Položila svou kytku mezi ostatní a utřela si tvář. Je hotovo! Dobojováno! Věděla, že ji pozoruje nesčetné množství očí, ale zabránit slzám, aby se nehrnuly po tváři jako vodopád, nedokázala.
Musí vydržet, zbývá ještě několik málo minut, než se všichni kolem rozejdou. Nevnímala čas ani své okolí. Cítila jenom bolest u srdce, která jí nedovolovala volně dýchat. Chvílemi měla pocit, že pokud nezačne nahlas řvát, udusí se. Ach Jaruš, pro jen jsi to udělala!
Jak dlouho tam stála, nevěděla, probrala se, až jí začalo být zima. Kolem se trousilo jen pár lidí, odpověděla jim na pozdrav a dál se věnovala sama sobě.
Jak to bude dál? Vydrží to sama? Když procházela ulicí směřující k parku, zazdálo se jí, že slyší nějaký smích. Přes uslzené oči zahlédla kdesi v dáli dvě malé holčičky. Hrály si na stejném místě, kam chodívaly ony dvě.
"Ty jsi ale protivná, dej mi ten kočárek, je můj!" zakňourala Bára a schválně strčila do Jarušky, aby jí ho sebrala. Ta se nedala a jenom pevněji stiskla rukojeť. Začaly se o kočárek tahat a jejich křik se rozléhal po parku. Maminka všechno sledovala oknem vedoucím na zelený pažit. Usmála se a dál pokračovala v práci. Její teprve čtyřletá dvojčátka se takhle škádlívala pořád. Průbojnější Barunka většinou měla hlavní slovo, Jaruška bývala při všech hrách ta, která dřív ustoupila. Jak je rozumná, je o pět minut mladší a přesto je chytřejší, pomyslela si, když ji zahlédla, jak nazlobeně odchází na pískoviště, kde se povalovaly ostatní hračky. Když se blížil čas oběda, zavolala maminka oknem a obě poslušně nacupitaly ke dveřím. Jája, jak jí maminka říkala, plakala, Bára držela v ruce panenku, bez jedné ruky a jedním dechem na matku vychrlila "to udělala ona, tahala se o ni a takhle to dopadlo, víš!" Jaruška se snažila něco říct, ale mámina náruč, která plačící děvčátko skryla ve svých ústrobách po chvíli ztlumila i její pláč.
Tehdy ve škole se nic tak zvláštního neudálo, to jenom Bára několikrát udeřila Pavla pravítkem přes hlavu a okamžitě je položila a dělala jakoby nic. Když se Pavel otočil viděl píšící Barboru, která jedním ledabylým pohybem ukázala na vedle ní sedící Jarušku. Zatahání za vlasy, které následovalo, Jarča nechápala a začala řvát. Učitelka nemínila řešit sesterské denodenní pošťuchování a napsala poznámku oběma. Doma pak Barča všechno svedla na Jáju, která se nedokázala bránit. Oba rodiče znali svá děvčata a bylo jim jasné, jak to asi bylo, ale snažily se měřit oběma stejně.
Takových malérů, které zavinila Barbora a svedla to na Jarču, bylo hodně. Okolí velmi brzy poznalo povahy děvčat a málokdy se dalo oklamat. Snad jenom kdo je neznal, dal na Bářin andělský vzhled a něžnou tvář. Když se Jaruška seznámila s Míšou a Bára s Petrem, kteří byli kamarádi, zdálo se, že je všem naschválům konec. Byly zamilované a jejich partneři si gratulovali, jaké príma holky mají. Jak se stalo, že Bára začala koketovat s Michalem, dneska už ani neví. Scházeli se tajně a pomalu se z nich stala dvojice. Přišla do jiného stavu a musele z pravdou ven. Když to tenkrát Jarči společně oznamovali, zdálo se, že ji budou muset křísit. Stála jako zařezaná a nevyšlo z ní ani slovo. Tušila sice, že mezi nimi není všechno stoprocentní, ale nevěnovla tomu pozornost. Studovala tehdy ekonomii, která ji dávala dost zabrat. Byla mladá, hezká nápadníků měla dost, tak se tím nenechala nikterak vyvést z míry.
Od této chvíle se však cesty nerozlučných dvojčat začaly rozcházet. Bára se vdala, porodila také dvojčata, kluky, pustili se s Michalem do stavby domku a jejich život plynul poklidně. S rodiči i Jájou se stýkali často, ale většinou to byly rodinné oslavy, které je zase daly dohromady.
Čas planul, z hašteřivých dvojčat se staly dospělé ženy, matky. Jejich životy byly natolik odlišné, že to byla právě Barča, která čas od času potřebovala ve svém podnikání poradit. Jarčin život byl poznamenán nešťastnou zrátou partnera, který jí byl velkou oporou. Byla stále uzavřenější a žila jenom pro svoji práci.
Když se Bára dozvěděla, že Jaruška je nemocná a vážně, otřáslo to s ní. Přes všechny tahanice, naschvály a drobné škrábance se ty dvě milovaly. Věděly jedna o druhé úplně všechno a ještě ve stáří si občas Jája vyslechla, to známé "to ne já, to ona!"
Kráčela posmutnělou ulicí a vítr jí cuchal vlasy.