Zdenek!
Ještě dneska mě jemně mrazí v zádech, když si na něj vzpomenu. Nebyl žádný krasavec, řekli byste, obyčejný chlap. Ale to, co s ním přišlo na oddělení, se nedá popsat.
Na našem oddělení jsme měli několik malých pokojů, které byly právě neobsazené. Na jeden z nich jsem ho zavedla, dala mu čisté prádlo a upozornila ho na potřebu odběrů a vyšetření, která s ním musím ještě odpoledne udělat.
Odpolední proběhla klidně a já měla před sebou víkendové volno. Odjela jsem domů a na nového pacienta jsem úplně zapomněla. Dny ubíhaly, střídaly se směny a on byl stále jedním z mnoha pacientů, o něž jsme se starali.
Kdy se stalo, co se stát muselo, nevím.
Při jedné noční službě se několik pacientů přišlo zeptat, zda mohou ještě na chvíli ven, přestože už bylo skoro deset hodin. Byla jsem z toho trochu špatná, ale dovolila jsem jim to pod podmínkou, že se nesmí vzdálit od nouzového východu, kam si je přijdu zkontrolovat. Pak jsem se pustila do pravidelné činnosti, kterou obnášela noční směna. Na ty tři mužský jsem docela zapomněla. Bylo již po půlnoci, když mi bleskla hlavou myšlenka, páni, kde jsou, vždyť já je vůbec neviděla přijít.
Rychle a opatrně jsem nahlédla do jednoho z pokojů. Díky Bohu, byli doma a spali. Vůbec mě nenapadlo, že je ještě někdo venku. Vzala jsem klíč a šla zamknout dveře od schodiště. Všude bylo ticho a já se těšila na chvíle klidu. V kapse zástěry jsem nahmatala cigaretu, a dostala jsem na ni chuť. Udělala jsem několik kroků ven a dala si ji do úst. V tom se mi vedle hlavy zajiskřilo a rozhořel se malinkatý ohýnek.
Zdenek byl ještě venku a já o tom nevěděla. Trochu mě to vyvedlo z míry a začala jsem mu něco povídat. Zapálil si také a mlčel. Byla krásná letní noc a všude bylo ticho, jenom na naší terase hořely dva malinkaté plamínky. Vykouřili jsme poslední dnešní cigaretu a beze slov jsme se vrátili. Poděkoval, popřál mi dobrou noc a zmizel v pokoji.
Ráno jsem zmizela dřív, než vstal z lůžka.
Jak se říká, podej čertovi prst a chytí se celé ruky. Jakmile se chlapi na oddělení dozvěděli, že ta mladá sestřička kouří, neuplynula jediná moje služba, aniž by si za mnou nepřišli pro povolení. Riskovala jsem velký průšvih, ale to víte, mladá a blbá. K cigaretkám se přidalo kafíčko, které jsem jim ráda uvařila, když v čele se Zdeňkem (jehož mimochodem začali používat jako vyslance) dostali neodolatenou chuť. A to víte, jednou si s někým dáte cigaretku, podruhé vypijete kávu a stanou se z vás přátelé. Čas plynul a Zdeněk se pomalu stával inventářem oddělení. Jeho bydliště bylo hodně daleko, a tak jej lékaři drželi na oddělení do úplného vyléčení, které se protáhlo na dva měsíce.
Za tu dobu mi o sobě leccos řekl. Věděla jsem, že je rozvedený, má přítelkyni a z prvého manželství dceru. To všechno a ještě mnohem víc, mi na sebe prozradil, při našich nočních kouřových dýcháncích. Zdálo se mi, že je mi čím dál bližší. Dokázal se zastat nejenom mě, ale i ostatních sester, když jsme byli nařčeni pacientem z nějaké špatnosti. A že takových věcí nebylo málo, si můžete myslet. Pomaloučku se stával dobrým duchem našeho oddělení. Choval se přirozeně a byl docela milý.
V den, kdy odjížděl, jsem nebyla v práci. Mrzelo mě, že jsem se s ním nemohla osobně rozloučit, ale on nezapomněl. Dáreček na rozloučenou s kytkou mě čekal na ošetřovně. Epizodka, řeknete si, ale ona měla ještě několikero pokračování.
Hadi, já tuším seriál!! A moc se těším na další vyprávění, zatím se mi nezdáš dost zamilovaná! :D :-D