close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Můj Velký Tom - Rozhodnutí

22. prosince 2009 v 8:54 | já |  Moje povídání
Vánoční prázdniny začínají za dva dny a já pořád nemám všechno nakoupeno, jak jsem se přesvědčila ve svém notýsku. Pravidelně si do něj dělám drobné poznámky, tak jak mě napadají dárky pro moje tři chlapy. Po vyučování se vydáme s Věrou do města nahlédnout do těch malých obchůdků, jejichž množství se kupodivu letos trošku zvětšilo.
Ach, jo, jak já už se těším na dny volna, na odpolední povídání u kávy, kdy si k nám přisednou kluci a my dva jim povídáme, jaké to bylo za našich dětských dnů, co jsme dostávali pod stromeček a jaká jídla se u nás vařívala. Věčné otázky, na které kluci už slyšeli odpovědi několikrát a které je každoročně ve dny adventu znovu a znovu okouzlují nádechem historie.
Těším se na společné večery na chrámových koncertech a následných procházkách ztichlým parkem ke hřbitovu, kde odpočívají moji rodiče a Tomův otec. Projdeme se podél hřiště, kam moji tři chlapí utíkají, jak jen to počasí dovolí.
Nádherné večery strávené při televizních pohádkách a filmech, při nichž všichni pociťujeme to největší štěstí.
Probrala jsem se ze zamyšlení, mrkla na hodinky a usoudila, že je nejvyšší čas jít k obědu. Zamkla jsem kabinet, prohrábla si rukou vlasy a vydala se chodbou k jídelně.
"Venco! Počkej na mě! Něco pro tebe mám!"
Kolega Páral se zastavil a otočil. Šibalsky se usmál a jeho otázka "a co to je, ty moje slunečnice?" proťala ticho proskleného krčku, spojujícího budovu školy s jídelnou. Slunečnice mi říká od té doby, co jsem měla ten bláznivý nápad a koupila si kdysi v létě plážovou tašku, na níž byla obrovská slunečnice, tak nápadná svou zářivou barvou, že mě všichni viděli a poznali na hony daleko.
Sáhla jsem do kapsy a podala mu nádhernou, velikánskou známku, která zdobila obálku od Kroupy. Podíval se na ni a obdivně zamlaskal. Své poděkování mi šeptl do vlasů a lehce se při tom uklonil. Kolemjdoucí studenti budou mít zase o čem povídat.
Když jsem se vrátila od oběda, čekal mě u dveří Viktor, jeden z několika málo kluků, studujících na naší škole. Čahoun s rezavými vlasy, oblečený do bílé uniformy stál a ledabyle se opíral o dveře kabinetu. V ústech měl žvýkačku a mlel pantem jako volek. Chtěla jsem ho napomenout, ale předběhl mě a podával mi nějaké papíry.
"Paní učitelko, mám pro vás obálku! Dala mi ji pro vás hlavní sestra a máte prý se jí co nejdříve ozvat."
Bylo mi jasné, co v obálce je, proto jsem jenom poděkovala a beze slova zmizela v kabinetu.
Rychle jsem natočila do konvice vodu, nasypala kávu a nedočkavě rozbalila obálku . Nadpis hlásal - Informace pro zájemce o odbornou stáž na Klinice Sv. Nikolause v Torontu - a podrobnosti týkající se téhož. Podpis Marie L.
V rožku připnutý lísteček s drobně psaným vzkazem - Linko! (což byla zdrobnělina mého jména Julie), posílám ti ty slíbené papíry! Prosím tě, prostuduj si to co nejdříve, čas kvapí a chceš-li tam odjet, máš nejvyšší čas začít něco dělat. A, Lino, buď tak hodná a ozvi se ještě do svátků. Pa Maruna!"
Tu máš čerte kropáč! Ještě včera jsem si myslela, že je dost času a teď bác. Prý do svátků! Jediný pohled na stránky kalendáře mě ubezpečil o 6, slovy šesti dnech, které mám na přečtení, rozmyšlení a vysvětlení celé naší rodině. Tak, to abych už dnes večer začala. Zazvonilo a já musela opět do hodiny. Posbírala jsem ze stolu hromádku papírů s opraveným testem a vydala se sdělit žákům výsledky. Odpolední dvě hodinky už jsem nějak přetrpěla a rychle pospíchala do města.
