close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2009

Můj Velký Tom - Rozhodnutí

22. prosince 2009 v 8:54 | já |  Moje povídání
Vánoční prázdniny začínají za dva dny a já pořád nemám všechno nakoupeno, jak jsem se přesvědčila ve svém notýsku. Pravidelně si do něj dělám drobné poznámky, tak jak mě napadají dárky pro moje tři chlapy. Po vyučování se vydáme s Věrou do města nahlédnout do těch malých obchůdků, jejichž množství se kupodivu letos trošku zvětšilo.
Ach, jo, jak já už se těším na dny volna, na odpolední povídání u kávy, kdy si k nám přisednou kluci a my dva jim povídáme, jaké to bylo za našich dětských dnů, co jsme dostávali pod stromeček a jaká jídla se u nás vařívala. Věčné otázky, na které kluci už slyšeli odpovědi několikrát a které je každoročně ve dny adventu znovu a znovu okouzlují nádechem historie.
Těším se na společné večery na chrámových koncertech a následných procházkách ztichlým parkem ke hřbitovu, kde odpočívají moji rodiče a Tomův otec. Projdeme se podél hřiště, kam moji tři chlapí utíkají, jak jen to počasí dovolí.
Nádherné večery strávené při televizních pohádkách a filmech, při nichž všichni pociťujeme to největší štěstí.
Probrala jsem se ze zamyšlení, mrkla na hodinky a usoudila, že je nejvyšší čas jít k obědu. Zamkla jsem kabinet, prohrábla si rukou vlasy a vydala se chodbou k jídelně.
"Venco! Počkej na mě! Něco pro tebe mám!"
Kolega Páral se zastavil a otočil. Šibalsky se usmál a jeho otázka "a co to je, ty moje slunečnice?" proťala ticho proskleného krčku, spojujícího budovu školy s jídelnou. Slunečnice mi říká od té doby, co jsem měla ten bláznivý nápad a koupila si kdysi v létě plážovou tašku, na níž byla obrovská slunečnice, tak nápadná svou zářivou barvou, že mě všichni viděli a poznali na hony daleko.
Sáhla jsem do kapsy a podala mu nádhernou, velikánskou známku, která zdobila obálku od Kroupy. Podíval se na ni a obdivně zamlaskal. Své poděkování mi šeptl do vlasů a lehce se při tom uklonil. Kolemjdoucí studenti budou mít zase o čem povídat.
Když jsem se vrátila od oběda, čekal mě u dveří Viktor, jeden z několika málo kluků, studujících na naší škole. Čahoun s rezavými vlasy, oblečený do bílé uniformy stál a ledabyle se opíral o dveře kabinetu. V ústech měl žvýkačku a mlel pantem jako volek. Chtěla jsem ho napomenout, ale předběhl mě a podával mi nějaké papíry.
"Paní učitelko, mám pro vás obálku! Dala mi ji pro vás hlavní sestra a máte prý se jí co nejdříve ozvat."
Bylo mi jasné, co v obálce je, proto jsem jenom poděkovala a beze slova zmizela v kabinetu.
Rychle jsem natočila do konvice vodu, nasypala kávu a nedočkavě rozbalila obálku . Nadpis hlásal - Informace pro zájemce o odbornou stáž na Klinice Sv. Nikolause v Torontu - a podrobnosti týkající se téhož. Podpis Marie L.
V rožku připnutý lísteček s drobně psaným vzkazem - Linko! (což byla zdrobnělina mého jména Julie), posílám ti ty slíbené papíry! Prosím tě, prostuduj si to co nejdříve, čas kvapí a chceš-li tam odjet, máš nejvyšší čas začít něco dělat. A, Lino, buď tak hodná a ozvi se ještě do svátků. Pa Maruna!"
Tu máš čerte kropáč! Ještě včera jsem si myslela, že je dost času a teď bác. Prý do svátků! Jediný pohled na stránky kalendáře mě ubezpečil o 6, slovy šesti dnech, které mám na přečtení, rozmyšlení a vysvětlení celé naší rodině. Tak, to abych už dnes večer začala. Zazvonilo a já musela opět do hodiny. Posbírala jsem ze stolu hromádku papírů s opraveným testem a vydala se sdělit žákům výsledky. Odpolední dvě hodinky už jsem nějak přetrpěla a rychle pospíchala do města.
Davy lidí mě vyplivly z autobusu několik desítek metrů od nákupního centra. Chodím tam nerada, ale dneska už není zbytí. Vánoční nálada krouží a chytá každého, kdo se přiblíží do vzdálenosti několika desítel metrů. Vysokánský strom, ozdobený spoustou světýlek, bliká do rytmu vánočních odrhovaček a káždým otevřením dveří vás závan příjemného tepla a vánoční vůně láká dovnitř.
Proběhla jsem elektru, vybrala pro kluky dárky dle přání. Tomášovi DVD přehravač a Davidovi nový, podle jeho přání již nikoliv dětský, telefon s foťákem, radiopřijímačem a GPSkou, kterou si strašně přál.
Když jsem míjela pokladny, zahlédla jsem u jedné z front Marunu. Mávla jsem na ni a dala jí jasně najevo, že letím domů, číst ty její papíry. Usmála se a začala se věnovat svým dcerkám.
Večeře proběhla v pohodě, David nám oznamoval termín lyžařského výcviku. Tak to je další akce, která na mě čeká po vánocích. Musím překontrolovat jeho lyžařské vybavení, určitě už je mu malé, Otřásla jsem se při pomyšlení, kolik to zase bude peněz.
Než jsem v kuchyni zhasla světlo, překontrolovala jsem, zda je vše jak má být, dlaní přejela ubrus na stole, urovnala hlavičky slaměnek ve středu adventního věnce a vytáhla krabici s drobnými slanými krekry.
Velký Tom seděl s klukama v obývacím pokoji a s napětím sledovali sportovní zpravodajství. Položila jsem před ně misku s krekry, sedla si vedle Velkého Toma a chvíli jsem je pozorovala.
Byli to nejcennější a nejlepší, co jsem v celém svém životě měla, co jsem získala a vytvořila. Tak to je moje rodina! A té teď musím prozradit svůj záměr, opustit je na půl roku! Jak to asi příjmou? Jak budou reagovat? Jak jenom začít? Mám to na ně vychrlit všechno najednou nebo pomaloučku? David právě něco vysvětloval otci, když jsem se odhodlala začít.
"Poslouchejte mě, chviličku, chci vám něco říct!"
Podívali se na mě se zvědavostí v očích. Velký Tom se narovnal a přestal chroupat krekry.
"Copak je, paní čelko?" pronesl Tomáš, jak měl ve zvyku, i když věděl, že mě způsob jeho řeči vytáčí.
"Já vím, bude zase kázání kvůli tomu včerejšímu binci, který jsme měli v pokoji! Tak začni, drahá matinko! Jsme jedno ucho!"
Velký Tom se na něj podíval a napomenul ho pohledem.
"Dostala jsem zajímavou nabídku a nepřemlouvejte mě, já už se rozhodla ji využít," začala jsem pomalu vysvětlovat, oč se jedná.
Chvíli bylo ticho, asi zpracovávali právě vyslechnuté informace, pak začali jeden přes druhého s otázkami typu - a to tam budeš celou dobu? A nemůžeme jet s tebou? A to budeš chodit do školy nebo do práce? Myslíš si, že ti bude stačit tvoje chabá angličtina?
Velký Tom vstal a otevřel okno, z venku dovnitř doléhal hluk ulice a pokřik nějakých opilců vracejících se odněkud z města. Na našem sídlišti naštěstí žádná hospoda není, a tak jich naštěstí mnoho není.
Kluci mezi sebou řešili nějaký problém a já čekala, jak se kdo vyjádří. Věřila jsem tomu, že moje cesta bude schválena. Nejdéle trvalo rozhodování kupodivu klukům. Velký Tom si sedl vedle mě, vzal mě za ramena a jednoznačně souhlasil. Když potom řekl, nahlas, že "oni to tady beze mě zvládnou!" přidali se i kluci. Pak už jsme jenom řešili moji špatnou angličtinu. Velký Tom mi slíbil dávat večer lekce a rozhodl se začít hned. Od této chvíle se se mnou snažil bavit co nejvíce anglicky, abych zdokonalila svou výslovnost a naučila se reagovat na otázky.

Nejde a nejde!

22. prosince 2009 v 8:53 | já |  Moje psaní
Čekám a ona pořád nikde!
Potřebuji ji, těším se na její políbení! Na závan čerstvého vzduchu, který s sebou vždycky přinede. Pokoj je vyvětraný, naše oblíbené křesílko zeje prázdnotou. Včera jsem se udělala opět lákavě krásnou! Manikůra, lak na nehtíky, účes a nezbytná vůně. Pokoj je prosycen vůní vanilky, od radiátorů sálá teplo a ona nikde!
Tak teď si sednu s kávičkou v ruce, třeba ji přilákám. Zavírám oči a sním! Sním o tom, jak to bude krásné, až se zase objeví a bude tady se mnou. Slibuji, že si ji budu hýčkat a dovolím jí úplně všechno. Může mě líbat na čelo, do vlasů i jinam, jen kdyby tady už byla.
Ale ona pořád nejde a nejde.
Bez ní je tady pusto a moje ruce jenom tak leží ladem v klíně. Už by chtěly rozběhnout se a zahrát nějakou melodii na černou desku klávesnice.
Tak kde jsi! Haló, slyšíš mě? Čekám na tebe a je mi bez tebe smutno!
Nic. Ticho, jen vítr za okny !
Že by se na mě zlobila? Proč?
Tak proč už nejdeš, múzo!


Zimní slunovrat a staří Slované

21. prosince 2009 v 11:55 | stránky Středověk a časopisy |  Váže se k dnešnímu datu
Letos nastane 22. prosince 2007 v 06 hodin a 8 minut. Pro mnoho z nás je skutečným symbolem "návratu" Slunce - dny se konečně zase začnou kousek po kousíčku prodlužovat a nadvláda dlouhé zimní tmy tak bude postupně slábnout…
Jak vlastně naši staří slovanští prapředci tento svátek nazývali? Leccos se dá odhadnout z toho, jak jsou "Vánoce" dodnes nazývány v ostatních slovanských jazycích. (S češtinou ani slovenštinou si nepomůžeme - přejali jsme název z německého Weihnachte - svatá noc.) Najdeme například hornolužickosrbské "hody", dolnolužickosrbské "gódy", či kašubské "godë". To nám ale moc nepomůže, protože praslovanské "god" znamenalo svátek obecně.
O něco vyšší vypovídací hodnotu má slovinské označení "božič" nebo chorvatské a srbské "bozić", které označuje narození "mladého boha". Běloruské "koljady" a bulharská "koleda" jsou také předkřesťanského původu (z latinského Kalendae - označujícího první den v každém měsíci) - zmínky o koledě u Slovanů jsou už v Euchologiu sinajském z 9. století. Slovo "koleda" nejspíš v určité době na celém slovanském území vytlačilo původní název slavností zimního slunovratu.
Zimní slunovrat je určitě důvodem k radosti a oslavám. Možná si pomyslíte - v dnešní době ale máme v období slunovratu "na práci" něco úplně jiného - slavíme přece Vánoce! Svátek, který se Sluncem nemá nic společného…
Není to tak úplně pravda. Vánoce - druhý nejvýznamnější křesťanský svátek - jsou oslavou zrození - v té době (25. prosince) se údajně narodil Ježíš Kristus. A co se slavilo, před narozením Krista, tj. v době předkřesťanské?
Zrození Slunce. A to nejen "u nás", ale i jinde ve světě - u amerických indiánů, v Asii atd. Staří Řekové slavili zrození boha Slunce Hélia, Římané měli Saturnálie - svátek původně zasvěcený etruskému otci bohů, Saturnovi. V roce 274 římský císař Aurelián stanovil jako datum oslav zimního slunovratu 25. prosinec - den natalis solis invicti - den Zrození nepřemožitelného Slunce. Také Slované měli ve svém panteonu sluneční bohy - Svaroga, "boha nebeského světla, přemožitele tmy a chaosu", Dažboga, "boha Slunce" a Svarožice - "boha ohně". A také v jejich "kalendáři oslav" měly slunovraty významné místo.
Je možné průběh oslav rekonstruovat alespoň částečně. Zcela jistě souvisely s uctíváním nejvyššího a nejstaršího slovanského boha - Svaroga. Ten měl syna Dažboga, boha Slunce. Dažbog se o zimním slunovratu jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá. Co se ale děje mezi jeho úmrtím a narozením, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy na světě nastává chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se k nám dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků.
Jak tomuto chaosu zabránit? Slované k tomu měli spolehlivý prostředek…
Oheň!!!
Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně - na jediném bezpečném místě. Od jižních Slovanů známe tento obyčej: hospodář odešel už za svítání na Štědrý den do lesa a zde odsekl speciální poleno - tzv. badnjak (nebo bădnik) - jeho název je odvozen od slovesa "bdíti" a souvisí právě se zvykem hlídat oheň celou noc. (Štědrý den nazývají Badnji dan.) Sekání "badnika" předcházely různé magické praktiky - např. ho posypali ho obilím, polévali mlékem nebo vínem, mazali medem… Kmen se směl porážet jen z jedné strany (na druhé se pouze udeřil sekyrou), nesměl padnout na jiný strom - to znamenalo neštěstí - ale musel směřovat k východu apod. Nejčastěji se jednalo o dubové dřevo, ale mohlo být i jiné (např. hruška). Poleno se doneslo domů a zapalováno bylo až za soumraku. Pravděpodobně "badnik" symbolizoval starý rok nebo Dažbogův idol.
Také si neumíte představit Vánoce bez zapálených svíček? Jejich mihotavé plápolající světlo dnes sotva nahradí elektrické žárovičky, i kdybyste jimi měli omotaný celý dům od střechy až po základy. Element ohně byl nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou.
Odsud tedy pramení obliba všech těch vánočních lampiček, světýlek a svíček, které máme tak rádi. Dodnes v nich vidíme ochránce života a domácího krbu.
Po zapálení svátečního ohně začala večeře. Během slavnostního přípitku k ní byly pozvány i duše zemřelých předků. Na stůl bylo sneseno co nejvíce postních (nemasitých) jídel - lišila se podle krajových zvyklostí. Nesměla ale chybět jablka (symbolizující zdraví), ořechy (symbol hojnosti) a česnek (s ochrannými účinky). Hlavní roli mělo pečivo - podávalo se hned po přípitku a rozděloval ho hospodář. Nejčastěji se jednalo o chléb, později ho nahradila vánočka (calta, húska) nebo speciální kulatá oplatka či koláč - ve tvaru slunečního disku. Bývaly zdobené svastikou nebo křížem v kruhu. Pečivo se dělilo na tolik částí, kolik bylo členů domácnosti (včetně předků).


Kozoroh

20. prosince 2009 v 10:07 Víte, že?

Vánoční kapr ve zlatých šupinách

19. prosince 2009 v 18:25 | stránky Třeboňský kapr |  Něco dobrého na zub
Vánoční kapr je středoevropské specifikum. Už od středověku se mohl jíst v době půstu, protože stejně jako ostatní ryby nebyl považován za maso. V českých zemích bylo odpradávna značně rozšířeno rybníkářství a kapra si mohli dovolit i nemajetní lidé. Některé prameny uvádějí, že se kapr na vánočním stole objevil už v 17. století, ale ve větší míře se u nás o Vánocích konzumuje až od konce 19. století. Štědrovečerní kapr se stal jedním ze symbolů českých Vánoc.


Ingredience

600 g porcovaného kapra, 2 vejce, 30 g škrobové moučky, 100 ml mléka, 50 g hladké mouky, sůl, drcený kmín, 250 g kukuřičných lupínků, olej na smažení, citron

Popis přípravy receptu

Porce kapra důkladně osolte a okořeňte trochou drceného kmínu. Nechte případně odležet v lednici. Z vejce, škrobu, mouky a mléka vyšlehejte řidší těstíčko. Osolte ho a také nechte chvíli stát, aby mouka dobře vázala. Pak porce kapra máčejte v řidším těstíčku, nechte ho lehce stéct a pak teprve vložte do mísy s pomačkanými kukuřičnými lupínky. Opatrně ze všech stran přimáčkněte lupínky k rybě.
Následně jednotlivé kousky smažte v mírně rozpáleném oleji. Lupínky by při vysoké teplotě shořely. V pánvi kapra smažte jen tak, aby se osmahly kukuřičné lupínky.
Pak bez ohledu na to, zda je kapr celý prosmažený nebo ne, porce vyjměte, vložte je na plech a dopékejte kapra v troubě při 90 stupních asi deset minut. Podávejte s klasickou přílohou - bramborovým salátem.

Pojďme nakupovat pro Ježíška!

19. prosince 2009 v 14:39 | já |  Moje psaní
Tak co, máte už nakoupeno? Myslím, že to letos není žádný problém! Vždyť vám všude nabízejí úžasné slevy, 20,50-70%. To je přece prima, ne? V některých obchodech vám za starý přístroj odečtou nějakou tu stovku, ba i tisícovku. K některým věcem vám přidají dárek, jako např. v prodejnách s bílou technikou. Dostanete žehličku, DVD, topinkovač ba i druhou malou televizi! To už se přece vyplatí, nebo ne?
Obchodníci se předhánějí a poštovní schránky se plní reklamními letáky. Odevšad se na vás hrnou nabídky a vy odoláváte a odoláváte, až neodoláte. Ono se to ani nedá, tam mají krásné vánoční ozdoby a k nim vám přibalí nějakou zbytečnost, onde koupíte TV a dostanete druhou malou k tomu. V onchodech s potravinami máte neustále nabídku Dva za cenu jednoho! Tak nekupte to, kartičky do nichž si lepíte za třísetkorunový nákup známky a sbíráte body. Pak za plnou kartu máte zdarma láhev vína! No, nejsou obchodníci prima!
Celí spokojení si donesete zboží domů, prohlížíte a těšíte se s ním. Pak sednete k reklamním letákům, nebo kouknete na stránky jiných obchodů a zjistíte, že darovaný mobil je vzor už nejméně prodávaný, žehlička, kterou jste dostali, je nejlevnější z typů a prášek na praní má procházející expirační dobu, tzn. že už skoro nevoní a jeho prací síla je, no řekla bych už skoro nijaká.
Proto se vždycky pořádně rozmyslete, zda si koupíte např. pračku vyrobenou před třemi roky, která má velkou spotřebu a malou odstředivou sílu, tudíž je energeticky velmi náročná.
Všechny velké slevy, zvláště ty před Vánocemi jsou moc dobře promyšlené a každý, koho nalákají, časem jistě spláče nad výdělkem.
Neházím všechny obchodníky do jednoho pytle, jsou určitě i poctiví, kteří to myslí dobře, ale jak je od sebe rozeznat!!

Aby stará krása nezašla

18. prosince 2009 v 9:02 Můj koníček
Opět jsem sáhla do své sbírky pohlednic a nabízím vám ke koukání. Jsou to pohlednice skoro stoleté, ale jejich námět je kouzelný.



Zázračná studánka

17. prosince 2009 v 12:12 | Novinky cz. |  Co jsem četla jinde!
Zázračná studánka na Křemešníku vyvěrá vždy od Vánoc do jara
Vrchol Křemešník (765 m n. m.) na Vysočině je známé poutní místo s nádhernou přírodou. V okolí je několik studánek, které jsou opředeny řadou pověstí. Jedna z nich, Zázračná neboli Zlatá, začne pravidelně rok co rok vyvěrat okolo Vánoc, později se proud vody zastaví. Kdo se chce přesvědčit na vlastní oči, má nejvyšší čas vyrazit, pramen by měl vytrysknout každým dnem
Zázračná studánka s kaplí sv. Jana a poustevnou.


"Voda začíná téct vždy okolo Vánoc, pak se zastaví v čas Křemešnické pouti koncem května. Je zajímavé, že studánka nereaguje na počasí, déšť nebo sníh, ať je sucho, nebo hodně vody, pramen vytéká vždy od Vánoc do jara."


Dopis Ježíškovi

17. prosince 2009 v 10:26 | já |  Moje psaní
Milý Ježíšku!
Hned na začátku bych Tě chtěla upozornit na to, že už nejsem malá holka. Dostaneš tisíce dopisů, tak chci aby jsi hned zpočátku, můj dopis bral zcela vážně.
Než začnu vypočítávat svá přání, kterými Tě doufám, neobtěžuji, napíšu Ti co si nepřeji. Bude to možná jednodušší, co říkáš?
Tak teda jako první si nepřeji do příštího roku poznat jakoukoliv novou nemoc. Znám jich už dost na to, aby mě otrávily život, tak prosím Tě, už žádnou novou.
Nenechej prosím Tě někoho ještě znovu oddálit důchodový věk! Já už to mám za pár, tak ne abych ještě musela jít na deset let dělat!
Možná, že by se také dalo zařídit, aby nebyly třeba žádné půjčky
Nechci slyšet po celý příští rok v rozhlase nebo televizi, že nějaký vykuk zase obral státní kasu o pár set milionů, myslím, že si dluhy naděláme sami, tak proč ještě krást.
Za další, milý Ježíšku, buď tak moc hodný a neobjevuj už žádné nové politiky a nebo nové strany. Nechej je někde hluboko ve svém šuplíku, i tak jich máme dost a je v jejich přebíhání, ze strany do strany, pěkný chaos.
Také po Tobě nechci nové a nové stoprocentně pravdivé zprávy o tom nebo jiném člověku. Každý z nás se dokáže znemožnit sám, tak proč k tomu ještě ničit papír a (naše lesy).
Nechci, další nesmyslné poplatky, nejasné zákony a nic neříkající rozhodnutí!
Také Ježíšku, nechci další vrásky, šedivé vlásky a kila na víc. Ty si nechej pro toho, kdo Tě o ně bude žádat.
Vidíš, já po Tobě vlastně nic nechci, jsem skromná! Mě bude stačit, když mi splníš jenom obsah tohoto dopisu.
Takže Ježíšku, máš co dělat, aby jsi to všechno splnil! Držím Ti všechny palce!
A mnohokrát děkuji!!!

Můj Velký Tom - Maruna

17. prosince 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
Ona to se mnou vždycky uměla. Dokázala mě utáhnout, jak se říká, na vařený nudli. Vždycky a všude byla vůdce, kterou poslouchala celá třída, dokonce i naši čtyři kluci. Měla v sobě "velitelské geny po svém otci", jak říkávala. Nepamatovala se na něj, ale od matky věděla, že byl nějaká větší šarže ve zdejších kasárnách. Zemřel, když byla moc malá, ale ty geny v ní zůstaly.
Píšťalka pronikavě ukončila utkání v malé kopané mezi Nemocnice I. - sestry a Nemocnice II.- doktorky. Právě jsme vyhrály, my žákyňky, kterých nás v družstvě Nemocnice sestry ,byla většina, a s velkým hurá jsme pádily na tribunu, kde jsme měly věci a odkud jsme sledovaly další zápasy. Unavené, okopané a zaprášené, ale radostí bez sebe jsme posedaly na lavičky, kde Maruna mávala otevřenou láhví slivovice a zvala nás k tzv. desinfekci.
Ach ,ta Maruna, to je kvítko, hned od prvního dne, kdy jsem se posadila v prvním ročníku do lavice a ona přisedla, staly se z nás nerozlučné přítelkyně. Nevím, co nás k sobě připoutalo, byly jsme naprosto odlišné a pro celou třídu komická dvojice. No, jenom si to představte, při příchodu profesorky vedle sebe stojí trpaslík a obr.
Maruna, nejmenší holčina ze třídy a já, pro změnu zase ta nejvyšší. Možná jsme působily komicky, ale nám to nevadilo. Věčně jsme si měly o čem povídat, dokonce jsme si zavedly speciální posuňkovou řeč, aby nás holky nemohly odezírat. Do fotbalového družstva mě také přivedla Maruna, která byla jednou z nejrychlejších hráček a jejíž nohy byly pro soupeře vždycky pohromou. Nebylo dne, abychom se spolu po vyučování ještě nesetkaly, třeba u nás na internátě, kam chodívala Maruna hrát pink ponk, řečený pinčl. Byly jsme obě stejně bystré a stačilo nám jenom poslouchat přednášejícího. Učit jsme se nemusely. Na všech školních akcích, na plavečáku nebo na horách to byla právě Maruna, která držela veselého ducha třídy a nikdy nezklamala.
Po maturitě jsme obě nastoupily do stejné nemocnice, každá na jiné oddělení. Brzy na to, se vdala a zůstala doma. Narodila se jí první dcera, pak zmizela i s manželem v bývalé Jugoslávii, odkud pocházel. Dlouho jsme o sobě nevěděly, jenom sporadicky z dopisů.
Když začalo její manželství hrozit krachem, vrátila se i se třemi princezničkami domů k matce. Ve stejnou dobu jako já se přihlásila na studium do Brna. Tam jsme se opět po delší přestávce setkaly. Studovala na Doškolovacím ústavu pro zdravotnické pracovníky a brzy se stala hlavní sestrou nemocnice. Potkáváme se téměř denně na našem bývalém působišti, zvláště pak u maturit, kde pravidelně sedí v maturitní komisi.
Navenek působí přísným dojmem, ale je to pořád prímová holka, stejná jako dřív.
Na hřišti se začalo další utkání Nemocnice IV. - hospodáři a Nemocnice V. - řidiči. Bylo to rozdělení pouze papírové, protože za řidiče hráli dva lapiduši a vrátný. Seděly jsme s holkama a každá povzbuzovala někoho jiného.
"Tak pospěš, ty žížalo jedna, jseš pomalej jako hlemýžď."
"Jejda, on pro oči nevidí! Kam to kopeš? Propána, dyť je horší než děti ze školky!"
Maruna hvízdala na prsty, až mi zaléhalo v uších. Já po nějaké chvíli koukala jenom na toho dlouhána, který všechny převyšoval o hlavu. Byl štíhlý a hrál za hospodáře. Běhal po hříšti a všem kolem dokonale unikal. Měl perfektní práci nohou, jeho technika s míčem byla k nepřehlédnutí .
"Velký Tom, Velký Tom!" ozývalo se kolem dokola a já záhy pochopila, že ten dlouhán se jmenuje Tomáš, a protože je opravdu nejvyšší, volají na něj Velký Tom.
Tam jsem ho viděla poprvé a moc se mi líbil. Jako správná kamarádka poznala Maruna, že čumím jenom na něj a tvrdila mi, že je zadanej.
"Víš, právě jej ulovila doktorka z gynekologie, vidíš, ta, co sedí nalevo od nás a má tu modrou čelenku."
"Holka, tady ti pšenka nepokvete," dodala Maruna a opět zapískala na prsty.
Tehdy jsme ani jedna netušila, jak brzy se situace změní.
Každoroční Mikulášská besídka, pro děti zaměstnanců se ten rok konala ve velké jídelně. My mladice jsme byly požádány o pomoc při přípravě sálu, donesení stolů a židlí, nasáčkování ovoce a cukroví pro děti, ozdobení stolů a oken. My dvě s Marunou jsme si na ten večer plánovaly diskotéku . Jenomže osud tomu nepřál a chystal si pro nás jiné překvapení.
Byly jsme právě v pilné práci, když do místnosti dorazil Velký Tom. Nesl velikánskou krabici s kostýmem Mikuláše. Stála jsem a pozorovala ho.
Maruna do mě nevybíravě strčila a šeptla mi do ucha.
"Ty, Linko! Já mám nápad!" a aniž počkala na mou otázku, jakýže ten nápad vlastně je ,obrátila se přímo na Toma s otázkou, na niž si sama hned odpověděla.
"Jé, ty jsi pěkný Mikuláš! Potřebuješ k sobě pěknýho anděla a já jednoho znám!" řekla a postrčila mě dopředu. Tom se na mě podíval a lehce se usmál.
"Tak jo, stejně žádnýho nemám, ale musíš si sehnat nějaký kostým! Ještě máš dost času! a co kdybys ty," obrátil se na Marunu, "dělala čertíka! To by bylo docela dobré, ne?"
Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem neměla ani čas protestovat. Kostým jsme si lehce vypůjčili u ochotníků, kteří měli hlavní stan nedaleko nemocnice.
Tak se stalo, že děti měly ten rok na besídce nádhernou trojici, které to hodně slušelo, jak dokládají fotky v kronice. Po akci se šlo na chvíli sednout do blízké vinárny, no a další není třeba rozebírat. Doktorka z gynekologie byla zapomenuta a na jejím místě jsem se ocitla já.
Díky Maruně jsme se poznali a za rok na to vzali. Odsvědčila nám to a asi proto nám to tak dlouho vydrželo.