close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2009

Jak jsem se zamilovala 2

18. listopadu 2009 v 9:37 | já |  Moje povídání
Zdenek!
Ještě dneska mě jemně mrazí v zádech, když si na něj vzpomenu. Nebyl žádný krasavec, řekli byste, obyčejný chlap. Ale to, co s ním přišlo na oddělení, se nedá popsat.
Na našem oddělení jsme měli několik malých pokojů, které byly právě neobsazené. Na jeden z nich jsem ho zavedla, dala mu čisté prádlo a upozornila ho na potřebu odběrů a vyšetření, která s ním musím ještě odpoledne udělat.
Odpolední proběhla klidně a já měla před sebou víkendové volno. Odjela jsem domů a na nového pacienta jsem úplně zapomněla. Dny ubíhaly, střídaly se směny a on byl stále jedním z mnoha pacientů, o něž jsme se starali.
Kdy se stalo, co se stát muselo, nevím.
Při jedné noční službě se několik pacientů přišlo zeptat, zda mohou ještě na chvíli ven, přestože už bylo skoro deset hodin. Byla jsem z toho trochu špatná, ale dovolila jsem jim to pod podmínkou, že se nesmí vzdálit od nouzového východu, kam si je přijdu zkontrolovat. Pak jsem se pustila do pravidelné činnosti, kterou obnášela noční směna. Na ty tři mužský jsem docela zapomněla. Bylo již po půlnoci, když mi bleskla hlavou myšlenka, páni, kde jsou, vždyť já je vůbec neviděla přijít.
Rychle a opatrně jsem nahlédla do jednoho z pokojů. Díky Bohu, byli doma a spali. Vůbec mě nenapadlo, že je ještě někdo venku. Vzala jsem klíč a šla zamknout dveře od schodiště. Všude bylo ticho a já se těšila na chvíle klidu. V kapse zástěry jsem nahmatala cigaretu, a dostala jsem na ni chuť. Udělala jsem několik kroků ven a dala si ji do úst. V tom se mi vedle hlavy zajiskřilo a rozhořel se malinkatý ohýnek.
Zdenek byl ještě venku a já o tom nevěděla. Trochu mě to vyvedlo z míry a začala jsem mu něco povídat. Zapálil si také a mlčel. Byla krásná letní noc a všude bylo ticho, jenom na naší terase hořely dva malinkaté plamínky. Vykouřili jsme poslední dnešní cigaretu a beze slov jsme se vrátili. Poděkoval, popřál mi dobrou noc a zmizel v pokoji.
Ráno jsem zmizela dřív, než vstal z lůžka.
Jak se říká, podej čertovi prst a chytí se celé ruky. Jakmile se chlapi na oddělení dozvěděli, že ta mladá sestřička kouří, neuplynula jediná moje služba, aniž by si za mnou nepřišli pro povolení. Riskovala jsem velký průšvih, ale to víte, mladá a blbá. K cigaretkám se přidalo kafíčko, které jsem jim ráda uvařila, když v čele se Zdeňkem (jehož mimochodem začali používat jako vyslance) dostali neodolatenou chuť. A to víte, jednou si s někým dáte cigaretku, podruhé vypijete kávu a stanou se z vás přátelé. Čas plynul a Zdeněk se pomalu stával inventářem oddělení. Jeho bydliště bylo hodně daleko, a tak jej lékaři drželi na oddělení do úplného vyléčení, které se protáhlo na dva měsíce.
Za tu dobu mi o sobě leccos řekl. Věděla jsem, že je rozvedený, má přítelkyni a z prvého manželství dceru. To všechno a ještě mnohem víc, mi na sebe prozradil, při našich nočních kouřových dýcháncích. Zdálo se mi, že je mi čím dál bližší. Dokázal se zastat nejenom mě, ale i ostatních sester, když jsme byli nařčeni pacientem z nějaké špatnosti. A že takových věcí nebylo málo, si můžete myslet. Pomaloučku se stával dobrým duchem našeho oddělení. Choval se přirozeně a byl docela milý.
V den, kdy odjížděl, jsem nebyla v práci. Mrzelo mě, že jsem se s ním nemohla osobně rozloučit, ale on nezapomněl. Dáreček na rozloučenou s kytkou mě čekal na ošetřovně. Epizodka, řeknete si, ale ona měla ještě několikero pokračování.

Jak jsem se zamilovala 1

17. listopadu 2009 v 6:44 | já |  Moje povídání
Doběhla jsem autobus a pohodlně se usadila na své oblíbené místo, hned vedle řidiče. S lehkým úsměvem jsem pozdravila a čekala. Na stanovišti dopravy bylo několik lidí, kteří se nahrnuli dovnitř a svým hovorem naplnili vůz. Bylo slunečné popoledne a za půl hodiny mě čeká odpolední směna. Ještě že je dneska už pátek, pomyslela jsem si a pozorovala, jak řidič projíždí rozpáleným městem.
Zrzavý vrátný se lehce uklonil a zvedl mi závoru. Občas mě překvapil pocit, že mě v nemocnici všichni znají, zatímco já si jich skoro nevšímám. Ke vjezdu se zatáčela sanita, přivážející náklad nových pacientů. Proběhla jsem pod zvedající se závorou a zamířila ke svému oddělení. Sanitka mě předjela a zastavila u velkých prosklených dveří vedoucích na příjem. Z předního sedadla vystoupil vysoký muž, vzal si od řidiče papíry a rozhlédl se. To je teda výška, pomyslela jsem si a pospíchala na oddělení.
"Ahoj!" ozvalo se chodbou, když jsem zavírala dveře pokojíku. Rychle se převléknout, nasadit čepec, který nechtěl nikdy držet, a nástup. Jak jsem tam stála a pozorovala oknem nedaleké parkoviště, uviděla jsem venku čekat Renatina muže s jejich černou pudlicí.
V ošetřovně jsem jediným pohledem zjistila stav úkolů, které mě ještě čekají. Renata seděla u stolku a nikterak nespěchala.
"Máš venku rodinku !" upozornila jsem ji jenom tak mezi řečí.
Předání služby bylo stručné a jasné.
"Na příjmu máš jeden příjem, je to jakýsi chlap někde ze Žatce. Primářova tlačenka! Je to infekční irritida, tak si ho dej na špínu, má na dnešek nějaká vyšetření, však uvidíš. Jinak nebylo nic nového, jenom ta babča z pětky si stěžovala na řezání v oku, tak to předej doktorce, až bude dělat kontrolu. Máš tady Peničkovou, tak si ji pohlídej, aby ti uklidila v kuchyni, bába jedna princmetálová. Včera mě vyšplouchla a já pak lítala kolem nádobí hodinu. Když budeš mít čas, máš šoulat koláče, vzkazuje ti Boženka. Večer tě střídá Hanka a my se uvidíme až po neděli. Jo, abych nezapomněla, dostaneme posilu, nějakou Helenu, ale nikdo o ní nic neví. Není odsud, prý se sem přistěhovala. Tak a já letím!" vychrlila na mě Renata a jako blesk zmizela v pokojíku.
Chvíli jsem se motala v ošetřovně, kontrolovala jsem si lékárnu, četla v sešitě, kolik máme mazání a kapání, nadepsala sešit dnešním datem a pečlivě ořezanou červenou tužkou jej podtrhla. Se skříně jsem vzala připravenou složku s naskládanými dekursy a teplotkami.
Na chodbě se ozvalo klepnutí dveří a pak se oddělením rozhostilo popolední ticho. Pacienti odpočívali na svých pokojích a já se posadila ke stolu. V rádiu zpíval Neckář a já byla myšlenkami někde daleko. Byl klid a sluneční paprsky lákaly ven.
Ťuky, ťuk, ozvalo se pojednou ode dveří a já se s leknutím otočila.
Stál tam a díval se na mě!

Langweilův model Prahy

16. listopadu 2009 v 21:37 | Wikipedia |  Zaujalo mě
Langweilův model Prahy je papírový model historického centra Prahy, který vytvořil v letech 1826-1837 zaměstnanec univerzitní knihovny Antonín Langweil. Na ploše zhruba dvaceti metrů čtverečních zachycuje v měřítku 1:480 více než 2000 objektů historického jádra Prahy, z nichž přibližně polovina dnes již neexistuje. Zobrazuje Staré Město s židovským ghettem, Malou Stranu bez petřínského svahu a Pražský hrad a Hradčany bez Pohořelce a části Nového Světa. Model je zhotoven z papírové lepenky s použitím dřevěných prvků, které tvoří zejména konstrukce domů a komíny.
Na základě prosebného dopisu Langweilovy vdovy model zakoupil pro Vlastenecké muzeum v roce 1840 císař Ferdinand V. Poprvé po Langweilově smrti byl model zpřístupněn veřejnosti v roce 1862 na Staroměstské radnici. V roce 1891 byl vystavován během Zemské jubilejní výstavy. Po jejím skončení byl až do roku 1905 součástí sbírek Lapidária Národního muzea na pražském Výstavišti. Po 2. světové válce přešel do správy Muzea hlavního města Prahy. V letech 1962 1970 procházel restaurací pod vedením akademického malíře Jiřího Boudy. Od roku 1970 byl vystaven v prosklené vitríně. Ta byla v roce 1999 nahrazena novou prachotěsnou vitrínou, která zaručovala žádoucí mikroklima. V roce 2007 byl umístěn do nové vitríny, která umožňuje návštěvníkům lepší pohled na model, také díky otočné kameře a novému osvětlení.

Soubor:Langweiluv model Prahy 1.JPG

Je tam nebo není?

16. listopadu 2009 v 11:39 | Novinky cz. a net |  Víte, že?
Renesančně přestavěný raně gotický hrad Houska leží ve východní části Kokořínských lesů, 47 km severně od Prahy, v katastrálním území Houska obce Blatce. Nechal jej vystavět Přemysl Otakar II. jako významný královský hrad, ale záhy přešel do šlechtického majetku, v němž zůstal až do roku 1924. Houska dodnes patří k nejlépe dochovaným hradům Přemysla Otakara II.[1]
Jedna z legend praví, že hrad stojí nad dírou vedoucí do pekla, kudy nahoru přicházeli duchové měnící se ve zvířata. Díra byla zasypána a nad ní postavena kaple. Nebo ďábel přicházel hradní studnou, a proto zde bylo tak málo vody. Další pověst popisuje působení švédských zběhů z třicetileté války, kteří odtud loupežili po okolí. Jejich vůdce pak myslivec zastřelil posvěcenou kulí a ten tu později strašíval.

Soubor:Burg Houska.jpg

Výtah z článku: "Díra do pekel, či přestup do jiné dimenze?" - Aleš Česal, Milan Doležal, časopis Fantastická fakta 9/97

Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec.
První otázkou, která se nabízí, je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Podle autorů článku Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován.
Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Podle redaktorů je celý obranný systém zaměřený proti "vnitřnímu nepříteli". Snad se zde střežilo "něco", co se nesmělo dostat ven.
Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple.
Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny "jisté věci" a kostry "nelidí". Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou.
Je možné,že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Autoři se tedy ptají: "Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samotné základy feudálního státu, byl-li právě proti tomuto nebezpečí zbudován takový hradní komplex?"


Proč to udělala?

16. listopadu 2009 v 10:12 | já |  Zaujalo mě
Strašidlo chřipky dorazilo až k nám! Dneska ráno jsem potkala v našich končinách nevídaný úkaz! Slečnu, která chodila po městě s ústenkou na tváři. Lidé se za ní otáčeli a zastavovali se. Míjela jsem několik tzv. zaseknutých žen (jsou tím pověstné), které majíce hlavy u sebe, onu dívku probíraly ze všech stran. Určitě to byly přímo skvosty, které jim vycházely z úst. Zahlédla jsem dokonce lidi, kteří se oné dívence vyhnýbali obloukem. Připadalo mi to docela obludné a směšné. Někteří mladší se dokonce smáli a měli z ní legraci. Příčin, proč použila ústenku, však může být daleko víc, než jenom tzv. prasečí chřipka.
Osobně bych si ústenku vzala v případě, že bych byla např. po operaci srdce, to jako prevenci před jakýmkoliv nachlazením. Rouška je nutná také při silných alergiích, kdy jako spouštěcí prvek může být cokoliv - silná vůně deodorantu, výfukové plyny, chemikálie obsažené v ovzduší. Ona slečna může mít doma někoho např. po chemoterapii, kdy sebemenší infekce způsobuje komplikace. No, a dalším důvodem může být přílišná obava z nemoci, např. v těhotenství, nebo také ohleduplnost vůči okolí. Jak je vidět, těch důvodů, proč si nasadila ústenku, může být mnoho. Možná i trocha recese a zvědavosti, jak bude okolí reagovat.
A reakce byla opravdu různá od podivu přes uznání až k podezření, že si dělá legraci.

Zamyšlení po ránu

15. listopadu 2009 v 10:50 | já |  Moje psaní
Láska! Krásné slovo a ještě krásnější je to, co vyjadřuje. Milujeme svého partnera a je to láska až za hrob! Ráno, večer, kdykoliv jenom na něj pomyslíme, pociťujeme to nádherné chvění u žaludku a závrať jímající nás, jen pomyslíme-li na něj! Milujeme svoje děti láskou nevýslovnou, hřejivou. Někdy se nám zdá, že už nic a nikoho nemůžeme mít tak rádi. Pak si vzpomeneme na své rodiče či prarodiče a ten krásný pocit se objeví opět. Vhání nám slzy do očí a třese se nám hlas, kdykoliv o nich mluvíme. Je to nádherné mít někoho rád, je to bolestné přijít o něj anebo vidět jeho utrpení, nezdar či prohru. Bolí vás to víc jak jeho, máte pocit, že jste na konci svých sil, že už nemůžete dál! Přesto se zvednete a klopýtáte
s problémy, které nejsou vaše, ale které vás srážejí stále níž a níž. Trápíte se a nevíte, zda je možné se z toho vyhrabat. Po čase zjistíte, že to možné je a s láskou obejmete své děti, svého partnera a vykročíte vpřed, bez ohlížení se na to, co bylo. Hlavu vzhůru a držte se! Rodina vám za to stojí.


Památky

14. listopadu 2009 v 12:41 | já |  Fotografie


Sklepní strašidlo

14. listopadu 2009 v 10:25 | já |  Moje povídání
V koutě něco zašramotilo a my dvě jsme se přitiskly k sobě. Dvě blonďaté hlavy opatrně vykukovaly zpoza rohu, dávaje pozor, aby je "to" nevidělo. Chlad sklepních prostor a neznámé tajemno nás úplně pohltilo a my, nevnímaje čas se plně oddaly pátrání po strašidle.
Rodina mé kamarádky Běty bydlela v malé chaloupce přímo u zámecké zdi. Tatínek byl kastelán a jako takový měl klíče ke všem prostorám zámku. Veselý chlapík, kvůli jehož povídání a legračním příběhům jsem ho milovala.
Bětu jsem znala od první třídy, kam nás jedno krásné zářijové ráno přivedly naše starostlivé maminky. Byla jsem velmi drobounká, a tak jsem si sedla do první lavice, kam za chvíli posadili černookou rošťačku Alžbětku, které jsem začala říkat zkráceně Běta. Prožívaly jsme spolu denodenní starosti a radosti. Byla vyšší než já a postavou se spíše podobala klukům. Našla jsem v ní nejlepší kamarádku a ochránkyni, která se nikdy nebála dát dotírajícímu chlapečkovi pár pohlavků, nebo mu podrazit nohy. Stala se z nás nerozlučná dvojka, která brzy začala být v celém okolí známá. Chodily jsme spolu do nedalekého obchodu, do knihovny, sbíraly jsme v zámecké oboře kaštany pro lesní zvířata a především jsem spolu s Bětkou směly i mimo návštěvní hodiny bloumat zámkem, v době, kdy tatínek prováděl nezbytný úklid expozic. Trávily jsme s ním spoustu času a on nám o všem vyprávěl. Jak jmenuje ta a ta paní na obraze, čí bylo to krásné porcelánové nádobí, vystavené v jídelně. Spolu s ním jsme se dostaly i za tajné dveře, které vedly z ložnice paní hraběnky na tajné schodiště. Vyprávěl nám o událostech, které se v jednotlivých místnostech odehrávaly. Čím jsme byly starší, tím se vyprávění stávala tajuplnější a záhadnější. Hrávaly jsme si na hraběnčiny děti a na zámku jsme doslovala prožily celé dny.
Nejlepší to bylo o prázdninách, kdy jsem směla u kastelánových, jak jsem jim říkala, spávat. To byly ty nejkrásnější dny, kdy jsme s Bětkou šmejdily po konírnách, sklepeních i bývalém vězení. Bětka byla nebojácná a já se vedle ní odnaučila bát. Prázdninová dobrodružství bývala vždycky príma. Na zámku přibyli noví lidé, převážně kluci a holky ze škol, kteří si přivydělávali jako průvodci. S těmi jsme měly vztahy různé, někdo si nás nevšímal, někteří z nás měli legraci a jiní byli docela hodní.
Jednoho dne jsme si vymyslely novou hru. Použijeme vysokého Arnošta a spolu s ním se dostaneme do zakázaného skladiště. Zpočátku jsme se vždycky připletly ke skupince návštěvníků a spolu s nimi procházely zámecké komnaty. Pak nás napadlo nechat se zamknout v části zámku, kam chodívaly skupinky sice méně, ale v létě také. Trasa vedla přes Salla terrenu, po studeném schodišti ven do části zahrady zvané štěpnice, tou se pak prošlo k oranžériím a do přípravny zahradníků. Odsud už to bylo jenom kousek do stájí a skladiště. Tam jsme totiž měly namířeno. Tam bylo to poslední tajemství, které jsme ještě neodhalily. Ve skladišti podle vyprávění pana kastelána byly ty nejvzácnější věci, které se jen tu a tam dávaly do sálů. Věděly jsme, že Arnošt i ostatní průvodci vždycky dveře za skupinou zamykají, a tak jsme se opatrně proplétaly skupinkou, aby nás Arnošt neviděl.
Když za námi zamkl dveře chodby vedoucí ke schodišti, zatajil se v nás dech. Hurá a jdeme na to! Běta přitiskla ucho na dveře a poslouchala vzdalující se zvuk výpravy. Za chvíli bylo naprosté ticho. Chytily jsme se za ruce a opatrně se vydaly dolů ke stájím. Schodiště bylo studené a bylo tady šero, schody léty prošlapané nás vedly k tajemstvím obestřenému skladišti. Chichotaly jsme se a měly radost z toho, jak jsme Arnošta vypekly. Chytily jsme za kliku, a zklamáním nemohly ani promluvit. Dveře byly zavřené a my uvězněné ve sklepě. Naštvaně jsme si sedly na schody a Běta začala nahlas přemýšlet, co teď! Nazpět nemůžeme, tam je zavřeno a pro dnešek tudy už výprava nepůjde, dopředu ke štěpnici se nedostaneme. Jediná cesta vede malým okýnkem ve vedlejším sklípku. Bylo otevřené, ale pro nás dost vysoko. Různé haraburdí, které tady bylo, jsme pomaloučku prohlížely a dávaly na bok. Staré rámy z oken, samozřejmě bez skla, několik bedniček na zeleninu, kbelíky a zlomená topůrka hrábí, pytle od rašeliny ale nic pořádného, co by se dalo použít místo žebříku. A všude plno prachu a napadané drti od posledních oprav. Chvíli jsme se snažily poskládat na sebe bedničky, ale nebyly dostatečně vysoké a navíc, když jsem na ně šlápla, praskaly. Tak tudy teda cesta nevede, pomyslely jsme si . V tom jsme něco zaslechly z vedlejší chodby. Opatrně jsme se připlížily a nakoukly za roh. Nic, všude pusto prázdno. V tom to zašustělo za námi, ohlédly jsme se, ale opět jsme nic neviděly. Otevřeným oknem sem doléhal ptačí zpěv a hukot aut. Začínala na nás doléhat nervozita a možná i strach. Běta si z zpočátku namlouvala, že ji budou rodiče hledat, ale co já. Naši mě pustili ke kastelánům na prázdniny, a tak se o mě zajímat nebudou. Ach, jo! Navíc jsme dostaly hlad a z horka i chuť něčeho se napít. V tom jsme neznámé šustění zaslechly zcela zřetelně od okýnka nahoře. Když jsme zvedly hlavy uviděly jsme jakousí zvláštní kouli pohybující se zprava doleva a od ní spuštěný provaz. Vypadalo to, jako by nás nějaká neznámá bytost, obývající sklepní prostory, vybízela chytit se provázku a vylézt nahoru. Koule se stále víc a víc nahýbala do okna a na nás padl strach. Co, to je, to přece není ani Arnošt ani kastelán, tak kdo to může být, když o nás nikdo neví.
To už Běta nevydržela a začala ječet "Pusťte nás ven!!! My jsme tady! Haló!! Tatííí, mamííí!" a pak už jsme jenom brečely, s hlavama u sebe a na svou čest, slibovaly jedna druhé, že už se nikdy nebudeme do skladiště pokoušet samy dostat.
Když nás Arnošt vyvedl ze sklepa ven, byly jsme pěkně ušmudlané, ale nejšťastnější na světě. Byl na nás hodný a nikomu neprozradil, jak jsme se toulaly v zakázaném sklepení. Věděl o nás od první chvíle, a když pak zjistil, že s ním nejsme, bylo mu to jasné. Udělal si chvilku čas, oběhl oranžerii, vzal starou metlu, hodil na ni pytel a zavázal. Pak si opatrně stoupl nejdříve za dveře, kde chvíli dělal hluk, pak venku u okna a chechtal se, když uslyšel ten hrozný jekot.
Pro dnešek nás vytrestal, ale jestli si myslel, že už nadobro přestaneme z výpravami do sklepení, tak to se škaredě zmýlil!

