Babička se objevila nečekaně brzo, klíče ve dveřích zarachotily už za tři dny po dopise. Já samozřejmě neměla nic uděláno, tak jsem si musela vyslechnout velké kázání, o tom, že chudáci chlapci budou mít škaredé Vánoce. Ano, ti chudáci, mají už 14 a 16 let, jsou už skoro dospělí a já tady budu dělat kašpárky s Mikulášema. Možná, že jim zavolám čerta, aby se trochu báli!!!
Velký Tom byl na někde v Mnichově na nějaké akci kolem fotbalu a tak jsem na všechny ty výčitky byla sama. To se rozumí, že jsem se snažila být ke tchyni milá, ale určitě na mě poznala, že moc nadšená nejsem a nezapomene o tom referovat Tomášovi.
"Poslechni, já bych ti s něčím pomohla. Myslela jsem, že bych tady pár dní zůstala, spát je kde, když Tomáš není doma a spolu to přece zvládnem, ne?" jásala při vstupu do obývacího pokoje, kde uviděla několik oschlých listů na fíkuse, nevyprané záclony a hlavně okna, která byla proti sluníčku šedivá.
Nezmohla jsem se na víc, než lehce pokrčit ramena a s úsměvem kývnout. Kluci byli nadšení, babička dobře vaří, tak jí okamžitě sestavovali jídelníček.
"Babi, a taky nám uděláš taštičky s povidly, jo!" zajásal David, který se poslední dobou stal ohromným žroutem. Vyrostl skoro o dvacet čísel a cpe se jako divý. Ach jo, kde jsou ty doby, kdy jsem ho musela do jídla nutit!
Tomáš se samo sebou přidal a půl hodiny vymýšleli, co má babička vařit. Ta se cítila jako vítěz a jenom po očku pozorovala, jak se na to tvářím.
Podařilo se nám docela parádně vygruntovat, kluci se kupodivu zapojili také a babičku jsme vypravili za tři dny domů. Ještě štěstí, že jsem měla doma pár drobností, které jsem zabalila a dala jí jako vánoční dárek. Nemusíme tam do Vánoc jezdit, jenom si zatelefonujeme a popřejeme svátky.
Po pátečním vyučování jsme měli ve škole menší oslavu. Odcházela jedna starší kolegyně, která ještě učila nás. Byla drobounká, ale přísná, nikdy jsme si nedovolili v jejích hodinách nějak vyvádět. Složily jsme se ve sborovně na parádní dárek, přichystali jsme nějaké chlebíčky, kávu a víno. Poseděly jsme a šlo se domů. Cestou jsme s Věrkou vzpomínaly na naši "kačenku". Nikdo jsme jí jinak neřekli, byla malinká a měla ve zvyku oslovovat vyvolaná děvčeta "tak, co, kačenko, umíte to nebo ne?" nebo "kačenky, rychle do třídy, bude zvonit!"Proto dostala přezdívku "kačenka"!
Doma mě čekalo překvapení! Velký Tom už byl doma, stál u plotny a chystal večeři! Políbili jsme se a já na něj chtěla vychrlit všechny novinky najednou! Zarazil mě mávnutím ruky, nabral na lžíci guláš a dal mi ochutnat. Byl báječný a já se tetelila radostí, že mám tak báječného muže!
Po večeři jsem kluky poslala do pokoje a nachystala do misky slané mandle a přinesla skleničky. Tohle byl takový náš rituál, když se Velký Tom odněkud vracel, věděla jsem, že přiveze nějaké dobré víno. Příjemně se sedělo v naklizeném pokoji, hudba tiše hrála a já se tulila do náruče svého chlapa, kterého bych nevyměnila za nic na světě.
Povídali jsme si, co zažil on na semináři, jak se mu cestovalo, já mu zase řekla o jeho matince a uklízení s ní, o odchodu Kačenky ze školy a nakonec jsem mu ukázala dopis od Petra Kroupy. Byl překvapen stejně jako já, že se ozval po takové době.
V dopise psal, že se má dobře, má spoustu práce, znovu se oženil s doktorkou z Čech, o hodně mladší. Zrovna letos se jim narodila holčička, které dali jmého Adélka po manželčiné matce. Pracuje na nějaké soukromé klinice v takovém menším kanadském městě, jehož jméno nám nic neříkalo. Velký Tom nakonec donesl svůj starý atlas a dali jsme se do hledání. Bylo to docela zábavné. Když jsme město Moosonne v Ontariu našli, byli jsme překvapeni, kam až se Petr, ten velký milovník kultury, sportu a společnosti vůbec dostal. Daleko na severu Kanady u věčně studeného Hudsonova zálivu, v malinkatém městečku se 3000 obyvateli, našel svůj útulný domov. Docela nás to překvapilo a nebýt krásné fotky, která byla v dopise vložena a na ní se usmívala Petrova tvář spolu s malou princezničkou, museli bychom si myslet, že se mu moc dobře nedaří a je tam někde velice nešťastný. Opak byl pravdou.