close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2010

Led všude i na hlavě

17. ledna 2010 v 12:47 | já |  Moje psaní
"Mamí, já chci jít bruslit!" - začala jsem škemrat hned po snídani.
Venku krásně přituhlo, sníh se třpytí jako diamanty a na modré obloze svítí sluníčko!
Všude se to hemží dětmi se sáňkami a z okna vidím na rybník, kde se začíná bruslit. Kluci honí puk a děvčata se snaží o piruetky.
"Mamí, tak co, můžu? Mamí, ja si dám pozor, abych se nenamočila!" škemrám, zatímco maminka připravuje topení do kamen.
Bráška zmizel někde v pokoji u nové knížky, kterou dostal k Vánocům a malý bráška si hraje se stavebnicí.
"Mamí, prosím, tě! Maminečko!"
Kdo by takovému vydírání a škemrání odolal. Maminka nakonec svolila, ale dala mi jenom hodinku, pak musím šupem domů.
Rychle jsem na sebe naházela šponovky, teplákovou bundu a hurá dolů pro brusle. Tlusté ponožky mám v botech. Zamkla jsem dveře a boty i s bruslemi nasazuji venku na schodcích.
Nemám čas se zdržovat přezouváním a tak si to šupajdím rovnou s bruslemi na nohou. Je to jenom kousínek a tak jsem za pět minut už na ledě.
Eliška s Danou na mě mávají v rohu za ostrůvkem a předvádějí, co už se naučily. Obě mají parádní krasobrusle na bílých botech, kamaše a bundičky s kožešinkou. Bruslí už docela dobře a obě mi slíbily, že mě budou učit.
Snaží se mě vozit mezi sebou, ale moje nožky se viklají a neposlušně klátí na všechny strany. Občas do mě strčí a s výkřikem "jeď", mě nechají vlastnímu osudu. Ujedu kousek a pak sebou seknu. Rukavice i kolena se začínají podobat ledové kouli. Navhlé s namrzlými kousky ledu mě začínají studit. Rukavice tedy mizí v kapse bundy a kolena otloukám klacíkem.
Holky zmizely někde mezi ostatní bruslící drobotinou a já na konci rybníčka zůstávám sama. Najednou jsem zaslechla takové divné zvuky, trošku jako prásknutí bičem, trošku jako škrábání vidličkou po skle. Podívala jsem se pod nohy a zůstala jsem jako opařená. Na ledě se začínala objevovat voda. Upadla jsem a namočila se celá v té studené vodě. Po kolenou jsem dolezla k ostrůvku a hledala na něm spásu. Právě včas.
V místě, kde jsem před chvílí stála se ulomil led a pomaloučku mizel pod vodou. Chtělo se mi brečet, když jsem si uvědomila, co se mohlo stát. Chvíli mi trvalo, než jsem vstala, na mokré oblečení se mi nalepila hlína a staré listí a ihned začalo přimrzat. Přešla jsem po zamrzlém ostrůvku a stoupla na led. Vůbec mi to nejelo, brusle obalené pískem vydávaly šílený skřípot. Kolem se šířil smích a já věděla, že se smějí mě.
Tak jak jsem byla, jsem se vypravila k domovu. Maminka, která mě už netrpělivě čekala, se dívala z okna. Já v ten okamžik věděla, že pro letošní zimu mám odbrusleno. Ještě večer, když se tatínek vrátil z práce, nebylo moje oblečení usušené. Já seděla na gauči a s nechutí popíjela litry čaje pro zahřátí. Zda-li jsem tenkrát byla nemocná, nevím, ale určitě jsem už bruslit nebyla.

Příroda

16. ledna 2010 v 9:59 | já |  Moje psaní
V zoo se probudili medvědi ze zimního spánku, prý hlady. Divoké husy letí v hejnech za zimou na sever do Polska, prý je jim u nás teplo. A přitom venku je bílo a mrazito. Pod nohama to klouže a ručička elektroměru má pocit, že se zblázní. Jak je to možné?
Na druhé polokouli zemětřesení na Haiti, dneska další ve Venezuele. Pláč, zmar, bolest. Jak je to možné?
To příroda si s námi takhle pohrává a dokazuje, že je stále pánem planety!
Můžeme slibovat změny, provádět je, hrozit se toho co příjde! Stejně bude po jejím! Ona tady vládne a my se ji musíme podřídit, ať chceme nebo ne.
To jenom tak na okraj.
Venku se snaží prokouknout sluníčko a Eliška se klouže na zamrzlém chodníku. Jdu proto rozbít a odházet led. Jaro je zase o týden blíž.



Můj Velký Tom - Navázání spojení

15. ledna 2010 v 12:46 | já |  Moje povídání
Kolem autobusové zastávky byl nějaký shon. To místní vtipálek Horymír předváděl všem okolostojícím etudu ze včerejší televizní komedie. Parodoval tak dokonale hlavní postavu, že se nikdo nezdržel smíchu.
Smála jsem se také a vz hloučku čekajících jsem zahlédla sousedku Kulhánkovou tlačící před sebou svého invalidního syna. S pozdravem jsem se chopila držadla. Společně jsme vozíček dostali na zastávku, kde bylo po ránu tak veselo. Chvíli jsem sledovala Horymíra, pak mi na mysl přišel ten včerejší hloupý sen!

" Sestro Machová, pojďte k tabuli a trochu nám připomeňte poslední učivo!"
Jediná řádová sestra, kterou jsem měla letos v maturitní třídě, patřila k těm slabším. Vstala a pomalu se loudala k tabuli. Už cestou začala s výkladem posledně probírané látky. Měla jsem dojem, že to docela umí. Ještě několik doplňujících otázek a poslala jsem ji nazpět do lavice.
"Vážení, blíží se pololetí, poslední zkoušení bude tedy příští týden. Nevím jak kolegyně v ostatních předmětech, ale já vám teď rozdám dvacet pět otázek, které budou tvořit základní osnovu praktické maturity. Budete-li mít chuť, můžete si je začít zpracovávat. Času je ještě dost, ale zbytečně neotálejte! Jo, a ještě jednu zprávu pro vás mám! Bohužel nebudu to já, kdo vás k maturitě dovede! Za měsíc odjíždím na stáž. Vystřídá mě paní učitelka Věra Jakoubková, která je v současné době pro nemoc doma."
Třídou probíhala jedna vlna nesouhlasu za druhou, zvedlo se pár rukou nad hlavy ostatních a chtěli po mě vědět podrobnosti.
"Další se včas dozvíte, hlavně se nezapomeňte učit. Ať mi neuděláte ostudu!"

