close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2009

Toleranční patent

13. října 2009 v 7:00 | Wikipedia |  Váže se k dnešnímu datu
Jako toleranční patent bývá označován dokument, který 13. října 1781 vydal rakouský panovník a římskoněmecký císař Josef II. a který vedle římskokatolické umožnil existenci dalších tří křesťanských vyznání. Ve skutečnosti však tato problematika byla upravena celou sérií patentů a nařízení, které upravovaly problematiku tolerance různě pro různé země monarchie, vznikla rovněž řada prováděcích nařízení. Určité výjimky umožňující omezený výkon nekatolického náboženství v určitých místech existovaly už předtím (např. ve Slezsku). Toleranční patent se nevztahoval na Ašsko.

Soubor:Toleranzpatent 001.jpg

toleranční patent
Zákon vydaný Josefem II. pro české země dne 13. 10. 1781 (25. 10. 1781 obdobně pro Uhry). Vyhlašoval omezenou náboženskou svobodu a občanskou rovnoprávnost pro stoupence evangelického, augšpurského (luteránského), reformovaného helvetského (kalvínského) a řeckopravoslavného vyznání. Tolerovaní nekatolíci získávali právo vlastnit majetek, provozovat řemesla, být městskými občany, nabývat akademických hodností a vykonávat veřejné funkce. Katolicismus zůstával i nadále jediným veřejným a státním náboženstvím. Bohoslužbám tolerovaných vyznání byl přiznán jen soukromý ráz jejich modlitebny nesměly napodobovat architekturu katolických církevních staveb, u dětí ze smíšených manželství byla preferována katolická výchova. Přes všechna omezení znamenalo uskutečnění náboženské tolerance pokrokový převrat v náboženském a politickém životě habsburské monarchie.



Víkend na zámku

12. října 2009 v 8:50 | já |  Zaujalo mě
Právě včera mi polovička předčítal o dárcích a splněných snech, které pro vás uskuteční určitá firma. Nabízejí tam věci jako řízení tanku, seskok z letadla, stav beztíže, jízda na Harleyi (odpusťte, neboť nevím, jak se to píše správně), pobyt v kryolázních (při teplotě -160°C), různé druhy masáží, medové zábaly, pivní koupel a zábal v teplé čokoládě apod. To všechno musí být moc fajn, ale mě nejvíc zaujal romantický víkend na zámku, se snídaní do postele, hodinami jízdy na koni, večerní taneční slavností, večeří při svíčkách v zámecké obrazárně. Tak to by bylo úplně nejlepší. Po příjezdu by se vás ujali vizážisté a garderobieři. Načančali vám rokokový účes, nastrojili vás do perfektních šatiček, všichni by kolem vás na požádání běhali a plnili vám i ta nejtajnější přání. Můžete tam být úplně sama, nebo je to pořádáno pro dvojice, např. jako svatební cesta!
Představa je to nádherná, ale i ceny jsou parádní. Nemýlím-li se, tak takový víkend stojí pro dvojici víc jak 30 tisíc. Je to sice moc peněz, ale myslím si, že za ten pocit a nádherné vzpomínky to jistě stojí.

Ženy vyrabovaly obchod s kabelkami

11. října 2009 v 13:04 | siksta.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Nájezdům zdivočelých žen se neubránilo několik luxusních obchodů s kabelkami světových značek v centru metropole. Kromě ukradených kabelek v hodnotě několika milionů korun také ženy rozbily nerozbitné výlohy, posprejovaly zdi památkově chráněných domů, polámaly nově vysazenou zeleň, vytrhaly dlažební kostky z chodníku a házely je na přivolané policisty a zapalovaly zaparkované automobily a popelnice. Zranily několik policistů a turistů, napadly černošského studenta, který musel být odvezen do nemocnice.
A kde se to stalo? Nikde. Nikde se to totiž nestává. Ač ženy kabelky milují podobně jako muži fotbal, nikde se nedočteme, že by se něco takového stalo.

Muži však takto řádí, nikdy mezi nimi nevidíme ženu. Ať už to jsou hooligans Sparty, nebo Srbové, nebo Poláci, vždy to jsou jen muži. Hrajeme si na rozvinutý svět, opovrhujeme arabskými radikály, kteří takto řádí na francouzských předměstích, ale chováme se úplně stejně. Paradoxně nejvíce ti, kteří muslimské mladíky bytostně nesnáší - fotbaloví hooligans, mnohdy provázaní s neonacistickým hnutím. Chovají se pak úplně stejně a jak ti srbští nebo ti včerejší polští, tak "ti naši" sparťanští, nejsou o nic lepší než lůza z francouzských ghett nebo z rozvojového světa.

Proč se ženy nemlátí s policisty na fotbale ani při rabování obchodu s kabelkami, nezapalují popelnice, nedevastují lavičky ani nepořádají nájezdy na benzínové pumpy?

Nesouhlasím s tím, že se policie pídí po tajně dohodnutých bitkách těchto agresivních primitivů a snaží se tyto tajné bitky v polích za městem za každou cenu překazit. Ať je tam pustí a nechá je se tam pobít. Kdo chce kam, pomozme mu tam... Frustrovaní agresivní mladíci, kteří devastují hodnoty vytvořené jinými, ať se klidně pozabíjí navzájem. Třeba by tak fotbal zůstal sportem, jakým dříve byl.

Rád bych zde napsal nějaký závěr, ponaučení, ale nechám to na vás do diskuse pod článkem. Vyrabovaly jste, milé dámy, někdy obchod s kabelkami? Máte chuť jít na aerobik a pomlátit se s konkurencí? :-) Co dělat s fotbalovými rowdies? Nechat jim agresivitu vybouřit zdarma ve veřejném domě nebo jim nasadit nucené práce? Co na to psychologové? A co jít místo sledování fotbalu v TV raději na kolo do přírody?

Hadí žena

11. října 2009 v 11:14 | já |  Moje psaní
Z okna okna vidím sousedův ořech v protější zahradě. Jeho listí najednou zežloutlo a značně prořídlo. Je mlha a chladno. Bez deštníku se dneska nedá vyjít ven. Holt, už je to tak. V televizi včera kromě fotbalu nebylo na co koukat, tak jsem si vzala knihu a četla a četla. Příběh zajímavý, čtivý, postavy různorodé. Moje představivost jela na plné obrátky. Úplně jsem viděla toho kouzelníka skládající své dlouhé tělo do malé prosklené skříňky.
Z vlastní zkušenosti vím, že to jde docela dobře. To bylo tak! Jednoho krásného dne mé školní docházky, jsem připravovala ve třídě výstavku k nějakému slavnému výročí. Nevzpomenu si, o co se jednalo, ale bylo to trošku složitější. Výstavku jsme se rozhodli udělat v prosklené skříňce zabudované do zdi. Já, ačkoliv jsem byla dostatečně dlouhá, jsem při instalaci některých předmětů musela stoupnout na židli a skrčit se do otevřené skříňky. Protože špendlíky i připínáky se těžko dostávaly do dřeva, musela jsem použít kladívko a ťukat a ťukat. Čas plynul a já trošku zapomněla na čas. Přestávka byla ta tam a já nebyla hotová. V okamžiku, kdy do třídy vešla vyučující, nějaká dobrá duše přibouchla skleněná dvířka a otočila klíčkem. Tak a byla jsem uvězněná v tak malinkém skleněném prostoru, že jsem se nemohla skoro pohnout. Třída zašuměla a spustila šílený řev. Soudružka učitelka zpočátku nechápala, pak jí ukázali na skříň a v ní se krčila moje maličkost.
Tak jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak se cítí tito hadí lidé a že to není žádná maličkost poskládat svých 178 cm do takové malé skříňky.

Kamenná knihovna

10. října 2009 v 8:43 | já |  Moje psaní
Bohové, hroby, učenci - tento titul kdysi dávno přečtené knihy mi straší dneska od rána v hlavě.
Měla jsem zvláštní sen. Ocitla jsem se kdesi ve světě dávno zapomenutých vykopávek. Pracovali jsme pod rozpáleným sluncem, na pláni, kde nebylo daleko široko nic, co by vrhalo stín. Naše práce spočívala ve sbírání nějakých zvláštních kamenných destiček, na nichž bylo nějaké zvláštní písmo. Vedoucím celého týmu jsem byla, jenom považte, já, a celé dny jsem se snažila písmo rozluštit. Hlava mi šla kolem a já ne a ne na to přijít. Destičky mi nosili v proutěných košících a neustále jich přibývalo. Můj stan se pomalu začínal zaplňovat. Šílela jsem z této svojí neschopnosti cokoliv na destičkách přečíst. Najednou jsem uviděla PC, napadlo mě poraď se s někým, co dělat. I zadala jsem Googlu - rozlušti text! Stalo se něco podivného - rozezvučely se všechny telefony a na obrazovce se objevila tvář neznámého muže, orámovaná podivným světlem. Díval se na mě a já na něj. Najednou jsem všechno věděla. Každé slůvko, každý znak mi byl jasný. Hrozně se mi ulevilo a já usnula. Když jsem se probudila, byl bílý den a já ležela ve své posteli doma. Hned první myšlenka patřila destičkám. Byly samozřejmě pryč a s nimi i moje znalost starého písma. Marně si lámu hlavu a vzpomínám, zda se mi nevybaví alespoň něco. Nic!! Marnost nad marnost. Jsem zase jenom obyčejná ženská, která ráda čte v knihách o historii. Možná že je to tak lepší! Kdoví, co bych se z těch podivných tabulek dozvěděla. Třeba by mě bolela hlava ještě víc.

Jak se peče štrůdl

9. října 2009 v 8:36 | já |  Moje psaní
Ťuk, ťuk ťuk, ozvalo se ze dvorka a já věděla, kam jít. Děda P. zase něco kutí, pomyslela jsem si a namířila si to přes chodbu za ním.
Seděl na malém "štokrdleti" a chystal si ořechy na štrůdl. Pohlédl na mě, oklepal cigaretu a pokračoval v klepání. Chtělo se mi smát, když jsem viděla, čím to tak vehementně klepe. V ústech cigáro, jednou rukou si ořech přidržoval a druhou do něj tloukl podpatkem své vyzuté boty. Bosou nohu měl na rohožce a u ní seděl jeho Alík. Zavrtěl ocáskem, když mě uviděl, líně se protáhl a odešel chodby.
Chvíli jsem staříka pozorovala, byl moc šikovný a na svůj věk docela čilý. Sám si vařil, na dnešek se pustil do pečení. Jeho duše byla se vším spokojená. Jednoduchý človíček, pomyslela jsem si, když dokončil svou práci a soukal svou nohu nazpět do boty. V bezzubých ústech držel nezbytnou cigaretu a na tváři se mu objevil jeho pověstný úsměv. Pohybem hlavy mě pozval dál do síně. Tady to už docela vonělo nastrouhanými jablky, skořicí a kvasnicemi. V kachlovém sporáčku praskal oheň a on se dal do práce. Jednou rukou smetl ze stolu drobky, kterých se ihned ujal Alík. Vytáhl pytlík s moukou a posypal s ní desku stolu. Těsto, které měl vykynuté, rozprostřel na stůl a přímo tam jej rozválel. Šlo mu to dobře a za chvíli byl celý stůl pokryt těstem, na něž nasypal strouhanku opraženou na ohni, jablíčka, cukr svařený se skořicí a nakonec vyťukané ořechy. Pak velkou plachtu těsta zamotal a upravil z něj jakési podivné písmeno S. Z roztopené trouby vytáhl plech, jen tak holou rukou, na něj dal zamotaný štrůdl, trochu ho urovnal a strčil nazpět do trouby. Pak vytáhl smetáček s lopatkou a smetl drobky se stolu. Bylo hotovo! Žádný uklízení, k čemu? Do plecháčku si nalil domácí kozí mléko a dal ho na kraj plotny. Než bude koláč hotov, tak se mu uvaří.
Celou tu dobu, co chystal svoji dnešní snídani, oběd a možná i večeři jsem stála, až teď mi dal pohybem ruky najevo, kam si mám sednout. Jo, sedla bych, jen kdyby na židli bylo volno. Nejdříve jsem musela oddělat hromádku novin a časopisů, které tady ležely. No, na úklid si teda moc nepotrpěl, ale na to, že žil sám, byl docela šikovný. Tak jsme tedy seděli u rozehřátého sporáku, on vesele pokuřoval a neustále mě zásoboval příběhy ze svého života. Většina z nich byla, jak si myslím, asi smyšlená, ale dobře se poslouchala a já mezi tím vším stačila hladit Alíka, který se ke mě pod stolem tiskl, udělat si krátký záznam do notýsku, přeměřit tlak a naočkovat jej.
Nebudete mi věřit, ale tak dobrý a hlavně rychle udělaný štrůdl, jsem ještě v životě neochutnala.
V této typicky mládenecké kuchyni se teda vařily a pekly dobroty. Nic nevadilo, že okna už nikdo nemyl několik let, že záclony měly typicky nažloutlou barvu od kouře a na podlaze jste sem tam šlápli na Alíkovu kostičku, nebo spadený nedopalek. Žilo se tady dobře a její majitel byl se svým životem naprosto spokojený.

Jablíčka

9. října 2009 v 7:34 | já a Dr. Oetker |  Něco dobrého na zub
Letošní úroda se docela povedla, ještě jsou někde na stromech, někde už odpočívají ve sklepě. Máme je všichni rádi. Jsou krásná na míse, na stromě i pak na stole jako sladké pokušení. Proto jeden šikovný recept vám určitě přijde vhod.


