Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Leden 2010

A spali, a spali a spali

31. ledna 2010 v 9:42 | Wikipedie |  Váže se k dnešnímu datu



Jan Karafiát (4. ledna 1846 v Jimramově - 31. ledna 1929 v Praze) byl český reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Znám konáním přísné kázně, důrazem na poslušnost zákona Božího. Podstatou jeho kazatelského i literárního působení přitom bylo vědomí vlastní hříšnosti a nezpůsobilosti k dobrému dílu, překonané omilostněním Kristovým.
Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově, jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest (takže jich bylo přesně tolik, co malých broučků). Z nich byl Jan nejstarším.
Je znám první českou původní autorskou pohádkou pro děti[zdroj?] Broučci: pro malé i veliké děti (1876). Knihu vydal anonymně vlastním nákladem u Václava Horkého. Po sedmnácti letech byla objevena spisovatelem Janem Herbenem. Díky recenzi Gustava Gamy Jaroše v časopise Čas byla první edice rychle vyprodána a v roce 1894 přišla reedice. Dílo je oceňováno pro básnický sloh a ve své době novátorský přístup ke světu dítěte, počítá s psychologií dítěte. O jeho teologickou a morální hodnotu se ovšem vedou spory - vyčítá se mu důraz na tupou bezmyšlenkovou poslušnost, která se (podle Maxe Webera) právě v reformovaném prostředí vysoce cenila. Svá autorská práva na tuto knihu odkázal Českobratrské církvi, která díky tomuto štědrému daru mohla sponzorovat vydávání bible a církevních tisků.



Kdo bydlí pod mostem?

30. ledna 2010 v 9:47 | já |  Moje psaní
Mezi keři se něco mihlo, možná zajíc, či pes. Nestihla jsem si toho pořádně všimnout. Procházka po sněhem zafoukaném parku mě přivedla až k železničnímu mostu, který se klene přes říčku. Je skoro celá zamrzlá, jen tu a tam se objeví malá trhlina nebo jezírko, v níž je vidět a slyšet proud vody. Park je celkem pustý, jen nás pejskařů je tady několik. Naši miláčci poslušně ťapou sněhem, tu a tam přičichnou ke značce, kterou na sněhu zanechal jeho kamarád. V korunách stromů se ozval hlásek ptáka, upozorňující své kamarády na blížícího se nepřítele. V tom tichu jsem zaslechla něco jako hlasy. Rozhlížíme se s Elinkou kolem, ale nic nevidíme. Po náspu se prožene vlaková souprava o třech vagonech. Jak jsem se tak na ni zadívala, upoutalo mě něco dole v konstrukci mostu. Je tam něco, co tam nepatří, nějaký pohyb a zvuk. Ano, něco, nebo spíš někdo tam je. Z dálky vidím nějaké krabice, jakoby vyskládane do mezer v konstrukci, tvoří jakousi boudu. Bezdomovec! Našel si nikým nerušený pobyt, vysoko nad hlavami chodců, daleko od potulných psů, nikým nerušen, tráví tady kdosi své dny. Když se člověk pozorně zaposlouchá, slyší i jeho hlas, není sám.
Kde se tady vzal a kdo to vlastně je? Jak se stane, že někdo takhle skončí, sám, bez rodiny, bez domova?
Mám kamarádku, jejíž nevlastní syn, se na toto dno společnosti dostal. Sám, vlastní vinou. Bydlel s rodinou svého otce. Dokončil učiliště a chystal se na průmyslovku. Díky svému špatnému přístupu k učení se na školu nedostal. Otec na něj začal být velmi přísný a doma mu začal teror. Samozřejmě každý takový tlak přináší prottlak. Chlapec začal být vzpurný, utíkal z domu za kamarády, kde se cítil lépe. Mezi nimi se brzy dostal k alkoholu a drogám. Jeho otec se snažil mu pomoci, sehnal mu místo u nich ve firmě, ale on tam dlouho nevydržel, Stále častěji se do práce nedostavil, bez omluvy zmizel na několik hodin a tak jej brzo propustili. Doma se začaly ztrácet peníze a drobné i větší elektrospotřebiče. Prodej do bazaru, nebo mezi kamarády mu přinesl sem tam několik drobných. Když si našel děvče, všichni si mysleli, že se vše v dobré obrátí. Pomohli jim opravit dům po babičce a když se mladé rodince narodila první dcera, zdálo se, že je vše v pořádku. Nebylo, brzy po narození dítěte se opět začal opakovat původní scénář. Mladá maminka i s dítětem se vrátila ke svým rodičům, on dostal soudní výpověď z bytu. Otci neustále chodily obsílky k soudu, stále častěji se u něj zastavovali kamarádi, jimž syn dlužil peníze. Měl své věci u otce, proto se tam stále objevoval. Navíc začal být na svou nevlastní matku i vlastního otce agresívní. Několikrát je napadl s nožem v ruce, ničil jejich majetek a situace se stávala neúnosnou. Když byl jednou ve vazbě pro nějaké napadení hosta v restauraci, kam chodil s denní pravidelností, odhodlali se rodiče k radikálnímu řešení. Zrušili mu trvalé bydliště a on se soudním rozhodnutím nesměl do domu vrátit. Zpočátku chodil za otcem do práce a žebral o pár drobných. Otec, však neustoupil a tak se po nějaké době vzdal všech pokusů a z místa bydliště zmizel. Nikdo neví kam, kde je, co se s ním děje. Na své dítě neplatí, policie ho hledá pro dluhy a různé jiné přestupky. Stal se z něj bezdomovec.
Tak jsem si na něj vzpoměla při pohledu na skrýš v konstrukci našeho mostu. Možná, že tam opravdu bydlí nějaký takový zmizelý otec nebo syn. Možná, si to tam jenom natahali mladíci, kouřící tam nedovolenou trávu a jiné drogy. Kdoví, pátrat po tom nebudu, to jenom tak jsem se zamyslela nad životem jednoho dítěte, které se nedokázalo vypořádat s dospělostí a svou samostatnost si založilo na podvodech, krádežích a násilí. Škoda každého takhle promarněného života.


O Gustávu Husákovi, manželství s Remkem a kozačkách z DDR

29. ledna 2010 v 13:08 | pallotto.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Končí můj první den ve školce. "Soudružko mami, já mám hlad," povídám mamce, když mi v šatně přezouvá botičky. "Mně nemusíš říkat soudružko," povzdechne si hořce.
Ráno odevzdala vychovatelkám dítě nevinné a s čistýma přezůvkama, navečír jí ho vrátili s bačkůrkama upatlanejma ideologickým marastem. Prý kvůli tomu brečela.
Chodím do kroužku československo-sovětského přátelství. Recituji ruské básně v rozhlase, jsem v tom ze všech nejlepší a pionýrský šátek mám vždy uvázaný na jedničku. Občanů Západu je mi upřímně líto. Ano, oni se sice mají jakoby líp, ale zas když přijdou o práci, umřou hlady na ulici a nemůžou si dojít zadarmo k zubaři, ani když je to fakt bolí. A to je strašný, strašný přece.
Trošku nerozumím tomu, proč na náměstí v Karl-Marx-Stadtu maminka vyhodí moje zelený sandálky do popelnice a proč v těch nových kozačkách musím zbytek dne šoupat nohama. Taky mi přijde srandovní, že je platí penězma vyndanýma z podprsenky. Když později odulá paní celnice slizce vyzvídá: "Tak, copak ti maminka koupila hezkýho?" pochlubím se bezelstně: "Mám nový kozačky, jsou moc krásný, koukejte, vevnitř mají čičinku..."
Spolužák Kiš mi ukradl igelitku. Fialovou s černejma kostičkama, s cizím nápisem. Jsem smutná, bylo to moje největší bohatství.
Stojím ve frontě na pomeranče a žmoulám nějakej lísteček. Kolem mě jsou velcí lidé v těžkých šedých kabátech; vidím jenom knoflíky, nevidím jim do obličejů. Sotva dohlédnu na mámu, která s mladší ségrou stojí o kus dál. Je mi zima. Na světlých kozačkách s čičinkou mi taje špinavá sněhová břečka. Popotahuju. Než dojdu na řadu, už brečím. Lomím malejma ručičkama: "Maminkooo... a proč už nejsi moje maminka?"
Máma mě bere do náruče a je po konspiraci. Můžeme teď sice koupit jen kilo pomerančů, ale aspoň mám znova maminku.
Jsou prázdniny. Děda poslouchá Svobodnou Evropu a něco si naštvaně brumlá. Za chvíli visíme se ségrou na vratech a řveme to na celou vesnici: "Gustáv Husák, husí hnusák! Gustáv Husák, husí hnusák!" Babička nás s hrůzou v očích strhne se vrat a zamkne nás pro zbytek odpoledne na špýchar. Prý ať si vyzkoušíme, jaký to je být politickými vězeňkyněmi. Jen netušíme, co to je, ta politika. Netušíme ani, kdo je to ten Husák a co má proti domácí drůbeži.
"Maminko, potřebuju novou, větší postýlku."
"A na co?"
"No, já se budu vdávat, tak aby měl kde spát můj muž, Vladimír Remek."
Jó, byla to divná doba. :o)

Hrníčky, hrnky, kafáče

29. ledna 2010 v 12:33 | já |  Moje psaní
Hrnečky. Kolik řádků jsme o nich všichni napsali. Setkáváme se s nimi od malička. Nejdříve nám jej drží maminka pod bradou, lžičkou nabírá kaši nebo drobený chléb v kávě. Nevnímáme jak hrníček vypadá, víme jenom, že už zase dostaneme tu lahodnou pochoutku. Třepeme ručkama a těšíme se na ten báječný pocit, který naplní naše bříško. Dětské hrníčky bývají veselé, s barevnými obrázky.

Ze svého dětství si pamatuji hrníček s vodníkem. Později to byl takový baculáček s květinkami, no a pak jsme už měli hrníčky stejné jako dospělí.
Červené s bílými puntíky, ty se bohužel nedochovaly. U babičky jsme používali krásné půllitřáky se švestkami, druhá babička měla celou sadu hrníčků s rokokovými figurkami, každý v rodině měl svůj oblíbený. Dedeček měl půllitrák s pomněnkami a na ten se mu nesmělo sáhnout.
Když jsem nedávno dělala pořádek ve skříňce s porcelánem, napadlo mě udělat takové curriculum vitae mých hrníčků. Vytahala jsem je na světlo Boží a nafotila. Je zajímavé, kolik různých druhů jsem doma našla a jak se měnil vkus jednak můj (u těch, které jsem si sama kupovala), jednak u výrobců. Také je zajímavé, kolik věcí člověk najde, aniž je hledá, zjistí, že dávno zapomenuté či ztracené věci existují a jenom čekají na své znovuobjevení. S každým takto objeveným hrníčkem se mi vybavila nějaká vzpomínka. A hrníčky mlčí a čekají, kdy si je zase oblíbíme a budeme je používat. Je jim smutno tam v temném sklepě, proto je občas vytáhněte na světlo, potěšte se jimi a zavzpomínejte.
A jako zajímavost jsem pro vás nafotila kojenecké lahvičky, které si moje maminka schovala po nás. Jsou krásné malované.



Pro pobavení

28. ledna 2010 v 8:00 Anekdoty
18°C Obyvatelé Havaje si berou na noc dvě přikrývky.
15°C Obyvatelé finských činžáků vypínají topení. Rusové pěstují kytičky.
2°C Italská auta nejdou nastartovat.
0°C Destilovaná voda zamrzá.
-1°C Dech se stává viditelným. Rusové jedí zmrzlinu a popíjejí studené pivo.
-4°C Pes se ti snaží nacpat do postele.
-8°C Bezdomovci vlézají na noc do krabic.
-10°C Francouzská auta přestávají startovat.
-12°C Politikové začínají mluvit o bezdomovcích.
-15°C Americká auta přestávají startovat.
-18°C Finští nájemníci zapínají topení. Obyvatelé Havaje už zmrzli.
-20°C Dech se stává slyšitelným.
-21°C Pokud vůbec dostaneš psa na vyvenčení ven, přimrzne ti.
-22°C Bezdomovci si berou dvě krabice přes sebe.
-24°C Německá auta nejdou nastartovat.
-27°C Pes ti zkouší vlézt pod pyžamo.
-29°C Švédské automobily přestávají startovat.
-32°C Bezdomovci zmrzli a jsou v krabicích stohováni za městem.
-33°C Žádné, ani ruské auto už nejde normálně nastartovat.
-38°C Rusové si zapínají vrchní knoflík u košile.
-43°C Ruská auta nestartují už ani na vodku.
-50°C Auto se ti snaží nacpat do postele.
-60°C Obyvatelé Finska zmrzli. Tuleni opouštějí Grónsko a stěhují se na jih.
-70°C Zamrzlo peklo. Univerzita v ruském Kuzněcku organizuje přespolní běh na zahřátí.
-75°C Santa Klaus opouští polární kruh.
-120°C Alkohol zmrzl. Rusové jsou naštvaní.
-268°C Hélium zkapalnělo.
-273,15°C Absolutní nula. Ustává pohyb elementárních částic. Rus, žužlaje zmrzlou vodku, připouští, že je pořádná kosa.

