close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2010

"Noční motýl" a jeho skutečný život

24. ledna 2010 v 8:00 | netové stránky |  Víte, že?

Hana Vítová (24. ledna 1914, Praha - 3. března 1987, Praha) rodným jménem Jana Lašková, byla známá česká herečka a zpěvačka 30. a 40. let 20. století. Mezi tehdejšími hereckými hvězdami vynikla nejen její přirozená krása s melancholickým nádechem obličeje a tmavými vlasy, ale hlavně její intelekt a pěvecký talent. Od roku 1932 hrála ve více než padesáti filmech, z nichž mnohé jsou hrané a oblíbené i po více než půlstoletí.
Oba její rodiče se ve svém životě poměrně úspěšně věnovali zpěvu. Otec Hanuš Lašek byl sice původním povoláním učitel, ale přes štace ve Vídni a Berlíně se dostal oklikou až do sboru Národního divadla, kde působil jako sólista. Rovněž maminka Hana byla operní pěvkyní a oba rodiče tedy očekávali, že jejich dcera půjde v jejich stopách. Přestože bylo její původní touhou stát se učitelkou, nakonec nastoupila studium na dramatickém oddělení konzervatoře.
Když byla ve třetím ročníku, navštívil školu Jaroslav Ježek, který hledal mezi studentkami dívky vhodné pro doplnění hereckého souboru Osvobozeného divadla. Hana Vítová měla štěstí, byla přijata a na scéně divadla dvojice V & W se uvedla rolí umělé ženy Sirael v hudební revue Golem. Jiřímu Voskovci a Janu Werichovi vděčí rovněž za svůj umělecký pseudonym. Prý je k němu inspiroval básník Vítězslav Nezval, který zrovna seděl ve stejné kavárně. Kromě jedné sezóny, kterou trávila se svým budoucím prvním manželem, operetním tenoristou Járou Pospíšilem, v Olomouci, zůstala Osvobozenému divadlu věrná až do jeho úplného uzavření v letech po druhé světové válce.
Před filmovou kamerou se poprvé objevila v roce 1932 v pokleslém snímku
Děvčátko, neříkej ne! Krátce nato se ovšem objevila ve filmu Peníze nebo život po boku dvojice V & W a píseň Život je jen náhoda, kterou zde zpívala s Ljubou Hermanovou, se stala oblíbeným hitem a prodejně velmi úspěšným artiklem vydavatelství Ultraphon.
Přestože jde z filmu do filmu, hraje v každém ve své podstatě tutéž postavu. Vždy se totiž jedná o role prostých dívek, které netouží po ničem jiném než se výhodně provdat.
V roce 1940 se podruhé provdala, tentokráte za filmového kritika a publicistu Bedřicha Rádla a v roce 1941 dosáhla svého vrcholu v roli vojenským důstojníkem svedené vychovatelky Marty Dekasové ve filmu
Noční motýl. Tento snímek režiséra Františka Čápa se s úspěchem promítá i v Německu a Itálii a Vítová se díky němu stala mezinárodní hvězdou. Po konci druhé světové války není sice uvězněna jako její kolegyně Lída Baarová či Adina Mandlová, přesto ovšem musí čelit útokům žurnalistů.
Po válce dostala příležitost jen zřídka. Ve Fričově slavné parodii na prvorepublikový filmový škvár
Pytlákova schovanka se objevila po boku Oldřicha Nového a společně tak uzavřeli jednu z kapitol českého filmu.
Díky novým poválečným politickým poměrům v naší republice přišla jak Vítová, tak její manžel o práci a manželství skončilo rozvodem. Díky neutěšené situaci s byty je Vítová nucena žít pod jednou střechou společně s bývalým manželem a jeho novou milenkou. Na neutěšenou situaci nejvíce doplatila Vítové osmnáctiletá dcera, která dobrovolně skokem z okna ukončila svůj život.
Po této události se Hana Vítová uzavírá sama do sebe. Odmítá komunikaci se světem, novináři a dokonce i s Janem Werichem, kdysi velmi blízkým přítelem.
Živí se překlady z ruštiny pro časopis a nakladatelství Svět sovětů a s bývalým kolegou R. A. Dvorským baví horníky na pochybných estrádách. Aby toho nebylo málo, má roku 1970 při cestě na vystoupení autonehodu s trvalými následky v podobě ochrnuté jedné nohy. Poslední léta života strávila opět sama ve svém bytě na vltavském nábřeží v Praze.

Voňavé soboty

23. ledna 2010 v 13:08 | huspek.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Dodneška se mi o tom občas zdá. V sobotu odpoledne, po velkém úklidu, vytáhla maminka z rozpálené trouby pekáč kynutých buchet, vyklopila je na mísu a po vychladnutí, posypány závějemi cukru, skvěly se na stole.
Krásně vysoké, nahoře propečené, voňavé, na bocích vláčné bílé okraje. A zatímco v rádiu končila sobotní hra pro mládež, nastával problém. Buchty byly makové a povidlové. Snad aby nezavládla šedá jednotvárnost anebo máku i domácích povidel bylo dostatek, byla polovina pekáče vyskládána buchtami makovými a polovina povidlovými. A na přeskáčku.
Nikdy mě nenapadlo sledovat, kam které maminka dává a myslím, že ani ona sama nevěnovala tomu pozornost. Stejně velké bílé bochánky ukrývaly v sobě náplň ukládanou systémem tu lžička máku, tu povidel... na míse rozdílu nevidět. A já měl většinou chuť na povidlové. Co s tím?
Neznám kluka, který by si neuměl poradit, byť mu život odpočítal zatím pouhých šest jar. V nestřežené chvíli dloubl prstík do slabé stěny a ejhle! Povidla! Pro danou chvíli bylo vyhráno. Pokud se ukázal mák, byla buchta vrácena na mísu naďobnutou stranou dovnitř.
Maminka to neměla ráda a není divu. Buchta s dírkou nabídnutá návštěvě měla přinejmenším vadu na kráse. Bylo mi vyčiněno, nějaký čas jsem jedl buchty bez rozdílu a potom opět dilema - povidla, nebo mák?
Dětství pominulo, roky nabraly spád, místo buchet dostavila se chuť na onačejší jídla, z chlapce vyrostl muž vedený k tomu, že něco se zkrátka může a něco ne a rýpat do buchet a tím méně do jistých věcí nebo lidí se nehodí a ani nevyplácí.
Přišla doba vlastní rodiny a za nějakou dobu se na kuchyňském stole objevila mísa kynutých buchet. Možná víc propečené na povrchu, ani tak vysoké jako ty z dětství nebyly, ale tajemství zůstalo. Neboť na jednom plechu pekly se spolu buchty makové a tvarohové. Mák dostal přednost před tvarohem a z boku buchet začaly se objevovat dírky od prstíků našich dcer. K nelibosti jejich matky.
"Berte, co je," rozčilovala se při pohledu na vybourané bílé stěny.
"No řekni něco," dovolávala se mé podpory a já si vzpomněl na soboty mého dětství. Pokrčil jsem rameny a potom poradil. Nešly by náhodou udělat ty dírky ještě před pečením, abysme viděli dovnitř?
Podívala se poněkud kose a mávla rukou. Příští sobotu jsme měli koláč. S tvarohem, marmeládou i mákem. Pěkně nahoře, aby bylo jasné, kde je co. Byl dobrý. Ale cosi se vytratilo. Trocha té záhady. Ta zkrátka chyběla...

Tenhle článek úplně přesně vyjadřuje pocity, jaké jsem mívala i já po návratu ze školy. Na chodbě to vonělo a u babičky na mě čekala mísa buchet nebo koláčů. Babička už dávno odpočívá někde na obláčku, ale ta vůně se mi někdy vybaví, jakoby zázrakem, když vstoupím do chodby našeho domu. Někdy mám pocit, že babičku slyším cupitat po kuchyni a klepnout dvířky sporáku. Ach, kéž by to byla pravda!!!



Máte rádi běžky na nohou?

