close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2009

Jsem statečná žena

23. listopadu 2009 v 8:00 | Jan Žáček |  Co jsem právě dočetla
Příběh volně navazuje na předchozí úspěšnou autorovu knihu Jsem zbabělý muž. Nyní se do prvoplánu dostává doktorka Markéta Pelíšková. Sledujeme její rychlý vzestup, při němž využívá všechny i ty nejbezohlednější prostředky a zejména sex, a posléze i pád, způsobený skutečnou zamilovaností. Postupně se však ze svého vztahu vymaňuje a začíná si uvědomovat své priority. Výsledkem je rozchod, po němž následuje postupný profesní vzestup, nyní již založený na jejích odborných znalostech. Neboť s věkem odchází krása i sexapeal a přicházejí vědomosti a moudrost, a tak se Markéta dokáže vypořádat i s péčí o nemanželské dítě. Citlivě podaný příběh z atraktivního prostředí nemocnic, farmaceutických firem i televize a uměleckého života, v nichž se proplétají osudy jeho protagonistů.


Trochu mlsání

22. listopadu 2009 v 9:00 | net |  Něco dobrého na zub

Gratinované kuřecí nudličky

kuřecí řízky, máslo nebo olej, sůl, 15 dkg šunky (vcelku), 15 dkg tvrdého sýru, 15 dkg žampionů (buď hlaviček nebo již nakrájených na plátky), 1 větší cibuli, 2 vejce, smetana ke šlehání

Cibulku osmahneme na másle nebo na oleji, přidáme nakrájené kuřecí maso a šunku, vše nakrájíme na nudličky, osolíme. Necháme osmahnout, aby bylo maso dobře prodělané. Jako poslední přidáme na plátky na krájené žampiony, necháme ještě asi 4 minuty, aby žampiony změkly. Mezitím si připravíme směs, kterou dáme na maso.

Směs - dvě vajíčka rozšleháme vidličkou v misce, nastrouháme na to sýr a přidáme zhruba půlku smetany ke šlehání z kelímku. Nalijeme na maso, které máme připravené v nějaké zapékací misce. Dáme do trouby zapéct, až se prodělá vajíčko a rozteče se sýr, tak je to hotové.


"Zázrak z Olomouce" - luxusní minirohlíčky

TĚSTO - 500g hladké mouky, 1 kostička droždí, 250ml vlažného mléka, špetka cukru, 150ml oleje, sůl.

NÁPLŇ - šunkový salám, suchý salám, Niva. Žloutek na potření, kmín na posypání.

Do části vlažného mléka se špetkou cukru rozdrobíme droždí a necháme vzejít kvásek. Ten přilijeme do mouky, přidáme ostatní přísady a důkladně vypracujeme vláčné těsto. Necháme vykynout.

Vykynuté těsto rozdělíme na 5 dílů. Z každého dílu vyválíme kolo, které rozdělíme na osminky. Na každý kousek těsta položíme nejprve 1/2 kolečka šunkového salámu, na to kolečko suchého salámu a navrch hromádku nastrouhané Nivy. Zabalíme do rohlíčku, začínáme širokou stranou těsta, cíp necháme pod rohlíčkem, aby se nám při pečení nerozbalil. Potřeme žloutkem a posypeme kmínem (nebo mákem). Upečeme dorůžova.

Rohlíčky můžeme plnit i jinými surovinami - např. zelí+uzené maso; špenát s česnekem;

Rohlíčky je možné plnit i sladkými nádivkami (pak tolik nesolíme těsto a dáme víc cukru) - např. tvaroh, mák, povidla, ořechová nádivka, jablka, puding,


Štír

21. listopadu 2009 v 15:02 Víte, že?

Jak jsem se zamilovala 5

21. listopadu 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
V té době jsem měla velmi špatné spaní. Jen jsem zavřela oči, byla jsem s ním! Viděla jsem ho na nádraží, při nákupu v obchoďáku, prostě všude. Ty jeho nežné modré oči, jako pomněnky! Nebyla se mnou žádná rozumná řeč a já v tu dobu vypustila z hlavy všechno ostatní. Zkrátka byla jsem nadobro ztracená.
Těšívala jsem se do práce tak jako nikdy dříve, všude jsem hledala jeho oči, snažila se s ním alespoň na okamžik promluvit. Bylo to těžké, kolegyně měly oči i vzadu a naše vrchní byla bába princmetálová, které nic neušlo.
Ten nový rok jsme začali takovou malou rekonstrukcí oddělení a následným malováním. Proto se v tu dobu nepřijímalo nic, co by nebylo akutní, Operace v té době neběžely, nebylo by kam pacienty uložit. Asi 14 dnů jsme sloužily po jedné i přes den, po ranní vizitě nastalo období volnějšího chodu oddělení. Pak následovalo uklízení a stěhování. Tahali jsme postele a matrace z jednoho pokoje do druhého a byla při tom docela psina. Chlapi seděli v jídelně a měli ke všemu a všem připomínky. Zdeněk se těchto hrátek nezúčastňoval, většinou v tu dobu proklouzl zadním schodištěm ven na kuřáckou. Myslím si, že nikdo neměl takový přehled o pacientech, jako já.
Kolem 15. ledna byl Zdeněk propuštěn, věděli jsme to už nějaký ten den a já začala být smutná. Domluvili jsme se na společném víkendu u jedné naší společné známé. Já po noční odejdu a počkám na něj u Renaty. Celé to dopoledne se mi zdálo strašně dlouhé. Renatin muž se chystal na služebku, Renča kolem běhala a snášela mu věci na hromádku. Neustále jsem kontrolovala hodiny a netrpělivostí byla celá bez sebe. Při každém zavrčení výtahu (bydleli přímo naproti něj), jsem zatajila dech a přestala dýchat. Hlavou se mi honil ten nejhorší možný scénář - primář ho nepropustil a on musel zůstat na oddělení, nebo se vykašlal na domluvenou akci a jel přímo za svou přítelkyní (což by mi vadilo ze všeho nejvíc), ba dokonce jsem jej viděla pod koly nějakého auta. Čas utíkal a on nešel a nešel! Začínala jsem být nervózní, stála jsem u okna a dívala se ven, jako bych ho mohla z výšky sedmého poschodí vidět.
Nedočkala jsem se ho!
Celá ubrečená a smutná jsem se z Renatou rozloučila, vlezla do výtahu a jela dolů. Nechápala jsem, co se mohlo stát, nevěřila jsem tomu, že by to udělal schválně. Na něj mi to nesedělo.
Do odjezdu vlaku chybělo několik desítek minut, já seděla na lavičce a podřimovala. Okolí jsem takřka nevnímala, když si někdo přisedl na druhý konec lavičky. Dopolední ruch na nádraží byl minimální a všude byl klid. Ještě pár minut a pojede mi to, pomyslela jsem si, vytáhla kapesník z kapsy a utřela si oči a nos. Někdo vedle mě se začal potichu smát, což mě dokonale naštvalo a já se vztekle obrátila, že si to s tím drzounem vyřídím.
Vyřídil si to on se mnou! Zdeněk! Chytil mě za ruce, přitáhl k sobě a beze slova mi vlepil pusu. Nezmohla jsem se na žádný odpor a přitulila jsem se do jeho náruče.
Víkend byl zachráněn!

Něco k zakousnutí

20. listopadu 2009 v 12:06 | kamarádky |  Něco dobrého na zub

Závin s Lučinou

1 balíček listového těsta (400 - 500 g), 300 g šunky nebo šunkového salámu, 2 velké lučiny (po 130 g), kousek pórku, vejce na potření, semínka na posypání
Postup
Těsto rozdělíme na poloviny a na pomoučeném vále rozválíme každou část na obdélník. Poklademe ho kolečky salámu, doprostřed rozdrobíme lučinu a posypeme na kousky pokrájeným pórkem. Okraje přehneme přes sebe, přeneseme na plech vyložený papírem na pečení, potřeme rozšlehaným vejcem, posypeme semínky podle chuti a upečeme ve vyhřáté troubě dozlatova (200°C, 20 minut).


Provensálské listové taštičky


500 g listového těsta, 200 g šunkového salámu, 200 g plátkového sýra, 1 vejce, provensálské koření
Postup
Těsto rozdělíme na poloviny. Každou rozválíme na pomoučeném vále na tenko a rozkrájíme na obdélníky. Na každý obdélník položíme 2 kolečka salámu, kousek sýra a posypeme kořením. Přehneme na poloviny a okraje dobře přimáčkneme k sobě. Skládáme na suchý plech. Potřeme rozšlehaným vejcem a povrch posypeme kořením. Pečeme 10 - 15 minut při 220°C. Podáváme s čerstvou zeleninou, případně salátem.


Karbanátky z ovesných vloček


1/2 balíčku ovesných vloček,
2 vejce,
salám (ten nemusí být),
strouhaný sýr,
sůl. majoránka, česnek,
strouhanka na obalení
Vločky osolit, potopit do vody a cca 2 minuty vařit (nechat vyvařit vodu) - pozor míchat. Poté přidat česnek a majoránku a nechat vychladnout. Po vychladnutí přidat vajíčka, salám, sýr. Udělat karbanátky, obalit ve strouhance a osmažit. Je to výborné, rychlé a super i studené


ZELNÉ ZÁVITKY -se šunkou a sýrem

Hlávkové zelí-pár listů, šunka-šunkový salám, sýr -plátky, přísady na obalení a smažení.

Listy zelí spaříme ve vroucí vodě, vykrojíme košťál, rozřízneme na potř. velikost, na list dáme plátek šunky, plátek sýru, možno osolit, ale sýr i salám jsou již slané, přeložíme, nebo zamotáme, obalíme v trojobalu-mouka, vajíčko, strouhanka. Smažíme.
Jako příloha vařené brambory, hranolky, bramb. kaše + obloha, tatarka.
Je to ryché, lehké a moc dobré .

Jak jsem se zamilovala 4

20. listopadu 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
A taky, že byla.
Když jsem večer přišla, čekala mě na vrátnici delegace. Zdeněk a jeho dva kamarádi. Přišli mi naproti a předali mi velkou kytku. Kde ji vzali ten poslední den v roce, nevím, ale podezřívala jsem je, že se jednalo o lup z nemocničního skleníku. Před vstupem na oddělení mi slavnostně zavázali oči, prý abych se o to víc divila, a dovedli mě k ošetřovně. Helenka seděla u stolku, kolem ní samá svíčka, koláčky a chlebíčky, kofola, káva, perníčky, vánoční cukroví, slané pečivo a já nevím co všechno. Něco si donesla sama, něco dostala od odpoledních návštěv. Byla jsem docela překvapená množstvím. Popřála jsem jí všechno, co se přeje u příležitosti Nového roku, dali jsme si hubana a ona odešla. Zůstala jsem sama na nejneoblíbenější službě z celého roku. Zpočátku se mi chtělo brečet, ale pak jsem mávla rukou, a dala se do práce.
Osazenstvo oddělení sedělo v jídelně a dívalo se na televizi. Práce nebylo, Hela skoro všechno udělala přes den, tak jsem se dala do linkování papírů. Po nějaké chvíli za mnou přišla delegace, abych nechala práci, prací a šla se s nimi dívat na televizi. Moje oči hledaly Zdenka, ale nepřišel s nimi.
Chvíli mě to bavilo, ale pak jsem se vrátila na ošetřovnu. Zavolala jsem všem kamarádkám na jiná oddělení, navzájem jsme si popřáli štěstí a hodně lásek, to víte byly jsme všechny mladé. Zobla jsem si pár kousků cukroví a jelikož se blížila půlnoc, šla jsem obejít oddělení, zda je všechno v pořádku.
Bylo i nebylo! Všichni staroušci už spali, dva Zdeňkovi spolunocležníci se ještě bavili karetní hrou a Zdeněk spa! Najednou mi to přišlo líto, tak je Silvestr, začíná nový rok a on si spí. Vždyť mi slíbil, že bude celou noc bdít za mě! Bídák jeden, zrádce je to!
Otrávená jsem posbírala své věci, zhasla televizi, ztlumila osvětlení na chodbě a sedla si do bílého ušáku. Vzala knížku a snažila se číst. Kumbálek, jak jsme naší místnosti pro noční odpočinek říkali, byl pěkně vytopený a všude kolem bylo ticho. Jenom z venku přes zavřené okno sem doléhala střelba petard.
Tik, tak, tik, tak, se neslo chodbou a já pomalu a jistě přivírala oči. Najednou jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Znáte to, nikoho nevidíte, ale jste si jisti, že vás někdo sleduje. Protáhla jsem se a otočila hlavu ke dveřím.
Na malinkaté židličce z dětského koutku, seděl velikánský chlap, kolena měl až u hlavy a já se šíleně rozchechtala. Zdeněk!
Jak přišel, nevím, neslyšela jsem ho a na moji trhlou otázku, kde se tam vzal, jenom pokrčil rameny a řekl "Vždyť jsem ti slíbil, že budu vzhůru za tebe! Nevěřila jsi mi? Nebo ti to snad vadí, že jsem tě vyrušil? Tak promiň, já už to víckrát neudělám!" řekl, vstal a popadl židličku.
"Prosím tě, nechoď"! špitla jsem a on se opět posadil, tentokrát, ale na normální židli.
"Tak, co budeme dělat? Mohli bychom si připít na ten nový rok a také na tykání, ne?"
Pronesl to tak prostě, že se nedalo odmítnout. Políbili jsme se a přiťukli si skleničkou vína, která se objevila na stole. Když jsme se posadili, uchopil mě za ruce a hleděl mi dlouze do očí. Já se v nich najednou celá topila a snažila se vyplavat na povrch. Nedařilo se to, jeho přítomnost mě úplně ovládala. Dlouho jsme si tehdy v noci povídali, nic víc, kromě té jediné pusy se neodehrálo, ale já byla úplně ztracená. Ztracená v tmavé noci, toulala jsem se myšlenkami někde vysoko ve hvězdách, samozřejmě s ním a představivost měla svátek.

A mám jasno

19. listopadu 2009 v 11:04 | já |  Moje psaní
Byla jsem v naší knihovně vrátit přečtenou literaturu. Ani bych nevěřila jak je dneska náročné vyznat se v tolika mnohdy nic neříkajících titulech a autorech. Mám pocit, že stejně jako rychle se množí zpěváci, tak rychle přibývá i spisovatelů. Kde jsou ty doby, kdy jsem měla absolutní přehled o tom, kde která kniha je, z které edice a kdo ji napsal. Chodím bezcílně, vytahuju jednu knihu za druhou a zkoumám přebal, čtu první nebo poslední stránku, abych se ubezpečila, že je to alespoň trochu čtivé. Vždycky to trvá hodně dlouho, než si něco vyberu. Mnohdy pak doma nadávám, že jsem si tohle a támhleto nemusela brát a naopak je mi líto, toho, co jsem si nevzala. Rozhodla jsem se, že si to nějak usnadním. Proto jsem si dnes vzala na pomoc tahák, vytvořený doma podle poznámek o knihách, jejichž titul mě zaujal třeba v časopise, nebo jsem zaslechla něco v rozhlase. Dokonce využívám i doporučení svých blogových kolegů. Seznam knih, které bych si chtěla přečíst, se hodně rozšířil (je v něm asi 80 knih), ale většinu z nich jsem v naší knihovně nenašla. I tak jsem měla co dělat, abych těch 6 knih donesla domů. Ještě, že mi pomohla Babeta.
Teď rychle nachystat oběd, upéct buchtu, pověsit prádlo, které se dopírá v automatce, a vrhnu se do prohlížení, roztřídím si knihy na skupiny a,b a c (což je jednoduché dělení na - hned, počká a až dle chuti), no a odpoledne, nebo spíše k večeru se pustím do knihy
č. 1/a.

Jak jsem se zamilovala 3

19. listopadu 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
Zamilovat se je hrozně snadné, zvláště pro takového dvacetiletého člověka, jako jsem byla já.
Sice jsem se už dávno zbavila všech mindráků a naučila si vážit sama sebe, ale přesto mi stále chybělo určité sebevědomí. Nebyla jsem žádná krasavice, o niž by se kluci prali, a taky jsem nikdy nebyla vyzývací typ. Kluci se mi jevili jako přerostlí puberťáci a s většinou z nich jsem nenašla společnou řeč.
Když se však znenadání objeví zralý mužský, který má rozhled a šarm, neodoláte.
Se Zdenkem se dalo hovořit úplně o všem, měl přehled o kultuře, znal spoustu knih, dokázal velmi poutavě vyprávět o všem, co jsem ještě neměla možnost vidět. Třeba v Paříži byl několikrát a jeho zážitky byly ohromné.
Blížil se konec roku, v práci byl neustále frmol, operace stíhala operaci a na oddělení se střídali lidé jako na houpačce. Ne nadarmo se říká, že dobří holubi se vracejí. S některými diagnózami se lidé vrátili několikrát. Koncem listopadu mě čekalo překvapení. Přijali jsme opět Zdenka. Celé oddělení bylo ten den vzhůru nohama, jelikož byl zrovna operační den a na příjmy bylo málo času. Já zrovna měla na starosti vozit lidi na sál a zpět. Kmitala jsem jako o život a neměla čas koukat, co se děje v lůžkové části našeho oddělení.
Když se znovu objevil na oddělení, byla jsem zrovna zaujata pilnou prací. Chystala jsem pokoje pro nově příchozí, když najednou na podlahu padl dlouhý stín. Zůstal stát ve dveřích a svým neopakovatelným způsobem pozdravil. Zastavilo se mi srdce a nebyla jsem schopna mu odpovědět, jen jsem ukázala směrem k převlečené posteli a pak rychle vyklouzla ven. Musela jsem být rudá až na zádech, jak říkávala jedna kamarádka, vlezla jsem do pokojíku a chtělo se mi brečet. Bylo mi jasné, že jeho návrat mě dokonale vykolejil.
Něco uvnitř mi říkalo, že je to přece príma, když si budu mít s kým povídat, ale mé druhé já velelo k mimořádné opatrnosti!!
Oddělení se vyprazďnovalo a týden před vánočními svátky zůstávalo asi 12 lidí, kteří určitě domů nepůjdou, mezi nimi i Zdeněk a dva jeho kolegové z pokoje. No nazdar, to teda bude Silvestrovská služba!

Zlato Inků - 1000 let prokletí

18. listopadu 2009 v 12:38 | oficiální stránky výstavy |  Víte, že?
Dne 20.11. letošního roku bude v Brně na Špilberku otevřena výstava

Zlato Inků - 1000 let prokletí

výstava potrvá od 20.11.2009 do 28.2.2010.

Sbírka originálních předmětů přicestovala do Brna ze své pražské zastávky za velmi výjimečných a zvýšených bezpečnostních opatření. Pozvaní zástupci médií tak měli jedinečnou možnost spatřit některé z vystavovaných exponátů na vlastní oči, bez jinak nezbytných speciálních vitrín a ochranných ustanovení.
Vrcholem výstavy je přibližně 90 historicky významných originálních zlatých exponátů z muzea Museo de Oro v Limě (Peru). Masky, poháry, mísy a šperky ze zlata z doby mezi rokem 400 př. n. l. a 1500 n. l. představují v Evropě dosud jedinečnou ukázku bohatství inckých národů. Zlaté exponáty září v magickém přítmí. Tašky na koku a obrovské pivní poháry přináší svědectví o halucinogenních obřadech. Velkolepé předměty nalezené v hrobech dokládají význam inckých panovníků.

Název výstavy v sobě skrývá smutný osud, který kvůli zlatu civilizaci Inků postihl. Pro vyspělý národ zlato nemělo žádnou materiální hodnotu a bylo pro ně spíše symbolem spirituality každodenního života a symbolem slunce, dobyvatelé z Evropy však měli zcela jiný názor.