12. listopadu 2009 v 10:15 | já
|
Tak je konečně tam!
Myslí si Věra a smutně se dívá po prázdné kuchyni. Na stole ještě leží prázdný hrníček od snídaně a odsunutá židle vypadá trochu nepatřičně v té uklizené domácnosti. Maminka vždycky dbala na pořádek, hrníčky měly svá místa a běda, když je Milan nebo Věrka dali jinam. To pak bývalo doma veselo.
Hodiny odbily celou a za oknem se udělalo šero. To se u něj zastavila sousedka a nahlíží dovnitř. Věra vyšla na zápraží a aby předešla dohadům, které tady v jejich uličce vždycky kolují, suše oznámila, že dneska maminku odvezli do toho penzionu. Celá ulice věděla, že je hodně "divná" a nebylo dne, aby Milanovi nebo jí nevolali, aby si šla pro mámu na zastávku, kde od rána sedí. Běžela vždycky z vedlejší ulice, jen tak v pracovním a v duchu si představovala ty nejčernější scénáře. Většinou ji nacházela rozesmátou, s hůlkou v ruce, na hlavě klobouček, který ne a ne vyhodit. Domácí bačkory a plandavé kalhoty, v nichž neustále doma chodila, spolu s ním vytvářely směšnou podívanou. Kolemjdoucí lidé se po očku dívali a přidali do kroku.
"Mami, co tady děláš? Pojď domů, pojď!" řekla a chytila matku pod paži. Ta se ochotně nechala odvést domů a jen tak prohlásila, že "autobus do Písku, má dneska nějaké zpoždění!" Zpočátku nevěděla, co se děje, a na matku se zlobívala. "Sakra, mami, já přece nemůžu denně odbíhat z práce a vodit tě domů! Milan to má ještě dál, taky tě nemůže hledat autem, kdykoliv si usmyslíš, že pojedeš do Písku! A co tam vlastně chceš? Vždyť tam nikoho ani neznáš! Pochopíš to už konečně!"
Máma pokývala hlavou, usmála se a pohladila Věru po tváři. Ta se vztekle odsunula a přidala do kroku.
Stávalo se to stále častěji a hledání bývalo čím dál obtížnější. Jakoby naschvál si vybírala temná zákoutí parku, opuštěné zahrady a vzdálené nádraží, kde nebyla takřka živé duše. Sehnali si paní na hlídání, ale matka ji velmi brzy vyhnala. Odjakživa byla dost samotářská a nesnášela se s každým. U lékaře se dozvěděli, že stav se zhoršuje a na zlepšení není naděje. Oba s Milanem měli své rodiny, zaměstnání a povinnosti. Věřina dvojčata chodila ještě do základní školy a nechat je hlídat zmatenou babičku zkrátka nešlo. Milanova jediná dcera Petra studovala mimo město a domů se vracela občas na víkend. Dlouho hledali různá řešení, na kus papíru si psali svá stanoviskam svoje podmínky. Pak je porovnávali a zázračnou shodou a jediným možným řešením byl ústav. Věděli, že je sousedé pomluví a budou donekonečna odsuzovat jejich krok, ale nebylo zbytí.
Našli vhodné zařízení, které nebylo moc daleko, domluvili si termín a lékař jim napsal doporučující dopis. Oba dva s Milanem se zajeli na vlastní oči přesvěcčit, zda to, co jim nabízejí, bude pro mámu opravdu vhodné. Areál to byl moderní, všude samá zeleň, zahrada, tělocvična, společenská místnost s ohromnou televizí a všude tváře. Věře se zdálo, že jsou všechny stejné, jakoby smutné, pak ale myšlenku zavrhla a pokračovala v prohlídce. Sauna, malé fitko, knihovna. Byli spokojeni.
V následujícím období jezdila Věra často do městečka a nakupovala nové spodní prádlo, papuče, punčochy, domácí oblečení, sportovní a vycházkovou obuv. Všechno podle seznamu, který jim nadiktovala sociální pracovnice v zařízení.
Tak už je teda tam!
Nejhorší bylo připravit mámu na to, že odjede a už se domů nevrátí. Vyslechla si jejich povídání s úsměvem na rtech. Pak mávla rukou a odešla do pokoje. Neustále jezdila "do Písku", proto jí také nakonec řekli, že teda do toho Písku pojede. Zdálo se, že pochopila.
Věra si na dnešek vzala dovolenou, chtěla mámu osobně vypravit a nechala Milana, aby ji odvezl. Neměla na to, aby viděla, jak máma odchází do nového. Pojede tam za ní, až dá všechno do pořádku. Když Milan ráno přijel, pomohla mu naložit obě tašky s máminými věcmi, dohlédla na to, aby se pořádně nasnídala a oblékla. Celou dobu vysvětlovali matce, jak to v tom penzionu bude krásné, všechno nové, oni za ní budou jezdit a na Vánoce si ji vezmou domů. Zdálo se, že ani nevnímá, co jí říkají. Jedla a neustále se usmívala, pak se jen tak zeptala: "V kolik nám to jede? Víš, děvče, abychom to nezmeškali!" pak vstala a beze slova za sebou zavřela dveře pokoje. Trvalo to hodně dlouho, a když se znovu otevřely, stála v nich matka s kloboučkem na hlavě a s bezelstným úsměvem řekla "Jsem připravená, děti, pojďme!" pak prošla chodbou a beze slova nasedla do stříbrné Fabie, která stála přede dveřmi.
Moc hezké. Máš úžasný vypravěčský talent, mohla bys psát knížky.