close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2009

Něco ze šuplíku

13. listopadu 2009 v 10:15 | posbíráno na netu |  Co se mi líbí

To ne já, to ona!

13. listopadu 2009 v 9:03 | já |  Moje povídání
Položila svou kytku mezi ostatní a utřela si tvář. Je hotovo! Dobojováno! Věděla, že ji pozoruje nesčetné množství očí, ale zabránit slzám, aby se nehrnuly po tváři jako vodopád, nedokázala.
Musí vydržet, zbývá ještě několik málo minut, než se všichni kolem rozejdou. Nevnímala čas ani své okolí. Cítila jenom bolest u srdce, která jí nedovolovala volně dýchat. Chvílemi měla pocit, že pokud nezačne nahlas řvát, udusí se. Ach Jaruš, pro jen jsi to udělala!
Jak dlouho tam stála, nevěděla, probrala se, až jí začalo být zima. Kolem se trousilo jen pár lidí, odpověděla jim na pozdrav a dál se věnovala sama sobě.
Jak to bude dál? Vydrží to sama? Když procházela ulicí směřující k parku, zazdálo se jí, že slyší nějaký smích. Přes uslzené oči zahlédla kdesi v dáli dvě malé holčičky. Hrály si na stejném místě, kam chodívaly ony dvě.
"Ty jsi ale protivná, dej mi ten kočárek, je můj!" zakňourala Bára a schválně strčila do Jarušky, aby jí ho sebrala. Ta se nedala a jenom pevněji stiskla rukojeť. Začaly se o kočárek tahat a jejich křik se rozléhal po parku. Maminka všechno sledovala oknem vedoucím na zelený pažit. Usmála se a dál pokračovala v práci. Její teprve čtyřletá dvojčátka se takhle škádlívala pořád. Průbojnější Barunka většinou měla hlavní slovo, Jaruška bývala při všech hrách ta, která dřív ustoupila. Jak je rozumná, je o pět minut mladší a přesto je chytřejší, pomyslela si, když ji zahlédla, jak nazlobeně odchází na pískoviště, kde se povalovaly ostatní hračky. Když se blížil čas oběda, zavolala maminka oknem a obě poslušně nacupitaly ke dveřím. Jája, jak jí maminka říkala, plakala, Bára držela v ruce panenku, bez jedné ruky a jedním dechem na matku vychrlila "to udělala ona, tahala se o ni a takhle to dopadlo, víš!" Jaruška se snažila něco říct, ale mámina náruč, která plačící děvčátko skryla ve svých ústrobách po chvíli ztlumila i její pláč.
Tehdy ve škole se nic tak zvláštního neudálo, to jenom Bára několikrát udeřila Pavla pravítkem přes hlavu a okamžitě je položila a dělala jakoby nic. Když se Pavel otočil viděl píšící Barboru, která jedním ledabylým pohybem ukázala na vedle ní sedící Jarušku. Zatahání za vlasy, které následovalo, Jarča nechápala a začala řvát. Učitelka nemínila řešit sesterské denodenní pošťuchování a napsala poznámku oběma. Doma pak Barča všechno svedla na Jáju, která se nedokázala bránit. Oba rodiče znali svá děvčata a bylo jim jasné, jak to asi bylo, ale snažily se měřit oběma stejně.
Takových malérů, které zavinila Barbora a svedla to na Jarču, bylo hodně. Okolí velmi brzy poznalo povahy děvčat a málokdy se dalo oklamat. Snad jenom kdo je neznal, dal na Bářin andělský vzhled a něžnou tvář. Když se Jaruška seznámila s Míšou a Bára s Petrem, kteří byli kamarádi, zdálo se, že je všem naschválům konec. Byly zamilované a jejich partneři si gratulovali, jaké príma holky mají. Jak se stalo, že Bára začala koketovat s Michalem, dneska už ani neví. Scházeli se tajně a pomalu se z nich stala dvojice. Přišla do jiného stavu a musele z pravdou ven. Když to tenkrát Jarči společně oznamovali, zdálo se, že ji budou muset křísit. Stála jako zařezaná a nevyšlo z ní ani slovo. Tušila sice, že mezi nimi není všechno stoprocentní, ale nevěnovla tomu pozornost. Studovala tehdy ekonomii, která ji dávala dost zabrat. Byla mladá, hezká nápadníků měla dost, tak se tím nenechala nikterak vyvést z míry.
Od této chvíle se však cesty nerozlučných dvojčat začaly rozcházet. Bára se vdala, porodila také dvojčata, kluky, pustili se s Michalem do stavby domku a jejich život plynul poklidně. S rodiči i Jájou se stýkali často, ale většinou to byly rodinné oslavy, které je zase daly dohromady.
Čas planul, z hašteřivých dvojčat se staly dospělé ženy, matky. Jejich životy byly natolik odlišné, že to byla právě Barča, která čas od času potřebovala ve svém podnikání poradit. Jarčin život byl poznamenán nešťastnou zrátou partnera, který jí byl velkou oporou. Byla stále uzavřenější a žila jenom pro svoji práci.
Když se Bára dozvěděla, že Jaruška je nemocná a vážně, otřáslo to s ní. Přes všechny tahanice, naschvály a drobné škrábance se ty dvě milovaly. Věděly jedna o druhé úplně všechno a ještě ve stáří si občas Jája vyslechla, to známé "to ne já, to ona!"
Kráčela posmutnělou ulicí a vítr jí cuchal vlasy.

