7. října 2009 v 12:00 | já
|
Brr, ještě teď mě mrazí v zádech!
Hned ráno jsem se vydala do města vyřídit si své pohledávky. Pošta, lékárna, supermarket apod. Ještě, že mám svoji spolehlivou Babetku, která mě všude doveze. Bylo trošku po dešti, chladno. Proto jsem taky projížděla ulicemi velmi pomalu, protože naše "kočičí hlavy" jsou velice zrádné, zvláště po dešti. Proto dávám vždycky velký pozor, zvláště v zatáčkách. Dopoledne u nás na náměstí je plno lidí, chodí z jedné strany na druhou, povídají si, pospíchají za nákupem nebo na úřad. Většinou jsou to důchodci, kteří už nejsou tak pozorní a mrštní jako mladí. Ani nevím, jak se to událo! Najednou jsem uviděla kousek před sebou letící tašku, kolo a chvíli za ním se po dlažebních kostkách, které byly navlhlé, doklouzala postava. Někdo podcenil své umění a nezvládl zatáčku. Zastavila jsem a pomohla paní na nohy. Byla mírně otřesená, ale naštěstí pro ni, nic po druhé straně silnice nejelo. Kdo ví jak by to dopadlo, kdyby se nehoda stala o chvíli později, Tak tak jsme obě stačily uskočit, aby nás nesmetla rychle jedoucí auta. Museli vidět, že se na silnici něco děje, a přesto nezpomalili ani trošku, i když kousek za zatáčkou stáli městští policisté, upevňující novou dopravní značku. Nasedala jsem na Babetu a chvěly se mi ruce. Dojela jsem dobře, uklidila stroj do garáže a nalila jsem si frťana. Na uklidnění!!!!
No vidíš,nepříjemný zážitek s dobrým koncem.Hezky napsané.A to tvoje přibližovadlo ti Hadi závidím.Já dřu na kole jak barevná.U nás samé kopčisko.Hezký den přeje sluníčko Enili :-D