5. listopadu 2009 v 14:15 | já
|
Něco mě dneska velmi svědilo na zádech, v místech, kam si rukou za nic na světě nedosáhnu. Chvíli jsem přemýšlela jak a čím se podrbat, drbátka nemaje. Chvíli jsem se rozhlížela kolem, až mi padly do oka jehlice na pletení. Mám takové velmi velké dřevěné s kuličkou na jednom konci. Uf, to byla úleva, když jsem prováděla drbání. Ono je to záludná věc takové kousání a pálení, svědění a šimrání. Máte místa, kam se nepodíváte a nedostanete, proto je dobré mít doma dlouhou jehlici nebo vařečku. Polovička řeší drbání na zádech otíráním o futra dveří, přitom slastně funí a mě připadá jako nějaký zubr nebo bizon, který drhne svá záda o kmen stromu.
Někdy vás začne něco šimrat na tom nejnevhodnějším místě, právě v okamžiku, kdy hovoříte např. s učitelem u tabule, s nadřízeným (oj, to je hrůza, vydržet to), při řízení auta, kdy nadskakujete na sedadle, abyste si alespoň trošku pomohli. Dobíháte na tramvaj a začne vás něco šimrat na šlapce nohy, prší, nesete deštník a tašku a potřebovali byste se podrbat na nose. Nemá cenu se o tom šířeji rozepisovat, ale jistě to všichni znáte. A ten, kdo měl někdy zasádrovanou ruku, nohu, nebo alespoň prst, ví moc dobře o čem je řeč. Začíná to polehounku jakoby na zkoušku, co na to řeknete. Vemete si do ruky a zlehka klepete zvenčí na sádru. Moc dobře, víte, že čím víc se škrábete, tím víc to svědí. Když jsem naposledy měla nohu v sádře až po koleno, stala se mi věc docela zábavná. Šimralo to a nedávalo pokoj! Zpočátku stačila obyčejná špejle, trošku pošimrat a byl pokoj. Ale nepříjemný pocit se ozýval stále častěji, asi proto, že bylo docela teplo, kůže se pod sádrovým onvazem zvýšeně potila a tím více byla náchylná ke svědění. Seděla jsem s nohou nataženou na taburetce a snažila jsem se nějak zavrtat pod sádru. Nástrojů jsem vystřídala několik, od překližky po plastové pravítko. Úspěch to všechno mělo jenom chviličku. Napadlo mě chvíli si pod sádru foukat, ale ani to nebylo ono.
Když už jsem byla vynervovaná na nejvyšší míru, sebrala jsem právě onu dřevěnou jehlici s kuličkou na konci, strčila ji pod sádru a jezdila s kuličkou sem a tam. Zdálo se, že to zabírá. Nechala jsem si proto jehlici na stole v pohotovostní poloze. I stalo se, co se stát muselo. Při jednom mém zákroku si milá kulička řekla dost, pustila se jehlice a zůstala za sádrovým obvazem.
Tak a co teď? No, nedalo se nic dělat, musela tam zůstat. Pozvolna se posouvala a popojížděla při chůzi až skončila přímo na kotníku. Ta potvora, mě několik dnů trápila a já se viděla s otevřenou ránou. Pak se mi podařilo kuličku střepat pod chodidlo a tam už zůstala. Nepřála bych vám vidět výraz kolegyně, která mi sundávala sádrový obvaz za několik dnů dolů. Ne že byl celý pěkně rozdrbaný a pěkně špinavý venku, ale i uvnitř byl potrhaný, buničitá vata pomačkaná a průban, který se dává pro svou jemnost přímo na kůži, byl samá díra od jehlic a háčků. No a korunu tomu všemu jsem dala já, když jsem po uvolnění sádry vykřikla "počkej, já tam něco mám!" Kolegyně se podívala a uviděla dřevěnou kuličku, zakroutila hlavou a beze slova mi ji podala. Dneska už je kulička přilepená nazpět na jehlici a nikdo neví, co si prožila. Jenom já a teď také vy!
Se sádrama jsem si užila loni a přeloni. 8-O
Hadi, ty dřevěný jehlice s kuličkou mám taky a jde to s nima fakt dobře. :-P