Můj Velký Tom - Už to začalo

27. ledna 2010 v 8:00 | já |  Moje povídání
Probudila jsem se do slunečného rána a zvolna se protáhla na posteli. Holky ještě spaly a já, protože jsem je nechtěla rušit, jsem se odšourala do kuchyňky připravit snídani. Uvědomila jsem si, že je to dneska přesně dva měsíce, co jsem odletěla z domu. Kluci se pravidelně ozývají emailem a Velký tom neúnavně zasílá SMSkové zpravodajství. Je milé probudit se ráno a hned si přečíst, že včera bylo u nás 18°C, začíná mi kvést velikonoční kaktus, v Davidově třídě se vyskytla mononukleóza, ale David jí nemá (zatím). V nemocnici otevřeli slavnostně Baby box, zrušili autobusovou zastávku pod naším blokem a šoupli ji o několk desítek metrů výš! Pro nás je to o ulici blíž.
Tak jsem byla denně informována o všem, co se u nás dělo.
Po velmi perných dnech zkoušek jsme se my tři Mohykánky dostaly sem, do nemocnice v Moosonee. Přivítala nás zima jako na Sibiři či v Kanadě. Bylo po kolena sněhu a náš přílet byl dramatický. Přistávaly jsme na hladině zamrzlého jezera. Bylo nás v letadle celkem 6 a s sebou jsme si vlekli spoustu zavazadel. Motorové sáně, s nimiž na nás čekal nemocniční zřízenec, jsme doslova zahltily kufry a bágly. Druhé sáně, které se objevily, nás dovezly až k budově "nemocnice", nízké dřevěné budově, kolem níž stálo několik menších pavilonů. Moc jsme neviděly, sněžilo tak hustě, že nebylo vidět na krok.
Za vstupem do budovy byla dlouhá, teplem dýchající chodba v níž nás přivítala hlavní sestra Marjorie, černovlasá a okatá, příjemná žena. Podala nám ruku a srdečně nás objala. Pak nás dlouhými teplými chodbami zavedla až do poslední budovy nemocnice, která sloužila jako ubytovna pro návštěvy a kde jsme nalezly svůj dočasný domov. Unavené po dlouhé cestě jsme se vrhly do sprchy a zalehly. Nic nás nemohlo vyrušit. Spaly jsme jako zabité.
Následující dny jsme se seznamovaly s jednotlivými lidmi, sestra Marjorie se nám plně věnovala a ukázala nám opravdu každý kout, každou i sebemenší pracovnu a úklidovou komoru. Dost dlouho nám trvala orientace v prostorách a značení nemocnice.
Nemocnice má rušný centrální příjem, kam jednak chodí pacienti sami a jednak je tam vozí záchranky. Uprostřed je vždy "velín" pro sestry a lékaře a oválně okolo jsou rozmístěny desítky boxů pro jednotlivé pacienty. Jako první místo naší praxe byl právě on velín. Sestra Betsy byla jedna z nejstarších sloužících sester. Seděla uprostřed za prosklenou kukaní a řídila přístup pacientů k jednotlivým lékařům. Zde jsem konečně zahlédla jméno, na které jsem byla tak zvědavá. "Dr. Kroupa - specialist for pulmonary disease" - a dál tam byly ordinační hodiny na které sem do Moosonee dojíždí. Těšila jsem se jako malé děcko, až ho zase po těch letech uvidím. Býval docela pohledný, i když můj typ nebyl, ale byl nesmírně společenský a příjemně se s ním prožívaly volné chvíle.
Kolem velína se neustále pohybovala spousta lidí, někteří se objednávali ke specialistům, jiní byli zváni na kontroly. Občas dorazila sanita, přivážející některého z domorodců, bydlících ve vzdálenějších koutech kolem jezera. Docela jsem se těšila, že uvidím nějaký speciální úraz, nebo chorobu způsobenou pobytem tady na severu.
Kupodivu nejvíc se k nám do nemocnice dostávali turisté objevující zde krásy Kanady. Na denním pořádku byly lehké i těžší omrzliny, distorse kotníků i kolen, zlomeniny po pádech se saní, pokousání psem nebo silné záněty spojivek od slunce .
A čas pomalu plynul. Ve volné chvíle jsme s holkama jen tak couraly městem, prohlížely si obchody na hlavní třídě a těšily se z každého pěkného dne.
Blížil se konec týdne a já byla opět na velíně. Skoro bez problémů jsem rozdělovala pacienty k jednotlivým specialistům, dokázala jsem dokonce i poradit, kdo koho zastupuje a psala jsem lístečky s objednanými pacienty. Jediné do čeho jsem se ještě nepustila, bylo zvedání telefonů a následný rozhovor s volajícím. Ne, že bych si nevěděla rady s odpovědí, ale moje angličtina nebyla tak dobrá, aby jsem vyhověla volajícímu .
Právě jsem dokončovala seznam pacientů do rehabilitační skupiny, když se za mnou ozvalo "Halo, Lino! Jsi to ty?" - a já ten hlas okamžitě poznala.
Vyskočila jsem se židle a otočila se k volajícímu. Páni, tak Petra bych teda vůbec nepoznala. Z elegána, s černými vlasy a hladce vyholenou tváří, se stal opravdový Eskymák. Na sobě měl kožich, jaký tady ostatně v zimě nosí kde kdo a jeho hlavu zdobilo bílé strniště. Bradku měl prořídlou, ale dlouhou. Nikdy bych ho nepoznala, ani kdyby stál vedle mě.
Napřáhl ke mě ruku a já udělala několik kroků k němu. Najednou jsem měla pocit, že se v celé hale všichni dívali jenom na nás.


Bodka Milana Lasicu

26. ledna 2010 v 9:12 | Milan Lasica |  Zaujalo mě
V zimnom období sa ĺudí často zmocňuje depresia. Vidia všetko v čiernych farbách. Nečudo. Je stále pod mrakom, teplota okolo nuly, chystá sa pršať alebo sněžiť, neviete presne, ako to dopadne, práve preto, že je okolo nuly, takže sa ani nemáte na čo tešiť lebo sneženie by vás iste potešilo, ale dážď určite nie, nie je nič horšie, ako keď v zime, priznajme si to, zasneží, spočiatku to vyzerá dosť efektne, romantika, zima, spomienka na detstvo, Vianoce, sneh vŕzga pod nohami, ale v skutočnosti prd makový, o chvílu je na uliciach čĺapkanica, zničíte si topánky, hoci ste si kúpili zimné, drahé, odolné , ale hovno sú odolné, premočia sa za čtvrť hodiny, a potom aby ste chodili v mokrých topánkách, nič horšie vás nemože stretnúť, pretože najdoležitejšie v zime je mať v suchu nohy a keď ich máte premočené, telo sa neubráni, sople sa začnú rinúť z nosa, nedajbože máte aj zvýšenú teplotu, stačí takých tridsaťsedem osem a potíte sa ako somár v kufri, najradšej by ste zaliezli niekam do postele, ale nemožete, pretože musíte ísť do roboty, lebo keby ste nešli, museli by ste isť k lekárovi a sedieť tam niekde v čakárni pol dňa, aby vám potom predpísal aspirín a povedal, že nemáte chodiť medzi ĺudí, to si možete predpísať aj sami, nakoniec, medzi ĺudí by ste najradšej nechodili ani keď ste zdraví, lebo ludia vás v podstate serú, neviem, kto povedal tú kravinu, že človek je tvor spoločenský, naopak človek má čo robiť, aby mohol komunikovať s inými ľudmi, čo to dá námahy, koĺko odriekania, lebo ludia sú svine, ludia sa delia na veĺké svine a ešte väčšie a nikdy nevietena ktorú skupinu práve natrafíte, hoci v podstate je to úple jedno, najlepšie by bolo nevychádzať z domu, lenže aj doma je pekná otrava,
to je tiež pekná kravina, že rodina je základ spoločnosti, ďakujem pekne za takú spoločnosť, ktorej základom je rodina, veď vieme, ako to v rodinách vyzerá, každý hrabe pod seba, na nikoho sa nedá spolahnúť a niekedy je aj chladnička celkom prázdná, takže ak toto má byť základ spoločnosti, tak sa nečudujme, že sú ľudia takí nasratí, chudáci gayovia, myslia si, že v tom ich vytúženom registrovanom partnerstve to bude iné, nebude to také isté, akurát, že že ti nepolezie na nervy žena, ale muž, ale na to, aby ti liezol na nervy muž, nepotrebuješ registrované partnerstvo, stačí chodiť do roboty, tam ti aj tak lezú na nervy všetci, kurva, keby aspoň zasvietilo slnko, ale ani to zimné slnko nestojí za veľa, kašlem na všetko, idem si šľahnúť pol flaše borovičky a ráno mi bude ešte horšie. Toto je tá vaša demokrácia?


