9. října 2009 v 8:36 | já
|
Ťuk, ťuk ťuk, ozvalo se ze dvorka a já věděla, kam jít. Děda P. zase něco kutí, pomyslela jsem si a namířila si to přes chodbu za ním.
Seděl na malém "štokrdleti" a chystal si ořechy na štrůdl. Pohlédl na mě, oklepal cigaretu a pokračoval v klepání. Chtělo se mi smát, když jsem viděla, čím to tak vehementně klepe. V ústech cigáro, jednou rukou si ořech přidržoval a druhou do něj tloukl podpatkem své vyzuté boty. Bosou nohu měl na rohožce a u ní seděl jeho Alík. Zavrtěl ocáskem, když mě uviděl, líně se protáhl a odešel chodby.
Chvíli jsem staříka pozorovala, byl moc šikovný a na svůj věk docela čilý. Sám si vařil, na dnešek se pustil do pečení. Jeho duše byla se vším spokojená. Jednoduchý človíček, pomyslela jsem si, když dokončil svou práci a soukal svou nohu nazpět do boty. V bezzubých ústech držel nezbytnou cigaretu a na tváři se mu objevil jeho pověstný úsměv. Pohybem hlavy mě pozval dál do síně. Tady to už docela vonělo nastrouhanými jablky, skořicí a kvasnicemi. V kachlovém sporáčku praskal oheň a on se dal do práce. Jednou rukou smetl ze stolu drobky, kterých se ihned ujal Alík. Vytáhl pytlík s moukou a posypal s ní desku stolu. Těsto, které měl vykynuté, rozprostřel na stůl a přímo tam jej rozválel. Šlo mu to dobře a za chvíli byl celý stůl pokryt těstem, na něž nasypal strouhanku opraženou na ohni, jablíčka, cukr svařený se skořicí a nakonec vyťukané ořechy. Pak velkou plachtu těsta zamotal a upravil z něj jakési podivné písmeno S. Z roztopené trouby vytáhl plech, jen tak holou rukou, na něj dal zamotaný štrůdl, trochu ho urovnal a strčil nazpět do trouby. Pak vytáhl smetáček s lopatkou a smetl drobky se stolu. Bylo hotovo! Žádný uklízení, k čemu? Do plecháčku si nalil domácí kozí mléko a dal ho na kraj plotny. Než bude koláč hotov, tak se mu uvaří.
Celou tu dobu, co chystal svoji dnešní snídani, oběd a možná i večeři jsem stála, až teď mi dal pohybem ruky najevo, kam si mám sednout. Jo, sedla bych, jen kdyby na židli bylo volno. Nejdříve jsem musela oddělat hromádku novin a časopisů, které tady ležely. No, na úklid si teda moc nepotrpěl, ale na to, že žil sám, byl docela šikovný. Tak jsme tedy seděli u rozehřátého sporáku, on vesele pokuřoval a neustále mě zásoboval příběhy ze svého života. Většina z nich byla, jak si myslím, asi smyšlená, ale dobře se poslouchala a já mezi tím vším stačila hladit Alíka, který se ke mě pod stolem tiskl, udělat si krátký záznam do notýsku, přeměřit tlak a naočkovat jej.
Nebudete mi věřit, ale tak dobrý a hlavně rychle udělaný štrůdl, jsem ještě v životě neochutnala.
V této typicky mládenecké kuchyni se teda vařily a pekly dobroty. Nic nevadilo, že okna už nikdo nemyl několik let, že záclony měly typicky nažloutlou barvu od kouře a na podlaze jste sem tam šlápli na Alíkovu kostičku, nebo spadený nedopalek. Žilo se tady dobře a její majitel byl se svým životem naprosto spokojený.
Musím myslet na staroušky, kteří žijí v domovech důchodců. Tento děda by tam asi navydržel. Asi by se moc nudil a stal by se z něho nerudný a nevrlý dědek. Dokud se o sebe staří lidé dokážou postarat, je lepší je nevytrhovat ze známého prostředí, které mají rádi a kde se cítí doma. :-)