Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Listopad 2009

Gejši

30. listopadu 2009 v 12:59 | já a časopis History |  Co jsem četla jinde!
Slovo "gejša" je dodnes pro mnohé synonymem pro obyčejnou prostitutku. Ve skutečnosti jde přitom o společnici, která muži nenabízí své tělo, ale baví ho tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroj a duchaplnou konverzací. První gejši se v Japonsku objevily už v 17. století - byli to však muži!
Výraz "gejša" poprvé používá zakladatel zábavní čtvrti Jošiwara v Edu (dnešním Tokiu) Japonec Šódzi Džinemon už v 17. století. Nazývá jím však muže, kteří tu baví společnost. "Stejně jako Shakespearovi šašci se i oni stávají důvěrníky a nejlepšími přáteli bohatých a mocných, jimž v písních a žertech předávali cenné rady a ponaučení," píše americká spisovatelka Lesley Downerová.
I muži - gejši, pro které se později vžilo označení taikomoči, hrají na hudební nástroj, zpívají, žertují a tancují. A právě tanec má v dějinách Japonska své veledůležité místo. Podle jedné legendy kdysi totiž zachránil celou zemi.
Jedním z charakteristických znaků gejši je bíle nalíčený obličej. Tato tradice má kořeny v heianském období japonských dějin (794-1185), kdy byla bledost považována za přitažlivou a sexy. Kimono gejši je nejen velice krásné a drahé, ale také pěkně těžké - může vážit až 20 kilogramů. Každé je přitom jedinečné a originální. Jeho motivy jsou závislé na ročním období nebo na postavení gejši. Obi je 30 centimetrů široký pás látky, ovázaný přes hruď. Právě způsob uvázání obi odlišuje pravou gejšu od prostitutky - gejši ho mají zavázaný vzadu, zatímco prostitutky vpředu. Na hlavě má gejša paruku z černých vlasů. Paruka je však těsná a tlačí, až na hlavě zanechává malou lysinku.
Gejši žijí v domech hejš (ty jsou součástí čtvrtí gejš, nazývaných hanamači), které vedou úspěšné bývalé gejši, jimž všechny říkají "matko". Právě ona i další gejši se pro malou holčičku, kterou sem právě přivedl buď kuplíř, nebo sami rodiče, stávají adoptivní a jedinou rodinou. Jejím pravým rodičům přitom nejde jen o to zbavit se dalšího hladového krku - myslí i na svoji dceru. Ač se to zdá neuvěřitelné, prodat dívku do domu gejš (v Japonsku se tomu ale říkalo "adopce", protože prodej lidí byl nezákonný) bylo to nejlepší , co mohli chudí rodiče pro své dcery udělat. Kdyby si je nechali, strávily by dívky celý život tvrdou prací na poli, oblečené v prostých a špinavých šatech. Takhle měli rodiče jistotu, že se jejich dcerám dostane vzdělání, že se budou oblékat do elegantních, čistých kimon a že budou mít vždycky co jíst....




Můj velký Tom

30. listopadu 2009 v 7:23 | já |  Moje povídání
Probrala jsem se kdesi nad Atlantikem, letadlo se mírně propadlo a pokračovalo v klidném letu. Pohled okénkem mě docela probral. Kolem nás se koulela bílá mračna jako načančaná peřina. Hluboko pod námi se táhly nekonečné vody oceánu a cestující podřimovali. Natáhla jsem si pohodlně nohy, rozsvítila lampičku a na uši si dala sluchátka. V televizi dávali nějaký cestopisný pořad a já na okamžik zahlédla známou siluetu Pražského hradu. Obrazovka připoutala mou pozornost natolik, že jsem písničku ve sluchátcích nevnímala.
Praha!! Česko!! Domov!! Moji kluci!!! Vracím se domů! Po dlouhých šesti měsících!
To všechno mě napadlo v jediném okamžiku a v očích mě zalechtaly slzy.

-----------------

Stojím u tabule a snažím se upoutat pozornost třídy. Začal nový školní rok a do tříd Střední zdravotnické školy nastoupilo nové mládí. Dostala jsem opět prváky a při každodenním styku s nimi mám dojem, že už nikdy nebudu mít tak správnou třídu, jako byla ta, kterou jsem právě dovedla k maturitě. Před očima vidím všechny ty načesané slečny, které se se mnou loučily na schodišti školy, hlasitým "Ahóóój!"
Tady mě vítají vyděšené tváře malých slečen, které se dostaly na školu a plné očekávání na mě koukají. Každá z nich má své představy a sny. Stejně jako jsme je měly kdysi my. Mám je naučit, co a jak se dělat má, a co a proč se dělat nemá.
Zazvonilo a já si začala balit věci se stolu. Proběhla jsem kabinetem, rychle sebrala ze skříně plášť a cinkaje v ruce klíči peláším k hlavnímu vchodu. Je samozřejmě zamčeno, krádeže se nějak rozmnožily, a tak paní ředitelka nařídila zamykat. Jen tak tak jsem stihla autobus, který dnes výjimečně přijel na čas. Zdravím se se známou a usedám na sedadlo. Za oknem se míhají jedna ulice za druhou, lidé přisedají a vystupují. Ještě dvě zastávky a jsem doma, pomyslím si, když se na kopečku objeví první výškové budovy.
Naše sídliště!
Stejné jako tisíce sídlišť u nás, zaparkovaná auta se střídají s řadami barevných kontejnerů a šedých popelnic. Je pozdní odpoledne a na ulicích pomalu utichá ruch. Jo, tak v létě nebo na jaře, to se to tady všude hemží dětmi, důchodci s pejsky, cyklisty a lidmi na inlajnech. Ale dneska je škaredě, pofukuje větřík a tak jsou ulice skoro prázdné. Vystupuji a snažím se zvednout límec, aby mě netáhlo za krk. Marně, vítr fouká a mete mi prach do tváří. Rychle vklouznu do chodby, nakouknu do poštovní schránky, v níž se opět bělá velká spousta inzertních letáků. Několik bílých obálek bezmyšlenkovitě strkám do kapsy pláště a přivolávám si výtah.
Uf, konečně 6 patro! U sousedů se rozštěkal Filip, malý ale zdatný hlídač. Podle něho už moji kluci poznají, že jsem na dohled. Klíče ode dveří jsou samozřejmě někde hluboko v tašce, pod nákupem. Nechce se mi je hledat, a tak zazvoním! Pronikavý hlas protne ticho našeho bytu a já stojím a čekám. Asi není nikdo doma, takže mi nezbývá než opět prohrabat celou tašku . Vklouznu dovnitř, tašku nechám dopadnout na koberec a zouvám boty. Opírám se o zavřené dveře a užívám si nezvyklého ticha v našem bytě. Ráda chodím bosa a tak lehce cupitám do koupelny, tam ze sebe shodím oblečení a dávám si sprchu. Ó to blaho!!
V kuchyni uložím nákup do lednice, zakousnu se do rohlíku a postavím si na čaj. Mám novou konvici, tak je to raz dva.
Připravuji večeři a vyhlížím oknem ven. Na obloze se odehrává barevné divadlo, zapadající slunce, tmavnoucí obloha a bílá mračna se dokonale promíchala a vytvářejí podivuhodnou kresbu.
Ozve se zarachocení klíčů v zámku a dovnitř vpadnou moji dva milánci, David a Tomáš! Překřikují se, kdo dal lepší gól! No jistě, dneska měli trénink, to tedy celý večer neuslyším o ničem jiném.
"Mami! My máme hrozný hlad!!" - zavolají místo pozdravu, proletí chodbičkou a zmizí ve svém pokoji. Samozřejmě, že je ihned napomínám, aby si nezapomněli umýt ruce a pak přišli ke stolu.
Večeříme bez velkého Tomáše, který se ještě někde zdržel, stejně jako každé tréninkové odpoledne. Poslouchám, co bylo ve škole a na tréninku. Táta je dneska oba chválil před ostatními v družstvu a oni jsou v sedmém nebi. Ti moji fotbalisti! Na polici v pokojíku se třpytí několik pohárů za vítězství ve školních zápasech a koupelna je neustále plná dresů, trik a trenek.

