close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak jsem se zamilovala 5

21. listopadu 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
V té době jsem měla velmi špatné spaní. Jen jsem zavřela oči, byla jsem s ním! Viděla jsem ho na nádraží, při nákupu v obchoďáku, prostě všude. Ty jeho nežné modré oči, jako pomněnky! Nebyla se mnou žádná rozumná řeč a já v tu dobu vypustila z hlavy všechno ostatní. Zkrátka byla jsem nadobro ztracená.
Těšívala jsem se do práce tak jako nikdy dříve, všude jsem hledala jeho oči, snažila se s ním alespoň na okamžik promluvit. Bylo to těžké, kolegyně měly oči i vzadu a naše vrchní byla bába princmetálová, které nic neušlo.
Ten nový rok jsme začali takovou malou rekonstrukcí oddělení a následným malováním. Proto se v tu dobu nepřijímalo nic, co by nebylo akutní, Operace v té době neběžely, nebylo by kam pacienty uložit. Asi 14 dnů jsme sloužily po jedné i přes den, po ranní vizitě nastalo období volnějšího chodu oddělení. Pak následovalo uklízení a stěhování. Tahali jsme postele a matrace z jednoho pokoje do druhého a byla při tom docela psina. Chlapi seděli v jídelně a měli ke všemu a všem připomínky. Zdeněk se těchto hrátek nezúčastňoval, většinou v tu dobu proklouzl zadním schodištěm ven na kuřáckou. Myslím si, že nikdo neměl takový přehled o pacientech, jako já.
Kolem 15. ledna byl Zdeněk propuštěn, věděli jsme to už nějaký ten den a já začala být smutná. Domluvili jsme se na společném víkendu u jedné naší společné známé. Já po noční odejdu a počkám na něj u Renaty. Celé to dopoledne se mi zdálo strašně dlouhé. Renatin muž se chystal na služebku, Renča kolem běhala a snášela mu věci na hromádku. Neustále jsem kontrolovala hodiny a netrpělivostí byla celá bez sebe. Při každém zavrčení výtahu (bydleli přímo naproti něj), jsem zatajila dech a přestala dýchat. Hlavou se mi honil ten nejhorší možný scénář - primář ho nepropustil a on musel zůstat na oddělení, nebo se vykašlal na domluvenou akci a jel přímo za svou přítelkyní (což by mi vadilo ze všeho nejvíc), ba dokonce jsem jej viděla pod koly nějakého auta. Čas utíkal a on nešel a nešel! Začínala jsem být nervózní, stála jsem u okna a dívala se ven, jako bych ho mohla z výšky sedmého poschodí vidět.
Nedočkala jsem se ho!
Celá ubrečená a smutná jsem se z Renatou rozloučila, vlezla do výtahu a jela dolů. Nechápala jsem, co se mohlo stát, nevěřila jsem tomu, že by to udělal schválně. Na něj mi to nesedělo.
Do odjezdu vlaku chybělo několik desítek minut, já seděla na lavičce a podřimovala. Okolí jsem takřka nevnímala, když si někdo přisedl na druhý konec lavičky. Dopolední ruch na nádraží byl minimální a všude byl klid. Ještě pár minut a pojede mi to, pomyslela jsem si, vytáhla kapesník z kapsy a utřela si oči a nos. Někdo vedle mě se začal potichu smát, což mě dokonale naštvalo a já se vztekle obrátila, že si to s tím drzounem vyřídím.
Vyřídil si to on se mnou! Zdeněk! Chytil mě za ruce, přitáhl k sobě a beze slova mi vlepil pusu. Nezmohla jsem se na žádný odpor a přitulila jsem se do jeho náruče.
Víkend byl zachráněn!
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 21. listopadu 2009 v 9:19 | Reagovat

No a kde byl, proč nepřišel tak jak jste byli domluvený?! Ale ještěže to takle dopadlo, byla jsem napnutá do posledního odstavečku!

2 babi Maňasová | Web | 21. listopadu 2009 v 12:30 | Reagovat

To je napínavé, taky jsem zvědavá, jakou omluvu - nebo výmluvu? bude mít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama