close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak jsem se zamilovala 7

25. listopadu 2009 v 9:33 | já |  Moje povídání
S hlavou v oblacích jsem se vznášela několik měsíců. Zdálo se mi, jako by se pro nás dva zastavil čas. Při tom všem jsem ještě chodila do práce a každou volnou chvíli jsem cestovala do Čech za svou láskou.
Byl zaměstnancem jednoho předrevolučního podniku jako obchodní náměstek. Tudíž měl spousty různého ježdění a zařizování. Někdy jsem dojela na "báječný víkend" a čekalo mě překvapení v podobě prázdného bytu. Lednička plná připraveného jídla, na stole dopis, ať čekám, že se brzy vrátí. Neměla jsem tušení, kdy to bude, tak jsem si málokdy vyšla do města. Poctivě jsem čekala na okamžik, kdy se v zámku ozve klíč a jeho zarostlá hlava s tím nejkrásnějším úsměvem se konečně objeví. Čekání bývalo rozdílně dlouhé, někdy jen pár hodin, jindy jsme se doslova míjeli ve dveřích, já odjížděla, a on se vracel. To byly ty nejhorší chvíle!
Stalo se také několikrát, že nedorazil vůbec, jenom mi poslal telegram, ať se nezlobím, že to tentokrát bohužel nevyjde. Cesta domů pak byla dlouhá a já se vždycky zaříkala, že tam už nikdy nepojedu a nechám ho být. Ale to víte, zamilovaná hlava = vygumovaná hlava.
Doma ani v práci jsem pochopitelně o těchto nepodařených víkendech s nikým raději nemluvila, což dneska vidím zcela chybné.
Když jsem tak zase jednou seděla v jeho sice krásném ale prázdném bytě, začala jsem si prohlížet nějaké volně položené album. Naše fotky z Prahy, já u vřídla ve Varech, turisté u Lomnického Plesa. Všechny fotky vyvolávaly obrovské množství vzpomínek a mně bylo do breku. Smutnila jsem u kávy a už jsem chtěla album odložit, když jsem si všimla drobně napsaného, šestimístného čísla a dvou velkých písmen - VM. Trošku mě to zarazilo, pak jsem album strčila do regálu a přestala na to myslet. Večer se ozvala Zdenkova dcera Inka, a chtěla vědět, zda je táta doma a nebo kdy se vrátí. Bylo mi docela divné, že se neptá, s kým mluví a kdo je u otce v bytě! Nechtělo se mi trávit večer sama a tak jsem jí řekla, ať dojde (bydlela jenom o několik ulic dál), že si alespoň popovídáme. Slíbila, že tak za hodinku je tam. Byla jsem ráda, že mám co dělat, nachystala jsem nějaké občerstvení (jednohubky a tak), víno v lednici také bylo a já začala počítat minuty do Inčina příchodu.
Sice jsme se už jednou viděly, ale to bylo u nás v nemocnici, kam přijela otce navštívit tehdy ještě společně s Monikou (jeho tehdejší přítelkyní). Inka byla krásná mladá dáma, s pronikavým pohledem a dlouhou tmavou kšticí, sepnutou do parádního účesu. Od Zdeňka jsem o ní věděla jenom pár drobností. Žila sama v jejich dřívějším bytě, který jí zůstal po matčině smrti. Zdeněk jí ho velkoryse přenechal a sám si pořídil menší. Na to že byl vlastně neustále pryč, mu dvoupokojový byt docela stačil. Do zaměstnání dojížděla do Prahy, kde pracovala v nějaké módní redakci. Měla po Zdeňkovi výtvarný talent a dělala něco do grafiky a foto.
Seděly jsme spolu a vyprávěly si, docela jsme si padly do oka a čas ubíhal. Když si ženský otevřou víno, neobejde se to ani jednou bez cigaretky, pak se otevře druhá láhev a je jasné, že se hned nekončí. Bylo nám hezky, nasmály jsme se a nad ránem jsem Ince nabídla, ať si ustele v tátově ložnici a přespí tam. Ráno jsme se probudily, uvařily si kávu a společně jsme se šly projít městem. Kolem poledne jsme si byly blízké jako nejlepší přítelkyně. Ještě mě ten den doprovodila na nádraží a já se vrátila domů.
Za několik dnů jsem od Inky dostala nečekaný dopis. Psala, že se mnou potřebuje nutně mluvit a že nechce, aby o tom otec věděl. Vrátil se prý nějak hodně pozdě v noci, ten den, co jsem odejela domů a když se dozvěděl, že jsme spolu strávily víkend, tvářil se nějak podivně. A navíc musí mi nutně něco říct, co bych rozhodně měla vědět. Daly jsme si schůzku na poloviční cestě v Brně. Netrpělivě jsem čekala Zdeňkův dopis nebo zavolání. Když se konečně ozval, byl milý a laskavý jako vždycky, jenom trošku rozladěně mi vytkl, že jsem mu nedala vědět, kdy přijedu a že mu to připadalo jako přepadák, ještě navíc i s Inkou. Tak ukrutně si tentokrát bránil své soukromí a své právo vědět, kdy a kam pojedu, že mě až zamrazilo. Zase ta jeho nesmírná touha ovládat mě jako loutku.
 


Komentáře

1 Bublinka | 25. listopadu 2009 v 9:42 | Reagovat

http://bublinka1234.mondozoo.com
prosím podívej se dekuju

2 Jarka | Web | 25. listopadu 2009 v 9:59 | Reagovat

Už cítím malé trhlinky ve vztahu, bylo prima, že jste si tak padly do oka s Inkou, ale Zdenek evidentně něco tají. A co znamalo těch šest čísel s písmeny VM, nebylo to číslo telefonu? Hadi to jsem zas napnutá a natěšená na pokračování! :-)

3 babi Maňasová | Web | 25. listopadu 2009 v 10:32 | Reagovat

Ahoj Hadi, to se tak krásně čte, román na pokračování. Jsem napnutá, jak to bude dál.

4 Eva* | Web | 25. listopadu 2009 v 12:47 | Reagovat

Ahojda, jdu jen pozdravit

5 iva221 | Web | 25. listopadu 2009 v 15:33 | Reagovat

Vyprávíš to moc hezky, jsem zvědavá co bude dál.

6 Motýl | 26. listopadu 2009 v 23:07 | Reagovat

Ty nám dáváš, čtu to jako červenou knihovnu dneska to otevřu na pokračování a nikde nic. Jeden z prožívaných příběhů života. Ano krásně se to čte,ale já čtu i mezi řádky i proto jsem tak zvědavá. Zajímají mne zážitky ze života. I napíšu pak v komentáři nakonec co já vím o takovémto  manželském soužití.Zatím píšu jen, že čekám...Motýl. :-(  :-(  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama