close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2009

Nejmenší město ČR

17. října 2009 v 12:25 | oficiální stránky a Wikipedia |  Víte, že?
Rabštejn nad Střelou je nejmenší město v ČR a prý i ve střední Evropě.
V současné době má toto dříve hrdé, královské město asi 25 stálých obyvatel a nenajdete tu snad ani prodejnu se základními potravinami. Přesto nebo právě proto doporučuju všem návštěvu jak tohoto pozoruhodného města, které tvoří prakticky jedna ulice, rozšiřující se v náměstí, tak jeho okolí.
Nejzajímavějšími památkami v Rabštejně je židovský hřbitov, kamenný most přes řeku Střelu (údajně snad nejstarší most tohoto typu v republice), barokní zámek - bohužel v soukromém vlastnictví a pro veřejnost nepřístupný, bývalý klášter servitů s přilehlou dominantou městečka - kostelem panny Marie Sedmibolestné a v horní části městečka se na kopci vypíná zřícenina gotického hradu Rabenstein ze 14. století. V samotném "centru" města naleznete několik rázovitých pastoušek a venkovských usedlostí.
Při návštěvě této "megapole" na vás dýchne klid a pohoda. V případě pěkného počasí, doporučuji chvilku posedět u řeky Střely a nasávat zdejší klidnou atmosféru.



Krajina kolem hradu Rabštejna patřila potomkům Milhosta, který založil roku 1193 klášter v Mašťově. Po roku 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich získal od plaského kláštera ještě některé vsi a vystavěl si na počátku 30. let 14. století na nepřístupném ostrohu řeky Střely pevné sídlo a pod ním založil městečko Rabštejn nad Střelou. Hrad i městečko byly spojeny v jeden celek hradbami, z nichž dosud zbyly některé části a dvě okrouhlé věže. Král Karel IV. si byl vědom významu hradu pro okolní krajinu a chtěl jej mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, kolem něhož Karel IV. vytvořil manský systém. Roku 1464 se hradu neoprávněně ujal Burian mladší z Gutštejna. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad. V těsné blízkosti hradu dal roku 1483 vystavět klášter karmelitánů, který byl při bouři nekatolických měšťanů roku 1532 spálen. Rabštejn držel 9 let sám král Vladislav II., jeho syn Ludvík jej roku 1518 zastavil Šlikům. Lorenc Šlik hrad opravil a po požáru roku 1532 postavil nové hradní stavení. Některé části nové stavby jsou dosud viditelné za zámkem na konci ostrohu. Rabštejn však byl pořád majetkem krále a Šlikové je měli pouze v zástavě. Po roce 1578 prodal Rudolf II. se svolením stavů zdejší zboží Jaroslavovi Libštejnskému z Kolovrat a Jiříkovi Kokořovcovi. Tím se Rabštejn stal opět svobodným panstvím. Roku 1665 jej koupil Jan Šebestián z Pöttingu, který v blízkosti hradu postavil roku 1666 klášter servitů, a to na místě kláštera karmelitánů. Janův syn František Karel si zde, na místě starého hradu postavil roku 1705 zámek, neboť hrad byl již sešlý a nepohodlný. Po roce 1714 sídlili na zámku Černínové, Kolovratové a posledními majiteli Rabštejnu byli od roku v 1748 Lažanští, kterým náleželo panství až do roku 1945. Poté zámek sloužil rekreačním účelům.

Zámek Rabštejn nad Střelou

Jistě krásné a zajímavé městečko, ráda bych se tam někdy podívala.

Ranní telefon

17. října 2009 v 12:12 | já |  Moje psaní
"Hvezdičko blýskavá....," začal dnes můj mobil hned po ránu svou vyzváněcí melodii. Chvíli to trvalo, než jsem si uvědomila, kde je. Napadlo mě, kdo, že to hned po ránu otravuje. Proto jsem se ozvala, ne zrovna nejvlídněji. Na druhé staně se ozval ženský smějící se hlas. "Tak ahoj, to je dost, že jsi to vzala! A pročpak tak nevrle? Jsi po noční nebo co? Tady je M." " Jé, tak to jsem vůbec netušila, že máš moje telefonní číslo! No, nazdar!" Rychle jsem sebrala mobil a uchýlila se do pokoje. Tam jsme v klidu probrali všechno důležité. Holky jsou v přípravách na naše setkání, které se koná příští sobotu. Proto obtelefonovávaly všechny, aby vědělypředběžný počet a podle toho zařídily velikost salonku. Překvapilo mě to a už se na všechny hrozně těším. Doufám, že se počasí ještě trošku umoudří a bude nám nakloněno. Hurá, to zase bude príma strávené odpoledne a večer.


Pozdrav

16. října 2009 v 22:30

Lilek brambor

16. října 2009 v 13:52 | Vikipedia |  Víte, že?
Největším zdrojem vitamínu C jsou brambory. Obsah vitaminu C v nich je sice nízký, ale našich zeměpisných šířkách zkonzumujeme brambor velké množství. ( 70-100 kg na rok a osobu, včetně kojenců) Pokud při loupání a krájení brambor používáme kovové nástroje, připravujeme se až o 40 % vitamínu C. Dalších 30% ztratíme tím, když brambory nevkládáme do vroucí vody, ale vodu spolu s bramboy zahříváme postupně.

Sazenice bramboru

Lilek brambor, též brambor obecný či brambor hlíznatý (Solanum tuberosum), v běžné řeči jen brambor nebo také brambora, ale nejčastěji v množném čísle brambory, jsou víceleté hlíznaté plodiny z čeledi lilkovité. Brambory jsou jednou z nejvýznamnějších zemědělských plodin; větší význam pro lidskou výživu mají pouze pšenice, rýže a kukuřice setá. Za svoji oblibu vděčí nenáročnosti na přírodní podmínky a především pak mimořádně vysokým hektarovým výnosům. Jejich široká adopce v evropském zemědělství počátkem 19. století ochránila Evropu od cyklických hladomorů a "epidemií" kurdějí. Český botanik a buditel Jan Svatopluk Presl je ve svém Rostlinopise považuje za "největší užitek, který lidstvo z objevení Ameriky mělo" (plný citát v originále viz níže) a jistě nebyl daleko od pravdy, alespoň tedy ve své době. S výjimkou jedlých hlíz je celá rostlina jedovatá.
Lidé si myslí, že po bramborách se tloustne, ale to není pravda. Pravým viníkem přibývání na váze je tuk, na kterém se brambory připravují nebo který se servíruje na stůl ve formě másla nebo smetany. Lidé, kteří se snaží zhubnout nebo zůstat štíhlí, by se měli vyhýbat smaženým bramborám a raději zvolit vařené nebo pečené brambory.
Brambory obsahují velké množství sacharidů, bílkoviny a vlákninu. Dodávají nám také významné množství vitaminu C a draslíku, které organismus potřebuje.
Obsah vitaminu C začíná klesat skoro okamžitě po sklizni, proto brambory čerstvě vykopané ze země obsahují nejvíc vitaminu C. Při smažení nebo pečení se tento ve vodě rozpustný vitamin nejlépe uchovává - ačkoliv smažením se zvyšuje kalorická hodnota brambor. (Při opékání se obvykle používá méně tuku než při smažení.) Při vaření se vitamin C ztrácí, protože se rozpouští ve vodě, ve které se brambory vaří, a rozmačkané brambory obsahují vitaminu C nejméně. Ke ztrátám vitaminu C dochází také na povrchu, jsou-li brambory vystaveny vzduchu, proto čím drobněji se brambory nakrájí, tím nižší bude obsah vitaminu C.
Bramborové lupínky bývají řazeny do kategorie "nezdravá strava" a pravda je, že mají vysokou kalorickou hodnotu, ale zároveň obsahují poměrně velké množství draslíku a dost vitaminu C. Průměrná porce 35g lupínků obsahuje o něco méně než čtvrtinu doporučené denní dávky vitaminu C. Většina lupínků se vyrábí z nakrájených brambor a smaží se na rostlinných olejích. Obvykle obsahují velké množství soli, protože jsou v ní obaleny nebo se solí posypávají, ale na trhu jsou i speciální druhy s nízkým obsahem soli. Protože jsou pokrájeny tak, že mají velkou plochu, absorbují tuk asi v jedné třetině své váhy. Obsah nasycených tuků záleží na druhu omastku, který byl ke smažení použit. Lupínky smažené na živočišných tucích obsahují hodně nasycených tuků, brambůrky připravené na rostlinném oleji nebo hydrogenovaných rostlinných olejích mají nízký obsah nasyceného tuku.

Kočička

15. října 2009 v 13:00 | někde na netu |  Co se mi líbí


Zapeklitá otázka

15. října 2009 v 12:54 | já |  Moje psaní
Potkala jsem svou kamarádku. Nic nezvyklého to není, ale já byla ráda, že ji vidím. Chvíli jsme jen tak stály na chodníku a nechaly se unášet svými pocity. Kamarádka totiž nebydlí v našem městě, jezdí sem sice často za otcem, ale já ji už hodně dlouho neviděla. Takové ty nejběžnější otázky jsme na sebe chrlily jednu za druhou. Najednou nám pod nosem zavonělo čerstvé pečivo.
Stály jsme kousek od prodejny a my dostaly chuť na něco k zakousnutí. Navrhla jsem proto blízkou kavárnu. Až když jsme si odložily kabáty na věšák, uvědomila jsem si, že tady asi k jídlu moc nemají. Objednaly jsme si kávu a brebentily dál. Vtom mě něco napadlo, požádám obsluhu, zda by nám něco z vedlejší pekárny nedonesla. Nikoho tady nemá, tak jí to třeba nebude vadit. A nakonec náš zákazník, náš pán, ne? Když dívčina přišla se dvěma kávami a vodou, osmělila jsem se a vyslovila svou prosbu. Chvíli na mě nevěřícně zírala, pak koktala něco o tom, že tady musím jíst to, co oni prodávají, v tom okamžiku jsem ucítila kopnutí do nohy. To kamarádka, která mě chtěla asi usměrnit, se trefila přesně. Zabolelo to a já na ni pohlédla. Děvče stálo a mou prosbu rezolutně odmítlo. Kopanec do nohy ve mě probudil bojového ducha. Nechala jsem si teda zavolat pana vedoucího, dostalo se mi odpovědi, že tu není. Chvíli jsme se se slečnou ještě různě překřikovaly, když jsem dostala další nápad. Půjdeme tedy vedle do pekárny, kde mají ty dobroty, ale kávu ne a ona nám ji tam přinese! Tak to už teda odmítla úplně a rychle od našeho stolu odešla. Kamarádka na mě zírala s otevřenou pusou. Vůbec by ji nic takového nenapadlo, a to prosím, bydlí ve větším městě, než je naše. Probíraly jsme vzniklý problém, já tvrdila, že by to měla udělat, podobnou situaci jsme viděly v Salcburku, kde ochotná obsluha kavárny zaskočila dámě pro preclíky na nedaleký trh. Bez jediného slova, s úsměvem a rychle, splnila její přání. Proč to nejde i u nás? Co jsou to za výmluvy, není to od nás, tak to tady nesmíte konzumovat. Já jsem přece nic tak zvláštního po slečně nechtěla, nebo jo! Co si myslíte. Mohla to udělat, nebo ne? A když ne, tak proč? Jsem zvědavá na váš názor. Upozorňuji, že jsme byly jediní hosté v tu dobu.

Něco málo k historii pohlednice

14. října 2009 v 15:37 | Petr Veselý |  Můj koníček
Historie nejstarších pohlednic a korespondenčních lístků začíná již v roce 1865, kdy generální poštmistr Heinrich von Stephan navrhl zavedení korespondenčního lístku a díky ministerskému předsedovi Herrmannovi, který návrh ve Vídni prosadil, mělo Rakousko-Uhersko v jejich rozesílání prvenství. V roce 1869 byly poslány první z nich. O rok později vytiskl na korespondenční lístek knihkupec a tiskař Augustin Schwarz první kresbu vojáka a o pět let později vydal první dvě série pohlednic.
V roce 1878 byla na mezinárodní poštovní konferenci v Paříži pohlednice uznána jako úřední cenina. První pohlednice měly na zadní straně adresu a na přední obrázek i místo na text. Dnes jim říkáme pohlednice s "dlouhou adresou" nebo dopisnice. Ty se používaly až do roku 1905. Poté dostaly dnešní podobu - na zadní straně byla adresa i místo pro text a na přední straně obrázek.

Nejstarší pohlednice byly tištěny metodou litografie, tedy tisku z kamene. Grafik musel rozkreslit zrcadlový obraz mastnou litografickou křídou na jemnozrnný vápenec. Na nepokreslené ploše se leptadlem na povrchu vápence zaplnily póry, kdežto mastná kresba leptadlo odpuzovala a přijímala barvu. Ta se pak tiskla v lisu na pohlednicový papír. Při jednobarevném tisku vyleptal grafik až čtyři kameny, aby dosáhl potřebných odstínů. Pro barevný tisk potřeboval 10-12 kamenů, přičemž každou barvu i odstín tiskl zvlášť. Výsledný tisk pak byl jemně zrnitý a už vzhledem k náročnosti výroby se každá pohlednice tištěná touto technikou stala malým uměleckým dílem.
Na přelomu 19. století se rozšířil méně náročný a levnější světlotisk, poté další tiskové techniky - knihtisk, barvotisk, reliéfní pohlednice a hlubotisk. Po první světové válce převládla už ručně kolorovaná fotografie.
Zlatá éra pohlednic doznívá ve 30. letech 20. století, kdy klasické techniky vytlačila metoda bromografie. Pohlednice tištěné tímto způsobem se však daly tónovat jen jako celek a pohlednice jako malé umělecké dílko tak v podstatě vymizela. Technika bromografie se užívala až do 60. let 20. století, kdy ji nahradila současná technika ofsetu.
Více podrobností k historii pohlednic najdete na www.filokartie.cz


Co zavinilo zpoždění vlaku

14. října 2009 v 10:59 | já |  Moje povídání
Nádražní rozhlas hlásil zpoždění vlaku. Nástupištěm to zašumělo a jeho pohled se stočil k poloprázdné čekárně. Tam ve stínu seděla dívčinka, něžná jako květinka. Dovolil si přisednout, dlouho předlouho mlčel. Pak se osmělil a dívce nabídl společnost. Přijala. Rozhovor zvolna nabíral na obrátkách, když se znovu ozval hlas výpravčího. Jeli stejným směrem a než měl vysednout, podařilo se mu dívku zaujmout a vyměnili si adresy. Léto plynulo, blížil se podzim a s ním jeho odjezd do Říše. Dopisy chodily tam i nazpět a ona tušila, že se brzy rozejdou. Nechtěla to a tak si zařídila nástup na nucené práce do stejného města, kam jel on. Rodiče ji přemlouvali, ale nedala na ně. Odjeli jednoho zářijového dne spolu. O tom, co prožili se mi nikdy nezmínili, a já to po nich ani nechtěla. Od jejich setkání na nádraží uběhlo vše velmi rychle. V sobotu slavili zlatou svatbu. Byla jich plná obřadní síň. Jejich tři děti, sedm vnuků a 11 pravnuků, vidělo v jejich očích slzy radosti. Prožili spolu celý život a nyní účtovali. Dva staří lidé, seděli vedle sebe držíce se za ruce.
Vždycky si jeden druhého vážili, jeden druhému důvěřovali. Prožili spolu svůj sen.


Pozvánka na výstavu do Brna

13. října 2009 v 13:56 | já a i Dnes.cz |  Zaujalo mě
Moravská galerie v Brně zahájila ve výstavním prostoru Camera věnovaném fotografii výstavu Podoby tváře - šalba a klam. Představuje fotografické portréty ze svých sbírek.
Portrétní fotografie, které dnes vnímáme jako nedílnou součást svých životů na dokladech, v rodinných albech či na stránkách novin a časopisů, je starší než sto padesát let, postupně nahradila ještě mnohem starší portrétní malbu.
Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století se v ateliérech nechávala portrétovat hlavně šlechta, postupem času se fotografický inscenovaný portrét začal rozmáhat mezi všemi vrstvami obyvatelstva a stal se mimo jiné i médiem dokumentujícím lidskou duši na straně jedné a sociální bídu na straně druhé.
A tak se nechávaly fotografovat celé rodiny, členové různých spolků se svými zástavami, jednotlivé řameslnické dílny v čele s panem mistrem a nezbytnými tovaryši a učni. Fotilo se při každé příležitosti, narození, biřmování, svatba, křtiny, společný výlet, pohřeb. I jen tak pro památku při práci.
Tak máme doma spousty starých fotografií, na nichž jsou pro nás zcela neznámí lidé. Málokdo z těch vyfocených pamatoval na to, aby na ně poznačil, kdo, kde a kdy se fotil. A tak už dnes nevíme, kdo je ta půvabná mladá dáma se skunečníkem, jak se jmenoval voják pyšně objímající svou milou a nevíme ani, kde se nachází ona veselá skupinka na společném výletě.







Tak vás zvu, kdo jste blízko Brna, přijďte se podívat na staré fotografické portréty. Určitě se vám budou líbit.

Před obědem

13. října 2009 v 12:42 | já |  Moje psaní
Dnes už je venku pořádná zima, ale když se pořádně oblečete, ještě se na procházku dá. Elis sice zpočátku asi zábly nohy, protože pelášila hodně rychle, pak ale trošku svitlo sluníčko, a tak jsme si udělaly krásnou předpolední vycházku. Stromečky začínají pozvolna měnit barvu, tráva je spálená a suchá. Myška, která se mihla kolem nás, byla rychlejší než můj foťáček. Vyblejskl už jenom chvějící se stébla trávy maskující vchod do pelíšku. Elis čmuchala, ale myška už na její snahu vyhrabat ji nereagovala. Kdoví, kde jí byl konec v tom podzemním labyrintu chodbiček. Dobře se dýchalo, a tak jsem byla ráda, že jsme venku. Na zpáteční cestě jsem na nádherně modré obloze zahlédla letadlo. Zastavila jsem a v tu chvíli i Elis zvedla hlavu, aby se podívala, co to tak bručí. Nevěděla jsem co fotit dříve, zda psíka nebo letadlo. No, a jak to dopadlo, můžete posoudit. Teď už jsme doma v teplíčku a těším se na dobrý oběd, který jsem si připravila hned ráno. Všude to u nás voní houbama. Máme totiž houbovou omáčku, heč! Kdo máte chuť, stavte se!