14. října 2009 v 10:59 | já
|
Nádražní rozhlas hlásil zpoždění vlaku. Nástupištěm to zašumělo a jeho pohled se stočil k poloprázdné čekárně. Tam ve stínu seděla dívčinka, něžná jako květinka. Dovolil si přisednout, dlouho předlouho mlčel. Pak se osmělil a dívce nabídl společnost. Přijala. Rozhovor zvolna nabíral na obrátkách, když se znovu ozval hlas výpravčího. Jeli stejným směrem a než měl vysednout, podařilo se mu dívku zaujmout a vyměnili si adresy. Léto plynulo, blížil se podzim a s ním jeho odjezd do Říše. Dopisy chodily tam i nazpět a ona tušila, že se brzy rozejdou. Nechtěla to a tak si zařídila nástup na nucené práce do stejného města, kam jel on. Rodiče ji přemlouvali, ale nedala na ně. Odjeli jednoho zářijového dne spolu. O tom, co prožili se mi nikdy nezmínili, a já to po nich ani nechtěla. Od jejich setkání na nádraží uběhlo vše velmi rychle. V sobotu slavili zlatou svatbu. Byla jich plná obřadní síň. Jejich tři děti, sedm vnuků a 11 pravnuků, vidělo v jejich očích slzy radosti. Prožili spolu celý život a nyní účtovali. Dva staří lidé, seděli vedle sebe držíce se za ruce.
Vždycky si jeden druhého vážili, jeden druhému důvěřovali. Prožili spolu svůj sen.
Hadi v dnešní době rozvodů je zlatá svatba skoro zázrak. Fotka je nádherná, ti dva staroušci jak se k sobě tulí jsou kouzelní! :-P