Stála na židličce a snažila se utřít horní rám obrázku, který visel na stěně zdejší kapličky. Z obrazu se na ni usmívala tvář matky s dítětem. Opatrně, aby se nelekla, jsem stála u mříže, která dneska byla odemčena. Ještě zahlédla malou pavučinku kdesi nahoře a natáhla se k ní. Docela zapomněla, že stojí na židličce, ještě krok a spadne dolů. Už jsem to nevydržela a opatrně, tak, aby mě nejdříve uviděla a pak uslyšela, jsem vešla dovnitř. Usmála se a nechala mě, abych ji přidržela. Donutila jsem ji slézt dolů a její práci dokončila. Ještě doplnila vodu do vázy s bílými liliemi, které dneska donesla, pokřižovala se a vyšly jsme ven. Ohromným klíčem uzamkla ozdobnou mříž, která chránila obraz, a vzala do ruky židličku i konev. Pomalu jsme došli k bytovce, kde nahoře v patře bydlela. Na zvonku jsem četla A. F. Novotná. Pečlivě srovnala boty přede dveřmi a vstoupila dovnitř. Ukázala na židli v malinkaté kuchyni a dala vařit vodu na čaj. V koupelně si sundala svetr, umyla ruce a po nějaké chvíli přišla za mnou. Byla ještě mladá a už se provdala, nikoliv za muže, ale za víru. Jezdila do blízkého domova pro staré řádové sestry, kde pracovala jako zdravotní sestra. Školu si dodělávala dálkově, a tak každou volnou chvilku doma se učila. Pocházela odněkud z jihu Moravy, kde měla rozvětvenou rodinu.
Kdykoliv jsem přijela, čekala, že se stavím. Probíraly jsme společně maturitní otázky, zkoušela si na mě obvazovou techniku a vlastně jsme si více méně povídaly o životě. Ráda hrála na kytaru a poslouchala své oblíbené zpěváky - Gotta, Žbirku apod. Byteček měla malinký, ale jí to vyhovovalo. Jezdila jenom do práce a nazpět. Starala se o kapličku a obrázek v ní. Doma měla malou sbírečku madonek a jeden větší kříž. Byla milá a příjemná. Odmaturovala a odstěhovala se za svými nemocnými ovečkami. Zmizela mi z očí a já na ni docela zapomněla.
Setkaly jsme se po letech nečekaně u nás na oddělení. Zpočátku jsem ji nepoznala. Pohublá a celá šedivá ve tváři se sama přihlásila. Vybrala si pokoj pro jednoho, aby měla soukromí. Návštěvy neměla, jenom jednou kolegyni z práce. Náhodou byla ve městě, tak se zastavila. Poseděla u postele, společně se pomodlily a zase odešla. Stav se stále více zhoršoval a nepomáhaly ani její motlitby. Jednoho večera mě požádala o malou službu. Chtěla zatelefonovat rodičům. Vůbec netušili, že je nemocná a její stav je vážný. Málo spolu komunikovali, protože si prosadila svou a oni s tím nesouhlasili. Neviděli se několik let. Hrozně jsem jí i jejím rodičům přála, aby se ještě viděli. Pak jsem nastoupila na dovolenou, a když jsem se vrátila, byl pokojíček obsazen někým docela jiným. Zvědavě jsem se ptala kolegyně, jak to s ní dopadlo a jestli za ní rodiče přijeli. Kámen mi spadl ze srdce, když jsem se dozvěděla, že rodiče zařídili její převoz do nemocnice v Hodoníně a odvezli si ji s sebou. To je celé, víc o téhle mladé sestřičce nevím. Ať už její životní příběh dopadl jakkoliv, určitě dopadl tak, jak si ona sama přála.
Kaplička stojí na svém místě a usměvavá madonka se dívá na svět přes uzamčenou mříž.
Hadi to bylo milé čtení. Vždycky si uvědomím do kolika osudů ti dovolila nahlédnout tvoje profese. Asi to nejsou pokaždé jen ty veselé vzpomínky, ale v tomto případě to pro mladou pacientku určitě dopadlo tak jak to mělo být. Věřím, že je šťastná! :-)