close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2009

Má či nemá to smysl

8. listopadu 2009 v 9:38 | já |  Moje psaní


Když se člověk dozví, jaký je rozdíl mezi chlapečkem a holčičkou, trošku to s ním zatřepe. Anatomie nikoliv, ale ten sled událostí, které čekají člověka, tak jak roste. Tak například chlapečci za mých mladých let nosívali od školkových let krásné červené trenýrky s kapsou vzadu. Byly volné na nožkách, kde jsme my děvčátka měla příšerně škrtící gumu na modrých, plandavých kalhotkách. Kluci měli takovou volnost, že se jejich zvoneček nejednou vydal na výlet a nakukoval na svět.
Při domácích pracích měli kluci vždycky lepší práci. Například směli jít vynést koš a tím pádem se dostali na nějakou tu chvíli z dosahu dozorující matky či otce. My jsme se musely motat kolem odporného utírání nádobí, které bylo velmi nebezpečnou prací, neboť kluzké talířky a hrníčky se snažily a také se jim to nejednou podařilo, vyzkoušet naši pohotovost.
Při návratu ze školy jsme byli nuceni převléci se do tzv. domácího, což pro děvčata znamenalo výměnu veškerého prádla, které měla na sobě. Kluci nikoliv, raz dva vyměnili kalhoty za tepláky a mazali si hrát. I v těch hrách to měli vždycky snazší, jezdit s autíčkem se dá všude, kuchyň nevyjímaje, ale kočár s pannou se už do kuchyně málokdy vešel a byly jsme vystrkovány do nehostinných končin studené chodby nebo pokoje.
Vůbec klučičí svět se mi vždycky jevil přívětivější a lepší. Už jenom těch zákazů, které jsem dostávala - nepískej, to holky nedělají, běž se umýt, holčičky chodí čisté, neposkakuj a nešlapej do kaluží, podívej se, jak vypadají tvoje bílé punčocháče. Utekl-li bráška při vycházce a prolézal někde roštím, nikomu to nevadilo. Ovšem já, to bylo něco jiného, moje oblečení k tomu nebylo vůbec vhodné.
Počali-li chlapci zkoušet chuť cigaret, odháněli děvčata stranou, při soukromých hodinách sexuologie se schovávali do chlapeckých WC a běda děvčeti, které by tam byť jen strčilo hlavu. Nám se pak chlubili znalostmi o několik stran předhánějící naše.
To, jaká je to hrůza se holit a následná vojna, se nám snažili namluvit, nejen otcové a bratři, ale každý chlap, s nímž jsme kdy vešly do styku. A přitom, nejsou v tom sami, vždyť kolik děvčat se stalo jejich kolegyněmi. No, a v manželství, tam jsou prý úplně největší chudáci, kterým není nic dovoleno, ba naopak jsou týráni a mučeni ženskými požadavky a náladami. Jenom, aby se ne....
Na náš oprávněný výkřik - a co porod!, odpovídají jenom pohrdlivým pchch a mávnutím rukou.
A my se, prosím, pro taková stvoření ještě trápíme a pláčeme, když nás nechtějí.
Tak nevím, jestli je to na světě dobře zařízené? Na druhé straně, dámy, ruku na srdce, chtěly byste žít bez nich? Vždyť o kom bychom si pak povídaly a na koho nadávaly.

Proč?

7. listopadu 2009 v 11:41 | vaclavnovy.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Šla jsem na párty, a pamatuji si, co jsi mi řekla. Řekla jsi mi, abych nepila, mami. Tak jsem si místo alkoholu dala nealko. Byla jsem na sebe hrdá, přesně jak jsi řekla, že budu. Tak jsem nepila a řídila. Kamarádi si mysleli, že můžu. Zvolila jsem si správně, a rada od tebe byla taky správná. Párty skončila, a lidi se rozešli. Nastoupila jsem do auta, jistá, že se dostanu domů celá. Nikdy jsem nevěděla, co přijde, mami. Něco, co jsem nečekala.
Teď ležím na chodníku, a slyším policajta, jak říká: "Ten co zapříčinil tu nehodu, byl opilý." Mami, jeho hlas zní tak velmi daleko. Moje krev je všude kolem mě, a zkouším neplakat. Slyším doktora, jak říká, to děvče umírá. Jsem si jistá, že ten chlapík neměl ani tušení, co se stalo, když byl opilý, protože si vybral pít a jezdit. A já teď musím umřít. Tak proč to lidé dělají, mami, když ví, že to ničí jejich životy? A teď bolest zabíjí mě, jak sto bodajících nožů.
Vzkaž sestře, aby se nebála, mami. Vzkaž tátovi, aby byl statečný. Napište "Mám vás ráda, vaše dcera" na můj hrob. Někdo mu přece mohl říct, že není správné pít a jezdit. Možná jeho rodiče mohli a já bych byla naživu. Můj dech se zkracuje, mami. Vážně se začínám bát. Toto jsou moje poslední chvíle a já jsem nepřipravená. Přeji si, abys mě mohla držet, mami, když tu ležím a umírám. Chtěla bych ti říct "Mám tě ráda, mami!" Takže tě mám ráda a SBOHEM.

Dobrou chuť

6. listopadu 2009 v 13:53 | Já, Wikipedia a kuchařka M.D.Rettigové |  Něco z historie
Blíží se doba oběda, všude to voní a cinkají příbory. Copak nám asi připravili ve školních jídelnách, v závodních a restauračních zařízeních? Ráda si studuji jídelní lístky , prohlížím kuchařské knihy a různé recepty v časopisech. V televizi také sleduji pořad Ano, šéfe! Je zajímavé sledovat, jak se strava postupně mění a stejně jako v odívání se vrací to, co naši předkové znali a používali. Co se u nás ujalo a co ne. S objevením Ameriky se na potravinový trh dostalo spousta nových plodin, stejně jako způsob jejich užití.
Středověk
Toto období přineslo pro velkou část obyvatelstva první změny životosprávy. Většina lidí se živila relativně prostými pokrmy. Především obilovinami, hlavně ve formě kaší, a také chlebem. Také luštěniny byly na denním jídelníčku. Ochucovaly se kořenovou zeleninou a bylinami, které si rolník sám vypěstoval. Jedla se lesní zvěř, mléčné produkty; mléko a sýry a také vejce. V dobrých a úrodných dobách to bylo také maso (především z prasete, jehněte nebo kozy) a ryby, zde byl oblíbený kapr a v soli sušená treska. Brambory a kukuřice byly zcela nové plodiny a jejich pěstování bylo podporováno mnoha evropskými monarchiemi, ty to dělaly hlavně kvůli výživnosti těchto plodin. V tomto období vynalezl Papin tlakový hrnec.
Nejběžnějším masem ve středověku bylo maso drůbeží a hovězí. Kromě krav s telaty a slepic se na středověkých usedlostech chovali také vepři, ovce, kozy a koně. Předpokládá se, že maso koňské bylo konzumováno jen ve výjimečných situacích a u lidí nebylo oblíbeno. Chov hus a kachen nebyl běžný a na českém území se rozběhl až mnohem později.
Dobytek a drůbež kromě masa, poskytoval další důležité suroviny. Především mléko bylo ve středověku hojně využíváno a dále zpracováváno na smetanu, tvaroh, máslo, sýr nebo syrovátku. Lidé pili jak mléko kravské a kozí, tak ovčí a dokonce i mléko kobylí.
Na středověkých zahrádkách s pomocí rýče a motyčky hospodyňky okopávaly různé druhy zeleniny. Z překladu slovanských textů máme doloženo pěstování cibule, česneku, mrkve, ředkve, dýně, tykve, řepy, okurky, kapusty a zelí. Od poloviny dvanáctého století se písemné prameny zmiňují také o celeru.
V sadech se vysazovaly především jabloně, hrušně a broskvoně. Již od desátého století máme na území dnešního Česka doloženu švestku, třešeň a ořešák.
Zvláštní skupinou bylo divoké ovoce rostoucí v lese a na pastvinách. Sbíraly se plody dřínu, borůvky, maliny, jahody a moruše. Vodní ořechy, neboli plody kotvice plovoucí (dnes najdeme snad jen v chropyňském rybníku), byly vítanou pochoutkou středověkých lidí. Svůj význam měly i bukvice a žaludy, ze kterých se za časů hladu drtila mouka namísto z obilí.
Nejtypičtějšími rybami prohánějícími se středověkými rybníky byli pstruzi a úhoři.
Zvěřina byla poměrně vzácná. Chudí lidé s ní přišli do styku jen málo. Za pytláctví byly ve středověku hrdelní tresty, a tak se jen málokdo opovážil ukrást z panského.
Přes veškerou prostotu jídla existovala řada možností jak pokrmy dochutit. Příroda nabízela bohaté množství divoce rostoucího koření. Lidé mohli jako ochucovadlo využít jalovec, luční hořčici, kmín, planý kopr, několik druhů šalvěje a bezpochyby také základ tvořila divoká cibule či česnek. V Kosmově kronice je v druhé polovině jedenáctého století zmiňován kmín a cibule jako ochucovadlo k sýru se skývou chleba. Stejnou úlohu, jako koření při ochucování slaných pokrmů, mělo lesní ovoce při dochucování pokrmů sladkých.

Jídelníček chudého lidu období husitství


luštěniny - hrách

chléb
koláče s mákem
koláče s medem
ovoce - jablka
- švestky
- hrušky
- rybíz

nápoje - pivo
- medovina
odvary - šípky


Ráda si také prohlížím staré jídelníčky. Velmi mě zaujalo, že na Střední škole hotelnictví a gastronomie v Praze mají muzeum, které založil jeden z učitelů. Je přístupné žákům školy a jejich rodičům po domluvě i veřejnosti. Docela by mě zajímalo, zda jídelní lístky jsou také sběratelský artikl. Může to být velice zajímavé.





Zemřela princezna Zpěvanka

6. listopadu 2009 v 11:33 | Novinky cz. |  Víte, že?


V Kalifornii ve čtvrtek ráno po krátké nemoci zemřela česká herečka Stella Májová. Bylo jí 86 let. Májová hrála v mnoha českých filmech. Nejvíce lidí si ji patrně pamatuje z role princezny Zpěvanky, kterou ztvárnila v legendární pohádce Byl jednou jeden král.
Stella Májová, původním jménem Stella Weingärtnerová (* 19. července 1923 v Havlíčkově Brodě) je česká herečka, operetní a muzikálová zpěvačka. Mezi její nejznámější filmové role patří role princezny Zpěvanky z filmové pohádky Byl jednou jeden král. Její bratr Jiří Weingärtner působil jako operní pěvec v olomoucké opeře. Na divadle působila v divadelní společnosti Oldřicha Nového, od roku 1958 až do roku 1991 hrála ve Werichově Divadle ABC, několik let také zpívala v nuselském hudebním divadle Na Fidlovačce. Od 90. let 20. století trvale žije se svojí rodinou v americkém městečku Falbrook v Kalifornii.

Moje trápení se sádrou

5. listopadu 2009 v 14:15 | já |  Moje psaní
Něco mě dneska velmi svědilo na zádech, v místech, kam si rukou za nic na světě nedosáhnu. Chvíli jsem přemýšlela jak a čím se podrbat, drbátka nemaje. Chvíli jsem se rozhlížela kolem, až mi padly do oka jehlice na pletení. Mám takové velmi velké dřevěné s kuličkou na jednom konci. Uf, to byla úleva, když jsem prováděla drbání. Ono je to záludná věc takové kousání a pálení, svědění a šimrání. Máte místa, kam se nepodíváte a nedostanete, proto je dobré mít doma dlouhou jehlici nebo vařečku. Polovička řeší drbání na zádech otíráním o futra dveří, přitom slastně funí a mě připadá jako nějaký zubr nebo bizon, který drhne svá záda o kmen stromu.
Někdy vás začne něco šimrat na tom nejnevhodnějším místě, právě v okamžiku, kdy hovoříte např. s učitelem u tabule, s nadřízeným (oj, to je hrůza, vydržet to), při řízení auta, kdy nadskakujete na sedadle, abyste si alespoň trošku pomohli. Dobíháte na tramvaj a začne vás něco šimrat na šlapce nohy, prší, nesete deštník a tašku a potřebovali byste se podrbat na nose. Nemá cenu se o tom šířeji rozepisovat, ale jistě to všichni znáte. A ten, kdo měl někdy zasádrovanou ruku, nohu, nebo alespoň prst, ví moc dobře o čem je řeč. Začíná to polehounku jakoby na zkoušku, co na to řeknete. Vemete si do ruky a zlehka klepete zvenčí na sádru. Moc dobře, víte, že čím víc se škrábete, tím víc to svědí. Když jsem naposledy měla nohu v sádře až po koleno, stala se mi věc docela zábavná. Šimralo to a nedávalo pokoj! Zpočátku stačila obyčejná špejle, trošku pošimrat a byl pokoj. Ale nepříjemný pocit se ozýval stále častěji, asi proto, že bylo docela teplo, kůže se pod sádrovým onvazem zvýšeně potila a tím více byla náchylná ke svědění. Seděla jsem s nohou nataženou na taburetce a snažila jsem se nějak zavrtat pod sádru. Nástrojů jsem vystřídala několik, od překližky po plastové pravítko. Úspěch to všechno mělo jenom chviličku. Napadlo mě chvíli si pod sádru foukat, ale ani to nebylo ono.
Když už jsem byla vynervovaná na nejvyšší míru, sebrala jsem právě onu dřevěnou jehlici s kuličkou na konci, strčila ji pod sádru a jezdila s kuličkou sem a tam. Zdálo se, že to zabírá. Nechala jsem si proto jehlici na stole v pohotovostní poloze. I stalo se, co se stát muselo. Při jednom mém zákroku si milá kulička řekla dost, pustila se jehlice a zůstala za sádrovým obvazem.
Tak a co teď? No, nedalo se nic dělat, musela tam zůstat. Pozvolna se posouvala a popojížděla při chůzi až skončila přímo na kotníku. Ta potvora, mě několik dnů trápila a já se viděla s otevřenou ránou. Pak se mi podařilo kuličku střepat pod chodidlo a tam už zůstala. Nepřála bych vám vidět výraz kolegyně, která mi sundávala sádrový obvaz za několik dnů dolů. Ne že byl celý pěkně rozdrbaný a pěkně špinavý venku, ale i uvnitř byl potrhaný, buničitá vata pomačkaná a průban, který se dává pro svou jemnost přímo na kůži, byl samá díra od jehlic a háčků. No a korunu tomu všemu jsem dala já, když jsem po uvolnění sádry vykřikla "počkej, já tam něco mám!" Kolegyně se podívala a uviděla dřevěnou kuličku, zakroutila hlavou a beze slova mi ji podala. Dneska už je kulička přilepená nazpět na jehlici a nikdo neví, co si prožila. Jenom já a teď také vy!

Tonča a Gusta

5. listopadu 2009 v 9:16 | já |  Moje psaní
Moje babička měla spoustu známých a příbuzných. V jejich a následně v naší rodině, však nikdy nebývaly zvykem nějaké velké návštěvy. To tak jednou za rok, přišla ta nebo druhá teta, a na oplátku jsme je byli navštívit zase my. Proto jsem jako malá koukala s otevřenou pusou, když jsem šla s babičkou a ona se neustále s někým zdravila, sem tam někomu podala ruku, to už méně, ale také se to stávalo, nebo se docela zastavila a povídala si s nimi. Mezi tou spoustou kamarádek jsem měla ráda zvláště ty dvě - Tonču a Gustu. Byly to babiččiny kamarádky a zároveň kolegyně z krámku na Hostýně. Byly zcela odlišné, vzhledem i povahově a zcela potvrzovaly pravidlo, že protiklady se přitahují. Tonča byla hubená, vysoká ženská, která si pro servítek nikdy nešla daleko. Dokázala jedna dvě "zrichtovat" kde koho. Nás děti proháněla neustále, vadilo jí, že jsme moc hlasité, jindy jsme zase často přeběhly kolem jejího království a nebo jsme si hrály s míčem v nebezpečné vzdálenosti jejího vyšperkovaného krámku. Běda, dělali-li jsme večer dlouho do noci randál! To jsme byli hned druhý den u raportu a bylo zle! Jinak Tonča nebyla zlá, ale my děti měly raději Gustu. Byla pravým opakem Tonči. Malá, kulatá s věčným úsměvem na tváři. Nevynechala jedinou chviličku, aby s námi neprohodila slůvko. Brávala nás s sebou na maliny, na jahody a pak je spolu s námi zkonzumovala. Jak se ty dvě, tolik rozdílné osůbky dostaly k sobě a do jednoho domu, dneska už nevím, babička mi to určitě říkala, ale už je to dávno. Jedna z nich, tuším Gusta, byla kdysi vdaná, ale kde skončil její muž, nevím. Bydlely spolu hodně let a prožívaly spolu dobré i zlé časy.
Právě včera jsem si na obě znovu vzpoměla, když jsem na místním hřbitově procházela kolem jednoho hrobu, v němž odpočívá právě Gustynka. Jak je to všechno dávno!

Móda projímadel a klystýrů

4. listopadu 2009 v 11:53 | Kronika medicíny |  Něco z historie
Píše se rok 1673. V Pažíži se hraje Le malade imaginaire (Zdravý nemocný) od Moliéra (vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin). Francouzský herec a autor mnoha divadelních her zesměšňuje v této komedii dvorní lékaře francouzského krále Ludvíka XIV. Důležitým prvkem hry je příliš časté podávání klystýrů a projímadel. Na dvoře krále Ludvíka XIV. (1638-1715) se medicína stala módní záležitostí. Nemoci krále a jejich léčení osobními lékaři vyvolávaly velkou pozornost a vedly se o nich podrobné záznamy. Především proti králově chuti k jídlu se lékaři pokoušeli podávat projímadla a klystýry. Od roku 1647 až do své smrti v r. 1715 dostal král asi dva tisíce dávek projímadla, několik set klystýrů a prodělal třicet osm pouštění žilou. Nejčastěji dostával král tzv. projímavý bujon, jehož podstatou bylo telecí maso, cikorka,šťovík, hlávkový salát a několik koleček citronu. Tekutina pro klystýry sestávala obvykle z odvaru ibiškového kořene, lístků divizny a lněného semínka. Do toho se přidávaly čtyři unce růžové vody a tři unce mandlového oleje. Základem lehčích klystýrů byl odvar z mouky.
No, neměli to tenkrát zrovna jednoduché ani pacienti ani lékaři.


Beze slov

4. listopadu 2009 v 11:04 Anekdoty

Radovánky bez peněz

4. listopadu 2009 v 9:57 | já |  Moje psaní
Blíží se zima a s ní tradiční dětské radovánky. Kdo z nich by se netěšil na to, až za oknem bude sypat sníh, rybníky a kdejaká louže zamrznou, a oni budou mít všechnu tu krásu jenom pro sebe. Kdejaký kopeček za městem bude obsypán dětmi, zamrzlý rybník se promění v kluziště!
Určitě? Už několik let pozoruji, že to tak zdaleka není. Všechno je nějak jinak, Bílé kopečky v okolí města zejí prázdnotou, rybník, který krásně zamrzal, má na ploše pro bruslení naházené větvičky, kamení a různé jiné věci, které nedobrovolně přimrzly a tím krásnou rovnou ledovou plochu zjizvily. Nechce se dětem bruslit jen tak na rybníce, to raději škemrají doma po rodičích, aby je zavezli na stadion, kde se potom tlačí v nepřetržitém proudu bruslících . A při tom takové bruslení večer na zamrzlém rybníce, je to nejkrásnější dobrodružství. Mnohokrát jsem zůstávala co nejdéle, abych si užila ten pocit, že jsem pod hvězdnatou oblohou na bílém rybníce sama. Kolem se proháněl vítr a celá plocha byla jenom pro moje bruslení. Na kopečky je to také neláká, vždyť mají to nejsuprovější vybavení a s tím se musí jet někam dál. A tak jsou plné sjezdovky v Krkonoších, Beskydech i Jeseníkách, dálnice směrem k Alpám jsou přeplněné a lidé na nich nervózní z dlouhého čekání. Když se konečně rodinka vybatolí někde u sjezdovky, (napřed mají problémy s parkováním), pak jenom zírají na to, že cena permanentky na celý den pro rodinu opět podražila, pití a jídlo, o tom ani nemluvím. Fronta vedoucí k vlekům je nekonečná a tak tam stojí jednu, dvě hodiny, pak sjedou třikrát sjezdovku a nastává čas odjezdu domů. Děti fňukají, že je to málo, matkám se nelíbí, kolik utratili a otcové, celí nervózní se vidí doma s pořádným pěnícím pivem. Víkend končí a celý týden bude jejich lyžařská výbava čekat na to, zda se opět někam vydají. A ty naše drobné kopečky kolem měst a vesnic zejí opět prázdnotou! Ptám se proč? Nebylo to lepší, když jsme se sami vypravili se sáňkami a lyžemi takříkajíc za humna. Měli jsme celé odpoledne pro sebe, legrace jsme si užili až dost. Maminka neutratila ani korunu a otec, ten si spokojeně lebedil u hokeje. Celá rodina byla spokojena.

Čísla útočí

3. listopadu 2009 v 12:55 | já |  Moje psaní
Ještě, že jsem se dobře naučila poznávat čísla. To moje maminka držela nad mou hlavou stráž a nutila mě neustále opakovat 1+1 = 2, deset, devět, osm, sedm ...... atd. Nikdy jsem nechtěla věřit tomu, jak jsou čísla důležitá. A ono jo!!! Vezměte si jenom jeden obyčejný den, kolik různých čísel a číselných kombinací útočí na váš sluch, zrak a paměť. První pohled věnujeme budíku, ukazuje pěkných 07:20, je na čase vstávat. Mikrovlnka na nás mrká, zda ohřev 0.30 nebo 1.30 minuty? Mrkneme na kalendář a vidíme 3. 11. 2009 a čísel přibývá. Někdo se nás už nemůže dočkat, proto se ozve melodie oznamující SMSku. Na displeji vydíme 757265185, aha tak to už je horší, ještě, že dole máme malinkým písmem přiřazeno jméno volajícího. Trolejbus 128 už čeká na zastávce a tak rychle, ať nemusíme jít pěšky. U TESCA vystoupíme a hledáme po kapsách kolečko, stačí jedna pětikoruna. Všudypřítomné slevy se na nás zubí, až z toho jde hlava kolem 30%, 19% .....
Nákup máme konečně za sebou a jdeme k pokladně, červené světlo projíždí čárové kódy a na pokladně naskakují jednotlivé cifry. Konečně! 789,60,- vybafne na nás pokladní a vy máte miliontinu sekundy na to rozhodnout se jak zaplatíte. V peněžence se na vás mračí několik stokorun a pár kovovek. Musíte sáhnout po kartě. Ale bože, kterou, když je jich víc. Ve zmatku sáhnete po té, jejíž číselný kód si myslíte, že znáte bez hledání. Prodavačka vezme kartu. Nic! Nebere jí to. Zkoušíte druhou, třetí, kódy se vám v hlavě tak pomotaly, že je nedáte dohromady. Nezbyde nic jiného, než nechat tašky taškama a začít hledat lísteček s poctivě napsanými kódy. Fronta za vámi roste a lidé začínají remcat. Když se transakce povede, utřete zpocené čelo a tlačíte svůj vozík rychle pryč, co nejdál od ostatních, kteří mají chuť vás zabít. "Bába, jedna pitomá, proč si pořizuje karty, když si nepamatuje čísla!" A jsme u toho! Všude čtete, že z jednoduchých důvodů, se nemají nechávat čísla PIN kódů u karet! Je mi jasné, ale když je máte někde jinde, zdržuje to. Čísla, čísla, čísla se na vás hrnou ze všech stran. Zkoušela jsem se je naučit, moc mi to nejde, stačí, aby došlo k výměně kartičky a tím pádem i k výměně čísla a jsem ztracená. Poraďte mi někdo jak to udělat, abych si zapamatovala, kde mám lísteček, na čísla už nemám, z těch si pamatuji tak jedno. Možná si je nechám vytetovat na předloktí!