Už třetí den jsem doma sama. Kluci i s Tomem jsou na soustředění. Velký Tom nakonec odjel i s kolegou Hricem a já mám týden sama pro sebe. Uklidila jsem obývací pokoj a sedla k PC. Přítel Kroupa mi konečně odpověděl. V jeho dopise se to hemžilo superlativy o jejich nemocnici, o tom jak jsem ho překvapila svou zprávou. Radil mi, co si všechno s sebou mám vzít, co nebudu vůbec potřebovat a ještě spoustu jiných rad. V celém dopise nebyla ani zmínka o manželce, nebo dcerce. To mě docela překvapilo, ale asi nic nového nebylo, co by měl psát. Ptal se na kluky, Toma a jejich společné fotbalové zážitky. Pustila jsem se do odpovědi, vzpomněla jsem letošní Vánoce, popsala jsem celou anabázi se zařizováním víza, vše, co probíhá u nás ve škole a úplně nakonec jsem mu sdělila kam, že vlastně letím.
Za oknem se rozpršelo a vítr zabušil na okenní tabulky. Sníh, který se snažil letošní vánoce nabělit, se pomalu ztrácí a odhaluje, co mělo ještě nějaký čas zůstat utajeno. Třeba támhle na stráni se začíná červenat jakýsi karton. Někdo jej tam odhodil v domění, že sníh jej ukryje do jara. U popelnic se motají dva psíci a hledají něci k snědku. Dostala jsem hlad a napadlo mě zajít si do asijského bistra. Nechodím tam sice moc ráda, ale dnes je jediné otevřené na našem sídlišti. Do centra se mi nechce.
Nevařím! A tak i lednice zeje prázdnotou. Zítra až se budu vracet ze školy, musím doplnit její útroby.
Myslím na své tři chlapy a je mi smutno. Počítám na prstech, kolik ještě zbývá týdnů do mého odjezdu. Páni necelých pět týdnů. Ten čas letí jako o závod.
Docela se mi stahuje žaludek strachy.
Ozval se zvonek a u dveří mě čeká překvapení. Maruna!
Je oblečená ve sportovním a láká mě ven. Nedá ji to ani moc práce. Ráda si provětrám hlavu.
Cestou si povídáme o všem možném, probereme právě prožité svátky, dárky a rekce na ně.
"Prosím tě, holky nemohly překousnout, že ten noteboook dostala jenom Klára! Ale když ona ho potřebuje nejvíc. Kdyby si alespoň Vladan na ně někdy vzpomenul dárkem! Poslal sice balík, ale v něm byla jenom nějaká kosmetika a kabelka. Tu jsem jim ani neukazovala, když už neposlal pro všechny tři, tak co s ní! Bylo by jim to jenom líto!"
"A jak to máte s rozvodem, už konečně souhlasí? Nebo je ještě pořád proti?" zeptala jsem se, přesto, že vím jak to s nimi vlastně je.
"Ale, nechce ani slyšet! "
V tu chvíli jsem byla nesmírně šťastná, že můj Velký Tom, je takový jaký je, že se na něj můžu spolehnout a že mě má rád!
"Lino, a teď zase něco z jiného soudku! Jak jsi daleko s přípravami? Slyšela jsem, že Věra nastoupí místo tebe! To je dobře, alespoň ty maturity bude hlídat! A ty tři měsíce příštího školního roku, taky zvládne! Bude mít místo tebe prváky a to není nic hrozného. Lino, ještě než pojedeš máš se stavit za Ivou na transfuzce, ona nakonec nejede, ale chce po tobě něco poslat, známému, který tam zakotvil a s nímž se znala ještě doma v Prostějově."


Cesta za hedvábím

15. ledna 2010 v 8:00 | Tash Aw |  Co jsem právě dočetla
Strhující příběh z daleké a exotické Malajsie na počátku druhé světové války, země, která pod atraktivní slupkou skrývá mnohá děsivá tajemství…
Co se stane, když fotografie vyblednou, když na slunci vyšisují a rozpijou se? Dokážete si ještě vzpomenout, jací byli ti lidé na nich? Uchovali byste si určitě jejich tvář, jejich obraz. Pamatovali byste si, jak vypadali. Detaily by možná byly trochu rozmazané, ale přesto byste si asi vybavili všechny jejich zvyky, jak spali, jak jedli, jak mluvili. Ale vzpomněli byste si, co jste k nim cítili? Co cítili oni k vám?
Takové otázky si klade hlavní hrdina bestselleru Cesta za hedvábím Jasper, když se snaží nad jedinou otrhanou fotografií svých rodičů poskládat střípky rodinné historie, na kterou již dávno sedl prach. Pátrá po matce, kterou nikdy nepoznal, pátrá po tom, jaký byl doopravdy jeho nekonvenční otec, obchodník hedvábím Johnny Lim. Především se však snaží vlákno po vláknu rozplést tajemství, které obestírá rok 1941, rok, ve kterém japonská armáda obsadila Malajsii, ale především rok, ve kterém jeho rodiče spolu se svými přáteli podnikli opožděnou svatební cestu na bájné ostrovy Sedm panen, cestu, jež navždy poznamenala všechny zúčastněné.
Anglický spisovatel malajského původu Tash Aw prostřednictvím svého hrdiny dokazuje, jak se může jeden a tentýž příběh lišit, pokud jej vyprávějí tři různí lidé. Kromě Jaspera k nám ze stránek padesát let starého deníku promlouvá hlas Snow, Jasperovy mrtvé matky, také se však nečekaně setkáváme s dávným přítelem Jasperova otce, Peterem Wormwoodem, který do tragického příběhu zasáhl mnohem více, než kdokoliv tušil.


Pozvánka na výstavu

14. ledna 2010 v 8:00 | stránky novoměstské radnice |  Zaujalo mě
kde: Novoměstská radnice, Karlovo náměstí 1/23, vstup z Vodičkovy ulice;, kdy: otevřeno denně mimo pondělí 10:00-18:00, výstava potrvá do 7. února 2010. co: Výstava vzácného dědictví

Jarmila Mucha Plocková / Vzácné dědictví


Výstava Vzácné dědictví představuje tvorbu Jarmily Mucha Plockové, vnučky Alfonse Muchy. Na výstavě je zastoupeno téměř 250 uměleckořemeslných exponátů, inspirovaných dílem Alfonse Muchy, zejména dekorativními motivy z plakátů a kreseb.
Návštěvníci mohou obdivovat kolekce šperků (náhrdelníky, náušnice, náramky, prsteny, manžetové knoflíčky, spony do kravat,…), malované či leptané sklo (sklenice, karafy, talíře, vázy,…), stříbrné nádobí (misky na vajíčka, příbory, …) či textilie (hedvábné šátky).

Jarmila Mucha Plocková
- se narodila v Praze. Její otec, syn Alfonse Muchy, byl vynikající novinář a spisovatel. Vystudovala architekturu na Vysokém učení technickém a na Akademii výtvarných umění v Praze. V osmdesátých letech odešla za svým španělským manželem do Barcelony, kde ještě studovala dva roky malbu na prestižní škole Massana. Pracovala v několika architektonických atelierech (Jaum Freixa, Taller de Arquitectura Richarda Bofilla). Podílela se na stavbách souvisejících s Olympiádou 1992 v Seville a na dostavbě Auditoria královny Sofie v Madridu. Skicu perspektivy Auditoria od Jarmily Mucha Plockové daroval Bofillův atelier španělskému králi. Bofillovu atelieru navrhla také výtvarnou stránku prezentace všech projektů.
Ve spolupráci z Bofillovým atelierem pokračovala ještě v roce 1992, kdy přesídlila z rodinných důvodů do Prahy.
Výstava bude jistě krásná, proto, kdo jste poblíž Prahy nebo budete mít cestu, nezapomeňte se tam podívat.

Bylo to jenom bububu !?!

