Ráda se procházím ulicemi města, kdekoliv. Nasávám do sebe atmosféru, dívám se na lidi kolem sebe, snažím se (i když třeba nerozumím řeči) pochopit, o čem se lidé kolem baví. Sednout si takhle na lavečku a dívat se kolem.
Jednou jsem takhle pozorovala skupinku tří starších dam. Bylo to už dávno, ale vzpomínám na to dodnes. Seděly, a nad kávou, kterou si všechny poručily, vedly vážný rozhovor. Seděla jsem hodně daleko, neslyšela jsem o čem mluví a tak jsem se z výrazu jejich tváří pokoušela skládat vymyšlený rozhovor. Chvíli to vypadalo, jakoby se jedna na ty dvě zlobila, mluvila neustále ona sama. Pak se postupně přidávaly jedna po druhé. Na tvářích se tu a tam objevil slabý úsměv. Po nějaké chvíli si podaly ruce a dál vedly tajemný rozhovor. Bylo to zajímavé, přemýšlela jsem, jak si takové starší ženy mohou navzájem ublížit!
Byla jsem ještě velmi mladá na to, abych pochopila, jak snadné je ublížit člověku. Někdy stačí jediné špatně volené slůvko, jindy ublíží i špatně zvolený a v nevhodnou dobu ukázaný úsměv na tváři. Minulý týden na našem setkání, jsem byla svědkem omluvy za takovou křivdu, omluvy po 37 letech. Není zajímavé, co se vlastně tehdy před těmi lety stalo, ale o to víc, mě upoutalo to, jakým způsobem, dvě už zralé ženy, dokázaly navázat tam, kde před lety skončil jejich hovor.
Možná, že ten dávný rozhovor, tam v kavárně, ukončil zrovna takové staré nedorozumění, kdoví!
Výborný postřeh, tak by to mělo být mezi slušnými lidmi.