Naše parádnice

25. ledna 2010 v 8:55 | já |  Fotografie
Venku je mráz, to není nic, co bychom už delší dobu nevěděli, že?
Jako kdybych to tušila, dala jsem naší Elis pod stromeček kabátek na zahřátí. Po jeho výměně za menší, to víte, špatně vidím, tak jsem miláčka špatně změřila, jsem konečně naši slečinku připravila na vycházku v novém. Moc se jí nelíbilo, když jsem jí oblékala to podivné červené cosi. Dívala se na mě z bezpečné vzdálenosti svého pelíšku. Ono to opravdu není jenom tak, navléknout jí obojek (mimochodem už ho má hodně těsný, musím koupit větší), pak nasadit kabátek, provléci kroužek od vodítka otvorem v pod límečkem, pak za šíleného tance těšícího se psa ještě nazout sobě boty, obléct bundu, najít klíče, vrátit se pro rukavice, a když už máte ruku na klice, vracet se po druhé, pro klíče.
Když jsem otevřela dveře od verandy a moje dračice se pustila po schodech dolů, zjistila jsem, že nemám kapesník, tak jsem už celá zpocená, opakovala cestu do prvního patra ještě jednou. Eliška už pobíhala venku, kňourala a nemohla se dočkat. Ještě že jsem koupila kabátek zářivě červený. Letos je tolik sněhu, že při běhání po louce by se náš jezevčík určitě ztratil v závějích. Bylo jí teplo a tak ťapala a běhala a domů se jí moc nechtělo.

Nespravedlnost

25. ledna 2010 v 8:41 | já |  Něco z historie
Narodila jsem se v dost špatném čase. Těsně po Vánocích. Všude ještě doznívala spokojenost s dárky a já byla jeden z nich. Ovšem už o oslavu prvních narozenin jsem byla ošizena. Taky nač dělat řvoucímu miminu nějakou oslavu, že. A tak se to se mnou táhlo hodně dlouho. Když jsem začínala rozum brát do svých hrstí, došlo mi, jak je to nespravedlivé. Vezměte si třeba brášky, tak každý z nich měl svůj svátek, dobře, ten jsem měla také, ale narodili se oba v létě, kdy už je daleko předaleko od Vánoc, a tak dárky měli. Sice drobné, ale měli. To začátkem ledna, vlastně týden po svátcích, se ještě docela klidně dá škemrající a vztekající se dceři říct, dostala jsi to už na Vánoce. A basta! Ale proč, já už si dávno nevzpomněla, která panna byla k Vánocům a která k narozeninám. Proto se každoročně začátkem ledna konalo stejné drama. Dostanu něco, nebo nedostanu? A většinou jsem opravdu nic nedostala.
Cítila jsem se škodná a mrzelo mě to hodně let. Vzpomínám si, že kdysi, to už jsem byla vdaná, mi Ježíšek - maminka, nadělil nějakou věc se slovy to máš i k narozeninám. Moje polovička se tomu šíleně smál, a protože takový nefér postup neznal, nelíbilo se mu to. Od té doby jsme si dělali ze všech dárků legraci a navzájem si vypočítávali. že tu a tu věc mám od něj už na narozeniny, svátek i Vánoce. Prý, aby se to lépe pamatovalo.
Když se narodili mí synové, oba v "dobrou dobu", byla jsem ráda, že nebudou diskriminováni tak jako já.
Věřte nebo nevěřte, ale malého i trošku většího človíčka to docela bolí, když v den narozenin mu místo dárku řeknou - dostal jsi to už o Vánocích. Proto budoucí rodiče, opatrně s početím vašich dětí, dejte si záležet a vypočítejte si to tak, aby dítě mělo všechny svátky tak, jak má mít! To jenom tak, na okraj začínajícího týdne!