23. ledna 2010 v 11:57 Víte, že?
Všude leží hromady sněhu, na parkovištích není pro sníh dostatek míst. Silničáři jsou už na dně se zásobami soli a jejich fyzické síly se zmenšují. V nemocnicích mají nedostatek sádry, dlah a ortéz a jsou unaveni neustálými úrazy. Vlaky i autobusy jezdí stále se zpožděním, po chodnících se chodí spíše stylem bruslařským a jediní, kdo se ze zimy těší, jsou sportovci a děti. Lyžařské stopy, kterých je v okolí našeho města více než 50 km, jsou upravené a vedou nádhernou krajinou. Stačí trošku příhodné počasí, malinko modři na obloze a už se lesem prohánějí stovky milovníků běžek. Pro ty z vás, kdo máte tenhle sport rádi, mám dobrou zprávu. Máte-li ještě nějakou zimní dovolenou, přijeďte se k nám podívat, nebo se přihlaste do závodů, které jsou nazvány - Hostýnský Yetty. Pořádá jej Klub lyžařů a slibuje vám nádherné trasy, pro zkušené i začátečníky s dětmi. Budou upraveny dvě trati. Delší 11 km vede z Hostýna na Troják a ta kratší 6 km jenom z Tesáku na Troják. Tam bude cíl i pro ty, kdo se vypraví po této trase pěšky. Na trase bude návštěvníky čekat spousta zábavy a překvapení. Pro děti a jejich rodiče bude připraven v lyžařském středisku Troják zábavný program, jako lízátkový slalom, svařáková štafeta, předběhni Yettyho, postavení co nejvíce sněhuláků a spousta dalších překvapení.
Jo a ještě upřesnění, kdy se závody konají - je to 13. 2. 2010.


Brrr!

22. ledna 2010 v 10:21 | já |  Fotografie


Žárovka místo padáku

22. ledna 2010 v 10:07 | já |  Moje psaní
Opět jsem byla ve škole, ve snu. Vrátila jsem se o čtyřicet pět let nazpět. Do doby, kdy jsme se cítili dospělí, ale všichni kolem nám říkali, že jsme puberťáci. Měli jsme právě hodinu fyziky a ve speciální učebně jsme probírali elektřinu, napětí a proud. Bylo to nesmírně zajímavé, všichni jsme měli na lavici jakýsi přístroj s kličkou, několika káblíky a velkou žárovkou. Točili jsme klikou, dokud se nám žárovečka nerozsvítila. Velikost žárovek byla různá a ličila se podle velikosti sedící osoby. Někdo svítil hned, někomu to trvalo déle. Já, obří žárovku ne a ne rozsvítit. Snažila jsem se, seč jsem mohla, ale nešlo to. Překontroluj dráty, velel mi jakýsi hlas v hlavě. Stalo se, kontrola neukázala nic chybného. Zvedla jsem ruku a přivolala soudruha učitele. Ten se jenom usmál, chytil za kliku a hle, žárovka se rozsvítila. No, vida, řekla jsem si, chytila za kliku, zatočila a....nic!
Tak jsem seděla ve třídě a čekala, až se mi rozsvítí žárovka. Zvonilo, spolužáci odešli, já chtěla také, ale soudruh mě nepustil. Budu prý po škole tak dlouho, dokud žárovku nerozsvítím. Chtělo se mi brečet, ale pak mě napadlo, že uteču. Ještě několikrát jsem klikou zatočila a nic se nestalo. Opatrně jsem vstala a šla k oknu. Učebna byla ve druhém patře a vyskočit se nedalo. Byl krásný zimní den, mrzlo, až praštělo a já nemohla domů. Tu jsem dostala spásný nápad. Vyšroubovala jsem obří žárovku, chytila se jejího šroubení, pomalu se vysoukala na parapet okna a se žárovkou nad hlavou jsem vyskočila. Ledový vítr se mnou zatočil a já uviděla světlo. Žárovka nade mnou se nějakým způsobem rozsvítila a v tu chvíli jsem uviděla obrovskou hloubku dole pode mnou. A z okna učebny na mě volal soudruh učitel, no vidíš, že to jde, chce to jenom trochu přemýšlet. Já ale přemýšlet nemohla, protože jsem stále padala a padala, žárovka svítila a já pořád nebyla dole. Věděla jsem, že se zabiju a přemýšlela jsem, jak to řeknou doma našim a co oni budou dělat. Když jsem konečně dopadla do sněhové závěje, žárovka stále ještě svítila. Strčila jsem ji do sněhu a šla ozářenou cestou domů. Slyšela jsem za sebou hlas "A kdo bude zhasínat!" Otočila jsem hlavu a probudila se. U postele stála moje polovička a klepajíc si na čelo zhasínala moji noční lampičku. Já ji nechala svítit a usnula jsem. Ještě teď přemýšlím, jak se mohou věci takhle promíchat a vytvořit nablblý sen!