Co je kvetoucí čaj

29. listopadu 2009 v 8:00 Zaujalo mě

Výroba kvetoucího čaje

Kvetoucí čaj je z hlediska čajové historie vlastně novinka, vyrábí se v Číně od poloviny minulého století. Čím je tak zvláštní? Nedejme se zmást jeho názvem, v čajovém květu nenajdete žádný květ z čajovníku čínského, ale jen zelený či bílý čaj, zachumlaný do úhledné kuličky a převázaný kouskem hedvábného provázku. Všechny tyto kuličky jsou vyráběny ručně a povětšinou je na jejich výrobu použito velice kvalitního čaje. Vyrábí se tak, že se sváže několik větších čerstvých čajových listů u řapíků a do nich se přiváže květ z nějaké jiné rostliny, nejčastěji se k tomuto účelu používá voňavý jasmín nebo chryzantéma. celý svazek se jemně sváže i na druhé straně, čímž se vytvoří ona kulička, která v sobě květ ukryje.

Příprava čajového květu

Poté, co tuto čajovou kuličku vhodíme do vody (nepoužívejte vodu vařící- jde přeci jen o zelený či bílý čaj, ideální je proto voda o teplotě cca 70- 80 stupňů), začne se květ pomalu působením vody rozvíjet. Právě proto se do těchto kuliček balí různé barevné květy, protože ty při rozpadu kuličky vytvoří nádhernou podívanou, na chuť však mají většinou jen minimální účinek.









Co se dělo u nás

28. listopadu 2009 v 23:10 | já a net |  Fotografie
Přípravy na Vánoce ve většině obcí u nás v okolí probíhají díky jarmarkům a setkáním u dobrého jídla a pití. Všude je plno smějících se lidí a dětí, které se nemohou dočkat závěrečné atrakce, příchodu Mikuláše s čerty. Na Rusavě se dokonce pokusili o co největší srocení čertů. Jak se jim to podařilo, nevím, ale bylo tam hodně veselo.

Několik fotografí pro ilustraci.








Začíná advent

28. listopadu 2009 v 10:14 | já a Wikipedie |  Víte, že?
Přípravu na samotné Vánoce představuje advent, období čtyř týdnů před Vánocemi. První adventní neděle (připadající na neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem) označuje počátek křesťanského roku. Čtyři adventní neděle bývají někdy označovány postupně jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá, ovšem tato označení nemají s křesťanskou tradicí nic společného, mají čistě komerční význam, spojený s předvánočními nákupy dárků.
Původně pochází pojem advent z řeckého pojmu ἐπιφανεία (epifaneia zjevení), který označoval příchod božstva do chrámu nebo návštěvu krále.
Adventní doba byla původně dobou postní. Půst církev zachovávala mezi 11. listopadem a 6. lednem, na který původně připadala oslava narození Ježíše Krista (dnes slavnost Zjevení Páně čili Epifanie). Těchto osm týdnů představovalo (s výjimkou sobot a nedělí, které nebyly postními dny) dohromady 40 dní.
První neděle adventní je v západní liturgické tradici dnem, jímž začíná advent. Připadá na neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Zároveň tato neděle označuje začátek církevního roku. Neděle představuje přechod do adventní doby; je zvykem tuto neděli, kdy se zapaluje první svíce na adventním věnci, tento věnec požehnat.
Adventní věnec je tradiční symbol západní církve sloužící k symbolickému odpočítávání čtyř týdnů adventu. Obvykle má podobu věnce ze jehličnatých větví ozdobeneného 4 svícemi. Každou adventní neděli se zapaluje další svíčka. Svíček může být ale i více, někdy je například používána konfigurace s pěti svíčkami, kdy poslední svíčka je zapalována na Vánoce.
Věnce ze zelených rostlin, stejně jako svíčky, byly zřejmě symbolicky používány v Evropě už před příchodem křesťanství. Podle některých teorií byl v předkřesťanské době symbolicky (zelené rostliny a svíčky symbolizují život v protikladu k okolní studené zimě) využíván i věnec v té podobě, kterou má dnes věnec adventní, a křesťanstvím byl přímo převzat někdy okolo šestnáctého století.

