Klapání podpadků na nemocniční chodbě a tlumený šepot začal probouzet pacienty. Dovedla jsem své žákyňky na praxi a se staniční sestrou jim přidělila úkoly. Když se rozešly na své pokoje, na chvíli jsme osaměly v ošetřovně.
"Liduško, nemáš náhodou adresu na sestru? Potřebovala bych s ní něco projednat!" zavedla jsem řeč jinam.
Lída je také moje spolužačka, od maturity pracuje na chirurgii a právě na jejím oddělení budou moji žáci provádět praktické maturity. Beze mě! V tu dobu už budu někde za oceánem vtloukat si do hlavy novinky zdravotnického školství, pomyslela jsem si.
"No, to víš, že ji mám, a na co ji chceš?" řekla Lída a otočila se ke mě.
Lidčina sestra rovněž učívala na zdravce, ale měla nějaké zdravotní potíže a je v invalidním důchodě. Je o pět let starší než my, a tak se jí pomalu blíží důchod.
"To máš tak!" spustila jsem na Lídu, která se přebírala v papírech. "Asi se ti už doneslo, jak jsem trhlá a co provádím za akce! Jedu na půlroční stáž do Kanady a jelikož tahle moje dítka, která jsem ti sem přivedla, budou v červnu maturovat, mám zájem předat je někomu, kdo je k ní zdárně dovede. No a vzpomněla jsem si na vaši Věru! Myslíš, že by ten půl rok nějak zvládla? Moc by mě to potěšilo!"
"No, holka, to já nevím, ona pořád skuhrá, důchod jí změnili na částečný, tak má méně peněz, doma se pořád hádají, tak nevím?" pokrčila Lída rameny. "Já se jí zeptám a dám ti vědět, jo? Třeba jí to udělá dobře, když se zase objeví mezi lidmi! A co ředitelka, ta už to ví?"
"Ví, já sama jsem Věru doporučila a ona souhlasí, tak to nebude problém, víš? A co jinak, máš se dobře? Kája už je asi na škole, že?"
Mávla rukou a v očích se jí zaleskly slzy.
"Potvora jedna, utekla mi z domu! Chytla se jakéhosi motorkáře a je někde s ním, ani nevím, kde? Ota se doma pořád rozčiluje, říká, že je to moje vina a tak se v jednom kuse hádáme. Už mě to nebaví! Copak já ji mám držet za ruku, nebo si ji přivázat k noze!" vylila si najednou celé srdce a mně jí bylo líto. Uvědomila jsem si, jak se mi prima vyvedli oba kluci a hlavně moje největší životní terno - Velký Tom! Když já si vzpomenu, jak mi ho holky ještě na škole záviděly!
Proběhla jsem oddělení, zkontrolovala holky a vrátila jsem se do školy.
Budova byla tichá a skoro prázdná, blížila se jedna hodina a většina tříd měla polední přestávku. Nechtělo se mi jít do jídelny, seděla jsem v kabinetě a vychutnávala si doma vyrobený sendvič. Většinou je připravuje Velký Tom pro kluky, když mají trénink a vždycky mu zbyde jeden nebo dva kousky pro mě. Tvrdí mi, že bez něj bych se ani nenajedla. Má možná pravdu. Taková zbytečnost jako svačinka, kdo by se s tím páral. Jedině on - Velký Tom!
Vychutnávala jsem si rajčata, upravená do zavírací skleničky jako salát.
Za oknem se zvolna spustilo sněhulení, drobné bílé kuličky se přichytávaly lidem ve vlasech a na čepicích a vytvářely z nich chodící sněhuláky.
Usmála jsem se představě procházejících se sněhuláků a natáhla jsem se pro učebnici angličtiny.
Byla jsem v nejlepším, když mi zazvonil mobil.
Tomáš! Celá nedočkavá jsem jej vzala do ruky a netrpělivě vykřikla "Co se děje? Stalo se něco?" nebývalo totiž zvykem, aby mi Tomáš nebo David volali do práce.
"Ale nic se neděje, jenom jsem ti chtěl připomenout, že po neděli už s Davidem odjíždíme na to soustředění, tak abys na něco nezapomněla! A mami, já budu potřebovat nový bágl, víš ten starý má rozsypaný uzávěr a já nejsem ochoten sbírat své věci po zemi. Jo, a doma už není zubní pasta, my si ji vzali s sebou."
Strnula jsem a nezmohla se na jediné slovo. Fakticky jsem kvůli svým starostem a zařizování na to soustředění zapomněla, a to mi ještě včera večer Velký Tom říkal, že s nimi tentokrát nepojede on, ale kolega Hric. Těšili jsme se na několik večerů strávených bez našich kluků.
"No dobře, Tomáši, já se stavím pro tu zubní pastu a ty si vyber nějakou tu tašku a půjdeme ji koupit!" zabručela jsem do telefonu a zaslechla jenom "oj!". Telefon zmlkl a já si uvědomila, že vlastně také nemám žádnou pořádnou kabelu a také budu potřebovat kufr! Velký loďák, abych měla kam naskládat svou garderobu.
Obchody teď po Novém roce zely prázdnotou, tak jsem se lehce procházela nákupním centrem a hledala, co nemám a co by se mi mohlo hodit. Obtěžkána dvěma velkými balíky jsem doběhla autobus a pohodlně se usadila. Nedaleko mě visela na plastovém držadle sousedka, paní Poštulková. Když mě uviděla, udělala něco jako pozdrav hlavou a snažila se udržet rovnováhu.
Vystupovaly jsme spolu a probíraly právě proběhnuvší svátky. Kolem popelnic se pohybovalo několik bezdomovců, hledající něco k prodeji. Stává se, že lidé s balicím papírem vyhodí i nějaký ten nechtěný dárek nebo peníze. Tu a tam už ležel vyhozený smrček na němž povlávaly zbytky stříbrných sttřapců. Ach, jo svátky jsou v čudu a čas nezadržitelně letí.
Když se za mnou zavřely dveře, oddechla jsem si úlevou, sousedka je hodná ženská, ale na její povídání už dneska nemám sílu. Odhodila jsem balíky na pohovku v pokoji a shodila ze sebe kabát. Žuchla jsem do křesla a pustila si přehrávač. Probralo mě jakési podivné kvílení a bubnování na stanici, kterou nejraději poslouchají mí chlapci. Rychle jsem přeladila na jinou písničku a se zavřenýma očima jen tak několik minut odpočívala. Houpala jsem se na vlnách orchestrálky a nezadržitelně jsem se propadala do snění.
Když jsem zase otevřela oči nemohla jsem si uvědomit, kde jsem. Za oknem se zvolna šeřilo a mě se chtělo lenošit. Posadila jsem se a přemýšlela co budu dělat. Na stolku přede mnou ležely reklamní letáky a jedna bílá obálka s mým jménem. Držela jsem ji v ruce a obracela ji se strany na stranu. Žádná zpáteční adresa, písmo neznámé, pomalu jsem obálku natrhla a pak prstem rozlepila. Vypadla na mě řada písmen, skládající se ve větu - "Jestlipak víte, co dělá Váš muž po tréninku? Schválně se jej zeptejte! Musím vás upozornit na to, že vás podvádí! Vaše dobrá známá!" Bác! Konec, podpis nikde, na obálce razítko také chybí! Asi ji někdo donesl a vhodil přímo do naší schránky.
Zůstala jsem ochromená sedět a v první chvíli jsem chtěla začít křičet, že to není pravda, ale pak jsem ze sebe nevydala ani hlásku a opakovaně si četla ty čtyři věty. Písmenka vystříhaná z barevných časopisů mi poskakovala před očima a já si připadala jako v pitomém filmu. Tom mě podvádí, můj Velký Tom je mi nevěrný, ale to přece není možné, tomu nevěřím! Jak by mi to mohl udělat, vždyť nám všechno tak dobře klape, ne to není pravda! Zeptám se ho, hned jak přijde! Nebo raději se nemám ptát a nechat to plavat? To bude určitě nějaká legrace, které se večer všichni zasmějeme, ale co když, na každém šprochu pravdy trochu? To, co pisatel chtěl, se mu náramně povedlo! Zasel zrníčko pochybnosti dostatečně hluboko, aby začalo klíčit a růst! A rostlo pořádně! Pocit velké bolesti mě svíral a já nemohla popadnout dech. Ze všech sil jsem se snažila tu nedobrou zprávu rozdýchat. Cítila jsem, že mi tečou slzy a nemohla jsem je zastavit. Z dálky ke mě doléhal nějaký vtíravý hlas! Neustále jsem se snažila mu porozumět, ale nešlo to!
"Tak, už se prosím tě, prober!" slyšela jsem z dálky a snažila se otevřít oči. Měla jsem je slepené slzami, které mi zvolna tekly po tváři.
Vedle mě stáli oba kluci a s otázkou v očích, si mě prohlíželi.