13. ledna 2010 v 7:21 | já |  Moje psaní
Tak nás zase jednou podfoukli. Když loni začala hysterie kolem tzv. prasečí chřipky, napadlo mě, že to nebude tak horké. Se zájmem profesionála jsem sledovala každodenní zprávy, jak tu a zase onde, propukla epidemie. Támhle zemřeli první lidé, na letištích se dělala opatření, aby se nebezpečná infekce zbytečně nešířila do dalších zemí. Když pronikla první zpráva o Češích, u nichž se tato chřipka prokázala, pomyslela jsem si stejně jako všichn, tak a teď to poletí geometrickou řadou. Bez paniky jsem zašla do lékárny a koupila dvě krabičky Paralenu a Celaskon. Tiskem proběhla zpráva o očkovacích látkách i o tom, že se někteří lékaři nechtějí nechat očkovat. Já teda také nemusím žádné takové očkování prodělat, nestojím o to. Ministryně zdravotnictví v televizi všem dokazovala, že látka je dobrá a lidé se nemusí ničeho bát, ale moc to nepomohlo. Chřipky přibývalo, ale ne tolik, kolik by mělo být. Něco se někde zadrhlo. Před Vánocemi byly sice plné čekárny, ale tak už to někdy v zimě býtá, že se lidé nachladí. Červíček pochybnosti ve mně neustále nahlodával každou novou zprávu, až to dneska docela prasklo.
Vyhlášení pandemie prasečí chřipky, která se rozšířila v loňském roce, bylo falešné. Vše mají na svědomí farmaceutické firmy, které na strachu z nemoci vydělaly pohádkové sumy. Prohlásil to Wolfgang Wodarg, šéf zdravotní sekce Rady Evropy.
V rozhodnutí WHO vyhlásit pandemii mají podle Wodarga prsty výrobci protichřipkových léků a vakcín. Naočkovali atmosféru strachu, kvůli které pak vlády řady států podepsaly s výrobci vakcín smlouvy, které jim zajistily předběžné objednávky. "Tak měli producenti zaručeny obří zisky, ačkoli finančně nic neriskovali. Stačilo jen počkat, až WHO oznámí pandemii, a smlouvy se rozeběhly," tvrdí Wodarg.

Šípková Růženka a Tom Sawyer

13. ledna 2010 v 7:04 | já |  Moje psaní
Ráda čtu. Od malička jsem milovala každý popsaný papír. Prohlížela jsem si staré nabídkové katalogy u mého děděčka, prohrabávala jsem šuplíček naplněný krásnými pohlednicemi a domýšlela jsem si, neuměje číst, různé příběhy. Při pohledu na obrázky v pohádkových knížkách jsem se stejně jako každá malá holka neustále proměňovala tu v Popelku, stírající jednou hadrou podlahu a zároveň i slzy na líci. Když se blížila půlnoc, pospíchala jsem spolu s ní domů, aby naši nevěděli. Na zahradě u růžového keře jsem se stávala Růženkou, (to píchnutí trnem jsem jí ovšem ráda přenechala) a těšila se na sličného prince, který mě ráno probudí. Nestalo se tak nikdy a já pomalu přestávala věřit, že se to někdy stane. S přibývajícím věkem a objevením abecedy jsem se vypravovala stále dál a dál od domova. Co já se jenom nalítala s klukama v balonu, kolik tisíc námořních mil jsem ujela spolu s Trosečníky z Vlaštovky a pak se nejednou proběhla Bullerbynem. Pomáhala jsem Robinsonce vařit pro tatínka obědy a s klučičí partou, za pokřiku Kluci, hurá za ním, jsem pronásledovala domnělé lupiče. Později přibyla návštěva Ocelového města a výlet po Měsíci se šarmantním baronem Prášilem. Spolu s kovboji jsem hnala stáda dobytka celou Arizonou, abych nakonec zakotvila u Toma Sawyera.
Později nastalo růžovo - červené období zamilovaných povídaček a románků. Těch už tolik nebylo, jenom tu a tam jsem spolu s Evou někde tropila hlouposti a držela pěsti chudé služtičce, aby si jí ten milý továrník vzal. Občas jsem nahlídla do starých kalendářů, kde se to takovými příběhy s americky šťastným koncem jenom hemžilo. Jak jsem se těšila do toho světa zamilovaných a vyhlížeje pana továrníka snila o tom, že jednou budu mít tu krásnou červenou Aerovku a v nádherném kostýmu se budu projíždět velkoměstem. Všichni mě budou zdravit a přát mi jenom to hezké. Po přečtení první detektivky jsem změnila své povolání a stala se nejznámější detektivkou světa, která spolu s Holmesem, slečnou Marplovou a Perry Masonem pomáhala dostat za mříže ty největší hnusáky a padouchy světa. Škoda, že se nám to nepovedlo!
Tak se stalo, že jsem navštívila prakticky celý svět, dokonce i některé vesmírné planety a stal se ze mě tzv. knihomol se vším všudy.




Pomocník žen!

12. ledna 2010 v 10:43 | Tv magazín |  Víte, že?
Používáme ho určitě velmi často všichni. My ženy především na úpravu účesu a vysušení vlasů po mytí. Muži znají daleko víc použití, suší jím například prádlo, používají jej jako ventilátor, je jim vítaným pomocníkem při lepení např modelů apod. V mnoha detektivkách se s ním setkáváme také často jako s vražednou zbraní. Co ale o něm víme opravdu? Kdo jej vynalezl a kdy?
Psal se rok 1890 a tehdejší fén se diametrálně lišil od přístrojů vážících několik málo deka, na které jsme zvyklí dnes. Okolnosti Godefroyova (francouzský kadeřník Alexandre-Ferdinand Godefroy (1852-1933, data narození a úmrtí pocházejí z katalogu Kongresové knihovny) je uváděn jako vynálezce přístroje na sušení vlasů) vynalézání nejsou příliš známy, ví se jenom to, že ho k vysoušeči vlasů zřejmě inspiroval vysavač, respektive teplý vzduch vycházející od motoru. První fén z přelomu devatenáctého a dvacátého století byl totiž poháněn benzínovým motorem. První dochované obrázky fénu pocházejí z roku 1900 z Encyklopedie Larousse Illustree, v níž vyšly ilustrace velkého aparátu, který připomíná spíš pozdější kadeřnické sušáky vlasů. Sloužil k vysoušení dlouhých vlasů, které se vkládaly přímo do přístroje.
Pak nastalo období zvýšeného používání výlučně jako vybavení kadeřnických salonů. Modernizace se fény dočkaly ve třicátých letech minulého století, kdy přístroje nasazující se na hlavu připomínaly úly. Už ve dvacátých letech se začaly vyvíjet také fény do ruky. Vyráběli se z oceli a zinku, s dřevěnou rukojetí a produkovaly jen stowattové teplo, takže vlasy nijak zvlášť rychle nevysušily.
Ty, které máme doma, jsou lehounké, s bezpečnostní pojistkou, mají několik druhů tepoty a v brzké budoucnosti již nelze ve vývoji očekávat nějaký razantní skok.

Zamrzlý ušák

11. ledna 2010 v 9:53 | já |  Moje psaní
Vydala jsem se po jediných šlápotách na velké louce. Sníh se leskl a třpytil v ledové záři, sluníčko mžouralo nízko nad obzorem a já byla zvědavá. Naprosté ticho, jen tu a tam přerušené písknutím útočícího káněte. Sněhu je hodně, takže nikde není vidět ani stvol trávy. Od té sněhové pustiny a oslňující bílé barvy mě začaly bolet oči. Co to, že nikde není vidět stopy po zajících, srnách nebo lidech? Ledová krusta mi křupe pod nohama a já si připadám jako v pustinách Arktidy. Nebýt zasněžených kopců na horizontu, není nikde nic, ani stromeček.
Najednou jsem v dáli něco zahlédla, jako by tam do výše trčela pokroucená větev bez listí. Je ale celá divná, taková nazrzlá. Pomaloučku se k ní přibližuji a nevěřím vlastním očím. V širé bílé pláni na mě civí do ledu zamrzlá zaječí nožka. Nic ostatního z nebohého ušáka není vidět. Tak tady ukončil svůj pozemský život. Možná byl nemocen, možná poraněný při posledním honu, hledal úkryt a trochu tepla, kam by se schoval. Možná prohrál svůj boj s kánětem. Ať tak či tak, zase jeden tvor zmizel v nenávratnu. Jak jsem litovala fotoaparátu zanechaného doma.
V dálce začal štěkat nějaký pes a na obloze kroužilo káně, vyhlížejíc svou novou kořist.