Jak jsem se zamilovala 8

27. listopadu 2009 v 9:15 | já |  Moje povídání
Přešly Vánoce, nastalo krásné jaro. Začínala jsem být unavená ze všech těch telefonátů a namátkových kontrol, kdy se Zdeněk z ničeho nic ukázal v pátek večer na oddělení, zrovna, když jsem končila směnu. Měl u nás dobrého informátora!
Zničeho nic se u nás objevila Inka. Byla jsem zprvu vyděšená, že se něco stalo, ale když mi řekla, že přijela inkognito, aby taťka nevěděl, bylo mi jasné, že má s ním nějaký problém. Čekala na mě, až ukončím směnu a pak jsme si spolu šly sednout do kavárny.
"Tak teď nevím jak začít!" spustila Inka, když nám přinesli objednanou kávu.
Z hrníčků stoupal kouř a já vytáhla z kabelky cigarety. Za chvíli se kolem nás vznášel bílý obláček a my se daly do povídání. Inka na mě chrlila jednu novinu za druhou. Vyměnila si byt po rodičích a odstěhovala se do Prahy, aby to měla blíž do zaměstnání. Našla si nějakého mládence a žijí spolu. Nedovedu si prý představit tu bouřku, jaká se strhla doma, když otci oznámila, že už v Žatci nebydlí. Když ho přešla první vlna zlosti, chtěl po Ince novou adresu, že prý kdyby se jí něco stalo. Nedala mu ji a já věděla proč. Stejně jako já už dál nemohla snášet jeho přílišnou péči a starostlivost.
Rozešli se ve zlém a za mnou přijela proto, aby mě včas varovala, neboť když nebude mít svou opravdovou dceru po ruce, budu to já, na koho obrátí pozornost. Varovala mě, ať si na něj dám pozor, a nedopadnu jako ona, nebo Věrka, jeho druhá dcera, o níž jsem vůbec nevěděla a jejíž číslo mi připadalo tolik záhadné, musela odejít z domu a s otcem se vůbec nestýká. Žije v Americe, kam emigrovala se svým hochem jenom proto, že už měla jeho komandování dost. Na jeho telefonická vyzvání nereaguje a kontaktuje se jenom s ní.
Přiznala jsem, že to už delší dobu pozoruju a náš vztah se pomalu a jistě stává závažím, které mě táhne k zemi. Byla jsem ráda za Inčino upřímné upozornění a slíbila jsem jí, že se nedám.
O jarních prázdninách jsme se vydali se Zdeňkem na hory! Věřila jsem, že mi procházky na jarním povětří udělají dobře a budeme mít dostatek času si popovídat. Ubytovali jsme se na jedné krásné chatě v Beskydech a první dva dny byly jako v pohádce. Byl pozorný a milý, neustále mě držel kolem ramen a líbal na čelo. Kdo nás viděl, myslel si - nádherný pár!
Pak začalo znovu to, co jsem nechtěla. Ráno na povel vstávat, i když s nezbytným políbením, pak na výlet, který byl dopředu určen (aby to nebylo pro mě náročné), kdykoliv jsem chtěla odbočit jinou cestou, bránil se Zdeněk a vysvětloval mi, že např. je tam zledovatělá cesta, je to dál, včera mu někdo říkal, že je další úsek cesty ještě docela neprůchodný.
Štvalo mě to a já byla čím dál tím víc napružená a tu a tam jsem se začala bránit. Odbyl mě větou, kterou od té doby nesnáším - "neuč slípku hrabat."