ROHLÍČKY S JABLKY

Počet kusů: 25 kusů


Přísady:
Na náplň:
400 g strouhaných jablek
80 g cukru
1 balíček Vanilinového cukru Dr.Oetker
1 balíček Skořicového cukru Dr.Oetker

Na těsto:
250 g měkkého tvarohu
250 g změklého másla nebo margarínu
250 g hladké mouky

Na posypání:
1 balení Práškového cukru s vanilkovou příchutí Dr.Oetker


Příprava:
1. Na náplň svaříme nastrouhaná jablka asi 5 minut s cukrem, vanilinovým
a skořicovým cukrem. Necháme vychladnout.

2. Na přípravu těsta vypracujeme ručně na vále z tvarohu, másla nebo
margarínu a mouky hladké těsto, které necháme asi 15 minut v chladu
odpočinout.

3. Těsto na pomoučeném vále vyválíme na tloušťku asi 0,5 cm a skleničkou
vykrájíme kolečka. Do středu dáme jablečnou náplň, přehneme a okraje
vidličkou přitiskneme. Rohlíčky položíme na plech vyložený pečicím
papírem a pečeme.

Elektrická trouba: 180 °C (předehřátá)
Horkovzdušná trouba: 160 °C (předehřátá)
Plynová trouba: stupeň 3-4 (předehřátá)

Doba pečení: asi 20 minut

Při pečení vždy respektujte zkušenosti s vlastní troubou.

4. Ještě horké rohlíčky posypeme práškovým cukrem.


Ještě kvetou!

8. října 2009 v 13:13 | já |  Fotografie

Zelená koule

8. října 2009 v 11:44 | já a Vikipedie |  Víte, že?
Odpoledne si jedu pro krouhané zelí, budeme šlapat. Bude to sice chvilka práce, ale výsledek stojí za to. Zelíčko, zvláště v zimě přijde vhod. Je plné vitamínů a príma se z něho vaří. Máme ho rádi i jenom tak nevařené, nabírané z nádoby a pojídané mokrými prsty. Huba se sice trošku kroutí, jak je to kyselé, ale co by mlsná huba neudělala pro dobrý pocit.
Zelí je označení pro tři druhy listové zeleniny, všechny jsou pak z rodu brukev. Jsou to dvouleté byliny, jejíchž listy jsou uspořádány v hlávky, které se konzumují.
  • Pekingské zelí (Brassica campestris var. Pekinensis) je rostlina, která se v obchodech prodává pod nesprávným názvem čínské zelí. Tvoří protáhlé, 30-60 cm dlouhé světle zelené hlávky. Nejvíce se skutečně pěstuje okolo Pekingu, kde je nazýváno pe-tsai.
  • Čínské zelí (Brassica chinensis, syn. Brassica napus var. chinensis), ve své domovině nazývané pak-soi, netvoří hlávky, 20-40 cm dlouhé tužší listy jsou uspořádány volně.

Zrádné kostky!

7. října 2009 v 12:00 | já |  Moje psaní
Brr, ještě teď mě mrazí v zádech!
Hned ráno jsem se vydala do města vyřídit si své pohledávky. Pošta, lékárna, supermarket apod. Ještě, že mám svoji spolehlivou Babetku, která mě všude doveze. Bylo trošku po dešti, chladno. Proto jsem taky projížděla ulicemi velmi pomalu, protože naše "kočičí hlavy" jsou velice zrádné, zvláště po dešti. Proto dávám vždycky velký pozor, zvláště v zatáčkách. Dopoledne u nás na náměstí je plno lidí, chodí z jedné strany na druhou, povídají si, pospíchají za nákupem nebo na úřad. Většinou jsou to důchodci, kteří už nejsou tak pozorní a mrštní jako mladí. Ani nevím, jak se to událo! Najednou jsem uviděla kousek před sebou letící tašku, kolo a chvíli za ním se po dlažebních kostkách, které byly navlhlé, doklouzala postava. Někdo podcenil své umění a nezvládl zatáčku. Zastavila jsem a pomohla paní na nohy. Byla mírně otřesená, ale naštěstí pro ni, nic po druhé straně silnice nejelo. Kdo ví jak by to dopadlo, kdyby se nehoda stala o chvíli později, Tak tak jsme obě stačily uskočit, aby nás nesmetla rychle jedoucí auta. Museli vidět, že se na silnici něco děje, a přesto nezpomalili ani trošku, i když kousek za zatáčkou stáli městští policisté, upevňující novou dopravní značku. Nasedala jsem na Babetu a chvěly se mi ruce. Dojela jsem dobře, uklidila stroj do garáže a nalila jsem si frťana. Na uklidnění!!!!