Že jsem ženská, poznali naši velmi brzy. Mysleli si, že mě ošidí a začali mě strojit do oblečení, které maminka měla po bráškovi. Já to tušila a při každém oblékání jsem řvala, jako by mě na nože brali. No řekněte, vám by se líbilo, kdybyste měli nosit klučičí košilky a svetříky? Tak jsem se snažila všechno to nechutné prádlo zničit. Pokaždé, když mě už nastrojenou vystrčila maminka i s kočárem před dům a já měla čekat na dobrodince, který se mě rozhodl vozit, provedla jsem už promyšlené ničení. Nelíbil se mi kabátek, tak jsem na sebe vypustila obsah žaludku. V duchu jsem se těšila, že maminka kabátek ihned vyhodí, ale mýlila jsem se. Oprala ho a příště mě ho dala znovu. Tak jsem se jim vždycky pomstila.
S přibývajícím rozumem jsem takové věci prováděla skrytě. Jakmile jsem se naučila chodit a jen se mi do rukou dostaly například nůžky, bylo jasné, že to odnese oblečení. Dostala jsem pár facek, ale moje ženské cítění to neodradilo. Příště jsem použila koš na odpadky, nebo některou z dostupných skříněk. Tak se stávalo, že maminka nacházela různé cucky a ostříhané kousky po celém bytě. No co, měli doma ženskou, tak si jí měli víc hledět.
Plátěné střevíčky , krásné barevné se zapínáním na druk jsem si musela vydupat. To bylo tak! Jednoho dne jsem si ze školky jedny takové krásné střevíčky přinesla v brašničce na svačinu. Co na tom, že druhá ženská šla domů bosa! Já měla to, co jsem chtěla. Jak to naši vyřešili, už nevím, ale já pak takové střevíčky dostala.
Chodit do školy v klučičích kalhotách s puntem napředu byl pro mě nejhorší zážitek. Do školy jsem to měla jenom pár kroků a z naší kuchyně bylo vidět až ke školnímu vchodu. Nikde nebyla možnost se kalhot zbavit. Párkrát jsem to ve škole přežila, ale pošklebky spolužáků, zvláště některých, mě donutily jednat. Byla jsem hádě, které bylo vidět i za hráběmi, proto i šatečky, zástěrky a sukýnky nebyly větší než kapesník. Daly se lehce strčit do kapsy aktovky a před vstupem do třídy je lehce vyměnit za neforemné klučičí manšestráky. Tento fígl mi vycházel do té doby, než jsem musela jít s třídou na nějaké filmové představení. Samozřejmě opět kolem našeho domečku a okna, v němž se objevila hlava mé rodičky. Na vlastní oči viděla, že jdu v kabátku a zimních botách, jenom v punčocháčkách. To bylo pak doma vyptávání a opět přilétly jako vlaštovičky pohlavky. Nikdo nechtěl ani slyšet o ženské módě a potupě, kterou jsem denně podstupovala. Nastaly dny perzekuce a cenzury. Ale na ženskou si přece nikdo nepřijde. Podařilo se mi přemluvit brášku, aby mně vzal do školy pytlík na papuče, v němž byla sukénka šikovně schována. Netuše, že pronáší zakázané, odcházeli jsme spolu ráno do školy. No a pro příště už sukénka byla ukrytá v pytlíku v šatně a pak nebyl problém se převléct.
Inu na nás ženský nikdo nemá!!!
Hadi, měla jsem to štěstí, že jsem se narodila jako první! V těch klučičích kalhotech sis musela opravdu vytrpět, ale když se na to podíváš teď, máme na džínách poklopec všechny a ani nám to nepřijde divný! ;-) :D