Poprvé jsme se pohádali, když jsem večer odmítla jít dolů na večeři. Chtěla jsem si odpočinout na pokoji a doufala jsem, že si budeme zase pěkně povídat sami, spolu a třeba si všechno vysvětlíme. Odešel a nechal mě tak. Seděla jsem na pokoji a čekala, že přijde s omluvou. Vrátil se s kytkou v ruce a se svým úsměvem na rtech.
"Máš škodu, bylo to moc dobré," řekl a chtěl mě políbit. Uhnula jsem a on chtěl vysvětlení, co se stalo.
"Čekám, tak mluv!" pronesl a sedl si naproti mě na postel.
Znovu jsem mu zopakovala, že chci zůstat na pokoji, jsem unavená a on mi jenom poroučí.
"Začínám mít všeho dost a už se vůbec nedivím, že Marta odjela tak daleko!" zakřičela jsem na něj. Netušila jsem, jak ho tou zmínkou o druhé dceři rozčílím. Začal vším třískat, křičel, že si mohl myslet, že mi to Inka vyslepičí, že to schválně špatně interpretuje, aby ho pošpinila. Seděla jsem jako zařezaná a z očí se mi valily proudy slz.
Když vztekle práskl dveřma a vrátil se dolů do baru, vzala jsem si tašku, rychle do ní nacpala svoje věci a plačíc jsem sešla dolů do recepce.
"Bohužel, nic už dneska nejede, slečno! Až ráno! A volný pokoj nemáme, budete to muset s tatínkem nějak vydržet." řekl recepční a usmál se na mě.
S tatínkem? Tak on už mě vydává za svou dceru! Měl sice mou občanku, ale při přihlašování uvedl, že jsem jeho dcera, jak mi prozradil recepční.
Tohle mě teda děsně vytočilo, vztekle jsem si hodila tašku přes rameno a šlapala nazpět do pokoje. Chtělo se mi brečet i smát. Tak se mi dostalo té cti být třetí dcerou pana Z. M. Chvíli jsem jen tak chodila po pokoji a dostat ho do rukou, asi bych mu jednu...
Usnula jsem únavou i rozčilením a jeho návrat jsem vůbec nezaregistrovala.
Druhý den ráno jsem Zdeňkovi řekla, že jedu domů, protože mi volala Renata z práce a potřebují mě už zítra na službu a vůbec už mě nebaví dělat mu třetí dceru! Pohlédl na mě těma nejkrásnějšíma očima, jaké jsem znala a nezmohl se na žádnou odpověď.
"Klidně zůstaň, já dolů trefím," řekla jsem a vůbec nečekala, až si zabalí. Stihl sice autobus , který nás vezl dolů k vlaku, ale celou cestu na mě ani nepromluvil. Udělala jsem totiž něco docela sama, bez jeho pomoci a rady.
Rozhodla jsem se ukončit náš vztah a udělala jsem to tím nejrychlejším způsobem. Ještě jsem dostala několik pozdravů "od nešťastného Zdenka", jak se sám označil, pak mi přišla pohlednice z Hvaru, kde si "léčí své pocuchané nervy a doufá, že až se vrátí, budeme schopni si všechno vysvětlit". Jak jsem se později dozvěděla od Inky, z níž se stala moje dobrá přítelkyně, nebyl tam už sám. Měl s sebou svou další už "čtvrtou dceru", nějakou Sylvu z Kolína.



D.S. Jurkovič

26. listopadu 2009 v 11:00 | já a stránky na netu |  Víte, že?

Dušan Samo Jurkovič (23. srpna 1868 Turá Lúka - 21. prosince 1947 Bratislava) byl slovenský architekt, návrhář nábytku a etnograf.

Dušan Samo Jurkovič byl výrazným představitelem secesní architektury. Vytvořil velice osobitý "národní styl", výrazně ovlivněný lidovou architekturou. Inspiraci hledal i u anglického hnutí Arts and Crafts.
V letech 1884-88 Jurkovič studoval na Státní uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. Po návratu do Martina spolupracoval s lidovými tesaři z Oravy u stavitele Bully. Poté odešel pracovat na Vsetín, kde u stavitele Michala Urbánka studoval valašské lidové stavby. S Michalem Urbánkem navrhoval valašskou dědinu a další folklórní stavby pro národopisnou výstavu v Praze. Od r. 1896 působil Dušan Jurkovič jako samostatný architekt v Brně. Roku 1899 získal nabídku Františka Marečka, ředitele brněnské dívčí školy Vesna, na vytvoření návrhu zařízení tzv. malého internátu náležejícího ke škole, která pro něj byla impulsem pro přestěhování do Brna. Ve stejné roce vytvořil v Brně ještě návrhy zařízení vlastního bytu na ulici Veveří a interiérů dalších dvou bytů. V Brně vytvořil i několik architektonických realizací. Největšího významu dosahuje vlastní vila v Žabovřeskách navržená 1905 postavená v následujícím roce, která je jedinečným příkladem syntézy principů lidové tvorby s aktuálními podněty vídeňské moderny a britských vzorů. Mezi další Jurkovičovy realizace v Brně patří stavba Pomologického ústavu v Bohunicích (1900-1901), dělnická kolonie v Novém Lískovci (1908). Během své "brněnské" životní etapy realizoval také projekty lázeňských domů v Luhačovicích (1901-1903) a úpravy zámku v Novém Městě nad Metují (1908-1913).
Za 1. světové války realizoval řadu vojenských hřbitovů v lidovém stylu v polské Haliči.
Zámé i méně známé Jurkovičovy stavby
Roku 1919 se stal přednostou Památkového úřadu v Bratislavě.




Дом Юрковича (Фото: www.czechtourism.cz)