Švestkáče z tuháče

12. listopadu 2009 v 16:23 | janhlavacek.blog.idnes.cz |  Co jsem četla jinde!
Včil vám musím máznut do placu storku z jidelny v háčku. Vonehdá sme měli na chálku švestkáče, keréch bych zbóchal celé vagón, jak je zbožňuju. Jak sme tak nad nima s kamoškó doktorkó házeli sicnu a hrnuli je za žebřík, doplula k vedléšímu ponku kolegyňka estétka. Nahodil sem přemysla jak s ňó vykóřit a hodil do placu staré hlod, typické kameňák.
Naplujó takhle dva doktorský mórgen do hokny na pitevnu, gde už majó vod havranů na ponku narychtovanýho tuháča. Rozfiknó mu teda ze startu bauchec a hrnó si to k žalódku, aby hodili voko, co ten kolík cháloval, než nahodil lajvce mávačku.
"Hele," hlásí ten první borec, "só tu ještě moc nenatrávený švestkový knedle. Já morgen nestih dát nic za žgraňu, du do teho." A hned vytáhnul z kapsáře bagr a přímo z tuháčkova báchoru ty švestkáče zcháloval.
Ten druhé na to hází čučku a hlásí: "Tos teda pohnojil kemo. Kdo ví na co zakalil, jestli tu povalí k temu ňáké botulotoxin, tak je to pasovka. Z teho můžeš taky zagrébovat do sna. Na tvým fleku bych to rači vyhodil."

"Když myslíš," hlásí ten první a nacpe si kolek do krkovice a mázne knedle v tyčce zpátky tuhýmu do vany.
Nato druhé vytáhne svůj bagr a hlásí: "Dík za vohřátí!"
Kolegyňa estétka vyvalila baterky, mázla bagrem vo ponk a měla pro dnešek po chálce. My měli z toho těžké lochec.

Tož si déte chutnat!
Slovíčka pro ty, co negómó:
hrnót za žebřík, chálovat - jíst
bagr - lžíce
ponk - stůl
havrani - pohřebáci
tuháč - mrtvola
bauchec, vana - břicho
hodit čučku - podívat se
zagrébovat do sna, hodit lajvce mávačku - umřít
kolek do krkovice - prst do krku
tyčka - zvracení
vyvalila baterky - vytřeštila oči



