"Tak, jaký byl víkend?" zajímá Věrku, která se ke mě přidala na autobusové zastávce. Je nevlídné větrné ráno a všichni by asi raději spali.
"Ale, však to znáš, práce, práce a zase práce. Na Davida něco leze a já mám také rýmu, tak jsme ani nikde nebyli!" Po očku pozoruji Věru a své odpovědi dodávám vážnost tím, že začnu hledat po kapsách kapesník. Místo něj však nacházím zapomenutou poštu od pátku. Rychle ji strčím do kabely a v duchu si dělám uzel na kapesníku, abych si ji v práci nezapoměla prohlédnout.
Po silnici se kutálí plastová láhev a vítr si s ní pohrává, hned se točí jako čamrda v koutku u popelnic a v příštím okamžiku vylétne do vzduchu a přes silnici přeplachtí na protější stráň. Kolem supermarketu je takových létajících předmětů několik. Asi jsou opět plné kontejnery, a tak vítr dělá nepořádek po celém sídlišti.
Lidí na zastávce přibývá a autobus nikde.
Začínáme být nervózní a jeden po druhém se hlasitě ozýváme, vypadá to, jako bychom všichni trpěli samomluvou.
Konečně!!!
Autobus přijíždí k zastávce v okamžiku, kdy prázdná láhev začne vířit vzduchem. Několika lidem proletí nad hlavou a pak s podivným žuchnutím přistane přímo na střeše zastávky.
Konečně jsme se naskládali do vozu a ten se pomalu rozjel. Dívám se na hodinky, za chvíli bude sedm a já ještě nejsem v kabinetu. To nám ten den zase začíná! Ještě že učím až druhou hodinu, a tak se budu moct v klidu připravit.
V zadní části vozu se hihňá pár děvčat z mé třídy, která jedou na praxi do nemocnice. Nejvíc je slyšet Darju, malou tmavovlásku s poněkud exotickým vzhledem. Přistěhovala se teprve o prázdninách, ale hned se stala nepsanou vůdkyní třídy I. Z.
Najednou jsem o deset let mladší a stojím tam s děvčaty. Jedeme na praxi a v duchu si opakujeme poslední látku. Bude se zkoušet a všechny si horečně opakujeme.
"Holky, já z toho nic nevím!" vyšiluje Iva a my se k ní přidáváme.
"To je přece taková blbost předvádět, jak se stele! Copak to někdy budeme opravdu potřebovat, ten pitomý otevřený a zavřený způsob?" dodávám a kroutím hlavou.
"Až budu učit já," přidala se Dáša, "tak to po nikom nebudu chtít, takovou hloupost!"
Žádná z nás tehdy nemohla vědět, jak se ošetřovatelství bude vyvíjet dál, ale všechny jsme si byly jisté, že takhle (myslím otevřený a uzavřený způsob použití prostěradla), se v nemocnici určitě stlát nebude. Na to jsme mohly dát svůj krk.
Společně s Věrou jsme vystoupily před naší milovanou zdravkou a zamířily ke schodišti. Chodby i schodiště zejí prázdnotou, žačky ještě nedorazily a náš učitelský sbor se trousí ze všech stran.
V kabinetu je příjemně teplo, dokonce se už topí. Sedám na židli a zapínám PC. Potřebuji si přečíst denní zpravodajství, přebrat elektronickou poštu a hlavně posilnit se životodárnou kávou. Nahlížím na stránky o nejnovějších zákonech a novelách týkajících se zdravotnictví a úplně zapomínám na okolní svět.
Tak zase se v parlamentu přehadují o poplatcích a na ten nejpodstatnější zákon - který byl přijat jako základní právní předpis zdravotnického práva v Československu zase nedojde. Zákon o zdraví lidu sb.20/1966 se učí na zdravotní škole už bezmála 40 let, spousta věcí je tam zastaralých a při vyučování má pak člověk co dělat, aby těm mladým nějak vysvětlil ten skluz.
Dopila jsem kávu, vypnula monitor, sáhla do tašky pro brýle, které dneska už zcela samozřejmě potřebuji, a opět jsem narazila na neotevřenou poštu. Tentokrát ji pokládám na svůj stůl, abych ji hned po příchodu z hodiny měla na očích. Zvoní a já vycházím na chodbu.
Jdu přednášet do třetího ročníku, našim asistentkám a asistentům, kteří budou za rok maturovat.