Soubor:Brno, Žabovřesky, Jurkovičova vila(3).jpg



Jak jsem se zamilovala 7

25. listopadu 2009 v 9:33 | já |  Moje povídání
S hlavou v oblacích jsem se vznášela několik měsíců. Zdálo se mi, jako by se pro nás dva zastavil čas. Při tom všem jsem ještě chodila do práce a každou volnou chvíli jsem cestovala do Čech za svou láskou.
Byl zaměstnancem jednoho předrevolučního podniku jako obchodní náměstek. Tudíž měl spousty různého ježdění a zařizování. Někdy jsem dojela na "báječný víkend" a čekalo mě překvapení v podobě prázdného bytu. Lednička plná připraveného jídla, na stole dopis, ať čekám, že se brzy vrátí. Neměla jsem tušení, kdy to bude, tak jsem si málokdy vyšla do města. Poctivě jsem čekala na okamžik, kdy se v zámku ozve klíč a jeho zarostlá hlava s tím nejkrásnějším úsměvem se konečně objeví. Čekání bývalo rozdílně dlouhé, někdy jen pár hodin, jindy jsme se doslova míjeli ve dveřích, já odjížděla, a on se vracel. To byly ty nejhorší chvíle!
Stalo se také několikrát, že nedorazil vůbec, jenom mi poslal telegram, ať se nezlobím, že to tentokrát bohužel nevyjde. Cesta domů pak byla dlouhá a já se vždycky zaříkala, že tam už nikdy nepojedu a nechám ho být. Ale to víte, zamilovaná hlava = vygumovaná hlava.
Doma ani v práci jsem pochopitelně o těchto nepodařených víkendech s nikým raději nemluvila, což dneska vidím zcela chybné.
Když jsem tak zase jednou seděla v jeho sice krásném ale prázdném bytě, začala jsem si prohlížet nějaké volně položené album. Naše fotky z Prahy, já u vřídla ve Varech, turisté u Lomnického Plesa. Všechny fotky vyvolávaly obrovské množství vzpomínek a mně bylo do breku. Smutnila jsem u kávy a už jsem chtěla album odložit, když jsem si všimla drobně napsaného, šestimístného čísla a dvou velkých písmen - VM. Trošku mě to zarazilo, pak jsem album strčila do regálu a přestala na to myslet. Večer se ozvala Zdenkova dcera Inka, a chtěla vědět, zda je táta doma a nebo kdy se vrátí. Bylo mi docela divné, že se neptá, s kým mluví a kdo je u otce v bytě! Nechtělo se mi trávit večer sama a tak jsem jí řekla, ať dojde (bydlela jenom o několik ulic dál), že si alespoň popovídáme. Slíbila, že tak za hodinku je tam. Byla jsem ráda, že mám co dělat, nachystala jsem nějaké občerstvení (jednohubky a tak), víno v lednici také bylo a já začala počítat minuty do Inčina příchodu.
Sice jsme se už jednou viděly, ale to bylo u nás v nemocnici, kam přijela otce navštívit tehdy ještě společně s Monikou (jeho tehdejší přítelkyní). Inka byla krásná mladá dáma, s pronikavým pohledem a dlouhou tmavou kšticí, sepnutou do parádního účesu. Od Zdeňka jsem o ní věděla jenom pár drobností. Žila sama v jejich dřívějším bytě, který jí zůstal po matčině smrti. Zdeněk jí ho velkoryse přenechal a sám si pořídil menší. Na to že byl vlastně neustále pryč, mu dvoupokojový byt docela stačil. Do zaměstnání dojížděla do Prahy, kde pracovala v nějaké módní redakci. Měla po Zdeňkovi výtvarný talent a dělala něco do grafiky a foto.
Seděly jsme spolu a vyprávěly si, docela jsme si padly do oka a čas ubíhal. Když si ženský otevřou víno, neobejde se to ani jednou bez cigaretky, pak se otevře druhá láhev a je jasné, že se hned nekončí. Bylo nám hezky, nasmály jsme se a nad ránem jsem Ince nabídla, ať si ustele v tátově ložnici a přespí tam. Ráno jsme se probudily, uvařily si kávu a společně jsme se šly projít městem. Kolem poledne jsme si byly blízké jako nejlepší přítelkyně. Ještě mě ten den doprovodila na nádraží a já se vrátila domů.
Za několik dnů jsem od Inky dostala nečekaný dopis. Psala, že se mnou potřebuje nutně mluvit a že nechce, aby o tom otec věděl. Vrátil se prý nějak hodně pozdě v noci, ten den, co jsem odejela domů a když se dozvěděl, že jsme spolu strávily víkend, tvářil se nějak podivně. A navíc musí mi nutně něco říct, co bych rozhodně měla vědět. Daly jsme si schůzku na poloviční cestě v Brně. Netrpělivě jsem čekala Zdeňkův dopis nebo zavolání. Když se konečně ozval, byl milý a laskavý jako vždycky, jenom trošku rozladěně mi vytkl, že jsem mu nedala vědět, kdy přijedu a že mu to připadalo jako přepadák, ještě navíc i s Inkou. Tak ukrutně si tentokrát bránil své soukromí a své právo vědět, kdy a kam pojedu, že mě až zamrazilo. Zase ta jeho nesmírná touha ovládat mě jako loutku.