Marie Terezie - Mezi trůnem a láskou

14. listopadu 2009 v 7:00 | Gabriele Marie Cristenová |  Co jsem právě dočetla
Když Marie Terezie v listopadu 1780 zemřela, našel se v její pozůstalosti zajímavý záznam, v němž je uvedeno, že její šťastné manželství s císařem trvalo 29 let - "tedy 335 měsíců, 1540 týdnů, 10 781 dní, 258 774 hodin". To spočítala vášnivě milující žena a doufala ve shledání. Několik dnů před svou smrtí se Marie Terezie ohlíží zpátky -- a vypráví, jak všechno začalo. Malé Rézince bylo teprve šest let a ještě zdaleka nebyla žádoucí dědičkou, když do jejího života v roce 1723 poprvé vstoupí patnáctiletý princ lotrinský. Ještě nikdo netuší, že z tohoto dětského horování pro Františka Štěpána jednou vznikne velká vášnivá láska jejího života. O třináct let později, po letech politických intrik a mocenských her, může habsburská dědička trůnu konečně říci lotrinskému princi své ano. Následuje mnoho dobrých let. Z chudého Lotriňana bez země se stane římskoněmecký císař František I. A když v roce 1740 zemře Karel VI, otec Marie Terezie, stane ve 23 letech jeho nástupkyní. Vede války, vyjednává, vládne a reformuje. Není jen manželkou císaře, ale taky arcivévodkyní Rakouskou, královnou Uher a Čech -- a matkou šestnácti dětí! František I. ale zůstane mužem ve stínu své ženy.


Páteční koláč

13. listopadu 2009 v 13:21 Něco dobrého na zub
Slíbila jsem, upekla, vyfotila a předkládám.
Jogurtový koláč s višněmi.