemi, kde se rýžový papír rozloží během několika dnů a později zmizí i bambusový rám.
Zatímco, původně sloužily lucerny jenom k vojenským účelům a později je používali také překupníci a pašeráci v horách, aby označili místo uložení a výměny kontrabandu, časem se z létajících luceren stal symbol štěstí a součást duchovních tradic. Už po staletí píšou lidé na lucerny svá přání, nebo je vyslovují tajně v okamžiku. kdy lucernu pouštějí k nebi. Podle intenzity světla a výška, kterou lucerna dosáhne se předvídá, do jaké míry a zda se přání vyplní.



Zima

6. ledna 2010 v 10:25 | ja |  Fotografie
Venku je zima a sníh! Sluníčko se toulá někde vysoko za mraky a na nás asi zapomnělo. Příroda usnula a spí. Jen tu a tam se objeví nějaký hladový ptáček a hledá, co by sezobl. Při sklizni jablíček na zahradě jsme na jedno zapoměli. Kosák si ho vyhlídl a dával si do trumpety. Byl chudák celý zkřehlý a zasněžený. Snad ho to namrzlý jablíčko trošku posilní. Najedl se a odletěl do blízkého keře, kde má své hnízdečko.


Královna Viktorie

5. ledna 2010 v 12:44 | Hibbert Christopher |  Co jsem právě dočetla
Královna Viktorie, nejdéle vládnoucí anglická panovnice, se stala symbolem devatenáctého století a její jméno nese celá dějinná epocha. Sotva ji proto mohl ve svém díle opomenout renomovaný historik, britský spisovatel Christopher Hibbert. Autor se nesnaží přinést nijak radikálně nový pohled na Viktorii, ale namísto toho dodává barevnost tradičnímu obrázku statné, neustálé černě oděné truchlící vdovy, stojící v čele kvetoucího impéria. Hibbertova královna Viktorie je bezpochyby pánovitá, důstojná, ale také miluje legraci, je citlivá, vášnivě zamilovaná do svého manžela prince Alberta, jemuž přenechala značnou část panovnických povinností. Teprve po jeho smrti, která ji naprosto zdrtila, začala k úžasu svému i celé Evropy zjišťovat, že je schopna samostatně vládnout. Hibbert neponechává stranou ani královnina osobní pouta. Otevřené ji popisuje jako velmi náročnou, přísnou matku, přičemž zvláštní pozornost věnuje trnitému vztahu k synovi, nástupníkovi Bertiemu, pozdějšímu Eduardu VII. Úryvky z deníků i drobné královniny příhody z každodenního života spolu s autorovou schopnosti nahlížet na události nezaujatě bez ohledu na zažité stereotypy činí z TÉTO biografie knihu, jež přináší nejen poznání, ale take čtenářský veskrze příjemný zážitek.

Královna Viktorie

Pár drobností

5. ledna 2010 v 7:54 | já |  Fotografie
Před týdnem u nás nebyla po sněhu ani památka. Procházka městem mě přinutila k několika záběrům.
Větvička šípků nad místním potůčkem byla docela pestrým oživením jinak smutného břehu.
Polštářky ve tvaru sluníček svítily skoro jako to opravdové.

Keramické hrnce jako by se těšily na čerstvý příděl jarního medu.

M. Thonet - výroba ohýbaného nábytku

4. ledna 2010 v 14:16 | Národní archív |  Co jsem četla jinde!

Žádost truhlářského mistra Michaela Thoneta z Boppardu o udělení privilegia na výrobu ohýbaného nábytku vlastní metodou v zemích habsburské monarchie (1841)

Michael Thonet (2. 7. 1796 Boppard - 3. 3. 1871 Vídeň), truhlářský mistr v městě Boppardu v Porýní, začal ve své truhlářské dílně kolem roku 1830 experimentovat s pařením a ohýbáním dřeva a výrobou ohýbaného nábytku. První úspěch slavil v roce 1836 s unikátní židlí vyráběnou z několika vrstev dřeva (tzv. Bopparder Schichtholzstuhl). V roce 1841 na řemeslné výstavě v Koblenci došlo k "osudovému" setkání Michaela Thoneta a rakouského kancléře Klementa W. Metternicha. Metternichovi se Thonetovy výrobky tak zalíbily, že pozval úspěšného vynálezce do Vídně, kde mu pomohl nejen k získání císařského privilegia k "ohýbat veškeré i nejkřehčí druhy dřeva chemicko-mechanickým způsobem", ale i k řadě soukromých a státních zakázek. V roce 1853 založil Michael Thonet se svými rodinnými příslušníky prosperující firmu Gebrüder Thonet. Ta nalezla své sídlo v roce 1859 v Koryčanech u Kroměříže, od roku 1861 pak v Bystřici pod Hostýnem.



Vysvědčení boppardského purkmistra J. W. van Mertena o dobré pověsti a bezúhonnosti Michaela Thoneta ze dne 7. září 1841


Náčrty výroby některých částí ohýbaného nábytku