Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Prosinec 2009

Vánoční výzdoba našeho města

4. prosince 2009 v 22:06 | já |  Fotografie
Už nám také svítí vánoční výzdoba. Je krásná a hned je pohled na město veselejší. I bez sněhu.
Dětičky zahrály pohádku Mrazík, zazpívaly, zatančily. Pak přijel Mikuláš s čertí armádou. Všude voněla medovina, perníčky a všichni se na sebe usmívali a připadala jsem si skoro jako v ráji.








Můj Velký Tom - Ráno

4. prosince 2009 v 11:25 | já |  Moje povídání
"Tak, jaký byl víkend?" zajímá Věrku, která se ke mě přidala na autobusové zastávce. Je nevlídné větrné ráno a všichni by asi raději spali.
"Ale, však to znáš, práce, práce a zase práce. Na Davida něco leze a já mám také rýmu, tak jsme ani nikde nebyli!" Po očku pozoruji Věru a své odpovědi dodávám vážnost tím, že začnu hledat po kapsách kapesník. Místo něj však nacházím zapomenutou poštu od pátku. Rychle ji strčím do kabely a v duchu si dělám uzel na kapesníku, abych si ji v práci nezapoměla prohlédnout.
Po silnici se kutálí plastová láhev a vítr si s ní pohrává, hned se točí jako čamrda v koutku u popelnic a v příštím okamžiku vylétne do vzduchu a přes silnici přeplachtí na protější stráň. Kolem supermarketu je takových létajících předmětů několik. Asi jsou opět plné kontejnery, a tak vítr dělá nepořádek po celém sídlišti.
Lidí na zastávce přibývá a autobus nikde.
Začínáme být nervózní a jeden po druhém se hlasitě ozýváme, vypadá to, jako bychom všichni trpěli samomluvou.
Konečně!!!
Autobus přijíždí k zastávce v okamžiku, kdy prázdná láhev začne vířit vzduchem. Několika lidem proletí nad hlavou a pak s podivným žuchnutím přistane přímo na střeše zastávky.
Konečně jsme se naskládali do vozu a ten se pomalu rozjel. Dívám se na hodinky, za chvíli bude sedm a já ještě nejsem v kabinetu. To nám ten den zase začíná! Ještě že učím až druhou hodinu, a tak se budu moct v klidu připravit.
V zadní části vozu se hihňá pár děvčat z mé třídy, která jedou na praxi do nemocnice. Nejvíc je slyšet Darju, malou tmavovlásku s poněkud exotickým vzhledem. Přistěhovala se teprve o prázdninách, ale hned se stala nepsanou vůdkyní třídy I. Z.

Najednou jsem o deset let mladší a stojím tam s děvčaty. Jedeme na praxi a v duchu si opakujeme poslední látku. Bude se zkoušet a všechny si horečně opakujeme.
"Holky, já z toho nic nevím!" vyšiluje Iva a my se k ní přidáváme.
"To je přece taková blbost předvádět, jak se stele! Copak to někdy budeme opravdu potřebovat, ten pitomý otevřený a zavřený způsob?" dodávám a kroutím hlavou.
"Až budu učit já," přidala se Dáša, "tak to po nikom nebudu chtít, takovou hloupost!"
Žádná z nás tehdy nemohla vědět, jak se ošetřovatelství bude vyvíjet dál, ale všechny jsme si byly jisté, že takhle (myslím otevřený a uzavřený způsob použití prostěradla), se v nemocnici určitě stlát nebude. Na to jsme mohly dát svůj krk.

Společně s Věrou jsme vystoupily před naší milovanou zdravkou a zamířily ke schodišti. Chodby i schodiště zejí prázdnotou, žačky ještě nedorazily a náš učitelský sbor se trousí ze všech stran.
V kabinetu je příjemně teplo, dokonce se už topí. Sedám na židli a zapínám PC. Potřebuji si přečíst denní zpravodajství, přebrat elektronickou poštu a hlavně posilnit se životodárnou kávou. Nahlížím na stránky o nejnovějších zákonech a novelách týkajících se zdravotnictví a úplně zapomínám na okolní svět.
Tak zase se v parlamentu přehadují o poplatcích a na ten nejpodstatnější zákon - který byl přijat jako základní právní předpis zdravotnického práva v Československu zase nedojde. Zákon o zdraví lidu sb.20/1966 se učí na zdravotní škole už bezmála 40 let, spousta věcí je tam zastaralých a při vyučování má pak člověk co dělat, aby těm mladým nějak vysvětlil ten skluz.
Dopila jsem kávu, vypnula monitor, sáhla do tašky pro brýle, které dneska už zcela samozřejmě potřebuji, a opět jsem narazila na neotevřenou poštu. Tentokrát ji pokládám na svůj stůl, abych ji hned po příchodu z hodiny měla na očích. Zvoní a já vycházím na chodbu.
Jdu přednášet do třetího ročníku, našim asistentkám a asistentům, kteří budou za rok maturovat.

Andělíček

3. prosince 2009 v 13:20 | já |  Fotografie
Taky mám andělíčka. Stojí u adventního věnce a každý večer mi zpívá.


Hádka

3. prosince 2009 v 9:50 | já a Tv mini |  Co jsem četla jinde!
Jestlipak víte, že taková běžná věc, jako je hádka v každé rodině zabírá denně 15 minut? Ano, tu čtvrt hodinu se v každé rodině odehrává to, co všichni dobře známe, hádka! Sociologický průzkum dokonce přišel na to (co ostatně říkají chlapi odjakživa), že rozepře nejčastěji vyvolávají ženy, kterým tečou nervy z toho, že je muži považují za služky a děti za pokojskou. Velmi častým důvodem k hádce je také televizní program. Ovšem ty malé hádky jsou pro chod rodiny velmi důležité, protože pomáhají uvolnit napjatou atmosféru a hrají důležitou roli při tvorbě a posilování rodinných pout. Kolikrát se u vás doma ozve prásknutí dveří (což většinou dělají dcery), vzteklý odjezd autem neznámo kam (to je doména mužů, kteří pak bezmyšlenkovitě jezdí ulicí, nebo zapadnou do nejbližší hospody, aby pak po půlnoci požadovali po své uražené ženě odvoz), nebo zesílení rozhlasového přijímače, popřípadě nasazení sluchátek na uši (to je specialita našich synů).
V domácnostech, jejichž členové nejsou s to ventilovat vzájemný hněv a vztek, je míra úmrtnosti partnerů dvakrát vyšší než u manželských párů, v nichž to aspoň jeden z partnerů dokáže, vyplývá ze studie, která po dobu 17 let sledovala 192 amerických manželských dvojic.
V manželských párech, které spolu žijí déle než 17 let, je pak riziko úmrtí u obou partnerů zhruba pětkrát větší, pokud ani jeden z nich není schopen dát v hádce průchod svým citům a emocím.
Ale všeho moc škodí, hádejme se z rozumem, tak abychom vzápětí nelitovali svých unáhlených slov a činů.



Carevnina dcera

2. prosince 2009 v 8:00 | Carolly Ericksond |  Co jsem právě dočetla
Píše se rok 1989. V malé ruské vísce došla Darja Gradová ke konci svých dnů a v duchu si promítá celý svůj život. Nikdo v jejím okolí netuší, že vetchá stařenka se narodila jako velkokněžna Taťána a byla dcerou cara Mikuláše II. a carevny Alexandry…
Malá Táňa vyrůstala v opulentním přepychu, a kdyby se narodila v jiné době, nejspíše by ji čekal bezstarostný a pohodlný život. Avšak Rusko na počátku dvacátého století připomíná sud se střelným prachem: všudypřítomné problémy a bída se přetavily ve vlnu nepokojů, demonstrací a atentátů. Soudržnost Tániny rodiny nahlodá vážná choroba careviče Alexeje, tehdy neléčitelná hemofilie, k jejímuž vyléčení je povolán nevzdělaný mnich Rasputin. Jeho neblahý vliv jako by byl předzvěstí mnohem horších událostí: bolševická revoluce smete Mikuláše z trůnu a celá carská rodina se ocitá ve vyhnanství na Sibiři. A uprostřed těchto přelomových událostí prochází půvabná a trochu nezkrotná Táňa peripetiemi dospívání. Po vypuknutí války se vzdává všeho pohodlí a pracuje jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici. Do jejího života vstupuje láska, mladý důstojník, který jí pomáhá zosnovat smělý plán na záchranu carské rodiny.


Něco z lidové valašštiny

1. prosince 2009 v 8:40 | česko-valašský slovník a já |  Víte, že?
AGNÚSTEK: medailonek
ALDAMÁŠ: výslužka za práci
ASTRIKÁNKA: mužská kožešinová čepice
BAJA: tmavá špinavá místnost nebo dům
BREBERKA: veš
BRGOŠ: okoun
BUNDAVINA: pokrm z vařené zeleniny podávaný k masu
CIBÉBA: hrozinka
DRKOTINA: pokrm z rozsekaného masa, kůží ap., zalitý rosolem
DRCNÚT: trknout
DUŠA: prostor pro náplň v buchtě
EGREŠLA: angrešt
FANFRNOCH: ozdoba křiklavé barvy na ženských šatech
FIRHUŇKA: záclona
FJERTOCH: krajková zástěra ke slavnostnímu ženskému kroji
FRFŇIT SA: nimrat se, rýpat se
FUTERŇA: místnost na přípravu krmiva pro dobytek
GÁŇK: vstupní místnost v domě
GLGAT: pít velkými doušky
GUČA: 1. chumáč ovoce na stromě, 2. opuchlina, 3. chumel
GULIVÁR: kynutý knedlík
HALUZ: větev
HÉPAT: skákat, poskakovat
HERBERK: nepořádek
HLÍSTA: dešťovka
HORNÓDLA: vlásenka