close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Sklepní strašidlo

14. listopadu 2009 v 10:25 | já |  Moje povídání
V koutě něco zašramotilo a my dvě jsme se přitiskly k sobě. Dvě blonďaté hlavy opatrně vykukovaly zpoza rohu, dávaje pozor, aby je "to" nevidělo. Chlad sklepních prostor a neznámé tajemno nás úplně pohltilo a my, nevnímaje čas se plně oddaly pátrání po strašidle.
Rodina mé kamarádky Běty bydlela v malé chaloupce přímo u zámecké zdi. Tatínek byl kastelán a jako takový měl klíče ke všem prostorám zámku. Veselý chlapík, kvůli jehož povídání a legračním příběhům jsem ho milovala.
Bětu jsem znala od první třídy, kam nás jedno krásné zářijové ráno přivedly naše starostlivé maminky. Byla jsem velmi drobounká, a tak jsem si sedla do první lavice, kam za chvíli posadili černookou rošťačku Alžbětku, které jsem začala říkat zkráceně Běta. Prožívaly jsme spolu denodenní starosti a radosti. Byla vyšší než já a postavou se spíše podobala klukům. Našla jsem v ní nejlepší kamarádku a ochránkyni, která se nikdy nebála dát dotírajícímu chlapečkovi pár pohlavků, nebo mu podrazit nohy. Stala se z nás nerozlučná dvojka, která brzy začala být v celém okolí známá. Chodily jsme spolu do nedalekého obchodu, do knihovny, sbíraly jsme v zámecké oboře kaštany pro lesní zvířata a především jsem spolu s Bětkou směly i mimo návštěvní hodiny bloumat zámkem, v době, kdy tatínek prováděl nezbytný úklid expozic. Trávily jsme s ním spoustu času a on nám o všem vyprávěl. Jak jmenuje ta a ta paní na obraze, čí bylo to krásné porcelánové nádobí, vystavené v jídelně. Spolu s ním jsme se dostaly i za tajné dveře, které vedly z ložnice paní hraběnky na tajné schodiště. Vyprávěl nám o událostech, které se v jednotlivých místnostech odehrávaly. Čím jsme byly starší, tím se vyprávění stávala tajuplnější a záhadnější. Hrávaly jsme si na hraběnčiny děti a na zámku jsme doslovala prožily celé dny.
Nejlepší to bylo o prázdninách, kdy jsem směla u kastelánových, jak jsem jim říkala, spávat. To byly ty nejkrásnější dny, kdy jsme s Bětkou šmejdily po konírnách, sklepeních i bývalém vězení. Bětka byla nebojácná a já se vedle ní odnaučila bát. Prázdninová dobrodružství bývala vždycky príma. Na zámku přibyli noví lidé, převážně kluci a holky ze škol, kteří si přivydělávali jako průvodci. S těmi jsme měly vztahy různé, někdo si nás nevšímal, někteří z nás měli legraci a jiní byli docela hodní.
Jednoho dne jsme si vymyslely novou hru. Použijeme vysokého Arnošta a spolu s ním se dostaneme do zakázaného skladiště. Zpočátku jsme se vždycky připletly ke skupince návštěvníků a spolu s nimi procházely zámecké komnaty. Pak nás napadlo nechat se zamknout v části zámku, kam chodívaly skupinky sice méně, ale v létě také. Trasa vedla přes Salla terrenu, po studeném schodišti ven do části zahrady zvané štěpnice, tou se pak prošlo k oranžériím a do přípravny zahradníků. Odsud už to bylo jenom kousek do stájí a skladiště. Tam jsme totiž měly namířeno. Tam bylo to poslední tajemství, které jsme ještě neodhalily. Ve skladišti podle vyprávění pana kastelána byly ty nejvzácnější věci, které se jen tu a tam dávaly do sálů. Věděly jsme, že Arnošt i ostatní průvodci vždycky dveře za skupinou zamykají, a tak jsme se opatrně proplétaly skupinkou, aby nás Arnošt neviděl.
Když za námi zamkl dveře chodby vedoucí ke schodišti, zatajil se v nás dech. Hurá a jdeme na to! Běta přitiskla ucho na dveře a poslouchala vzdalující se zvuk výpravy. Za chvíli bylo naprosté ticho. Chytily jsme se za ruce a opatrně se vydaly dolů ke stájím. Schodiště bylo studené a bylo tady šero, schody léty prošlapané nás vedly k tajemstvím obestřenému skladišti. Chichotaly jsme se a měly radost z toho, jak jsme Arnošta vypekly. Chytily jsme za kliku, a zklamáním nemohly ani promluvit. Dveře byly zavřené a my uvězněné ve sklepě. Naštvaně jsme si sedly na schody a Běta začala nahlas přemýšlet, co teď! Nazpět nemůžeme, tam je zavřeno a pro dnešek tudy už výprava nepůjde, dopředu ke štěpnici se nedostaneme. Jediná cesta vede malým okýnkem ve vedlejším sklípku. Bylo otevřené, ale pro nás dost vysoko. Různé haraburdí, které tady bylo, jsme pomaloučku prohlížely a dávaly na bok. Staré rámy z oken, samozřejmě bez skla, několik bedniček na zeleninu, kbelíky a zlomená topůrka hrábí, pytle od rašeliny ale nic pořádného, co by se dalo použít místo žebříku. A všude plno prachu a napadané drti od posledních oprav. Chvíli jsme se snažily poskládat na sebe bedničky, ale nebyly dostatečně vysoké a navíc, když jsem na ně šlápla, praskaly. Tak tudy teda cesta nevede, pomyslely jsme si . V tom jsme něco zaslechly z vedlejší chodby. Opatrně jsme se připlížily a nakoukly za roh. Nic, všude pusto prázdno. V tom to zašustělo za námi, ohlédly jsme se, ale opět jsme nic neviděly. Otevřeným oknem sem doléhal ptačí zpěv a hukot aut. Začínala na nás doléhat nervozita a možná i strach. Běta si z zpočátku namlouvala, že ji budou rodiče hledat, ale co já. Naši mě pustili ke kastelánům na prázdniny, a tak se o mě zajímat nebudou. Ach, jo! Navíc jsme dostaly hlad a z horka i chuť něčeho se napít. V tom jsme neznámé šustění zaslechly zcela zřetelně od okýnka nahoře. Když jsme zvedly hlavy uviděly jsme jakousí zvláštní kouli pohybující se zprava doleva a od ní spuštěný provaz. Vypadalo to, jako by nás nějaká neznámá bytost, obývající sklepní prostory, vybízela chytit se provázku a vylézt nahoru. Koule se stále víc a víc nahýbala do okna a na nás padl strach. Co, to je, to přece není ani Arnošt ani kastelán, tak kdo to může být, když o nás nikdo neví.
To už Běta nevydržela a začala ječet "Pusťte nás ven!!! My jsme tady! Haló!! Tatííí, mamííí!" a pak už jsme jenom brečely, s hlavama u sebe a na svou čest, slibovaly jedna druhé, že už se nikdy nebudeme do skladiště pokoušet samy dostat.
Když nás Arnošt vyvedl ze sklepa ven, byly jsme pěkně ušmudlané, ale nejšťastnější na světě. Byl na nás hodný a nikomu neprozradil, jak jsme se toulaly v zakázaném sklepení. Věděl o nás od první chvíle, a když pak zjistil, že s ním nejsme, bylo mu to jasné. Udělal si chvilku čas, oběhl oranžerii, vzal starou metlu, hodil na ni pytel a zavázal. Pak si opatrně stoupl nejdříve za dveře, kde chvíli dělal hluk, pak venku u okna a chechtal se, když uslyšel ten hrozný jekot.
Pro dnešek nás vytrestal, ale jestli si myslel, že už nadobro přestaneme z výpravami do sklepení, tak to se škaredě zmýlil!
 


Komentáře

1 Eva* | Web | 14. listopadu 2009 v 10:58 | Reagovat

Tohle myslím k dětství patří, protože bys neměla na co vzpomínat a o čem psát.  :-D

2 babi Maňasová | Web | 14. listopadu 2009 v 11:08 | Reagovat

Přesně jak píše Eva, patří to k dětství. My jsme s kamarádkou chodily prozkoumávat sklepy ve staré sokolovně a taky to bylo docela dobrodružné.

3 corly | 15. listopadu 2009 v 18:06 | Reagovat

Jéj,to bylo krásné.....a jasně,že by vás jen tak nezastrašil od dalšícch výprav!!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama