close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2009

Je to i můj život

23. října 2009 v 7:00 | Picoultová Jodi |  Co jsem právě dočetla
Anna není nemocná, ale jako by byla. Ve třinácti letech má za sebou nespočet chirurgických zákroků, nemocničních pobytů, transfuzí a injekcí - jen proto, aby její starší sestra Kate mohla žít. U Kate totiž ve dvou letech propukla leukémie a její rodiče se rozhodli pro další dítě, aby pro nemocnou dceru získali dárce kostní dřeně. Anna byla počata ve zkumavce a lékaři vybrali embryo, které bylo pro Kate jako dárce geneticky vhodné. Jenže v rodině, kde se všichni soustředí na vážně nemocné dítě, si Anna připadá jenom jako dárce. Nemilovaná, nadbytečná, pouhý stroj, který udržuje sestru při životě. A tak se jednoho dne vzepře způsobem, který šokuje všechny okolo, ale i ji samotnou. Rozhodne se, že už nebude jenom výrobcem buněk, že má nárok být vnímána jako lidská bytost. A když to nepůjde jinak, domůže se práva na vlastní tělo a vlastní život i před soudem. V této fascinující povahové studii rámované strhujícím příběhem zkoumá Jodi Picoultová reakce a rozhodnutí lidí v těžké životní situaci a klade mnoho otázek, na něž se těžko hledají odpovědi. Mají rodiče právo nutit zdravé dítě podstupovat bolestivé a někdy riskantní zákroky, aby zachránili to nemocné? Když využijete jedno dítě, protože představuje jedinou naději na záchranu toho druhého, jste dobrá matka... nebo velmi, velmi špatná? Kontroverzní téma podává autorka citlivě, bez přehnaného sentimentu či kazatelského poučování.
Jsem dojata a nemám slov. Nádhera, která vás nutí k zamyšlení.



Design na náměstí

22. října 2009 v 22:39 | Zuzana Bočková |  Zaujalo mě

Už to rozflákali, říká svědek

Šest průhledných koulí na náměstí Svobody skrývají díla moderního dánského designu. Včera tam unikátní výstavu pracovníci nainstalovali. Dnes už jsou dvě práce zničené.
Brno - Putovní výstava designerských kousků, oceněných ve významné dánské soutěži Index Award, je už od včerejška k vidění na brněnském náměstí Svobody. Už včera však dvě z nich někdo zničil.

"Včera jsem viděl, jak to dva opilí kluci rozflákali," popsal student Jaroslav Horák, který si šel včera výstavu prohlédnout. "Bylo jim asi tak dvacet. Jeden z nich na jednu kouli vylezl a pak se do ní propadl. Bylo tady spoustu lidí, ale nikdo nezasáhl, dokonce ještě někteří mladí jásali, to nechápu. Pak přijeli policisté," dodal Horák.
DSCN0227.JPG
Výstavu dnes odpoledne i přes vandalismus slavnostně zahájil dánský ambasador Ole Emila Moesby a brněnský primátor Roman Onderka. "Výstavu tam necháme, aspoň ty čtyři koule, co tam zbyly. Ty rozbité určitě znovu opravovat nebudeme, nemáme jak, s něčím takovým se nepočítalo. Vše teď řešíme s policií," uvedla Jitka Vitásková, zástupkyně ředitele brněnského Domu umění, který výstavu v Brně organizuje.
Každá z průhledných koulí skrývala jedno neobvyklé a přitom praktické designerské dílo. Mezi ně patří i držák na jazyk, který chrání před jeho zapadnutím u zraněných lidí. Návrhy designéři vytvořili v kategoriích Sport a zábava, Lidské tělo, Infrastruktura, Bydlení a Práce a zaměstnání. Poslední vystavenou prací je Cena veřejnosti. Výstavu pro Brno připravilo Velvyslanectví Dánského království.

DSCN0220.JPG

Život není čekárna

22. října 2009 v 7:07 | já |  Moje psaní
Čekám! Až se rozední, abych nemusela svítit! Pak také dneska čekám důležitý dopis, který možná leccos změní. Je ráno a já čekám, až mi zavře voda na kávičku. Doufám, že dneska bude také tak hezky jako včera a dočkáme se pěkného dne.
Všimli jste si, kolikrát je v těch předchozích větách slovo čekám nebo dočkat? Když se tak nad tím zamyslíme, on je vlastně celý náš život o čekání! No, jenom si to vemte od počátku, nejdříve všichni čekají, než se narodíme, pak se čeká na první zoubek, první krůček a slovo. Chodíme do školky a celí nedočkaví se nemůžene dočkat školní lavice, a až budeme umět číst, psát, počítat.
Konečně jsme se dočkali a končíme školu. Je jedno jakou, ale čekáme nyní na příležitost, abychom se vrhli rovnýma nohama do života. Do života, od něhož toho tolik očekáváme a na nějž se těšíme. Bude tu konečně první vážná známost a s ní manželství, jehož se nemůžeme dočkat. Po nějakém roce soužití očekáváme, od manžela konečné zmoudření a po narození toužebně očekávaného dítka konečně spokojenou rodinu. Zaměstnání se nám líbí, ale každý den čekáme na ten zázrak, že nás povýší, pochválí, nebo konečně nás opustí ten protivný kolega, či šéf. S přibývajícími lety nás občas navštíví nějaká protivná nemoc, a tak stále čekáme, kdy už bude po rýmě, kdy přestane migrena a bolení zubů. Žijeme si spokojeně, rok za rokem jsme netrpěliví, kdy už se dočkáme dovolené, od níž si slibujeme konečně pořádný odpočinek a povyražení. Děti dospívají a čekání na jejich zdárné ukončení školy a nástup do prvního zaměstnání se zdá nekonečné. Když se tak stane, jsme napjati o to víc, jak se jim bude dařit a čekáme na jejich úspěchy, jimiž se můžeme chlubit. Kolegové v práci se pomalu jeden za druhým vytrácejí a odcházejí na zasloužený odpočinek. Také nám se doba krátí, a tak čekáme, kdy to potká nás.
Pořád jenom na něco čekáme a život nám utíká mezi prsty. Nečekejme! Nečekejme na lepšího partnera, nečekejme na lepší místo, na den, kdy nám začne konečně ten lepší život. Nezačne! Ten už je! To, co žijeme dneska a zitra, den po dni, to je ten pravý život! Proto na nic nečekejme a žijme ho teď! Nečekejme, až bude příležitost svému partnerovi říct, že ho milujeme. Řekněme to dneska, svým dětem, že bez nich by byl život prázdný, řekněme dnes svým kamarádům, jak jsme rádi, že je máme! Život není čekárna, v níž se pořád na něco čeká! Život je to, co máme a co můžeme ve vteřině ztratit. Proto nečekejme a žijme! Prožijme každou minutu, každý den!


Červená....

21. října 2009 v 16:00 | já |  Moje psaní
Kuličky se začínají červenat! Já vím, jeřabiny jsou už rudé dávno, na sakuře visí narůžovělé třešinky a skalník se už rdí docela pěkně. Červené šípky u cesty i malé dřínky, to všechno je červené jako zapadající sluníčko. Na listech si pavoučci spřádají své pasti a jistě se jim ta červenající se krása líbí. Červená barva je barvou krve, života a ohně. Na podzim je jí všude hodně, protože se všechno chystá na dlouhý zimní sen. Chodila jsem s foťáčkem parkem a hledala, kde je co k focení. Zatím ještě převládá zeleň a žluť. Ale už se červeň začíná objevovat. Mám ji ráda, hřeje a je krásná.





Pomeranče na obloze

21. října 2009 v 12:22 | já |  Moje psaní
Občas se ve zprávách objevují zprávy o UFO - což znamená neidentifikovatelný předmět. Včera zase psali o padajících hvězdách. Každý večer, když jdu spát, dívám se chvíli z okna, zda něco nezahlédnu. Nic se neděje, hvězdy nepadají a ufo, o tom ani nemluvím. Až tuhle večer, můj pohled upoutalo několik světýlek volně plujících, v jakési záhadné formaci po noční obloze. Jejich barva připomínala plující pomeranče. Bylo to krásné, konečně je to tady, pomyslela jsem si a sáhla pro fotoaparát. Několik fotek a mám tě! Polovička už spal, tak jsem to nikomu nemohla ani říct. Kampak asi letí mimozemšťané a proč se nezastaví třeba u nás na zahradě nebo kousek dál na louce v parku! Dívala jsem se, jak pomaloučku mizí někde nahoře za mráčkem. Ještě jednou na chvíli vykoukli a pak zmizeli nadobro. Spalo se mi dobře, nic se mi nezdálo. Ráno jsem hlásila polovičkovi, co jsem viděla. Zpočátku se zlobil, proč jsem ho nevzbudila, pak jenom prohlásil "Měla jsi vlčí mlhu! Kdoví, co jsi viděla!" Víc jsme se o té záležitosti nebavili. Skoro jsem na ni zapomněla a proto, když v pondělí polovička přede mnou mával novinami, nechápala jsem! "Tak se podívej, co jsi viděla! Já to říkal, nech si vyměnit brýle," vítězoslavně položil na stůl otevřené noviny. Můj pohled okamžitě zaujala fotografie, podobná té mé. V tu chvíli mi to bylo jasné. Na náměstí se konala nějaká akce, při níž se vypouštěly tzv. balonky štěstí, či jak se jim správně říká. Takže zase nic! Jenom obyčejné balony. Tak nevím, mám ještě věřit na ufa a mimozemšťany nebo nemám!

Zdravý kořen

20. října 2009 v 12:41 | net |  Víte, že?
Soubor:Armoracia rusticana.jpg


Křen selský (Armoracia rusticana nebo Cochlearia armoracia) je rostlina z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) pěstovaná pro svůj silně aromatický kořen, který se používá jako koření, zelenina či léčivý prostředek.
V kuchyni se využívá jak kořen, tak listy. Kořen nejčastěji strouhaný k pečenému, nebo vařenému masu, mladé listy pak do salátu, staré listy při nakládání okurek rychlokvašek
Revma křenem léčili již staří Římané. Námořníci si ho brali na dlouhé plavby jako lék proti kurdějím - vitaminu C obsahuje stejné množství jako čerstvé citrusy. Působí antibioticky, posiluje a pročišťuje, optimalizuje trávení. A navíc dokáže mnoha pokrmům přidat jedinečnou chuť.
100 g křenu obsahuje až 100 mg vitaminu C, což je přinejmenším stejně vysoký obsah jako u pomerančů a citronů. Kromě toho obsahuje vitaminy ze skupiny B a minerální soli (draslík, fosfor, vápník, železo).

Křenový obklad proti revmatismu

Křen přiložený jako obklad prohřeje kůži, proto se zevně přikládá hlavně při revmatismu, ztuhlosti svalů, ischiasu, ale i na otoky a omrzliny. Dřívě se běžně používaly tzv. křenové placky.
  • Připravovaly se z jednoho dílu nastrouhaného křenu, pěti dílů mouky a jednoho dílu tuku.
  • Placka přiložená na čtvrt až půl hodiny na postižené místo způsobila, že se tkáň silně prokrvila a bolesti ustoupily.
  • Citlivou kůži však křen může popálit! Je třeba reakci předem vyzkoušet na malém kousku pokožky.
  • Místo tuku můžeme také použít ocet a křenovou placku před přiložením obalit látkou - působení na kůži je pak jemnější.

Mám radost sama ze sebe

20. října 2009 v 11:40 | já |  Moje psaní
S příchodem plískanic a deštivých rán, se člověku stává ranní vstávání obtížnější a protivnější. Dlouho jsem přemýšlela, jak vyzrát na podivnou náladu, která na člověka padne. Protřela jsem si oči a vyskočila (no, teda, ne vyskočila, ale vyhrabala jsem se ) z postele. Protáhla jsem se a udělala několik cviků. Rychle se opláchla studenou vodou a navlékla na sebe oblečení. Vyhrabala jsem z tašky věci, které nebudu potřebovat, přelétla pohledem obsah peněženky (no, ještě tam něco je!), zkontrolovala dopisy, které potřeba odeslat a vydala jsem se do toho pošmourného dne. Chvíli ještě trvalo, než jsem vytáhla z garáže moje náhradní nohy, nasadila zelenou kedlubnu na hlavu a vyrazila jsem. Na silnici musí člověk dávat pozor, aby někde něco nevyvedl anebo, aby se nestal pro někoho terčem. Vyřídila jsem všechno, co jsem potřebovala a vrátila se domů. Tady, v teplíčku, jsem si teprve teď uvařila dobrou kávičku, pustila Hanku Hegerovou a spokojená se dala do vaření. Včera jsem strouhala křen a pár lžiček jsem si odložila na dnešní omáčku. Takže to byla jenom chvilička a oběd byl na světě. Eliška chodí kolem a neustále nasává vůně z kuchyně. Vařené uzené maso krásně voní a ona ho hlídá. Venku za oknem je pořád šero a nevlídno. A já na ten protivný podzim pro dnešek vyzrála. Všechno mám z krku (žehlení počká na večer), tak teď si tady můžu v klidu číst a psát. Byl to přece jenom dobrý nápad vysoukat se z postele, hned jak člověk otevře oči! Jednak je den delší, a druhak, nepříjemný pobyt v tom protivném počasí venku mám dávno za sebou. Hřeje mě dobrý pocit, že jsem vyzrála na to šero i na svou lenost.

Byla první

19. října 2009 v 16:35 | já |  Moje psaní
Našla jsem ho! Sláva! Tak dlouho jsem se po něm sháněla, až je na světě. Moje první knížka, kterou jsem přečetla úplně celou jako první. Jistě si na ni všichni dobře pamatujete. Tak si jej trochu připomeňte.



Stará bolest

19. října 2009 v 9:15 | já |  Moje psaní
A už je to zase tady! Co si vzít na sebe? Věčná otázka, věčný problém! Na zimní bundu je příliš teplo, na sáčko už zase zima. Takhle přemýšlím rok co rok a nikdy to pořádně nevyřeším. Jo, to když jsem byla malá, řešila to za mě maminka. Nachystala a já sice s nechutí, ale přece jenom, cupitala ve starém kabátku. Jako pubertální žabec jsem si jednou vymyslela, že si z dlouhého kabátu (zděděného po sestřence) udělám moderní mini. Domnívala jsem se, že je to jednoduché.
Položila jsem kabát na stůl, pěkně ho srovnala, dřevěným pravítkem odměřila na jedné straně délku a vzala do ruky nůžky. Začala jsem stříhat a stříhala jsem až ke knoflíkům, kde jsem si všimla maličkosti - dírka byla výš než knoflík. I srovnala jsem to a pokračovala dál. Podařilo se, řekla jsem si na konci a celá natěšená jsem kabát oblékla. Ó, hrůzo! Přední část byla o hodně kratší než boky, stejně tak vzadu. Tak jsem opět měřila, rovnala a stříhala. Tentokrát to bylo lepší, ale zdálo se mi, že zase boky trošku nesedí. To, víte stříhat kabát střižený do Ačka není jenom tak. Navíc, jsem odpárala podšívku a teď zase musela stříhat podšívku. No, co bych vás déle napínala. Kabát byl k ničemu, já ubrečená, že se dílo nepodařilo a pochopitelně maminka naštvaná, že mi musí koupit nový. Od té doby jsem se na nějaký čas nůžkám vyhýbala jako čert kříži. Na tento svůj pokus si vzpomenu vždycky, když opět nemám co na sebe. Budu si muset pořídit nějaký nový kousek do šatníku, jinak to nevidím. Frčím do města, tak mi držte palce, ať něco šikovného objevím. Protože jinak nevím, nevím!!!

Kniha mého srdce

18. října 2009 v 10:41 | já |  Moje psaní
Včera skončila celonárodní soutěž o nej - knihu. Před časem jste si určitě udělali svůj pomyslný žebříček. Nyní si ho můžete srovnat s konečnými výsledky.
České romány obsadily prvně dvě místa v hlasování o Knihu mého srdce. V soutěži České televize jednoznačně vyhrál humoristický román Zdeňka Jirotky Saturnin. Hned za ním se pak umístila klasika od Boženy Němcové Babička. Třetí skončil příběh o Malém princi, který napsal Antoine de Saint-Exupéry.

Kniha mého srdce - dvanáct nejoblíbenějších titulů:
1. Zdeněk JirotkaSaturnin
2. Božena NěmcováBabička
3. Antoine de Saint-ExupéryMalý princ
4. Stephenie MeyerováStmívání
5. J. K. RowlingováHarry Potter
6. Mika WaltariEgypťan Sinuhet
7. Astrid LindgrenováDěti z Bullerbynu
8. J. R. R. TolkienPán prstenů
9. Betty MacDonaldCo život dal a vzal
10. Jaroslav HašekOsudy dobrého vojáka Švejka za světové války
11. Jaroslav FoglarRychlé šípy
12. Paulo Coelho
Alchymista


Tak co, byla vaše kniha a váš odhad úspěšný?

Můj seznam byl takový, bez pořadí:
Babička
Bylo nás pět
Dášeňka čili život štěněte
Egypťan Sinuhet
Jih proti Severu
Když v ráji pršelo
Malý princ
Na východ od ráje
Na západní frontě klid
Povídky z jedné a druhé kapsy
Quo vadis
Saturnin

No, moc jsem se netrefila, ale první tři knihy jsem uhodla, což mě těší.