close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2009

Hádanka

27. října 2009 v 9:35 | já |  Víte, že?
"Vraz to pod strožoch a nechej to tam, tam to nikdo hledat nebude!" řekla mi jednoho dne babička a já tak učinila. Hráli jsme si s dětma na "Přihořívá, hoří" a já nevěděla, kam smluvenou věc schovat. Jak to dopadlo, zda ukrytou věc někdo našel nebo jsem ji vítězoslavně ukázala, dnes už nevím! Ale slovo strožoch znám do dneška. Vím, že už se dneska nepoužívají, máme spoustu jiných a lepších náhražek a tak mě napadla hádanka!
Jestlipak víte, co to slovo znamená? Myslím si, že my dříve narození to vědět budeme, ale co ti mladší? Už se s ním někdy setkali? Napište!

Jak s námi koulel život

26. října 2009 v 14:26 | já |  Moje psaní
Život s námi všemi krásně dokáže zacvičit. Nejlépe si to člověk uvědomí na takovém setkání, jaké jsme měli my. Vzala jsem si po návratu do ruky fotografii tabla a pozorně si ho prohlížím. Počítám, kolik profesorů ještě žije, který už tady není. Tomuhle jsem doopatrovala manželku u nás v nemocnici a tenhle, tak ten byl mým pacientem. Váženým a opečovávaným, mnou kdysi milovaným. Sice platonicky, ale o to víc. Tahle paní profesorka dopadla dost špatně, zůstala sama bez manžela, ale vypadá moc pěkně i dnes. Stejné je to i se spolužáky a spolužačkami. Tohle bývala krásná černovláska, které jsem záviděla snad všechno. To jak vypadala, jak byla společenská a mezi ostatními oblíbená. Na druhé straně tohle byl smíšek třídy, veselá, pohodová holka, která nepokazila žádnou legraci. Tuhle slečnu milovali všichni kluci na škole (bylo jich celkem deset) a dlouho neměla konkurenci. Tyto dvě jsou i na tablu vedle sebe, sedávaly tak celé čtyři roky. Nerozlučné kamarádky. Tak bych mohla pokračovat u každé tváře. A dneska, jsou z většiny z nás babičky a dědové. Krásné tvářičky odvál čas, kamarádky se rozešly a už se neviděly přes třicet let. Černovláska je obarvená na oříšek, to aby tak nebyly vidět její šediny. Smíšek třídy se brzy vdala a ještě dříve rozvedla. Sama se starala o své děti i maminku. Z milované slečny se stala hašteřivá manželka, která i v zaměstnání mívá problémy. Zkrátka, všechny nás ten život pěkně semlel. Jednoho víc a druhého míň! Nandal nám všem na ramena, starostí i radostí požehnaně. I to zdraví máme každý trošku horší než dříve, ale jedno nám těch 37 let nevzalo a nevezme. Vzpomínky! Ty jsou s námi pořád a to je dobře.