Rozhovor s lékařem

21. ledna 2010 v 9:50 Anekdoty

Doktor radí
Jsou pro můj životní styl nezbytné hezké tvary?
Lékař:
Ano, ale zaoblené.

Je čokoláda zdravá?
Lékař: Samozřejmě! Kakaové boby to je další zelenina! Je to nejlepší pohodové jídlo v dosahu!

Pomůže cvičení sedy-lehy posílit břišní svaly?
Lékař: Určitě ne. Když procvičuješ sval, jenom se ti zvětší. Takže jestli chceš větší břicho, pak ano.

Jaké jsou výhody pravidelného tělesného cvičení?
Lékař: Bohužel mne nenapadá ani jedna. Moje filosofie je: když mne nic nebolí - je to dobré!

Mám snížit denní přísun alkoholu?
Lékař: V žádném případě. Víno se vyrábí z ovoce. Brandy je destilované víno, tj. ovoce se do těla dostane ve zhuštěné podobě. Pivo se vyrábí z obilí - klidně pokračujte v jeho konzumaci!!

Měl bych jíst méně masa a více ovoce a zeleniny?
Lékař: Musíte tento problém uchopit s logistickým efektem. Co jí kráva? Seno a zrní. A co to vlastně je? Zelenina. Takže steak není nic než efektivní mechanismus jak dostat zeleninu do vašeho systému. Potřebuje zrní? Jezte drůbež. Hovězí je také dobrým zdrojem listové zeleniny (neboť kráva žere trávu). A vepřové žebírko vám dodá 100% doporučené denní dávky zeleniny.

Doktore, slyšel jsem, že cvičení může prodloužit život. Je to pravda?
Lékař: Vaše srdce je přesně určeno pro určitý počet tepů a tím to končí…neplýtvejte jimi na cvičení. Všechno se jednou opotřebuje. Zatěžování srdce vám život neprodlouží, to je jako kdybyste si myslel, že když budete autem jezdit rychleji, tak vám déle vydrží… Chcete žít déle? Dejte si šlofíka.

Hurá na ples!

20. ledna 2010 v 10:35 | já a časopis History |  Víte, že?
Už je tady po roce nazpět! Plesová sezóna vtrhla do našich měst a obcí a kam se podíváte, zve vás plakát na - Zahrádkářský bál, Mysliveckou merendu, Ples sdružení rodičů a přátel školy, hasičský, házenkářský, papučový a kdoví jaký ještě. V televizi občas zahlédnete záznam z tanečních soutěží, nebo tak jako minulou sobotu zahájení Plesu v opeře z Bratislavy. Je to opravdu podívaná, nádherné toalety, spousta květin různých barev, upravené sály a všude rozesmáté tváře.
Kdo by si rád neskočil nějaký ten valčík, foxtrot, jive nebo waltz. A nikdo se nezamýšlíme nad tím, jak a kde který tanec vznikl. O valčíku už jsem psala, teď dám pár řádek k dobru o vzniku jeho pomalejší variantě - waltzu.
Psal se rok 1870, když v americkém městě Boston tančily páry držíci se za boky pomalejší valčík. Tanec měl takový úspěch, že jej pojmenovali Boston. V roce 1908 se s tímto tancem seznámí i Evropa. Ve Velké Británii ho propaguje vlivný Boston Club a tanečníky nadchne tak, že z něj vytvoří klasický waltz. O šest let později (v roce 1914) na waltz ale všichni zapomenou, z Ameriky totiž právě dorazil foxtrot. Po deseti letech však waltz slaví svůj triumfální návrat, aby už nikdy nebyl vymazán z tanečních pořádků a soutěží.
Americký varietní tanečník a komik Harry Fox (1882-1959) podle legendy nemůže najít partnerku, která by byla tak šikovná, aby s ním zatančila obtížný two-step. Přemýšlí, jak tuhle nesnáz vyřešit. Nakonec tanec zjednodušil tím, že do něj přidá dva kroky. Poprvé ho předvede v New Yorku v roce 1913 a svět ho pojmenuje podle autora - foxtrot, tedy Foxův klus. Cesta nové pohybové kreace přes oceán není tak dlouhá, jak by se mohlo zdát. Evropa ji obdivuje už o pouhý jeden rok později. Postupně si ji přizpůsobí a v roce 1927 vzniká pomalejší varianta - slowfox.


