Život s námi všemi krásně dokáže zacvičit. Nejlépe si to člověk uvědomí na takovém setkání, jaké jsme měli my. Vzala jsem si po návratu do ruky fotografii tabla a pozorně si ho prohlížím. Počítám, kolik profesorů ještě žije, který už tady není. Tomuhle jsem doopatrovala manželku u nás v nemocnici a tenhle, tak ten byl mým pacientem. Váženým a opečovávaným, mnou kdysi milovaným. Sice platonicky, ale o to víc. Tahle paní profesorka dopadla dost špatně, zůstala sama bez manžela, ale vypadá moc pěkně i dnes. Stejné je to i se spolužáky a spolužačkami. Tohle bývala krásná černovláska, které jsem záviděla snad všechno. To jak vypadala, jak byla společenská a mezi ostatními oblíbená. Na druhé straně tohle byl smíšek třídy, veselá, pohodová holka, která nepokazila žádnou legraci. Tuhle slečnu milovali všichni kluci na škole (bylo jich celkem deset) a dlouho neměla konkurenci. Tyto dvě jsou i na tablu vedle sebe, sedávaly tak celé čtyři roky. Nerozlučné kamarádky. Tak bych mohla pokračovat u každé tváře. A dneska, jsou z většiny z nás babičky a dědové. Krásné tvářičky odvál čas, kamarádky se rozešly a už se neviděly přes třicet let. Černovláska je obarvená na oříšek, to aby tak nebyly vidět její šediny. Smíšek třídy se brzy vdala a ještě dříve rozvedla. Sama se starala o své děti i maminku. Z milované slečny se stala hašteřivá manželka, která i v zaměstnání mívá problémy. Zkrátka, všechny nás ten život pěkně semlel. Jednoho víc a druhého míň! Nandal nám všem na ramena, starostí i radostí požehnaně. I to zdraví máme každý trošku horší než dříve, ale jedno nám těch 37 let nevzalo a nevezme. Vzpomínky! Ty jsou s námi pořád a to je dobře.
Komentáře
Moc hezký článeček, je to tak, s každým život nějak zamává.
Je dobře, že ten čas běží nám všem stejně, že se ta babičkovská éra nevyhnula žádné z nás! A ty vzpomínky jsou príma. ;-)
Skvělé!