Cesta do Písku

12. listopadu 2009 v 10:15 | já |  Moje povídání
Tak je konečně tam!
Myslí si Věra a smutně se dívá po prázdné kuchyni. Na stole ještě leží prázdný hrníček od snídaně a odsunutá židle vypadá trochu nepatřičně v té uklizené domácnosti. Maminka vždycky dbala na pořádek, hrníčky měly svá místa a běda, když je Milan nebo Věrka dali jinam. To pak bývalo doma veselo.
Hodiny odbily celou a za oknem se udělalo šero. To se u něj zastavila sousedka a nahlíží dovnitř. Věra vyšla na zápraží a aby předešla dohadům, které tady v jejich uličce vždycky kolují, suše oznámila, že dneska maminku odvezli do toho penzionu. Celá ulice věděla, že je hodně "divná" a nebylo dne, aby Milanovi nebo jí nevolali, aby si šla pro mámu na zastávku, kde od rána sedí. Běžela vždycky z vedlejší ulice, jen tak v pracovním a v duchu si představovala ty nejčernější scénáře. Většinou ji nacházela rozesmátou, s hůlkou v ruce, na hlavě klobouček, který ne a ne vyhodit. Domácí bačkory a plandavé kalhoty, v nichž neustále doma chodila, spolu s ním vytvářely směšnou podívanou. Kolemjdoucí lidé se po očku dívali a přidali do kroku.
"Mami, co tady děláš? Pojď domů, pojď!" řekla a chytila matku pod paži. Ta se ochotně nechala odvést domů a jen tak prohlásila, že "autobus do Písku, má dneska nějaké zpoždění!" Zpočátku nevěděla, co se děje, a na matku se zlobívala. "Sakra, mami, já přece nemůžu denně odbíhat z práce a vodit tě domů! Milan to má ještě dál, taky tě nemůže hledat autem, kdykoliv si usmyslíš, že pojedeš do Písku! A co tam vlastně chceš? Vždyť tam nikoho ani neznáš! Pochopíš to už konečně!"
Máma pokývala hlavou, usmála se a pohladila Věru po tváři. Ta se vztekle odsunula a přidala do kroku.
Stávalo se to stále častěji a hledání bývalo čím dál obtížnější. Jakoby naschvál si vybírala temná zákoutí parku, opuštěné zahrady a vzdálené nádraží, kde nebyla takřka živé duše. Sehnali si paní na hlídání, ale matka ji velmi brzy vyhnala. Odjakživa byla dost samotářská a nesnášela se s každým. U lékaře se dozvěděli, že stav se zhoršuje a na zlepšení není naděje. Oba s Milanem měli své rodiny, zaměstnání a povinnosti. Věřina dvojčata chodila ještě do základní školy a nechat je hlídat zmatenou babičku zkrátka nešlo. Milanova jediná dcera Petra studovala mimo město a domů se vracela občas na víkend. Dlouho hledali různá řešení, na kus papíru si psali svá stanoviskam svoje podmínky. Pak je porovnávali a zázračnou shodou a jediným možným řešením byl ústav. Věděli, že je sousedé pomluví a budou donekonečna odsuzovat jejich krok, ale nebylo zbytí.
Našli vhodné zařízení, které nebylo moc daleko, domluvili si termín a lékař jim napsal doporučující dopis. Oba dva s Milanem se zajeli na vlastní oči přesvěcčit, zda to, co jim nabízejí, bude pro mámu opravdu vhodné. Areál to byl moderní, všude samá zeleň, zahrada, tělocvična, společenská místnost s ohromnou televizí a všude tváře. Věře se zdálo, že jsou všechny stejné, jakoby smutné, pak ale myšlenku zavrhla a pokračovala v prohlídce. Sauna, malé fitko, knihovna. Byli spokojeni.
V následujícím období jezdila Věra často do městečka a nakupovala nové spodní prádlo, papuče, punčochy, domácí oblečení, sportovní a vycházkovou obuv. Všechno podle seznamu, který jim nadiktovala sociální pracovnice v zařízení.
Tak už je teda tam!
Nejhorší bylo připravit mámu na to, že odjede a už se domů nevrátí. Vyslechla si jejich povídání s úsměvem na rtech. Pak mávla rukou a odešla do pokoje. Neustále jezdila "do Písku", proto jí také nakonec řekli, že teda do toho Písku pojede. Zdálo se, že pochopila.
Věra si na dnešek vzala dovolenou, chtěla mámu osobně vypravit a nechala Milana, aby ji odvezl. Neměla na to, aby viděla, jak máma odchází do nového. Pojede tam za ní, až dá všechno do pořádku. Když Milan ráno přijel, pomohla mu naložit obě tašky s máminými věcmi, dohlédla na to, aby se pořádně nasnídala a oblékla. Celou dobu vysvětlovali matce, jak to v tom penzionu bude krásné, všechno nové, oni za ní budou jezdit a na Vánoce si ji vezmou domů. Zdálo se, že ani nevnímá, co jí říkají. Jedla a neustále se usmívala, pak se jen tak zeptala: "V kolik nám to jede? Víš, děvče, abychom to nezmeškali!" pak vstala a beze slova za sebou zavřela dveře pokoje. Trvalo to hodně dlouho, a když se znovu otevřely, stála v nich matka s kloboučkem na hlavě a s bezelstným úsměvem řekla "Jsem připravená, děti, pojďme!" pak prošla chodbou a beze slova nasedla do stříbrné Fabie, která stála přede dveřmi.

Jak jsem chtěla mlsat!

11. listopadu 2009 v 16:18 | já, net a kuchařka |  Něco dobrého na zub
Hovězí po staročesku se švestkovou omáčkou
Suroviny:
400 g vařeného hovězího masa
2 petržele
2 mrkve
2 bobkové listy
3 hřebíčky
několik zrnek celého pepře a nového koření
špetka tymiánu
300 g švestkových povidel
perník na strouhání
kousek chleba
citrónová šťáva
150 g vlašských a lískových ořechů
několik mandlí
100 g hrozinek
sůl
Postup přípravy:
Očištěnou zeleninu uvaříme vcelku do měkka. Zvlášť pak svaříme koření. Vařenou zeleninu propasírujeme, smícháme s vodou, ve které se vařila, přidáme vývar s koření a vmícháme povidla. Nastrouháme perník a kousek chleba, vmícháme do směsi a povaříme. Dochutíme citrónovou šťávou, přidáme nasekané ořechy, spařené a oloupané mandle, hrozinky, osolíme a promícháme. Hovězí nakrájíme na plátky, přihřejeme a polijeme omáčkou.

Výborný recept jsem našla na netu. Všechno doma mám, jenom mi schází perník na strouhání.
Řeknete si taková obyčejná věc, ale ona není k mání. Kamarádka mi sehnala dva balíčky, které vyrábí PENAM. I zajásala jsem a pustila se do vaření.
Dneska jsem se na malou chvíli vrátila domů, kde jsme tohle jídlo, ale s uzeným masem, vařívali speciálně pro tatínka, který ho miloval. Zelenina na plotně bublala, maso si hovělo v papiňáku a já se pustila do strouhání perníku. No název je správný, ale k perníku má ona věc, kterou držím v ruce, hodně daleko. Barvou připomíná nedopečený piškot a vůně, která perník charakterizuje, nikde. Zpočátku si myslím, že mám asi rýmu, ale když otevřu hořčici, křen nebo skořici, všechno krásně cítím. Jenom ten perník nevoní! Co naplat, celá otrávená jsem omáčku dodělala, natloukla směs koření v moždíři a přidala do omáčky. Zavonělo to, ale stále to není ono. Škoda, oběd bude takový nedodělaný. Marně jsem zadávala heslo perník na strouhání několikrát na netu, vždycky se mi tam objevil ten můj nepodarek. Jenom v Domě potravin v Praze prodávají 10 ks perníku na strouhání, v celkové váze 1,5 kg. Co s takovým množstvím budu dělat! Obyčejný perník a není k dostání, to by jeden nevěřil. Vzala jsem do ruky starou maminčinu kuchařku a v ní, světe div se, lehoučký recept na výrobu takového perníku doma. Hurá, mám pro příště vyhráno, upeču si jej sama a bude. A vám, milé čtenářky ten recept prozradím také, abyste nemusely tuto obyčejnou (vlastně tak vzácnou) ingredienci shánět jako já.

Perník ke strouhání

500 g žitné mouky
1 sáček perníkového prášku
1/4 l teplého mléka
1/4 l medu
1 vejce

Mouku smícháme s práškem. V litrovém hrnci smícháme mléko, med a vejce, pak přimícháváme mouku s práškem. Do dobře vymazaného pekáče nalijeme těsto a pečeme 3/4 hod. Mezi pečením sem tam asi 2x potřeme perník rozředěným medem. Upečený perník nakrájíme na stejně veliké kousky a dobře uschováme.

Co je vlastně VooDoo?

11. listopadu 2009 v 10:38 | Wikipedia a já |  Víte, že?
Voodoo (také vúdú, francouzskou transkripcí vodou) je synkretistické náboženství pocházející z karibského státu Haiti, který se také nazývá Sevi Lwa, "služba lwa". Obsahuje v sobě především prvky polytheistické tradice západní Afriky (hlavně náboženství vodun) a římského katolicismu. Je však také ovlivněno náboženstvím indiánských kmenů Karibů a Arawaků, svobodným zednářstvím, martinismem a dílem Eliphase Léviho. Obvykle je praktikováno zároveň s katolickým křesťanstvím, ale získalo popularitu i mezi vyznavači jiných náboženství.
Historie voodoo začala rokem 1697 kdy Španělé postoupili západní Hispaniolu Francii a ti do své nové kolonie začali dovážet černé otroky z Afriky. Kruté zacházení s otroky vedlo k častým vzpourám a útěkům, uprchlíci nacházeli útočiště v horách a vytvářely komunitu Maroonů. V těch se zachovávaly původní africké tradice i víra. Začali být společně uctívána božstva různých afrických kmenů, například kmenů Fon a Ewe z Dahomeje (dnešního Beninu) nebo Jorubů z dnešní Nigérie. V této víře se objevily i prvky náboženství přeživších Indiánů, měli vliv například na obrazce vévé a představu oplzlých duchů mrtvých Ghede.
Voodoo uznává jediného boha, kterého nazývá Bondye (z francouzského Bon Dieu "Dobrý Bůh") a lwa, anděly a svaté považuje za jeho služebníky. Bondye stvořil svět, ale pak své dílo předal do rukou svých sluhů a je nyní vzdálený a nedosažitelný. Ačkoliv tento koncept bývá někdy označován za křesťanský, tak odpovídá mnohým africkým náboženstvím, z kterých voodoo vzešlo. Proto afričtí otroci snadno chápali úlohu svatých jako přímluvců u Boha v římském katolicismu. Většina vyznavačů voodoo se proto pokládá za katolíky.
Voodoo bývá často mylně považováno na základě různých pověr za temný kult a formu "černé magie". V lidovém povědomí je s ním spojená především představa zombie a propichování panenek. Zombie pochází už z původních afrických náboženství a na Haiti se jedná o nevýznamnou součást magických představ, která ostatně souvisí s činností bokora, černokněžníka, ne kněze voodoo. Používání panenek se objevuje v magii celého světa a to především pro léčení na základě určování tlakových bodů jako v akupresuře.
Takovéhle malinkaté panenky VooDoo pro štěstí se dostanou koupit jako přívěsky ke klíčům, či mobilům.

K čemu se hodí?

11. listopadu 2009 v 10:27 | já a net |  Co se mi líbí
Panenky se dají využít všelijak. Malé slečny si s nimi hrají, vozí je v kočárku a jsou pro ně maminkami. Dají se použít jako modelky, kdy se na ně učí už větší děvčata šít, plést a háčkovat. Velké panenky se používají jako miminka pro nastávající rodiče, kdy se je učí správně uchopit, koupat a přebalovat. Speciální panenky mají policejní psychologové, pomocí nichž se dozvídají věci, které by jim zneužité děti nikdy neřekly. Panenky jsou oblíbený artikl v muzeích a ve sbírkách na zámcích a hradech. Jsou též oblíbeným předmětem sběratelů, ať už se jedná o staré historické panenky s porcelánovou hlavičkou, nebo nejmodernější Barbíny a různé Šklebíky. Přiznala jsem se před dvěma dny, že také vlastním několik drobných panenek, bohužel je to jenom torzo z toho množství, které jsem jako dítě měla. Ta nejmilejší panenka se kamsi nenávratně ztratila. Možná jsem ani nevyjmenovala všechny možnosti, které skýtá využití panenek. A přece! Nedávno jsem u nás v jednom obchodě zahlédla využití panenek jako dekorace výlohy.