Svetr jako peříčko

26. října 2009 v 9:03 | já |  Moje psaní
Jak snadno se člověk nadchne pro nějakou věc, jistě každý víme. Zalíbí se nám, že nejlepší kamarádka hraje na housle, tak se přihlásíme také, i když máme absolutní hluch. U sousedů mají krásná koťátka, jedno si od nich vyptáme a mám je na chvíli ke hraní. Na návštěvě u známých se nám zalíbí speciální zařízení na výrobu domácích jogurtů, no přece to je príma věc, proč ji nemít také. Jdete a pořídíte si jogurtovač. A tak bychom mohli vypočítávat do nekonečna. Takové věci vás mohou potkat všude. Mě potkalo kdysi dávno, v tehdy jediném obchodním domě v Gottwaldově - nyní opět ve Zlíně.
Byl podzim a jak už jsem jednou někde na svých stránkách psala, jezdívala jsem do zdejší nemocnice na zubní oddělení, na rovnátka. Jezdila jsem docela sama ve svých 13 letech, což si dneska asi málokdo umí představit. Dvojí přesedání do vlaku, pak ještě trolejbusem, no ale zvládla jsem to a byla jsem na sebe pyšná. Po každém takovém vyšetření, které netrvalo dlouho, jsem měla do odjezdu spoustu času. Většinou jsem se trolejbusem přesunula na náměstí a navštívila zdejší obchodňák. Už jeho výška, 7 pater, byla pro holku z malého města závratná. Několikrát jsem si je vyšlápla po schodišti, ale většinou jsem se, a ráda, vozila výtahem. Jelikož už se blížily Vánoce, i výzdoba byla předvánoční. Všude se to blýskalo, obchody přetékaly nabídkou. No, však si ji všichni pamatujeme! V domácích potřebách plastové talíře a misky se skleničkama, z tzv. crastenu, vábily koupěchtivé svou přijatelnou cenou. Bylo to zvláštní období, všichni jsme chtěli vždycky jenom stejnou věc. Proto se u pultu, kde tyhle "nádhery" prodávaly, tvořila fronta úměrná tomu, co zrovna vedoucí donesla ze skladu. I nadchla mě sada růžovoučkých malinkatých talířků, asi pod skleničky, a já se postavila poctivě do fronty. Ta se skoro nehýbala a čas plynul. Když jsem se za nějakou chvíli koukla na hodinky, bylo po nadšení! Právě mně ujel vlak do Otrokovic a též následující spoj na Přerov. Polilo mě horko, ale pak jsem mávla rukou, za tu krásu to přece stojí. Když na mě došla řada, vítězoslavně jsem vylovila své papírové peníze, a protože to bylo opravdu výhodné, přikoupila jsem ještě jeden příšerně žlutý plastový tácek. Konečně budu mít něco pro maminku a babičku na Vánoce. Cítila jsem se hrozně dospěle a skoro jako dobyvatelem, jemuž se podařil náramný lup. Protáhla jsem se jako had kolem fronty a zamířila na další etáž, kde bylo hračkářství. To jsem jenom v rychlosti proběhla, stejně jako vedlejší prodejnu Fatry Napajedla. V poslední etáži se nacházela prodejnička TUZEX. Tam jsem chodívala ráda, protože vzduch v prodejně byl doslova nasycen nádhernými vůněmi a všude kolem byly nádherné věci.
Jak jsem tak stála a s otevřenou pusou zírala na všechnty pro mě nevídané a nedostupné věci, ozvalo se za mnou "Nazdar, kde se tady bereš?" Lekla jsem se a rychle jsem se otočila. Stál za mnou strýc s tetou. Přijeli nakupovat a stavili se právě tady v TUZEXU. Dívala jsem se jak si vybírají z nabídky tehdy módních dubeňáků.
Už jsem se chystala, že poletím na nádraží, když mně nabídli, že se můžu svézt s nimi v autě. To zcela změnilo situaci a já přestala být netrpělivá a jako opravdová zákaznice, zatímco oni nakupovali, si prohlížela parfémy, krásně balené a vonící prášky na praní, kosmetiku a svetříky.
Moc mě tehdy mrzelo, že to nejsou mí rodiče, s kým tady jsem a přestavovala jsem si, jak mi maminka vybírá a kupuje ten krásný, měkoučký mohérový svetr, na nějž jsem nenápadně sáhla, abych alespoň na chvíli cítila jeho teplo a měkkost. Domů jsem sice dojela později, ale v pořádku.
Nádheru, kterou jsem měla koupenou na Vánoce, jsem ihned zabalila a schovala do skříně.
Ten rok jsem se poprvé nadchla pro krásu mohéru, první takový svetřík jsem si koupila až za řadu let, z jedné z prvních výplat. Tohle nadšení pro jemnou a teplou krásu mě drží dodnes.


Pulovr, Vivien Caron


V Kroměříži

25. října 2009 v 12:43 | já |  Moje psaní
Dneska je venku docela hezky, teď před polednem vykouklo sluníčko. Při ranní cestě na nákup mě alespoň nebylo na Babetce zima. Oběd už začíná vonět a tak jsem honem strčila na stránky Spolužáci několik fotek ze včerejšího dne. Pak jsem si vzpoměla také na vás, moji milí kamarádi a kamarádky, tak se ještě několika řádky vrátím k tomu milému včerejšku. Procházela jsem se posmutnělou Podzámeckou zahradou, potkávala jsem turisty, kteří stejně jako já hledali krásná zákoutí, vypadající v každé roční době jinak hezky. Ve větvích stoletých a vzácných stromů to žilo. Rovněž na březích rybníka se to hemžilo kachnami, labutěmi a jinou vodní havětí. V zámeckém zookoutku si daňci, kozy a poníci hověli po právě snědeném obědě. Krásný bílý páv seděl vysoko na zámecké zdi, kde jej nikdo a nic nerušilo. Kouzelnými uličkami za zámkem jsem se dostala na Velké náměstí, kde jsem chvíli sledovala svatebčany fotící se s nevěstou. Dobrý medovník s chutnou kávou v hezkém prostředí završil moje putování po milovaném městě mého mládí.







Bylo nám spolu krásně

24. října 2009 v 22:35 | já |  Moje psaní
Slíbila jsem podrobnou zprávu z dnešního dne, proto tak činím. No, měla jsem se přímo báječně. Sice trošku poprchalo, ale mezi stromy Podzámecké zahrady to tolik nevadilo. Nafotila jsem několik snímků, pak protože ještě bylo dost času, jsem si zašla na kávičku do Restaurace u Bruna. V příjemném prostředí jsem odpočala nožkám a povzbudila se trochou kofeinu. A pak už jsem, hnána touhou pospíchala na setkání s kamarádkami a kamarády. Sešlo se nás opravdu hodně, ze třídy v níž nás bylo skoro třicet, se nás sešlo dvacet.
Dokonce se za námi přišla podívat i Dáša, která byla od prvního dne přijímaček, první mojí spolužačkou a neviděly jsme se opravdu celých 37 let. Povídání nebralo konce, nafotilo se milion fotek, židličky se spolu s jejich majitelkami posouvaly z jednoho konce na druhý, stůl se plnil prázdnými lahvemi a obsluha měla co dělat. Sedělo se dobře, ještě lépe se povídalo, ale čas uběhl tak rychle, že se přiblížil čas odchodu. Abychom mohli brzy zopakovat milé setkání, domluvili jsme si termín (každou poslední sobotu v říjnu) v následujících rocích. Loučení probíhalo stejně jako vždy, nechyběla přátelská objetí, polibky a tu a tam se objevila i nějaká ta slza. Domů jsem přijela plná hřejivého štěstí a spokojenosti. Můžu říct, že se nám setkání opravdu povedlo.
Tak, holky a kluci, nashle příští rok.

Pár pohledů

24. října 2009 v 22:11 | já |  Fotografie
Pár fotek z výšlapu za město v pátek.




Několik vtípků

24. října 2009 v 8:44 Anekdoty
Proč vlastně přiletěl papež do Česka?

Boží hrob už viděl, boží tělo také a nejednou,
ale boží dopuštění ještě ne!


Moje žena mi naznačovala, co chce na nadcházející výročí.
Řekla:
"Chci něco, co udělá z 0 na 150 za 3 sekundy."
Tak jsem jí koupil osobní váhu.
A hádka začala.....


Když jsem přišel včera večer domů, manželka požadovala, abych
ji vzal někam, kde je draho...
Tak jsem ji vzal na benzínovou pumu.
A hádka začala.....


Seděl jsem s manželkou u stolu na jejím srazu ze střední školy.
Neustále sledovala opilce, který seděl sám u vedlejšího stolu
a pohrával si se skleničkou.
Zeptal jsem se jí: "Znáš ho?"
"Ano," vzdychla si. "Je to moje stará láska. Pokud vím, tak se
dal na chlast hned po našem rozchodu před mnoha lety a slyšela jsem, že od
té doby nevystřízlivěl."
Řekl jsem: "Ó Bože! Kdo by si pomyslel, že člověk může
oslavovat tak dlouhou dobu?"
A hádka začala.....


Manželka stála v ložnici před zrcadlem a prohlížela se.
Nebyla spokojená s tím, co viděla, a tak mi řekla:
"Cítím se příšerně. Vypadám stará, tlustá a škaredá.
Opravdu bych ocenila, abys mi řekl nějaký kompliment, něco pozitivního."
Odpověděl jsem: "Na svůj věk máš zrak jako orel."
A hádka začala.....


Snažil jsem se přesvědčit manželku, aby koupila basu piva za 160 Kč.
Místo toho si koupila noční krém za 80 Kč.
Řekl jsem jí, že po base piva vypadá večer hezčí než po nočním krému.
A hádka začala.....



Na výletě

24. října 2009 v 8:00 | já |  Moje psaní
Dnes nečekejte žádné velké psaní! Jsem mimo domov. Jak jsem se zmiňovala, máme dneska sraz ze střední školy. Začíná sice až ve 14.00, ale já se rozhodla, že si udělám celý den pro sebe. Proto jsem odjela dopoledne do Kroměříže a tam mám v plánu navštívit Podzámeckou zahradu, udělat několik foteček, pak se cournout městem a pak už jenom sedět s holkama a povídat a povídat. Tak se vám ještě jednou omlouvám a slibuju, že vám to zítra vynahradím.

Rozhovor jen tak

23. října 2009 v 10:02 | já |  Moje psaní
Dobrý den! Už jsme se dlouho neviděly, že?

Máte pravdu, ale když není čas. Člověk je pořád v jednom kole!

A jak se pořád máte? Jistě už máte vyřešeny věci kolem zaměstnání, nebo se mýlím?

Ne, nemýlíte. Zaměstnání už mě netíží. Ze zdravotních důvodů jsem se ho musela vzdát. Je to škoda, ale nedalo se nic dělat.

A jak je to teda s vámi? Jste už doma nebo ještě někde vypomáháte?

Jsem evidovaná na ÚP, tudíž nemůžu nikam na výpomoc, i když by se mi to docela hodilo. To víte podpora je od slova podporovati, tudíž, je jenom docela malá a penízky chybí.

No a proč jste nešla do ID? Nevyšlo to?

Bohužel, moje potíže dle zákonných podmínek neodpovídají ani DIČ. Proto jsem musela nastoupit na ÚP. Mám nyní před sebou asi třičtvrtě roku a pak začne další etapa. Do starobního důchodu mi bude scházet asi 5 měsíců a tak abych nebyla krácena, musím si na tu dobu ještě vyhledat nějakou činnost.

No, ale bude se vám to špatně hledat, zvláště nyní, kdy je tolik lidí nezaměstnaných. Přece víte, že v našem městě a okolí je to velmi špatné s hledáním pracovní příležitosti.

To samozřejmě vím, ale jako věčná optimistka věřím, že se mi něco naskytne!

A kam dnes pospícháte?

Mám v plánu vyjít si na chvíli za město a udělat si pár žánrových fotek. Nechcete jít se mnou?

Ráda bych, ale to víte, povinnosti! Musím ještě navštívit několik míst a doplnit své záznamy. Mám v plánu několik článků a ty musím ještě dneska odeslat. Tak ať se vám výšlap za město vydaří a zase někdy na shledanou.

Tak jo! Páček shledáček!