Davy lidí mě vyplivly z autobusu několik desítek metrů od nákupního centra. Chodím tam nerada, ale dneska už není zbytí. Vánoční nálada krouží a chytá každého, kdo se přiblíží do vzdálenosti několika desítel metrů. Vysokánský strom, ozdobený spoustou světýlek, bliká do rytmu vánočních odrhovaček a káždým otevřením dveří vás závan příjemného tepla a vánoční vůně láká dovnitř.
Proběhla jsem elektru, vybrala pro kluky dárky dle přání. Tomášovi DVD přehravač a Davidovi nový, podle jeho přání již nikoliv dětský, telefon s foťákem, radiopřijímačem a GPSkou, kterou si strašně přál.
Když jsem míjela pokladny, zahlédla jsem u jedné z front Marunu. Mávla jsem na ni a dala jí jasně najevo, že letím domů, číst ty její papíry. Usmála se a začala se věnovat svým dcerkám.
Večeře proběhla v pohodě, David nám oznamoval termín lyžařského výcviku. Tak to je další akce, která na mě čeká po vánocích. Musím překontrolovat jeho lyžařské vybavení, určitě už je mu malé, Otřásla jsem se při pomyšlení, kolik to zase bude peněz.
Než jsem v kuchyni zhasla světlo, překontrolovala jsem, zda je vše jak má být, dlaní přejela ubrus na stole, urovnala hlavičky slaměnek ve středu adventního věnce a vytáhla krabici s drobnými slanými krekry.
Velký Tom seděl s klukama v obývacím pokoji a s napětím sledovali sportovní zpravodajství. Položila jsem před ně misku s krekry, sedla si vedle Velkého Toma a chvíli jsem je pozorovala.
Byli to nejcennější a nejlepší, co jsem v celém svém životě měla, co jsem získala a vytvořila. Tak to je moje rodina! A té teď musím prozradit svůj záměr, opustit je na půl roku! Jak to asi příjmou? Jak budou reagovat? Jak jenom začít? Mám to na ně vychrlit všechno najednou nebo pomaloučku? David právě něco vysvětloval otci, když jsem se odhodlala začít.
"Poslouchejte mě, chviličku, chci vám něco říct!"
Podívali se na mě se zvědavostí v očích. Velký Tom se narovnal a přestal chroupat krekry.
"Copak je, paní čelko?" pronesl Tomáš, jak měl ve zvyku, i když věděl, že mě způsob jeho řeči vytáčí.
"Já vím, bude zase kázání kvůli tomu včerejšímu binci, který jsme měli v pokoji! Tak začni, drahá matinko! Jsme jedno ucho!"
Velký Tom se na něj podíval a napomenul ho pohledem.
"Dostala jsem zajímavou nabídku a nepřemlouvejte mě, já už se rozhodla ji využít," začala jsem pomalu vysvětlovat, oč se jedná.
Chvíli bylo ticho, asi zpracovávali právě vyslechnuté informace, pak začali jeden přes druhého s otázkami typu - a to tam budeš celou dobu? A nemůžeme jet s tebou? A to budeš chodit do školy nebo do práce? Myslíš si, že ti bude stačit tvoje chabá angličtina?
Velký Tom vstal a otevřel okno, z venku dovnitř doléhal hluk ulice a pokřik nějakých opilců vracejících se odněkud z města. Na našem sídlišti naštěstí žádná hospoda není, a tak jich naštěstí mnoho není.
Kluci mezi sebou řešili nějaký problém a já čekala, jak se kdo vyjádří. Věřila jsem tomu, že moje cesta bude schválena. Nejdéle trvalo rozhodování kupodivu klukům. Velký Tom si sedl vedle mě, vzal mě za ramena a jednoznačně souhlasil. Když potom řekl, nahlas, že "oni to tady beze mě zvládnou!" přidali se i kluci. Pak už jsme jenom řešili moji špatnou angličtinu. Velký Tom mi slíbil dávat večer lekce a rozhodl se začít hned. Od této chvíle se se mnou snažil bavit co nejvíce anglicky, abych zdokonalila svou výslovnost a naučila se reagovat na otázky.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 22. prosince 2009 v 13:49 | Reagovat

No a je to jasné, jede se do Toronta! Jestlipak nás někde na cestách čeká setkání s Kroupou, řekla bych, že určitě ano. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama