Můj velký Tom
30. listopadu 2009 v 7:23 | já | Moje povídáníProbrala jsem se kdesi nad Atlantikem, letadlo se mírně propadlo a pokračovalo v klidném letu. Pohled okénkem mě docela probral. Kolem nás se koulela bílá mračna jako načančaná peřina. Hluboko pod námi se táhly nekonečné vody oceánu a cestující podřimovali. Natáhla jsem si pohodlně nohy, rozsvítila lampičku a na uši si dala sluchátka. V televizi dávali nějaký cestopisný pořad a já na okamžik zahlédla známou siluetu Pražského hradu. Obrazovka připoutala mou pozornost natolik, že jsem písničku ve sluchátcích nevnímala.
Praha!! Česko!! Domov!! Moji kluci!!! Vracím se domů! Po dlouhých šesti měsících!
To všechno mě napadlo v jediném okamžiku a v očích mě zalechtaly slzy.
-----------------
Stojím u tabule a snažím se upoutat pozornost třídy. Začal nový školní rok a do tříd Střední zdravotnické školy nastoupilo nové mládí. Dostala jsem opět prváky a při každodenním styku s nimi mám dojem, že už nikdy nebudu mít tak správnou třídu, jako byla ta, kterou jsem právě dovedla k maturitě. Před očima vidím všechny ty načesané slečny, které se se mnou loučily na schodišti školy, hlasitým "Ahóóój!"
Tady mě vítají vyděšené tváře malých slečen, které se dostaly na školu a plné očekávání na mě koukají. Každá z nich má své představy a sny. Stejně jako jsme je měly kdysi my. Mám je naučit, co a jak se dělat má, a co a proč se dělat nemá.
Zazvonilo a já si začala balit věci se stolu. Proběhla jsem kabinetem, rychle sebrala ze skříně plášť a cinkaje v ruce klíči peláším k hlavnímu vchodu. Je samozřejmě zamčeno, krádeže se nějak rozmnožily, a tak paní ředitelka nařídila zamykat. Jen tak tak jsem stihla autobus, který dnes výjimečně přijel na čas. Zdravím se se známou a usedám na sedadlo. Za oknem se míhají jedna ulice za druhou, lidé přisedají a vystupují. Ještě dvě zastávky a jsem doma, pomyslím si, když se na kopečku objeví první výškové budovy.
Naše sídliště!
Stejné jako tisíce sídlišť u nás, zaparkovaná auta se střídají s řadami barevných kontejnerů a šedých popelnic. Je pozdní odpoledne a na ulicích pomalu utichá ruch. Jo, tak v létě nebo na jaře, to se to tady všude hemží dětmi, důchodci s pejsky, cyklisty a lidmi na inlajnech. Ale dneska je škaredě, pofukuje větřík a tak jsou ulice skoro prázdné. Vystupuji a snažím se zvednout límec, aby mě netáhlo za krk. Marně, vítr fouká a mete mi prach do tváří. Rychle vklouznu do chodby, nakouknu do poštovní schránky, v níž se opět bělá velká spousta inzertních letáků. Několik bílých obálek bezmyšlenkovitě strkám do kapsy pláště a přivolávám si výtah.
Uf, konečně 6 patro! U sousedů se rozštěkal Filip, malý ale zdatný hlídač. Podle něho už moji kluci poznají, že jsem na dohled. Klíče ode dveří jsou samozřejmě někde hluboko v tašce, pod nákupem. Nechce se mi je hledat, a tak zazvoním! Pronikavý hlas protne ticho našeho bytu a já stojím a čekám. Asi není nikdo doma, takže mi nezbývá než opět prohrabat celou tašku . Vklouznu dovnitř, tašku nechám dopadnout na koberec a zouvám boty. Opírám se o zavřené dveře a užívám si nezvyklého ticha v našem bytě. Ráda chodím bosa a tak lehce cupitám do koupelny, tam ze sebe shodím oblečení a dávám si sprchu. Ó to blaho!!
V kuchyni uložím nákup do lednice, zakousnu se do rohlíku a postavím si na čaj. Mám novou konvici, tak je to raz dva.
Připravuji večeři a vyhlížím oknem ven. Na obloze se odehrává barevné divadlo, zapadající slunce, tmavnoucí obloha a bílá mračna se dokonale promíchala a vytvářejí podivuhodnou kresbu.
Ozve se zarachocení klíčů v zámku a dovnitř vpadnou moji dva milánci, David a Tomáš! Překřikují se, kdo dal lepší gól! No jistě, dneska měli trénink, to tedy celý večer neuslyším o ničem jiném.
"Mami! My máme hrozný hlad!!" - zavolají místo pozdravu, proletí chodbičkou a zmizí ve svém pokoji. Samozřejmě, že je ihned napomínám, aby si nezapomněli umýt ruce a pak přišli ke stolu.
Večeříme bez velkého Tomáše, který se ještě někde zdržel, stejně jako každé tréninkové odpoledne. Poslouchám, co bylo ve škole a na tréninku. Táta je dneska oba chválil před ostatními v družstvu a oni jsou v sedmém nebi. Ti moji fotbalisti! Na polici v pokojíku se třpytí několik pohárů za vítězství ve školních zápasech a koupelna je neustále plná dresů, trik a trenek.
Komentáře
Hadi, tuším správně? Bude to zas povídání na pokračování? Babi má pravdu, protože si to myslím od té doby co si k tobě chodím číst, jen bych to poopravila - ty seš spisovatelka. Už se těším až přijde velký Tom domů! :-)
AHoj Hadi, tys měla být spisovatelka, umíš popsat obyčejný den tak zajímavě.