Můj Velký Tom - Odlet

20. ledna 2010 v 10:08 | já |  Moje povídání
Venku opět zuří sněhová bouře. Sedíme s Ingrid a Jarkou na pokoji a přemýšlíme, zda se vydat do školy nebo, raději zavolat. Po delším uvažování zůstáváme. Důvod je jasný, minulý týden musela záchranná služba vyrážet kvůli turistům, kteří se vydali k jezeru a zastihla je sněhová bouře. Je teprve konec března a na kanadské poměry je jaro ještě daleko. Beru do rukou fotku, na níž jsem s klukama, a vzpomínám na ty hektické dny před mým odjezdem.

Kluci se vrátili ze soustředění unavení ale spokojení. Ve své kategorii do 20 let patřili k nejlepším, a tak se Velký Tom dmul pýchou. Otevírá se jim přestup do dorostenecké první ligy a to už je něco. Musela jsem několikrát za den poslouchat, jak David skóroval proti nejlepšímu brankáři na soustředění. Velkému Tomovi se zase podařilo získat titul "trenér roku", a tak jsem byla neustále mezi fotkami a zážitky.
Do všeho toho mumraje jsem obdržela poslední propozice s plánem odjezdu. Zbývaly dva týdny. K tomu všemu jsem ještě musela uzavřít klasifikaci ve své třídě a u prváků, kde jsem učila Ošetřovatelství. Známky a hodnocení mi daly parádně zabrat. Byl víkend a já se uvelebila v obývacím pokoji i se svou prací. Jeden po druhém jsem brala do ruky závěrečný test svých maturantek, pročítala jej a psala hodnocení. Šlo to pomalu, protože jsem už myšlenkami byla daleko.
"Mami! Víš, co říkali kluci? Prý tam u toho jezera James Bay žije nejvíc medvědů a losů! Co kdyby jsme se s tátou v létě vypravili za tebou?"
"Ale Davide, to asi nepůjde, já tam nejedu za zábavou, vy máte svoje soustředění a tatínek už nemá tolik dovolené! A navíc, stálo by to moc peněz, a to nemáme!" snažila jsem se uklidnit Davidovu horkou hlavu. Oba kluci byli nesví z mého odjezdu a já začínala mít také obavy, jak to všechno dopadne. Velký Tom mě neustále přesvědčoval, že to zvládnou a kdyby jim to nešlo, pozvou si na pomoc babičku. Od Vánoc jsem s ní ještě nemluvila, ale slíbila, že přijede příští týden a pomůže mi s balením.
Na konferenci všechno proběhlo bez závad, a tak jsem 10. března nastoupila studijní volno, které bude trvat do konce září. Zastavila jsem se za Marunou v nemocnici, vyslechla si její "dobře" míněné rady, ostatně jako vždycky! S Věrou jsem probrala jednotlivé studentky a jejich předpoklady, na transfuzce jsem od Iny dostala balíček pro jistého Mirka a nakonec jsem se rozloučila s ředitelkou.
Dny se daly do šíleného letu, jen tu a tam se mi podařilo si v klidu sednout a vypít kávu. Poslední dny před odjezdem jsem dokonce začala tak zmatkovat, že jsem měla chuť se na všechno vykašlat. Ono půl roku je půl roku. Ale nedalo se nic dělat. Kufry byly odeslány a mně nezbylo než se uklidnit a vzít vše tak, jak je. Ale znáte to, člověku se stále více zdá, že to neměl dělat, že se rozhodl špatně.
Tak a je to tady! V den odjezdu jsme ještě ráno s Velkým Tomem probírali všechny možné záležitosti a oba jsme se navzájem přesvědčovali o své lásce. Odlétala jsem v klidu. Kluci mě vyprovodili až na letiště a já jim mávala ještě v letadle, i když mě už neviděli. Bude se mi po nich stýskat!

Na letišti v Torontu si mě vyzvedl mladík jménem Alex, naložil mě do auta a odvezl na místo setkání s ostatními účastníky. Trvalo ještě několik dnů, než se nás všech - 65 lidiček sešlo a ve školicím středisku University College zahájilo své dny učení a studia.
Uf, kdyby jsem to býval byl věděl!
Nastaly dny perného opakování a biflování anglických konverzačních a společenských frází. Moje kolegyně a kolegové, mezi námi byli i čtyři hoši, či spíše mladí muži, byli společenští a ovládali angličtinu lépe než já. Byla jsem evidentně nejstarší, a proto se mi zpočátku snažili pomáhat.
Program studia byl nabitý a na nějaké vedlejší činnosti nebylo ani pomyšlení.
Každý den jsem se těšila, že snad už to bude lepší, ale nic tomu nenasvědčovalo. Celých 6 týdnů až do zkoušek jsem z Toronta znala jenom cestu na fakultu a nazpět. Z domu docházely mobilem i emailem samé pozitivní zprávy, což mi dodávalo víru, že všechno zvládnu.

"Holky, udělejme si dneska volný den! Vybodněme se na školu, uvidíte, že to bude zítra lepší!" navrhla Ingrid a my dvě s Jarkou souhlasily.
Tato dvě děvčata se stala na půl roku mou rodinou. Obě dvě byly mladší, Ingrid dokonce ještě svobodná, pracovala v Poděbradech, rovněž na Zdravotní škole, a tak jsme si rozuměly. Jarmila byla vedoucí OKB laboratoře v lázních Klimkovice. Pěkná mladá dáma, dokonale upravená a rovněž velmi společenská. Před rokem se provdala za počítačového prográmatora Lea a hned mu ujela na půl roku do Kanady. Tak jsme spolu mohly alespoň vzpomínat na své rodiny.
Naše malá skupinka byla určena na společnou praxi právě do městečka Moosonne.
Je to vesnice o jedné ulici (se 2 000 stálými obyvateli) plná turistů a Indiánů z kmene Cree, kteří si dodnes zachovali svůj způsob života a své překrásné obrázkové písmo. Tato jedna z nejstarších anglicky mluvících osad v Ontariu byla založena v roce 1903 na západním břehu řeky Moose (moose - los) a jezera James Bay. V tomto roce zde The Révillon Freres Trading Co. otevřela poštu. Dodnes nevede do Moosonee žádná cesta, přístup je pouze železnicí z Cochrane. Až do příchodu železnice v roce 1932 bylo Moosonee pouze jednou z izolovaných osad, vzdálených minimálně 8 až 10 dnů cesty na kánoi nebo na sněžnicích od nejbližšího obydleného místa. Dodnes stále funguje jako výchozí brána do Arktidy a jako odjezdové místo pro letecké a lodní exkurze do severní buše. Polar Bear Provincial Park je subarktická divočina severního Ontaria, dosažitelná pouze charterovými letadly.

Bylo brzké jaro a venku se ženili všichni čerti.

Máte na to?

19. ledna 2010 v 15:40 | net |  Co jsem četla jinde!

Test manažerských schopností

Následující test se skládá ze čtyř otázek, které prověří, zda se hodíte pro výkon vedoucí funkce. Podle statistik 90 % vedoucích pracovníků v tomto testu neuspělo. Přesto test není obtížný - stačí trochu přemýšlet.
1. Jak dostanete malou žirafu do ledničky?
Správná odpověd: Otevřete dvířka, vložíte žirafu dovnitř, zavřete dviřka.
(Tato otazka zjistovala, zda nemate tendenci delat jednoduche veci slozite.)
2. Jak dostanete maleho slona do lednicky?
Spatna odpoved: Otevrete dvirka, vlozite slona dovnitr, zavrete dvirka.
Spravna odpoved: Otevrete dvirka, vytahnete zirafu, vlozite dovnitr slona, zavrete dvirka.
(Tato otazka zjistovala, zda myslite logicky.)
3. Lvi kral porada setkani zvirat. Zucastnila se vsechna zvirata krome jednoho. Ktere chybelo?
Spravna odpoved: Maly slon - ten je prece v lednicce!
(Tato otazka testovala vasi pamet.)
4. Dostanete se k rece, v niz ziji krokodyli. Jak se dostanete na druhou stranu?
Spravna odpoved: Proste ji preplavete. Vsichni krokodyli jsou prece u Lviho krale!
(Tato otazka testovala, jak dalece dokazete pochopit to, co ctete.)

George Bush to má krátké.
Jeho nástupce Bill Clinton to má průměrně dlouhé.
Herec Arnold Schwarzenegger to má dlouhé.
Zpěvačka Madona to nemá.
Papež Jan Pavel II. to sice má, ale nepoužívá to.
Co je to?
No přece PŘÍJMENÍ!!!


Jak pozná eskymák, že je -50 C mrazu? Když se mu psi začnou lámat v zatáčce.

Zvědavý méďa

18. ledna 2010 v 10:41 Fotografie
To se tak jednou vypravil táta grizly na výlet. Šel a koukal se, kde je co nového. Tam uviděl na keři zralé maliny, cestou slupl dobré houby. Všechno se zdálo být normální. Došel až k velíké kamenné obludě, která spojovala oba kopce. I napadlo tátu, jak se tak zadíval na druhou stranu, že by si třeba mohl zkrátit cestu. Vydrápal se obludě na nohu a pak už zvolna kráčel po hladkém povrchu. Zdálo se být všechno dobré, dokud se nepodíval dolů. Zařval hrůzou! Pod ním se otevíralo jeho údolí, ale jaksi malé. šel ještě dál a tu se to stalo. Jedna noha mu uklouzla a on padal. Ještě. že si tento týden nestříhal drápky. Měl se alespoň nač zachytit. A tak tam visel nad tou hlubinou a strachy nemohl ani zavolat. To je konec, myslel si a začal vzpomínat na své děti. Snažil se sice vyškrábat nahoru, ale bylo to moc těžké. Pak se mu to najednou podařilo a on se nasoukal obludě mezi žebra. Bručel a mručel, protože nevěděl, jak se dostane domů ke svým dětem a své medvědí manželce. Byl celý nešťastný a přemýšlel jak dál? Tak ho tam uviděli lidé.
Dlouho se radili, jak taťku grizlyho dostat dolů. Vyhrála to nylonová síť. Přijelo několik aut, pár silných chlapů, šikovné ruce a za několik dlouhých minut se jim podařilo síť roztáhnout pod taťku. Teď ještě bylo zapotřebí donutit ho, aby si do té sítě vlezl. Dlouho váhal, ale pak to provedl na jedničku.
Seděl v síti a v duchu si říkal, že už na obludu nikdy nepoleze. Síť se zvolna houpala a pomaloučku spouštěla dolů. Taťkovo údolíčko se stávalo větší a větší, až byl skoro na skále. Postavil se na zadní a jenom čekal, až se bude moci postavit na pevnou zem.
Viděl, jak se lidé kolem chystají síť povolit, a když se mu podařilo došlápnout na kámen, byl nejšťastnějším grizlym v okolí. Nasál vzduch, zavětřil a dal se rozvážnými kroky na cestu domů. To zase bude mít o čem dětem vyprávět. Určitě mu tuhle historku nikdo neuvěří. Ale má přece důkaz, tyto krásné fotografie.