Jak jsem se zamilovala 6

24. listopadu 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
Budapešť, Tatranská Lomnica, Karlovy Vary, Jeseník a nakonec Praha.
Projezdili jsme spolu skoro celou republiku. Nádherné třídenní víkendové pobyty na horách, koupání v teplých lázeňských bazénech uprostřed Budapešti, procházky jarní Prahou a Karlovými Vary, to jsou jenom ty největší zážitky, které jsme spolu prožili. Nemohla jsem se nabažit té nádhery, pocitů štěstí a pohody, naše schůzky i dopisy byly plné krásných slov, lásky a slunce. To tam, bylo nekonečné čekání na nádraží, po Zdeňkově propuštění, nemohl za to, čekal dlouho na papíry a podpis lékaře. Ty tam, jsou chvíle oboustranných rozpaků, při naší první společné noci, pryč je i Zdenkova přítelkyně, s níž se už definitivně rozešel. Cítila jsem se s ním naprosto bezpečně a byla si jistá jeho láskou.
Ano, bezpečí jsem cítila ze všeho nejvíc. Náš věkový rozdíl byl velký (24 let) a snad právě proto, jsem se po nějaké době začala se Zdeňkem cítit jako s otcem. Všechno vyřizoval, všichni jednali jenom s ním. Já byla u všeho jako doplňěk. Sice milující, ale přeci jenom doplněk. Několikrát jsem Zdeňkovi naznačila, jak se cítím, ale on se jenom usmál, pohladil mě po vlasech a vlepil mi do nich pusu.
V práci se holky neustále vyptávaly, kde a s kým jsem byla na víkend, na dovolené! Já zatloukala a zatloukala, ne snad, že bych se za svůj vztah styděla, ale nechtěla jsem být terčem neustálých debat.
V té době se u nás na oddělení rozváděla jedna paní doktorka. Nic by na tom nebylo, kdyby se u ní nejednalo o tzv. nerovný sňatek. Žila se svým o 12 let starším mužem už asi 10 let a najednou se u nich něco stalo. Nikdo jsme nevědeli co, ale vyvrcholilo to rozvodem. Děti neměli, tak to bylo poměrně rychlé.
Jednou, když jsme měly spolu víkendovou noční, daly jsme se náhodou do řeči. Tak, jak se baví ženské mezi sebou. Začalo to nevinně a skončily jsme u jejich vztahu a rozvodu. Prozradila mi, co už jsem poznala na blastní kůži, stala se objektem, který její muž považoval za tak slabý nebo nevýbojný, že měl pocit, že ji musí neustále ochraňovat, všechno za ni řešit a řídil jí skoro celý život. Když začal doma rozhodovat o tom, co se bude nakupovat a co není třeba, jak se má oblékat a co jí nesluší, začal jí mluvit do účesů i kosmetiky. To už nevydržela a vzbouřila se. Snažila se s ním promluvit, ale všechno bylo zbytečné. Ona jako jeho majetek, ona jako jeho děvčátko, kterému hrozí nebezpečí, ona jako jeho milovaná žačka. Láska se pomalu vytrácela a dopadlo to, jak to dopadnout asi muselo.
Po této rozmluvě jsem si více všímala našeho vztahu se Zdeňkem, jeho chování ke mě a stále víc jsem se bála budoucnosti. Milovala jsem ho a neustále a ve všem jsem ho poslouchala jako hodinky. Cítila jsem, že to není dobře, ale byla jsem příliš zamilovaná, abych se zmohla na větší odpor.
Naše výlety byly pořád stejně krásné a já se na ně stále nesmírně těšila. Každé shledání, každý dopis od něj, mě naplňoval nevýslovnou blažeností a já stále stoupala výš a výš, a bláhově jsem se domnívala, že to tak bude navždy.

Hurá do soutěže

23. listopadu 2009 v 8:44 | já |  Zaujalo mě
Blíží se Vánoce a s nimi naše každoroční chystání, zdobení a pečení. Vím, že jste všechny, holky šikovné, které svedou krásné věci. Když jsem se koukala na oblíbené stránky, narazila jsem u Šárky na báječnou soutěž v pečení a zdobení perníčků. Není složitá, stačí jenom upéct, nazdobit a nafocenou krásu zaslat na adresu http://dolcevita.blog.cz/, jako odměnu má pro Vás Šárka nachystánu krásnou keramiku. Tak hurá do toho, ať jsou naše Vánoce co nejkrásnější.





Fotografie zapůjčena ze stránky www.důchod.info