Panenky byly od nepaměti nejoblíbenější hračkou dětí. Jejich kolébkou se stal starý Egypt a Řecko - v té době šlo převážně o hliněné různé amulety,talismany a votivní sošky.
Historie panenky, jako obrazu lidské bytosti sahá až k samým počátkům naší civilizace. Její původní význam byl však mysticko-kultovní - sloužila k náboženským obřadům, kde zastupovala roli člověka. Najstarší dochovaná panenka, ktará sloužila jako dětská hračka, pochází z Mezopotámie a byla vyrobená z alabastru. Ve starém Egyptě byla panenka již značně propracovaná - s pohyblivými končetinami a často velmi detailně a výtvarně zpracovaná.
Skutečnost, že panenky patřily k oblíbeným hračkám nejen dětí, ale i dospělých, dokazuje středověk, v němž panenky obdivovaly a hýčkaly hlavně vysoké vrstvy společnosti. V pozdním středověku se panenky vrátlily opět do dětské náruče. V průběhu staletí se měnil nejen materiál, ze kterého byla panenka vyrobena, ale i její celkový vzhled. Zatímco kolem roku 1400 byly vyřezávány ze dřeva a připomínaly spíše kolorované kuželky, po roce 1700 již měly skleněné oči, paruky z pravých vlasů a preciznější řezbu.
Zlatý věk panenek přichází v 19. století, kde díky novým výrobním technologiím vznikají především v Německu velké továrny produkující krásné biskvitové panenky,
Po roce 1800 začínali němečtí výrobci zhotovovat voskové hlavy panenek a od roku 1850 zavedly francouzské porcelánky výrobu hlav z biskvitového(neglazovaného) porcelánu. První celuloidová panenka přišla na svět pravděpodobně v Americe kolem roku 1870 a později se jejich výroba rozšířila do Německa, Francie a Japonska.



Při procházení vebových stránek jsem narazila na mnoho zajímavých stránek a kdo má rád panenky, jejich historii i současnost, najde zde mnoho zajímavého. například na stránce

Vítězství bude naše!!

10. listopadu 2009 v 11:03 | já |  Moje psaní
Pomalu a jistě se kolem nás plíží a začíná strašit. Kdo nebo co? No přece tradiční podzimní trápení, naše oblíbená chřipka.
To se takhle ráno probudíte a nejste to vůbec vy. Strašně vás bolí hlava, celé tělo křičí bolestí a z nosu máte jeden vodopád. Dělá vám potíž polykat, třepe s vámi zimnice a jaksi nejste schopen ničeho. Už je tady, potvora jedna škaredá! Nic vám nepomůže odhodlání, že to dneska ještě v zaměstnání přežijete, vždyť je pátek, následuje víkend a dva dny ležení vám postačí tu ohavu překonat. I vypravíte se do práce. První, co uděláte, je kotel horkého čaje na psací stůl, nemáte-li k dispozici svou kancelář, pak čaj ještě v šatně vypijete. Slupnete jeden, dva, popř. tři Paraleny a hurá do toho. Zpočátku se třepete zimou, nestačíte si utírat nos a oplachovat ruce. Po nějaké chvíli na vás příjde obrovské pocení a pocit, že shoříte. Je vám zatraceně horko a chce se vám děsně spát. Hlava třeští a vy se stále častěji koukáte na hodiny. Ručička zlomyslně leze jako šnek a čas neutíká. Kolegové a kolegyně na vás začínají koukat přes prsty, neboť je jim jasné, že v pondělí nepřijdete. Oni to vědí, vy ještě doufáte o opaku. Přečkáte-li bez větší úhony do oběda, je dobře, ten zbytek směny už protrpíte a už se těšíte na svou postýlku. Cestou ještě musíte nakoupit, vyzvednout věci v čistírně a pak hurá domů. Dopravujete-li se svým autem, jste doma brzy. Už u vchodových dveří odkládáte jednotlivé věci a tašky. Žádný člověk na světě, by vás teď nedonutil, abyste to po sobě uklízeli. Ještě tak malý hafík, který netrpělivě skáče kolem vás, je tím posledním stimulem, kvůli němuž se ještě jednou objevíte venku před domem. Slzavým pohledem pozorujete vašeho miláčka, jak si hledá vhodné místečko a v duchu jej prosíte, aby svou potřebu zkrátil. Kolem vás přechází několik sousedů, zdravíte se s nimi a na některých poznáváte stejné potíže jako máte vy. Víkend je krátká doba na vyléčení, tak se s většinou z nich potkáte v pondělí při cestě k lékaři nebo přímo u něj v čekárně. Tady při dlouhém čekání a utírání si nosu máte dost času přemýšlet, kde se asi stala chyba a proč ji zase máte, tu protivu. Slibujete si, stejně jako každý rok, že už opravdu budete jíst vitamíny a hlavně se necháte naočkovat. Ať si kdo chce, co chce říká, chřipka je nemoc, které se těžko vyhnete. Je zkrátka všude, kde jsou lidi. (A to raději nemluvím o té chřipce, která kejhá nebo chrochtá). Stala se naším souputníkem a doprovází nás všude, kam se hneme.
Tak, už jsem vám to tady napsala a zvolna si utírám nos. Mám na plotně hrníček s čajem a na talířku vitaminovou tabletu. Musím je rychle sezobnout, aby mě ta tetka Chřipajzna, obešla velkým obloukem. A vám všem přeju, abyste nad ní taky zvítězili.

Muchův model

9. listopadu 2009 v 16:21 | já a Wikipedie |  Zaujalo mě

Sarah Bernhardtová, rozená Henriette-Rosine Bernardová, (22. října 1844 Paříž - 26. března 1923 Paříž), byla francouzská herečka, jedna z nejvýznamnějších divadelních osobností 19. a počátku 20. století.
Sarah Bernhardtová se narodila 22. října 1844 v Paříži, byla nejstarší a nelegitimní dcerou Judith van Hardové, Holanďanky židovského původu, která působila jako kurtizána pod jménem "Youle". Jejím otcem byl student práv katolického vyznání Eduard Bernard.
Na přání otce byla Sarah Bernhardtová pokřtěna, poté byla svěřena do pěstounské péče. Ve svých osmi letech, roku 1852, byla odeslána do pensionátu a od roku 1854 navštěvovala klášterní školu ve (Versailles). Roku 1858 Vévoda de Morny, nevlastní bratr Napoleona III. a milenec její matky, zařídil výuku herectví v Comédie-Française.
Kromě hereckého umění proslula Sarah Bernhardtová i jako excentrická a náladová hvězda, která měla celou řadu milenců, jako byli například Charles Haas, Mounet-Sully či malíř a ilustrátor Gustav Doré. Zajímavostí je, že v bytě chovala řadu zvířat, mezi nimiž kromě psů a koček byla i exotická zvířata jako papoušek, opice, gepard, chameleon, had či dokonce lev.
Roku 1894 pověřila Sarah Bernhardtová Alfonse Muchu vytvořením návrhu na plakát. S výsledkem byla spokojena a od té doby pověřovala Muchu dalšími zakázkami na plakáty, kulisy, roku 1896 ztvárnil Mucha na plakátu Sarah Bernhardtovou jako Dámu s kaméliemi. Toto dílo je považováno za jeden z vrcholů secesní grafiky.





Lékařská fakulta v Bordeaux řeší vážné dilema - není si jista, zda amputovaná noha, která je v jejím "muzeu kuriozit", skutečně patří slavné herečce Sarah Bernhardtové, jak se dosud tvrdí. O "aféře" informoval francouzský list Le Monde.
Sarah Bernhardtová (1844-1923), jejíž plakáty z dílny Alfonse Muchy jsou stále v kurzu, přišla o pravou nohu v roce 1915 - v nemocnici v Bordeaux jí ji museli amputovat nad kolenem kvůli gangréně. Amputovaná končetina pak byla ve fakultním "muzeu kuriozit".

Sarah Bernhardt

Už můžeš přijít, zimo!

9. listopadu 2009 v 9:03 | já |  Moje psaní
Hotovo!!!
Po včerejším krásném dopoledni může přijít zima. Zahrádka je uklizená díky mým dětem, které si včera daly do těla. Řezalo se dříví, ořezávaly stromky a keře, stříhaly odkvetlé kytky, hrabalo, nosilo do sklepa, zametalo. Skončili jsme před 16. hodinou, právě, když začínalo přeprchat a udělala se zima. Dneska je u nás opravdu ošklivě, prší, fouká vítr a je zima. Elis raději ani nevystrkuje čumáček z košíku. Na mě už čeká jenom taková domácí práce, naťukat ořechy, sklidit a urovnat jablíčka do sklepa, zelí už začíná vonět, česnek je na svém místě. Ještě si dovezeme dva pytlíky brambor a zima může začít. Mám opravdu hodné děti, a proto je mi dneska dobře, když se podívám do upravené a čisté zahrady.

Krásné červené nebe bylo v sobotu večer.

A ještě jeden obrázek na panenčí sněm na mém nočním stolku.